1. října 2020

Černá zahrada

Z nezávislých pozorovatelů asi málokdo pochybuje, kdo „začal.“ Pokud se tedy dá o začínání vůbec mluvit v případě vojenského konfliktu, který sice zamrzl v roce 1994, ale nikdy nepoznal příměří či jiný konec. Světově známý název nešťastné provincie je turkickým kompozitem gara bagh, Black Garden, jak zní i název výtečné knihy asi největšího světového znalce jižního Kavkazu, Toma de Waala. I proto se arménsky nazývá Arcach. A hlavní město nikoli Chankendi, ale Stěpanakert, dle jednoho bolševika. Nemělo by být s podivem, že se novodobí vládci uchýlili ke komančskému pojmenování a nikoli historickému Vararakn.

Karabachský konflikt se často omezuje na teritoriální přináležitost této náhorní provincie, aniž by se konsistentně zmiňoval i fakt, že vedle tzv. rozporovaného Karabachu jde v konfliktu též o dalších sedm krajů, které jsou nezpochybnitelnou součástí území Ázerbájdžánu, ale jež od onoho čtyřiadevadesátého kontrolují arménské síly, coby jakýsi buffer kolem Karabachu. V Azeru (a v několika usneseních OSN) se zmíněným územím říká okupovaná. V Arménií je nazývají územími osvobozenými. Jména Fizuli, Aghdam, Lačin, Kalbadžar, Kubadli, Džabrail nebo Zangilan asi nikomu nic neřeknou. Jedná se celkově o téměř devět tisíc čtverečních kilometrů, ca. desetinu celého Azeru, z něhož Azeři kontrolují jen 13 procent v Aghdamu a Fizuli.

A právě podél řeky Aras přes Fizuli prý vede jedna z azerských ofenziv, která má ukrojit z okupovaně-osvobozených území. Protože dle všeho se opravdu jedná o plánovanou azerskou ofenzivu. Přes Fizuli, kam jsem jezdíval do Horadizu povídat si s papalášema na okresním výboru a kde jsme kdysi adoptovali dvě vesničky a pomáhali je obnovit pro lidi, kteří se rozhodli vrátit a začít znovu. Jména Ašaghi a Juchary Kurdmahmudlu jsem si dlouho nemohl zapamatovat. Než mi kdos vysvětlil, že jedno znamená horní a druhé dolní a že jsou vesnice pojmenovány po nějakém dávnem Kurdovi Mahmudovi.

Kdo nezažil arméno-azerský vzájemný odpor a dehumanizaci, nepochopí. Táž věta se mi chce zopakovat vícekrát, aby se vryla a nějakým způsobem zhmotnila, protože je klíčová k pochopení azero-arménských vztahů. Nevztahů. Nenávisti, jež různě postupuje všechny společenské sloje. A pokaždé mě dohoní, i když vlastně znám vcelku intimně. Jako když mi v USA žijící azerská kamarádka, která se vždy zasazovala za práva nevinně utlačovaných a pokořovaných, dnes napsala, že se v dnešním konfliktu konečně řeší třicet let trvající nespravedlnost. Jako kdyby válka byla kdykoli kdekoli správným řešením. Byť možná dospěje k očekávanému rozmrazení situace a pro kohosi očekávaným následkům. Proti oblíbenému azerskému sloganu Qarabagh bizimdir (z azerského "Karabach je náš" pozn. red.) je u nás oblíbené Čechy Čechům jako Brouk Pytlík k Vetřelcovi.

Teď nás tedy různé kanály budou krmit tím, že ten i ten druhý je obětí, že ten i ten druhý dosahuje výrazných vojenských úspěchů, že i ten druhý se vlastně brání agresi opačné strany. Protože potřebujeme řádně rozlišit mezi viníky a obětmi. Místy napomůže oblíbené připomenutí skutečnosti, že je Azer převážně muslimský. By mohlo zabrat. Občas se ozve někdo s tím, že je šíitský, což pro většinu veřejnosti buď neznamená nic, nebo nic víc, než že jde vlastně o takový Írán. Zatímco se asi jedná o jednu z nejateističtějších nominálně muslimských zemí na světě, kam moji američtí kolegové kdysi vozili své republikánské příbuzné, aby jim ukázali „pravou tvář Islámu.“ Tj. normální sekulární společnost.

Zpět ke stávajícímu dění ale. Při lámání si hlavou nad tím, co a proč se na azero-arménském pomezí děje a proč právě teď po tolika letech se nabízí řada vcelku prostých argumentů:
- Amíci se dívají doma na volby, Rusové bůhvíkam, Frantíci a zbytek světa řeší kovid, Libanon, Bělorusko a bůhvícoještě
- (Azerskému prezidentovi, pozn. red.) Alijevovi významně sílí vnitřní disent a malá vítězná válka nemůže být politicky prodělečná
- Jedná se o jeden z mála sporů, kde největší mezinárodní válečník posledního desetiletí (a není jím USA, UK, NATO nebo někdo podobný, pozn. red.) má zájmy na obou stranách. Většina azerských zbraní je z Ruska, Rusko Azer dlouhodobě podporuje a spolupracuje s ním jak ekonomicky (např. plyn v Kaspiku, pozn. red.), tak vojensko politicky. Zároveň má ale Rusko v Arménii vojenskou základnu čítající dle některých počtářů až pět tisíc chlapíků.
- Turci se poprvé nepřímo zapojili do sváru, když deklarovali Azerům otevřenou podporu, což může znamenat cokoli, třeba pokus o přitlačení Ruska do situace, kdy musí vyjednávat mezi zájmy na jižním Kavkaze a v Sýrii. Zatím se mluví spíše o tom, že turecké dodávky syrských bojovníků jsou výmyslem arménské propagandy, nicméně bych se ani trošilinku nedivil. Respektive divil, kdyby tomu tak nebylo.
- Čemu by se zároveň asi nikdo znalý nedivil, je touha Kremlu demonstrovat svou nenahraditelnost při zajišťování arménské bezpečnosti, aka dát (arménskému premiérovi, pozn. red.) Pašinjanovi sežrat nedostatek loajality a pokory. Demokrat? Pche! I proto není s podivem, jak málo Putin a jeho parta zatím reagují.

Asi úplně nevěřím, že jde Azerům o znovuobnovení kontroly nad veškerými územími kontrolovanými Arménií. Alijev a spol. dobře vědí, že vybojovat je tisíckrát snazší než udržet a že tzv. Velký návrat (téměř sedmi set tisíc uprchlíků na okupovaná území, pozn. red.) je lepší dále udržovat jak iluzi, nikoli se spálit při jeho realizaci. Zároveň jsou si dobře vědomi, že zásadní narušení statu quo bude ekonomicky nevýhodné i pro ně. I proto tipuji výraznou demonstraci síly a relativně malé teritoriální zisky, které nicméně i tak povedou k Ilhamovu věčnému zbožštění. A o to asi jde nejvíce. Zatímco Plehve tleská. A spolu s ním asi i vzadu smějící se Putin s Erdoghanem zas.

Žádné komentáře: