21. června 2017

Bez práce

Třetí měsíc nicnedělání a omezení přítomnosti ve virtuálním prostranství mi zatím jde k duhu. Ne že by po patnácti letech nastálo (či spíše „nastálo“) v ČR a pětadvaceti v rodných Teplicích nebylo nad čím dumat a o čem psát, jen se mi nechce příliš tlouct do počítače, který, chci-li či nikoli, je připomínkou pracovního života, od kterého se snažím co nejvíce izolovat.

Na přemítání o věcech kolem sebe mám spoustu času a hodně věcí mě napadá, třeba se tu o ně sám se sebou i podělím, zatím mě nicméně baví nic nedělat, číst si, koukat se na dokumenty, poslouchat hudbu, kterou jsem dlouho neposlouchal. Naučil se žehlit, chytil první rybu v životě (tedy celkem tři nebohé oukleje, ale na to se historie ptát nebude). Ohořel jsem si obočí a řasy (nechtěně), v Libanonu se opálil do červeno-fialova (též nechtěně) a posléze na svatbě v horách vytvořil osobní rekord v délce tancování (možná i v konzumaci vína). Prošel jsem se v Krkonoších a ochutnal přeslazené borůvkové knedlíky. Udělal jsem si pár mezinárodněprávních online kursů a zašel po dvaceti letech do Národní galerie. Původně jsem se chtěl jen mrknout na Kupku, ale nakonec jsem strávil tři hodiny. Úplně mě odvařili třeba Švabinský, Čapek nebo Schikaneder. Instalace od Wej Weje s podtitulkem „Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva“ byla zajímavá, ale patří do té jiné rubriky na téma „co mě po návratu do ČR napadá“. Takže jindy. A začal jsem zas plavat. Ještě pár týdnů a začnu se blížit své formě z před třiceti let (a z před třiceti kilogramů).

Naučil jsem se i pracovat s neustále se vracejícím pocitem, že nic nedělám a zbytečně plýtvám čas. Prý normální, že si po letech stresu a adrenalinu mozek připadá přitrouble, když nemá a učí se zabavit se jinak. Sečteno a podrženo, nepracovní život mi zatím hodně jde. Doporučuji.