Posledních pár dní jsem často myslel na kamaráda Roberta, se kterým jsme v červenci brázdili ulice Barcelony, a on mi po roce poflakování popisoval, jak se jedno ráno probudí a nemá stání, jak moc se mu chce zpátky do práce, a další ráno se mu z pouhého pomyšlení na možné pracovní povinnosti dělá nevolno. Dokonce v jednu chvíli přijal a pak zas odmítl nabídku odjet do Iráku s odůvodněním, že se ho poprvé zeptali ve špatné ráno. I já měl tento týden několik rán, kdy mi pomyšlení na práci nedělá dobře, když jsem zvažoval pro a proti poslední pracovní nabídce a nacházel nepoměrně více kladů. Došlo mi, že kolem ranní deváté hodiny začínají převkádat klady, a kdosi mi poradil, že je proto třeba se rozhodovat před devátou. Též znám, jak vám obtížná rozhodnutí zamotají hlavu, která během prvních 24 hodin poté dokáže vymyslet spoustu negativ. I když, pravda, nepamatuji si, kdy jsem naposledy plakal nad rozlitým mlékem.
V každém případě se má tak, že je půl deváté ráno asi dvacet hodin poté, co jsem kývl na to, že se na tři měsíce přesunu do Iráku, a pořád mi přijde jako dobrý nápad. I když jsem ještě před týdnem ani trochu neplánoval a viděl se úplně na jiném světadíle. A teď si broukám svůj oblíbený popěvek, jakousi svou znělku, kterou si obvykle brnkám u balení při přejezdu ze štace na štaci:
Nenapadla mě žádná melodie,
kterou by už někdo nenapsal
Napadlo mě ale,
že už mám namále,
že už zase musím o dům dál
Popadla mě zvláštní nostalgie,
i když nemám, na co bych si stěžoval
Myslím na to stále:
Změny, i ty malé
v životě mě kopnou o kus dál
Apropos, Roberto je v Afghánistánu, na tři měsíce. Asi se zrovna příliš dobře probudil.
Žádné komentáře:
Okomentovat