Masajland

U Jacka doma v hliněném domečku se nedalo moc dýchat, protože uprostřed hlavního pokoje rozměrem asi 3 metry čtvereční hořel ohýnek a na něm kotlík s čerstvě zařízlou kozou. Poté, co si za své průvodcovské služby řekl o dva tisíce šiinků (pětikilo), nás provedl po vesnici a nakonec jsme dorazili k němu domů. Uprostřed vesnice výběh pro kozy a ovce ohrazený trním proti gepardům, vedle vyšší ohrada z kůlů pro krávy, na které prý chodí lvi. Jehňata a kůzlata bydlí ve třípokojovém domě s rodinou. Zrak si pomalu zvyká na tmu, zatímco Jack vypráví o masajských zvycích a obřadech.

Asi začal nejčastěji kladenou otázkou, téměř jako gender studies: Ženy mají na starosti stavbu domu, zásobování otopem a vodou, muži hlídají dobytek a chodí na lov, který však není zdroem obživy (Masajové nejedí maso divoké zvěře), ale téměř otázkou cti. Nehledě na zákazy keňských úřadů, musí být dopaden a zabit každý zabiják dobytka. Oko za oko. Pití lví krve prý dodává mladým Masajům sílu a je součástí iniciačního rituálu, který musejí podstoupit všichni patnáctiletí chlapci. A tak dále. Tento blog není wikipedie, natož National Geographic.

Po hodinové prohlídce vesnice, ukecal Jack své tři manželky, aby nám v dešti zazpívaly a zaskákaly a následně nabídly lidovou tvořivost (nejspíš nakoupenou v Tanzánii). Pak jsme se vrátili do kempu, na jehož území nás po setmění museli doprovázet masajští válečníci ozbrojení lukem a kopím. Prý aby si netroufla zvířata. V devět se vypíná generátor a během půl hodiny jsou už jen slyšet teskné zvuky (Co to hučí? Asi slon.) kombinované s rytmických chroustáním trávy kolem stanu. Ráno se pokoušíme dle trusu zjistit, kdo asi večer navštívil, než vyrazíme na osmihodinovou projížďku parkem mezi všemi těmi zvířaty ze ZOO, která jsou ale v Keni doma. Pár dní v parku Masai Mara mi přišlo jako Zemanova Cesta do pravěku, oblíběný film našeho dětství. Naprosto mytické.