Po Mágově zprávě, jež dorazila po několikaletém mlčení, mě napadlo, jak člověk neustále v životě potkává lidi, kteří mu něco ukážou, nějak ho ovlivní, aniž by si uvědomoval, a jak je zábavné si připomínat, že podobné vlivy přicházejí z nejrůznějších stran. Jako třeba, když řidič Saša jednou večer pustil cestou do Vladiku v autě Okean Elzy a od té doby je poslouchám. Nebo když mě Bekchan, který dělal v naší ingušské ochrance, zasvětil do díla Borise Akunina. Nebo když mi týž Mága ukázal svět počítačových her, u kterých jsem tedy dlouho nevydržel. Duškův snídaňový recept naopak tu a tam uvařím dosud. A to byl severní Kavkaz mou první štací, po níž jsem následně pobýval v mnoha místech a poznal stovky, ba tisíce různých lidí, kteří mě nějak ovlivnili, a na nichž jsem třeba zanechal nějakou stopu i já.
Asi je přirozené, že většina lidských interakcí se odehrává v rámci kulturně, sociálně či jinak dané hierarchie. Rodič-dítě, učitel-žák, starší-mladší, žena-muž, nadřízený-podřízený, chudý-bohatý, místní-cizinec atp. Nezřídka se i implicitně předpokládá, že v rámci též hierarchie existuje dominance jedné ze stran, rozložení síly, které a priori určuje kdo smí dávat a kdo smí brát, respektive kdo smí mluvit a kdo poslouchat. Od dětství mě bavilo apriorní hierarchie zkoumat a bořit (rodiče i učitelé jistojistě bez otálení potvrdí) a s přibývajícím věkem se z mluviče stávám poslouchačem, přijde mi, protože toho zas tolik říct nemám, zatímco příběhy, náměty a vhledy jiných mě baví poznávat, i když nemusím vždy souhlasit, či brát za své. Třeba Mágovo pozvání na Dutch Passion Brooklyn Sunshine při další návštěvě Severního Kavkazu s chutí odmítnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat