Mezopotámie

Místo na mapě, kterým nás prudili ve škole. Někde daleko. Mezi řekami. V úterý ráno jsem se probudil u Tigridu. Ve středu ráno u Eufratu. Mezi nimi poušť, dálnice se spoustou checkpointů, a dokola prach, suť a špína. A uprchlické tábory. Není těžké si pod nánosem prachu domyslet, že Irák býval bohatý kraj se spoustou sociální nerovnosti. Bohatství lze tušit stále a nerovnost dál jen narostla.

Ve vesnické pidiškole stála venku stovka vyděšených, nemytých prvňáků v děravém oblečení a pantoflích. Dalších dvěstěpadesát se mačkalo v pěti nevelkých třídách. Běženci z území donedávna kontrolovaných takzvaným Islámským státem. Když jsem se chtěl jedné prvňačce podívat do sešitu, zděsila se, jako bych se jí ho chystal sebrat. Poklad. Jinak nic. Jen zoufalý ředitel, že nemá kam děcka posadit, natož jim opatřit základní pomůcky.

A neustálý pocit naprosté křehkosti momentálního příměří mezi dávno znesvářenými sektami. Za Saddáma mastili sunnité šííty. Po americké invazi šííté sunnity. Pak přišli fanatičtí sunnité a mastili vše kolem a nynější ofenzívu proti nim zas vedou šííté. Smíření je iluze, pomsta denní realitou. Stačí jen říct, že člověk kolaboroval s islamisty, měl bráchu, ségru, strýce atd. Stačí k vypálení domu se vzkazem „sem se už nevracejte.“ Před pár měsíci jsme prý za plotem tábora, co máme na starost, ráno našli kupku spálených těl. Vzkaz běžencům, že se hned tak domů nedostanou. Protože bydleli na území pod kontrolou fanatiků, které teď dobývá irácká armáda. Říká se tomu "osvobozuje." Následkem osvobození se lidé stávají ve své zemi vězni, kterým nikdo nevěří.

Od Eufratu k Tigridu je to jen něco přes sto kilometrů. Vzdálenost mezi lidmi v Mezopotámii žijícími však momentálně spíše připomíná tisíce světelných let. Válka je svině.