25. února 2018

Sedmdesát

Pětadvacátý únor nelze nepřipomenout, když se nad demokraty v českých zemích smráká. A je nám to tak nějak kolektivně jedno. Před sedmdesáti lety se dostala k moci komančská sebranka a dnes se dere k moci sebranka jiná. S podobně prospěchářskými cíli a podobně pologramotná. A podobně podporována moskevskými imperialistickými ambicemi v čele s megalomanským presidentem (tenkrát generálním tajemníkem).

Byť jen na vteřinku jsem se zastavil a zamyslel nad tím, jak je skvělé, že už se za rozdílné názory neposílá do uranových dolů, jak je prima, že jsme členem evropského společenství, založeného na právech jedince, umožňujícího nám potkávat se s různorodostí a nechávat se jí obohacovat. Jak je důležité, že rostou nové generace, navigované místo mindráků ambicemi a vírou ve vlastní schopnosti. I jak je nebezpečné, že se k moci dostávají mnozí, kteří mindráky chtějí prohlubovat, aby mohli manipulovat a postupně nás zase vracet k totalitním praktikám.

Rádi naše kolektivní historické povědomí opíráme o křivdy nám způsobené okolím, abychom mohli na jiné svalit vinu za vlastní nedokonalost a slabost. Nikoli Jan Hus, Bílá hora či Mnichov, nad pětadvacátým únorem je třeba skuhrat, protože jsme si ho vybrali sami.

Před sedmdesáti lety se Gottwald vrátil z hradu od těžce nemocného presidenta, který to s Českem myslel dobře. Teď máme těžce nemocného presidenta na hradě zas, navíc takového, jemuž je Česko úplně ukradené. A premiéra, jemuž jde též primárně jen o sebe a vlastní business, který za sedm dekád nahradil ideologie. Nemalujme ale straky na vrbu, jen si připomínejme, k čemu podobná konstalace může vésti.

Žádné komentáře: