Potkali jsme se s Mášou v roce 1987, do prváku na gymplu nastoupil s pártýdenním zpožděním, protože měl nějaké zdravotní problémy. Asi cosi typicky prepubertálního. A zánět ucha. My ostatní prepubertálové jsme si hned plaché ucho zafixovali jako tak trochu postiženého. To jsme nevěděli, že coby běžkař má lepší fyzičku než většina z nás sečtená.
Nepamatuji si přesně, jak vznikl Fool Team, jen že první do skal vyrazil Štern a pak postupně vytáhl nás. Hned jsme byli lezením a svobodou s ním spojenou posedlí. Dvoutýdenní červencové putování skálami a bivaky na německé straně (Česko-)saského Švýcarska se záhy zařadilo mezi zlaté body roku a v mnoha lidských ohledech neuvěřitelná léta tovaryšská. Jen Máša napoprvé nejel, nepustili ho rodiče. Bylo nám šestnáct. Mášovi přesně o dva dny méně než mně.
Čtyři Petři z jedné třídy se Šternem coby mazákem a vrchním krejčím, který nám nejen brousil špunty na plátěných kopačkách, aby obroušené podlepoval gumou, ale postupně každému ušil větrovku a peněženku na krk a vyráběl šablony, dle kterých stříkal různé nápisy na různé kusy látek. Coby fanatický býtlsák v dobách, kdy se angličtina v Československu dostávala na milost, jsem nemohl než prosadit, aby byl jeden z nápisů právě od nich. „I’m the fool on the hill.“ Ergo Fool Team. Doteď si pamatuju, jak jsme se trápili při vyřezávání apostrofu do kartonové šablony. Šternovým krejčovským majstrštichem asi nakonec byly čtvery kalhoty, sšité ze závěsů, ukradených z auly teplického gymnázia, kterýžto čin je dávno promlčen, jinak bych ho nezmiňoval, stejně jako nezmiňuji souvislosti přemístění zmíněných závěsů, které beztak, pokud vím, nikdy nikdo nehledal.
Zatímco já po gymplu zmizel do světa, posunuli se tři zbylí členové Fool Teamu na plzeňskou medicínu. Potkávali jsme se stále méně, ze začátku primárně ještě kolem skal, kde zatímco ostatní lezli, já už spíše jen posedával dole s kytarou a brnkal jim oblíbený lezecký hit „But I still haven‘t found what I’m looking for.“ Z býtlsáků jsem holt musel přesedlat na populárnější a modernější hitovky, včetně Mášových oblíbených Flojdů.
Intervaly mezi setkáními se dále prodlužovaly a u dvou dostudovavších dochtorů se stále častěji rámovaly nutností lékařské konzultace. Už na mé první humanitární štaci v Čečensku jsme s Mášou začali hrát hru „řekni mi, co žereš, a já ti povím, co ti je,“ která spočívala v tom, že jsem mu (i Šternovi) poslal lékařem předepsaný seznam léků a on musel hádat diagnózu. Většinou jsem se dozvěděl více méně totéž: „Buď jsi mrtvej, nebo hypochondr.“ Dle nejlepších tradic sovětské medicíny, kde je třeba naordinovat co nejvíce chemikálií a placeb, aby si pacient myslel, že doktor dělá správně. Pak je třeba vyrovnávat účinky a léky navzájem neutralizovat. A otevřít si lékárnu.
Mášovi jsem volal i z Kábulu se zlomeným kotníkem a pak konzultoval, co mi průběžně říkali doktoři, než mě vypustili z dubajského špitálu, kde týden fungovalo neformální lékařské konsilium mezi českým doktorem v Teplicích a indickým doktorem v Emirátech. Dandawate se doktor jmenoval, myslím.
Panovala mezi námi s Mášou nevyřčená dohoda, že jsou velmi příležitostné lékařské konzultace dobrou záminkou k dohnání zmeškaného času a zjištění, jak se kdo má, i když těch piv a setkávání ubývalo, zčásti i proto, jak se Mášovo životní tempo mezi prací (pracemi), koníčky a podnikáním neuvěřitelným způsobem zrychlovalo. Až se nakonec vytrhlo z kola neustále akcelerující centrifugy a přistálo kdesi mezi himalájskými kopci v metrech čerstvého sněhu, který přivál vítr z Indie.
Chybíš, dochtore. Nezapomínáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat