In the air

V červnu jsem přistál v osmi různých zemích: v Německu, Belgii, Norsku, Francii, ČR, Jordánsku, Emirátech a Kataru, a vyzkoušel jsem si sedm různých leteckých společností: Air Brussels, SAS, Air France, Lufthansa, Qatar Airways, FlyDubai a Royal Jordanian. Možná je brzy bilancovat, když mě příští týden čekají další tři přistání a země a dvě společnosti, ale je lákavé se podělit o dojmy z cest, tím spíše, že jsem si poslední měsíc zas připadal jak před pár lety, kdy jsem trávíval na letištích více času než kdekoli jinde. Jako třeba na tom istanbulském, jež předvčírem dostalo od pár sráčů výprask. Chtěl jsem napsat "zbabělců", ale neumím být shovívavý. Jako by vám někdo zpozabuku zmlátil bráchu a vy s tím nic neuděláte. Zoufalství a bezmoc. Sráči ať shnijí v pekle.

Přes Ataturk hava limani se už rok snažím příliš nelétat, protože je neustále přecpané a ztrácí kufry, čemuž jsem se teď beztak nevyhnul. V Bruselu stávkovali nakládači zavazadel. I proto jsem si jinam radši žádná zavazadla nebral. Co se nevejde či co zapomenu, koupím. Z Dubaje mám třeba novou kravatu - kdybych jen věděl, kam jsem ji dal!

Čím horší společnost, tím více řad sedadel a méně místa na nohy. Pět hodin z Ammánu do Paříže byly jedny z nejbolavějších, které jsem kdy zažil. Přidáme-li k tomu výběr nápojů mezi vodou a žlutou cukrovou tekutinou, nabízeným pod názvem džus, nezadá si Air France s nejbanálnější nízkonákladovou společností. To si už raději koupím něco pitelného jako na palubě SAS.

To s Qatar Airways ani nevadilo, že jsem poprvé po letech, pokud ne vůbec, seděl na prostředním místě. Já, uličkář. Pravda, let z Dubaje je kraťoučký, navíc jsem po dvoudenním čekání byl rád, že mám vízum, navíc nepatrně otupělý po budíčku ve dvě ráno: "Vízum je vyřízené, posílám mailem spolu s letenkou, dle které letíš za tři hodiny." Přesto jsou Katařané a Emiráťané na špici pomyslného žebříku. Lufthansa mě též baví, třeba svým designem sedaček. Dokonce jsem si u nich dal i víno, i když během létání běžně abstinuji. A smířil se s tím, že bagáž zůstala v Bruselu.

Na severním Kavkaze jsme měli otevřenou soutěž o nejzoufalejší leteckou společnost. Dlouho jasně vedla Aviakompania Karat, zvlášť když letěl kapitán letadla Arbuzov (arbuz = meloun), jenž jako by pokaždé spěchal dom na večeři a přistával téměř střemhlav. Alespoň nám to tak připadalo. "To je dost, že jdeš, táto, pelmeně už budou pomalu studený!" Do Magasu létající Karát dlouho soupeřil s Aviakompanií Alania s domovským přístavem v Beslanu, zejména co do ošoupanosti pneumatik. Alania nakonec vymyslela trik, který už nikdo nepřekonal, když se u jednoho letadla asi minutu po vzletu otevřely jedny ze dveří.

Vedle dveří sedím i teď, na palubě Airbusu 321 společnosti Air France na lince z Paříže do Prahy, kde jsem tedy ještě nepřistál. Nevypadají, že by se chtěly otevřít, tedy alespoň za letu ne. Kapitán říká, že je v Praze osmnáct stupňů a že se těší, až mě zas poveze. Je ne sais pas, mon ami, s AF mám i zpáteční let do Ammánu, ale pak se asi chvíli zas kamarádit nebudu. Lowcosty moc nemusím. Dost už ale skuhrání v oblacích. Jdeme na přistání.