22. června 2014

Dobrovolnictví v dobách xichtoknihy

Zcela upřímně se nepovažuji za závislého na sociálních sítích, i když by se asi na mě málokdo mohl zlobit, vzhledem k mému povolání a množství času, které trávím mimo fyzický dosah mně blízkých osob. Xichtoknihu mám vcelku rád, protože mimo virtuální kontakt s jinými vzpřímenými savci funguje jako výborný přehled zpráv a zajímavých textů a informací. Zároveň jsem si setsakradobře vědom, že ten kontakt je právě virtuální, tedy nezaměňuje opravdové vztahy, ba má nebezpečný potenciál je tupit – sledujeme se na xichtoknize, nemusíme se vidět v reálu.

Mám i pár pravidel, nejzávažnější asi s ohledem na zveřejňování vlastního xichtu, ergo je xichtokniha pro mě striktně bezxichtoknihou. Druhé pravidlo se týká nulové tolerance k jakýmkoli projevům rasismu. Tu a tam vymažu známého z přátel za xenofobní pindy, jindy zas píšu xichtoknihařům, že mají špinavé stránky. S tím druhým je nicméně potíž, protože ač se tváří uvědoměle, podezírám je, že třeba skupina s pár set členy a v marginálním českém jazyce, která nabádá k etnickému vyčištění ČR od Romů, nikoho nezajímá. Alespoň mi už dvakrát napsali, že na ní nevidí nic špatného. Zkrátka nerozumějí a nestojí jim za to se s problémem příliš párat.

Rasismus a podobné jevy považuji za nakažlivou, nechutnou špínu, které je třeba se zbavovat hned v zárodcích. Tím spíš, že v ČR nejde o výjimku, ale téměř epidemickou normu. I proto jsem korporaci s odhadovanou hodnotou 80 miliard dolarů nabídl nezištnou pomoc s překladem hlášeného obsahu. Představuji si, že 4,2 milióny českých uživatelů xichtonknihy sázejí jednu stížnost za druhou, tak se asi trochu zapotím, a třeba budu muset omezit jiné volnočasové aktivity, jako třeba plánované hodiny arabštiny. Snad mě ale za to alespoň xichťáci zmíní ve své výroční zprávě. Tak se to u dobrovolníků sluší a paří.

Žádné komentáře: