Půlrok

Šest měsíců poté, co jsem se přestal řádně hýbat, už zas nejen obrazně skáču přes kaluže. Stále tedy opatrně, ale skáču. Navíc jsem se za poslední půlrok dozvěděl spoustu věcí.

Třeba že se bolest i snížená hybnost dá snášet relativně (relativně) snadno, když si to srovnáte v hlavě, ale to na oplátku není úplně jednoduché. Naštěstí se stále učím přijímat věci, které nemůžu změnit, takže nakonec nebylo tak strašné. Alespoň pro mě ne. Jak moc jsem lezl a stále lezu na nervy druhým, asi úplně nevím. A asi mě to nějak méně trápí. Že bych konečně ve svých stoosmapadesáti letech dospěl? To by bylo velké zklámaní.

Nebo že nechybí ani nechyběla práce jako taková, ale procesy s ní spojené. Intelektuální výzvy i čemu se asi dá říkat ambice, kterou asi každý kvantifikujeme jinak. Někdo penězi, někdo veřejným uznáním, někdo mediální slávou, někdo lajkama na xichtonknize, já asi nejvíc vědomím, že dávám smysl. I když ten smysl bylo třeba řádně přehodnotit.

Nebo že se nedostatek intelektuálních výzev dá suplovat různými šolichy či studiem, ale že to chce něco déledobého, s cílem. Projekty, o kterých víte, kam vedou. Dostudovav třetí zábavný a záživný kurs na třetí severoamerické universitě, mi najednou 6-10 týdenní projekty, které díky přehršli času stihnu za třetinu času, přijdou příliš krátké. Každopádně těch několik neděl se Stevem Joordensem na Toronto Scaroborough nebo s Paulem Bloomem na Yale bylo nesmírně zábavných.

Nebo že dokážu soužít v jedné domácnosti se zvířetem, které jsem se v životě předtím nepotkal. Tedy se specifickým poddruhem, se kterým žiji a který se chová nepatrně odlišně od většiny, jsem se nepotkal. A nejedná se poddruh homo sapiens, kdyby se někdo ptal.

Nebo že české zdravotnictví není tak zlé, jak se o něm tu a tam říkává, ale bez vizionářských politiků asi hned tak lepší nebude. Což by si zejména ti pracující v českém zdravotnictví sakra zasloužili.

Nebo že když je člověku zle (respektive ne tak dobře, jako obvykle), nevyhledává příliš společnost ostatních a soustředí se více na sebe a vlastní přismyslechbytí. A že to někoho urazí, někdo to pochopí a někomu je to zcela šuma fuk.

Nebo že potřeba prezentovat vyhraněný názor na úplně všechno a na svých názorech tvrdošíjně trvat je nejčastěji vlastní lidem, kteří žádné vlastní názory nemají.

Nebo že když pečete chleba, opravdu záleží na tom, kolik do těsta dáte vody, a že se to napoprvé občas nepodaří. Ani napodruhé. Ani napotřetí.

Nebo že už je asi fakt potřeba začít se dívat po regulérnímu návratu do pracovního procesu.