Countdown on

Za devět týdnů předám žezlo a o týden později skončím. Téměř na den patnáct let od chvíle, kdy jsem nasedl poprvé do letadla, abych si na rok vyzkoušel, jaké to je pracovat v končinách postižených válkou. Vím, že krom tikajících let ze mě desítka zemí, ve kterých jsem pracoval, tisíce rozmanitých lidských osudů a adrinalinová práce se spoustou odpovědnosti a stresu udělala jiného člověka. Skrytě doufám, že snad lepšího.

Netuším, co bude dál, nic neplánuji, krom toho, že potřebuju vypnout mozek a kompletně nabít baterky. Není důležité, kde, ani co bude potom. Odpočet začal, jako já si začínám zvykat na myšlenku, že mě čeká úplně jiný život.

Kamarádi v Ammánu už uzavírají sázky, jak rychle sám sobě půjdu na nervy. Za jak dlouho mi bude chybět adrenalin a pocit vlastní důležitosti, který, doufám, nepramení z mé nabubřelosti, ale spíše z víceméně VIP statutu, jenž tak nějak k mé stávající práci patří. Vůbec nevylučuji, že se k humanitárce vrátím, ale zatím o tom nechci přemýšlet. Ani o ničem jiném. Jen vypnout motory a alespoň pro začátek se nechat maličko unášet proudem. Uvidíme, kam proud donese. 10, 9...