Nakonec jsem pochopil, proč mi moji českyhovořící norští přátelé vždy kladli vehementně na srdce, že přátelé Oslo Oslo neskloňují. Nobelova cena míru z osla vskutku nezní příliš slibně.
Neskloňujme, leč mějme se na pozoru při pohledu na některé nedávné laureáty. 2005 – Mohamed ElBaradei, který se rok po svém odchodu z čela Mezinárodní agentury pro atomovou energii (a pět let po Nobelovce) nechal slyšet, že je iránská nukleární hrozba smyšlená. 2006 – Muhammad Yunus, který byl čtyři roky po Nobelovce vyhozen z vedení své Grameen Bank. 2007 – Al Gore, zmizel několik dní po Nobelovce. 2008 – Martti Ahtisaari, mmm, odešel jen do důchodu a pár věcí se mu docela povedlo. Jeho druhé angažmá v Kosovu nicméně skončilo zajímavým fiaskem zvaným „vyhlášení nezávislosti za vaše prachy“. 2009 – Baracku, Baracku, měl jsi tu cenu raději odmítnout, možná by tvé šance na znovuzvolení byly mnohem jednoznačnější. Pokud necelé čtyři roky po nobelovce odejdeš do politického důchodu, protože tě porazil kandidát velmi nehodný, bude smysl mírové ceny neoddiskutovatelný a její název by se měl rychle změnit na Charon Award. Cena Chárona. Vítězství Pyrrhy.
Vynechal jsem mého oblíbeného laureáta, asi nejvíce se podobajícího tomu letošnímu. OSN získala mírovou nobelovku v roce 2001 – a od té doby je ve stále větším rozkladu, který akceleroval nástup stávajícího Generála pět let po udělení ceny. Sečteno a podtrženo, zdá se, že mírovým laureátům zbývá ca. 3-5 let, než to s nimi půjde z kopce. Asi si raději nebudu k letošní ceně příliš gratulovat. Pošlete sakra alespoň ty dva halíře.
Žádné komentáře:
Okomentovat