Alexander Tichanov je Rus, který strávil dva roky v jednom z grozněnských sklepů. Nedávno se přestěhoval o patro výš, nemůže chodit a je plně závislý na humanitární pomoci, kterou mu pravidelně vozí společnost Člověk v tísni. Narodil se před 76 lety v Grozném a město dle vlastních slov dlouhodobě opustil jen jednou, když za 2. světové války jako kluk sloužil v Rudé Armádě, na což vzpomíná s lehkou nostalgií.
"Čečenskij variant"
V Grozném dodnes existuje organizace veteránů Velké vlastenecké války, kteří mají i speciální nemocnici, zvanou krátce VOV. Vždy začátkem května dostáváme žádost o poskytnutí zvláštní potravinové pomoci stále žijícím veteránům, kteří si na paměť slavného vítězství hrdě nasazují medaile za statečnost. Nad hlavní grozněnskou ulicí, dnes totálně rozmbombardovaným Prospektem Lenina, visívá na kusu prostěradla vzorně vyvedené motto: Zdravíme u příležitosti Dne vítězství. Na obou koncích prospektu je ruské vojenské kontrolní stanoviště - blokpost.
Je leden a naše Lada Niva se blíží k jednomu z blokpostů na Lenince. Čečenská ochranka si otráveně připravuje služební průkazku, na rezolutní mávnutí mladičkého vojáka zastavuje, otevírá dveře (protože stáhnout okno je obtížnější) a cedí skrz zuby: Otděl ochrany. Vojáček, se, kývaje hlavou mým směrem, překvapivě zeptá, jestli má občan taktéž dokumenty, kde bydlí, ke komu jede na návštěvu a na jaké adrese je registrován. Zatímco se zbytek posádky vozidla nepokrytě vysmívá vojákovým dotazům, vytahuji služební průkazku, řka Gumanitárka a na doplňující otázku odpovídám, že se zabýváme humanitární pomocí.
Jedeme dále a vojákovy otázky dlouho přispívají k veselé náladě v autě. Je nový, neví, že cizinci v Grozném nežijí a že do Čečenska de facto smějí jen humanitární pracovníci, navíc zřídka a pouze na zvláštní povolení vojenského velení republiky. Výzbroj, ke které nezbytně patří i dlouhý kulomet, dodává mladému ruskému záklaďákovi vzhled Ramba, špinavé tenisky však prozrazují, že je vskutku nový - kanady nezbyly. Mazáci by taktéž v chladném počasí na postu nemrzli.
Jen mezi federálním kontrolním stanovištěm Kavkaz 1, nacházejícím se na ingušsko-čečenské hranici, a Grozným bývalo až 14 blokpostů. Dnes jich je méně než polovina a na mnohých federální vojska plně nahradila čečenská silniční policie. Pravidelně se objevující informace o tom, že partyzánské bojůvky sešly s hor, dočasně přivedou na trasu federální vojáky, kteří si alespoň mají možnost přivydělat výbíráním neoficiálního mýtného.
Ruští vojáci taktéž dennodenně procházejí podél silnice a hledají ve škarpách ručně vyrobené miny, tzv. fugasy. Otřepaný místní vtípek říká, že jede-li zrovna konvoj Člověka v tísni, mají vojáci poněkud méně práce, protože se vždy snažíme do Grozného projet co nejrychleji, a tudíž de facto celou silnici pročešeme. Kdyby některý z našich Kamazů náhodou vylétl do vzduchu, což se zatím naštěstí nestalo, je jasné, že mina byla právě tam.
Vše probíhá v souladu s komplexem navyklostí a postupů, kterým se souhrnně říká Čečenskij (případně Ingušskij) variant.
Populární asi jako vepřové maso
V samotném Grozném je přítomnost federálních vojsk znatelnější, a to nejen proto, že stále patrolují na všech blokpostech. Čečenské hlavní město je dějištěm častých přestřelek a výbuchů, ulice brázdící vojenské kolony jsou postrachem civilních vozidel - kdo včas neuhne, je nemilosrdně sražen do škarpy či přejet a na jihovýchodním předměstí, v Chankale, sídlí hlavní ruská vojenská základna.
Historky o malém, hrdém národu, který bojuje proti invazi chátrající mocnosti jsou pouhým mýtem a i když jsou samotná ruská vojska v Čečensku stejně populární jako vepřové maso, není obtížné si představit, že jejich případný odchod by republiku vrhl do chaosu občanské války. Uvědomují si to i mnozí Čečenci, kteří se však pochopitelně nedokáží smířit s tím, že pro federální vojáky platí jen málo zákonů, že se pod vlivem pocitu beztrestnosti a absolutní moci a zároveň konstantního strachu z možného napadení ze zálohy, nezřídka chovají jako nejhorší kriminálnící.
Nedávný proces s plukovníkem Budanovem, který v březnu 2000 brutálně znásilnil a zavraždil osmnáctiletou čečenskou dívku, ale nakonec byl vojenským tribunálem osvobozen pro momentální nepříčetnost, jen přilil benzínu do ohně protiruských nálad. Údajně přijeli nastolit ústavní pořádek, leč mnozí z nich by namísto kasáren měli sedět v káznicích s nejtvrdším režimem.
I postoj ruských vojsk se však v posledních měsících postupně mění, paradoxně je za jednu z příčin možné považovat teroristický útok na moskevské dějiště muzikálu Nord-Ost. Zatímco se mnoho komentátorů, stejně jako po 11. září, domnívalo, že nic již nemůže svazovat ruským orgánům ruce při naprosté silové pacifikaci Čečenska, poslední trend ukazuje spíše opak.
Byť v některých částech Čečny stále probíhají nechvalně známé speciální operace (začistky), provázené rabováním, drancováním, nelegálním zadržováním osob, či dokonce mimosoudními popravami, stále častější jsou i cílené operace, které mohou probíhat i několik týdnů, nijak neovlivňují život civilního obyvatelstva a na konci vedou k nalezení nelegálních skladů a zásobišť i likvidaci členů paravojenských a kriminálních band.
Většina Čečenců je ale přesvědčena, že skutečným cílem protiteroristické operace není pacifikace kriminálních živlů, ale čistý obchod, na kterém se podílejí jak vojenské tak civilní složky v republice, stejně jako takzvaní teroristé. Jedním z neochvějných důkazů je prý fakt, že ač je Čečensko malé, dosud se nepodařilo nejen najít prezidenta Maschadova, ale ani snížit oficiální počty čečenských partyzánů.
Když naše auto zastaví před zbytky domu, kde Alexander Tichanov žije, koordinátorka Roza vyběhne a ze všech sil začne křičet, že přijíždíme my a nikdo jiný. Zacházíme a zatímco Roza vybaluje potraviny, poněkolikaté posloucháme Alexandrovo vyprávění. Ve čtyřiačtyřicátém u Stalingradu téměř přišel o život.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
Žádné komentáře:
Okomentovat