Století od pádu Habsburské monarchie se nabízí spousta různých reflexí a přání pro zemi, jejíž pas ukazuji na hraničních přechodech, ale vše se nakonec stáčí k jedinému: abychom se k sobě navzájem chovali slušně. Ať už si myslíme cokolivěk. K čemuž potřebujeme trochu více sebevědomí a smíření se s tím, že spoustě věcí nerozumíme. A jiného presidenta. Když už dnes slavíme to čtvrstoletí od vzniku samostatné České republiky, tak bychom si snad někoho normálního zasloužili.
Většinu minulého roku jsem strávil bez práce a hodně mě bavilo, i když jsem třeba ne vždy dokázal práci nahradit čímsi jiným a část času prachsprostě proflákal. Což je ale v pořádku. I do 2018 si přeju méně práce a více života, a naštěstí jsem už dost velký na to, abych věděl, že to záleží pouze na mně. Taky si přeju třeba, aby rodičécé byli zdrávi, aby Bára odstátnicovala a Jéna se dostal, na kterou vejšku chce. A vůbec aby se všichni moji blízcí měli dobře, na různá nesplněná přání a nenaplněné sny nehledě.
Venku poprchává, ale pořád je zvláštně podzimně teplo. I proto jsem vyrazil ven, že se konečně podívám na citadelu v centru Erbilu. Bohužel mě nenapadlo, jsem tu stále víceméně nový, že podobný nápad dostane celé město. Ani jsem se nesnažil zaparkovat a návštěvu odložil. Nejlépe na nějaké páteční ráno, kdy město ještě spává.
Cestou z centra jsem se zastavil u největšího erbilského parku, že se alespoň maličko provětrám a poprocházím. Též vlastně poprvé od příletu do Iráku. Uprostřed parku jsem objevil běžecký okruh s červeně pomalovaným asfaltem, který má pravděpodobně připomínat tartanovou dráhu. Vydal jsem se po směru hodinových ručiček, takže proti směru ojedinělých chodců a běžců, jak se záhy ukázalo, a v půlce kruhu potkal indického kolegu Subhaše. Popřáli jsme si vše dobré, chvilku poklábosili a pak se každý vydali vlastním směrem.
Dokončil jsem první kolo a odkudsi mě, programového neběžce, napadlo, jestli se nemám jít dom převléknout a nevrátit se popoběhnout. Nakonec si říkám, že se projdu ještě jednou dokola, tentokrát správným směrem, a uvidím. Stahují se mraky, než bych se vrátil ve sportovním, asi začne pršet, honí se mi hlavou. Dobrá, dám ještě jedno. Ona ta rychlochůze též není úplně od věci a půldruhého kilometru se ukazuje jako optimální – svižně se projdete a nikdy nejste daleko od cíle. Takže ještě kolečko přidávám, ale tentokrát se, blížíce se k cíli, nohy najednou samy rozebíhají. Na konci šestikilometrového krouživého (jak jinak, jsme v Erbilu) pajdání najednou běžím v pohorkách a riflích, vstříc dvoutisícémuosmnáctému roku, novým zážitkům, místům a známostem. Bude OK, cítím to, ba ještě lepší než OK. Bude přesně takový, jaký si ho vymyslíme. Vše dobré všem vám, ať se daří!
Žádné komentáře:
Okomentovat