4. května 2013

Sluhové (a páni)

”Sloužili Česku, teď dostanou azyl,“ napsaly dnes Lidovky. Jedná se prý o afghánské tlumočníky českého Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), což jsou vojáci hrající si na humanitárce.

Od samého začátku se jednalo o velmi problematický koncept, nehledě na skutečnost, že si velká část PRT najala do týmů profesionální humanitárce a jiné odborníky. Armáda má válčit, zatímco humanitárka musí zůstat oddělená od politických priorit a jednotlivých stran konfliktu, aby si mohla uchovat nezávilost a důvěru komunit, se kterými pracuje.

NATO je v Afghánistánu od samého začátku jednou ze stran konfliktu. PRTy fungují v naprostém rozporu se základními humanitárními principy a vytěsňují skutečné (apolitické) humanitárky, protože běžný Afghánec ani Talib nerozezná, zda konkrétní aktivitu dělají vojáci (PRTi), na které se střílí, nebo civilisté, se kterými se dokázal dohodnout. Humanitárka musí být založena pouze a jen na potřebách lidí, kterým má sloužit, bez ohledu na jejich vyznání, politickou příslušnost, rasu atp., a její politizace, tj. využívání pomoci k získávání lidských srdcí a duší (hearts and minds) je nejen cestou do pekel, ono to navíc ani vůbec nefunguje, jak dokazuje právě Afghánistán (cosi podobného se plánuje v Sýrii).

Díky PRTům a jim podobným jsme v Afghánistánu museli vyklidit 40 procent lokalit, ve kterých jsme dříve pracovali, protože místní mezi námi a vojáky přestali rozlišovat a naše projekty se staly pro nás a často i pro ně nebezpečné. Nezřídka mělo velmi podobný scénář: Humanitárka v pohodě pracuje, všichni (ano, všichni) vědí, kdo jsme zač a co děláme, až do vesnice dorazí několik Humvees s civilními horlivci z nejbližšího PRTu. Po druhé náštěvě už místní bradáče nepřesvědčíte, že ani my, ani vesničané nemají s vojáky nic společného, a raději v místě přestanete pracovat, protože je jen otázkou času, kdy na vás začnou střílet. Nickie, Shirley, Jackie a Mohammad by mohli vyprávět. Vlastně nemohli.

Zpět k nepřímým obětem PRTu českého, jeho zaměstnancům. Zajímavý je patos v titulku - prý sloužili Česku. Přitom akorát chodili do práce, a pokud někomu sloužili, bylo to Afghánistánu, z něhož teď díky svým zaměstnavatelům mají odejít. Aneb kdo z nás by chtěl uzavřít pracovní poměr, následkem čehož se bude muset přestěhovat do Afriky?

Souhlasím, že když jsme už cosi zbabrali (například život lidem), je třeba se o ně postarat, netřeba však přidávat hrdinsko-nacionalistický patos, hraničící s vymýváním mozku. Navíc zavání zvláštním precedentem, protože i pro udělování asylu existují určitá pravidla (viz článek 3a konvence 1951-ého roku) a asyl neudělují novináři ani politici, nýbrž, v našm případě, Ministrestvo vnitra. Většinou na základě pohovoru, kde dotyčný prokáže, že potěbuje mezinárodní ochranu, protože mu osobně doma hrozí pronásledování z důvodu vyznání, rasy, ..., příslušnosti k určité sociální skupině. Poslední se hodně natahuje a podle všeho nám vznikla nová sociální skupina. Tlumočník PRTu, rizikové povolání. Anebo jde o všechny zaměstnance českých zahraničních misí? Co takhle zahradník na kábulské ambasádě nebo uklízečka na pákistánské?

Ještě jednou: Tlumočníkům to přeju, ale vůbec nezávidím. Doufám jen, že jim alespoň někdo pomůže učinit informovaná rozhodnutí, jak dál naložit s vlastními životy a životy blízkých, včetně třeba vysvětlení, že udělení asylu vylučuje návštěvu Afghánistánu, dle staré dobré rovnice: Bojíš se pronásledování? = Dostaneš asyl. Jedeš domů? = Nebojíš se pronásledování a asyl nepotřebuješ. Ještě jiná rovnice mi neustále tane na mysli, ta o cestě do pekel a dobrých intencích.

Žádné komentáře: