Lidé a lůza

Dělám tuhle práci dlouho. Netuším, kolik se v humanitárce profesionálně pohybuje Čechů a kolik z nich déle než já. Ne že bych si proto připadal nějak důležitý, jen si s přibývajícím věkem, zkušenostmi, znalostmi a funkcemi neustále musím dávat pozor, aby se ze mě nestal cynik, úředník, humanitární politik, lenoch, darmošlap. Asi v jakékoli práce, která ke kvalitě vyžaduje alespoň trochu lidské duše.

Určitě nejsem sám, komu se dělá mdlo při pohledu na českou politickou a mediální scénu v souvislosti s uprchlickou krizí. Při letmém pohledu by se dokonce mohlo zdát, že se sebezvaně postkomunisticky elitní Česko mílovými kroky mění na lysohlávky žeroucí agresívní Mindrákov. Solí do rány jsou navíc činy a projevy - pro nás postkomunisticky inferiorního - slovenského presidenta či monolog Magdy Vášáryové, která nám kolektivně (a zcela oprávněně) vynadala do zamindrákovaných přizdiliceměrů.

Navzdory původním předsevzetím jsem se párkrát zapojil do různých českých mediálních debat na téma, k čemuž mě ponejvíce dohnalo zoufalství z množství výmyslů, lží a blbostí, na kterých je česká nedebata postavena. Nejsa v ČR, není vůbec obtížné postupně ztrácet respekt k obyvatelům rodné země, kteří hojně a radostně následují pištce-manipulátory, jimž totalitní praktiky koukají z očí a lezou ušima i slovní zásobou. Člověk ale musí trochu zašmejdit internetem, aby zjistil, že není vše tak černé. Najde spoustu rozumných i laskavých lidí, kteří se do lůzou ovládaného veřejného prostoru příliš neženou. Mnozí se snaží zapojit přímo, jako třeba čeští dobrovolníci, kteří pomáhají na Balkáně a jejichž význam a reputace stále stoupá. A před nimiž tímto pokorně smekám.