Osmnáct

Dvacátý pátý březen má pro mě zvláštní význam, bo je to den, kdy jsem vlezl do letadla a začal životní etapu, která následně z větší části určila, kdo jsem a co dělám. Dnes je to osmnáct let, i když jsem původně zamýšlel vyzkoušet jen na rok, a i když posledních pár let trávím zas z různých důvodů více času na rodné hroudě.

Letošní dvacátý pátý březen zas ale trávím podobně jako mnoho dnů v posledních osmnácti letech. Zavřený doma, zatímco za okny zuří smrtelné nebezpečí. Teda tak je nám alespoň prezentováno těmi, co smrtelné nebezpečí v životě nezažili.

Přiznám se, že na mě trochu doléhá, že bych místo domácího poflakování měl dělat něco užitečného, kde je potřeba. I proto, že zatímco já se mohu zavřít s plnou lednicí doma, milióny dalších tuto možnost nemají. Nejsem žádný somnambul, který musí spasit všechny potřebné na světě, jen se mi vrací různé perspektivy.

Stejně jako stávající krizi řídí lidé, kteří nemají ani páru o tom, co to krize je a jak se řídí, nalháváme si, do jaké obtížné ba krizové situace jsme se dostali, aniž bychom měli páru o tom, jak opravdová krizová situace vypadá. Nepodceňuji zdravotní, sociální a ekonomické dopady pandemie, jen mi přijde divné přehnaně dramatizovat.

Je pětadvacátý březen a já se fakt už hodně těším zpátky do práce.