Nevím, kolik v Bočorně do mě spalo cizinců, na kopec nad ní přede mnou vylezlo jéště méně. Celkem asi třicet domů v nejvýše položené tušské (tušetské, někdy i tušetínské) vesnici, které zůstávají na zimu zavřené. Naše víkendová výprava počet obyvatel ve vesnici ztrojnásobila. Lavrenti, Kacha, Idris a já. Krom posledně jmenovaného inturisty tři místní, kteří se vydali zkontrolovat, co jim devítiměsíční zima provedla s domy, a připravit je na letní prázdniny. Za měsíc se do rodové vesnice přesunou i s rodinami. Na dovolenou. Po vcelku krátké údržbě a úklidu se kdesi vzala ještě kratší bouřka a s ní i litry domácího vína, co zůstalo od minulého léta a vydrželo nejen zimu, ale i nálety žíznivých pastevců. Za večer nakonec padlo litrů devět.
Z Dolního (Kvemo) Alvani, tušské vesnice v nížinné Kachetii, je to do Bočorny 72 kilometrů. Celkem pět hodin jízdy přes tříkilometrový průsmyk, jenž cesta protkla až v osmdesátých letech. Do té doby se chodilo pěšky nebo na koních, případně létalo vrtulníkem jako v kongeniálním gruzínském filmu Mimino (což znamená sokol).
Vyjeli jsme na střechu světa, pak o kilometr níž a zas nahoru na tušskou plošinu a o trochu výš do Bočorna, kde jsou rána jak v pohádce a tři panáky k snídani. V noci nedaleko od vesnice brouzdají vlci a medvědi a shora vás oslepuje Velká Medvědice. Mobily nedosáhnou, elektřina žádná, sprcha je v potoce a člověk by nejraději bloumal přírodou a válel se na louce, pozoruje hory kolem. Prostě paráda.
Cestou do Tušetie
Zbytky obranné věžě v Bočorně
Do Kvavlo se prý už nikdo nevrací, stejně jako do dalších 18 z celkem 53 tušských vesnic
Ráno v Bočorně
Dartlo
Pohled na Bočornu (uprostřed kopce) z pevnosti Keselo v administrativním centru Omalo
Rodové věže v pevnosti Keselo v Horním Omalo
Žádné komentáře:
Okomentovat