2017 mezinárodně

Pokračuji v bilancování, tentokrát globálně. Začneme asi zas u voleb, kde si Amerika inaugurovala pravděpodobně nejtupějšího presidenta v dějinách. Ne, on to opravdu nehraje, opravdu je maximálně vypatlaný. A sociopat. To Němci si znovuzvolili Angelu a zamezili výraznému nástupu neofašistů, které podobně odmítli i Holanďani v parlamentních volbách, a nakonec i Francouzi v těch presidentských, i když po výrazném začátku není o Macronovi zas tak moc slyšet. A v Rakousku převzali vládu Svobodní. Zatímco v Polsku a Maďarsku vládnou stále stejní fanatici, díky nimž už EU jedná, zda neposadit naše severní sousedy na trestnou lavici. Už jen fakt, že Fico sám sebe označuje za posledního demokrata ve Visegrádu, by měl spouštět veškšeré poplašné signály.

To taková Libérie si asi nakonec zvolila presidentem bývalého nejlepšího fotbalistu světa, zatímco jiný bývalý fotbalista téhož AC Milán usedl do křesla starosty Tbilisi. Následkem presidentských voleb v Somálsku, které vyhrál tamní premiér, se novým premiérem zas stal můj bývalý kolega Hassan. V Íránu obhájil presidentské křeslo jiný Hassan, Ruhani, což se britské premiérce Mayové povedlo jen s odřenýma ušima a s podporou severoirských nacionalistů, ač si ještě pár dní před volbami nepřipouštěla žádné velké starosti.

Apropos Británie... Půldruhého roku po brexitním hlasování stále není jasné, jak takový Brexit vůbec může vypadat. A nikdo nedokáže pořádně spočítat, kolik to bude Británii nakonec stát. Prý tolik nul žádná kalkulačka ani nemá a na brexitní slogany, lživě slíbující přesun z unijních peněz do sttního zdravotnictví, se taky už dávno zapomnělo. Zatímco se vláda jala potichounku státní zdravotnictví privatizovat. Takže v Británii vlastně nic nového, stejně jako třeba v takovém Rusku, kde pan president vyslyšel národ a souhlasil, že bude příští rok počtvrté kandidovat, načež mu preventivně diskvalifikovali asi jediného reálného, byť jen strašlivě teoretického soupeře. Nezměnilo se vlastně ani nic v Číně, kde devatenáctý sjezd poprvé od předsedy Mao přijal novou doktrínu pojmenovanou po stávajícím vůdci.

Též se dál hodně válčilo a zabíjelo. Na Irák či Sýrii jsme zvyklí, ale etnické čistky proti muslimským Rohingům v Barmě nebyly úplně čekané, alespoň takto otevřeně a v takové míře. A že se děly a stále dějí za bubnování významných buddhistických mnichů a pod dohledem nositelky Nobelovy ceny míru, která de facto legitimizovala armádní vyvražďování. V Sýrii se alespoň objevily záblesky naděje, že se snad válčení pomalu sune ke konci, ač s vítězem v podobě maniaka, který celou válku způsobl. Lokální příměří a pakty o neútočení (než maniak nabere síly a své protivníky definitívně zničí) sice ještě zcela nezabírají a v takové Východní Ghutě pořád umírají děti z hladu, ale tzv. Islámský stát je víceméně historickou záležitostí, alespoň ve své původní podobě. Což mě přivádí k Iráku, kde v prosinci premiér slavnostně potvrdil, že na území země už IS nekontroluje žádné území. Zatímco v Jemenu pokračující nálety a blokády nadále živí největší epidemii cholery v dějinách lidstava a posunuly počet lidí na hranici hladomoru k osmi miliónům.

Měli jsme i dvě význačná referenda o nezávislosti. Obě založena na bizarních pohnutkách a obě nakonec ironicky vedoucí k zásadnímu omezení autonomie, kterou si Katalánie a irácký Kurdský region po desetiletí užívaly. Nebudu se pouštět do polemiky na téma územní celistvost vs. právo na sebeurčení, i proto, že o žádné sebeurčování ani v jednom z referend, dle mého, nešlo, jen je mi líto, že se nesplnil sen některých kurdských kamarádů, kteří básnili o nové fotbalové lize území s neuznanými referendy, ve které si Erbil zahraje s Barcelonou. A bacha, i když dnes hraje v první národní, nejsou to žádná ořezávátka. Od počátku století získal Erbil SC čtyřikrát irácký titul.