9. května 2021

Stanfordský jeruzalémský experiment

Píše se mi strašlivě obtížně, ale hledě na obrázky z východního Jeruzaléma mám nutkání někde zakřičet, jak že je možné, že to nikoho nezajímá, že nevadí obrovské bezpráví, ke kterému denně dochází v různých částech Palestiny. S hrůzou zjišťuji, že přestávám vnímat rozdíl mezi moderním sionismem a nacistickou árijskou propagandou, mezi izraelskou politikou 21. století a jihoafrickým apartheidem. S pocitem frustrace, že všechno nakonec dopadne jako vždy.

Palestinci budou vykresleni jako agresívní divnolidi, kteří se vzpouzejí elementárnímu pořádku, a rodiny bránící své domy ve čtvrti Šejch Džarrah budou vyhnány, aby bylo místo pro pár náboženských fanatiků, kterým se ale fanatici neříká, byť jsou přesvědčeni, že je Bůh povolal k tomu, aby obsadili území, kde dle mezinárodního práva i jinak nemají co dělat.

Mezitím se nikdo nepozastaví nad tím, že izraelská policie střílí slznoplynové granáty do hlavního chrámu sunnitského Islámu, ani si nepředstaví, co by se dělo, kdyby třeba někdo udělal totéž naopak, případně ve Vatikánu. Jediné, co je třeba, je dost fotek Palestinců házejících kamení, abychom věděli, kdo je dobrý a kdo je zlý. I já bych ale házel, kdyby se kdokoli snažil ukrást můj domov.

Je vlastně s podivem, nakolik jsme ochotní uvěřit jedné verzi příběhu, pokud nám ji servírují ti, jejichž domnělým nepřátelům a priori nedůvěřujeme. Stejně jako je s podivem naše připravenost ignorovat brutalitu našich domnělých přátel. Též mě napadá, jak historická zkušenost s pokusem o dehumanizaci izraelitského národa ospravedlňuje dehumanizaci jiné skupiny tímž národem, přinejmenším jeho předsaviteli. Člověk by si naivně myslel, že jednou z unikátních zkušeností oběti je schopnost empatie s jinými oběťmi, ale tady se spíše z oběti stal neúprosný kat, který si tuto roli náramně užívá. A to se fakt píše obtížně.

Žádné komentáře: