Poprvé je prý všechno zvláštní a člověk si jinak zapamatuje, proto na Motol nedám dopustit a další otravy se mi vybavují jen zlomkovitě. Třeba jak se ke mně blíží naše dvě čečenské doktorky v Nazrani, které pracovaly v uprchlických lágrech, jedna původně patolog, druhá onkolog, a já si v jedovatém oblouznění představuji, že za zády skrývají obrovskou injekci. Nakonec se ukázalo, že jim šlo jen o klystýr, který jsem srdnatě přestál a následně sledoval kapačku zavěšenou na smetáku nad mou postelí a přitom poslouchal dunění dělostřeleckého útoku v nedalekých Galaškách, kudy se rozhodla přesunout armáda Ruslana Gelajeva.
Hrávali jsme tehdy hru s několika kamarády, dochtory - já jim ze země obdivovatelů medicín (čím více tím lépe!) posílal seznam mně doporučených léků a oni museli hádat, co mi asi je. Většinou jsem se pak dozvěděl, že jsem buď zcela zdráv, anebo že jsem už beztak chcíp'. Asi jim to přišlo vtipné. Pamatuji si, jak jsem na jednoho z nich zkoušel Chylak Forte a bylo mi opáčeno, že nikterak ve všech jazycích chybí H a že mi dochtor nezávidí, protože Hýlak voní i chutná jako blitky míchané s chcánkama. Měl pravdu, ale co bych neudělal pro své zdraví (a patoložkou a onkoložkou vymlácenou střevní flóru). Na Dr. Sterna jsem poté myslel několikrát denně, když jsem Hýlaku holdoval, častěji než po ony čtyři roky, co jsme spolu sdíleli jednu lavici.
Těch otrav opravdu bylo, pár za rok minimálně, nepočítám. Kolik jsem kvůli nim omezil pokrmů, si nicméně dost dobře pamatuju. Ta předvčerejší byla hnusná, první letošní. Rybu si taky zas hodně dlouho nedám.
Žádné komentáře:
Okomentovat