Večer jsem vytuhl brzy a probral se po páté ranní. Za oknem vítr a, v těchto končinách neobvyklý, a proto vždy vítaný, deštík. A přede mnou dlouhý den, kdy se dostanu maximálně do hotelové restaurace, protože každý pátek je totální zákaz vycházení. Půl víkendu v režimu, kterému se v Čečně říkávalo стоп колёса, anglicky kerfjú.
Otevřel jsem knížku (brutálně geniální a geniálně brutální Coetzee), ale hlava se mi po chvíli rozjela do práce. Zapnul jsem tedy mobil a začal pročítat zprávy, primárně na twitteru, který vždy spolehlivě vyhodí výběr nejzajímavějších statí z oblíbených zdrojů. Několik dní jsem se vzhledem k přesunu na nové místo neapdejtoval, takže jsem se ve zprávách vrátil o týden zpět. Záhy mi došlo, že jsme krom kovidu nejlepší ještě v něčem. Umíme se vytočit. Často se dokonce zdá, že se chceme vytáčet, abychom pustili ven džina vnímaného zneuznání a nespokojenosti s vlastním životem.
Vytočení znamená agresi, nezřídka vyvolanou pouze tím, že si kdosi myslí něco jiného. A je jedno, jestli je jiný názor podložený a promyšlený. Jak si dovoluje mít na cokoli jiný názor než já, debil. Coby standardní označení neznámého nebo jinakosti. V uplynulém týdnu se to debily hemžilo například ve vyostřených názorech na naprosto nedůležité interview se členy britské královské rodiny, nebo na (pravda, divné) zpomalovací retardéry v Praze. Je třeba též mít vyhraněný názor na zakleknutého chlapíka bez roušky v Hradišti, kde se debata vede pod heslem „Kdo ze zúčastněných je největší debil,“ z níž o fous nejlépe vyšel tříletý synek zakleknutého. Nebo post na téma možnosti zvýšených pravomocí místních úřadů vůči dlouhodobě chátrajícím budovám, hyzdícím jejich města, který vyvolal mj. bouři nadávek do komunistů. A přitom ani Burešovo vrtění psem kolem maturit nestojí za to, aby se člověk nasíral. Jde nám to nicméně náramně.
Neznám moc jiných jazyků, kde by „debil“ byl synonymem slova „člověk“, jako třeba „bacha, jde sem nějakej debil,“ nebo „podívej se, jak ten debil řídí.“ Rád si přečtu nějaké pojednání o tom, z čeho ta nedůvěra a zloba k anonymnímu cizákovi plyne. I když o vysvětlení, zčásti empirická, vlastně nouzi nemám. Dávno víme, že celospolečenská frustrace transformuje ve frustrace individuální a že nefunkční společnosti jsou inherentně agresivnější. Smutno jen, že se frustrace v naší společnosti dlouhodobě prohlubuje, a není to pouze kovidem, který spíše jen obnažuje hluboké kořeny.
Nechci házet pomyslným kamenem, sám jsem vášnivým debatérem, který si myslíval, že cílem diskuse je přesvědčit druhého o tom, že se mýlí. Často proto, že mi bylo líto, že si mně blízký člověk myslí něco, co považuji za zcestné, ba hloupé. Už tak nevnímám, naopak vítám příležitosti ke slušným debatám, protože nesouhlas je jedním z nejproduktivnějších procesů, kterým se člověk může něco přiučit. Pokud má zájem a kapacitu tedy.
Nevím, proč jsem si vzpomněl na zapomenutou epizodku. Těsně před listopadem jsem ve škole absolvoval jakýsi perestrojkově demokratizační trénink, kdy jsme chodili lesem a na každém stanovišti nám byly osvětlovány různé, do té doby neznámé pojmy. Pamatuji si, že mezi termíny byla i „pluralitní demokracie“ a „názorová pluralita“, v devětaosmdesátém známé pouze z nepřístupné literatury.
Moc jsme se za těch 30+ let nenaučili. Stále se spíš fackujeme. Škoda. Ale bude líp, Burešům, Zemanům a dalším hajzlíkům navzdory.
Žádné komentáře:
Okomentovat