Pořád to jde

Bude znít banálně, ale nemůžu si pomoci. V Gruzii jsem čtyřicet měsíců a různorodý kontakt s vysoce postavenými politiky patří k mé práci. Pravdu abych děl, většinu oficiálních jednání s gruzínskou politickou špičkou jsem opouštěl se silným pocitem, že pokud náhodou vnímají, o čem je řeč, téma je ani trochu nezajímá, pokud ho nepřednesu s cenovkou či rovnou nezacinkám penězi. Žádná analýza, žádné strategie, vše se řeší ad hoc a pouze poté, co problém přerostl přes hlavu. Anebo se jen zamete pod koberec s poukazem na vnější nepřátele, v horším případě se začnou řešit následky nikoli příčiny problému. Tak máme již zmiňované policajty ve školách nebo jedno z největších procent vězňů na světě.

Till Bruckner nazval adrenalínovou vládou v modu perpetuální revoluce, kde jsou osobní styky mnohem důležitější a ceněnější než kompetence jednotlivce. Vlastně jsme se s politiky nakonec stýkali jen proto, abychom učinili bontonu za dost, nikoli proto, že by nám tu a tam scházely jejich často prázdné, ideologicko dogmatické deklarace. Chtěl-li člověk něco vyřešit, musel si vytipovat úředníka, který smí a umí. Abych ale nebyl nespravedlivý: i mezi top politiky byli lidé schopní a pracovití, na ministerestvech, se kterými pracujeme my, však takových bylo méně než šafránu.

Něco je jinak. V pátek jsem se potkal s jedním ministrem a dvěma náměstky z různých resortů a měli byste vidět ten široký úsměv na mém (též širokém) xichtu, když jsme se rozešli. Člověk úplně zapomene, že chce vůči nové vládě zachovávat obzřetnost, aby je nepřechválil, protože přeci není možné, aby Gruzie najednou měla logicky smýšlející a analyzující vládce, kteří nejen, že mají naprosto jasno v tom, kam směřují a co dělají, ale navíc to dle všeho se zemí myslí dobře. Fingers crossed, fingers crossed.