Tanky

Při pohledu na to, jak ruská propaganda stále mohutněji okupuje český informační prostor, je vcelku jasno, že k vymytí mozků a získání kontroly už s tanky přijet nepotřebuje. Přesto je třeba si připomínat, že k nám v srpnu osmašedesátého ty tanky vjely. Rodičům bylo jen o pár let víc, než mně v listopadu devětaosmdesátého. Já měl štěstí, že se v našem případě podařilo se z komoušské nesmyslnosti vymanit.

Jasně, nežijeme v ráji a dnešní Česko je stále pouze součinem různých vládnoucích magorů, které jsme si vybrali a kteří jsou českými občany jako my. Nejeden z nich pak produkt bývalého systému, který díky konexím rychle pochopil, jak se v novém naučit plavat. Počínaje šéfem asi nejpopulárnější partaje, jenž se na post-komančském marasmu nejvíce navařil, jehož ale obdivují zejména ti, kterým týž marasmus leží v bachoru.

Osmašedesát let od února, osmačtyřicet let od srpna a sedmadvacet od listopadu postupně blbneme pod tíhou ruské informační okupace, podporované našimi nejvyššími státními představiteli. Mezitím se v Rusku přepisuje historie a děti se zas učí o sovětské záchranné akci i o tom, jak národ při vpádu varšavských vojsk jásal. Slzy byly dojetí, jak jinak. Tanky si proto určitě připomínejme, jen si nemysleme, že jsme bez tanků méně zranitelní.