45. POTUS

Máme nového presidenta. My teda ne, i když vlastně jo. Celá zeměkoule. A všichni se předhánějí v předpovědích, co asi bude Donald pro svět znamenat, nejlépe na základě jeho tweetů a nesouvislého blebtání do kamery. Jakkoli lze pochybovat o intelektuální způsobilosti nového amerického presidenta, nemůžu se zbavit pocitu, že o něho nakonec jde úplně nejméně. Podaří-li se mu vyhnout impíčmentu, což vzhledem ke složení obou komor amerického parlamentu není vůbec nemyslitelné, ať už udělal a udělá cokoli, čekají nás čtyři roky v nezvyklé situaci, kdy hradním šaškem je panovník sám, zatímco různí Ryšelijové sunou svět směrem, jenž nebudeme mít při analýze všech tweetů a jiných šaškáren čas sledovat. Bylo by chybné spokojit se s konstatováním, že je POTUS mimoň a čtyři roky nedělat nic jiného, než se mu posmívat.

Že jsme dosud byli zvyklí brát každé POTUSovo slovo vážně a ze všech stran jakýkoli projev analyzovat, neznamená, že tak musí být navždy. I když jistě nelze ignorovat nepředvídatelnost a náchylnost na jakoukoli kritiku přecitlivělého chlapíka hledat podporu v extrémních kroužcích. Doma mezi rasisty a šovinisty různého druhu, venku mezi diktátory. Jen ho ale nechme, ať si tweetuje a plodí vzájemně si odporující nesouvislé věty, a raději se zaměřme na to, co dělají lidé kolem něho. Aby to nedopadlo tak, že se oni nakonec budou smát naposledy. Spolu s ostatními Donaldovými kamarády.