1. září 2020

Bublání

V parku u Nových lázní to zrána zase bublá. Občas se přes rok bubláním budím, přiznávám, ač dávno už bez pocitu viny, že zatímco já dospávám, jiní si zase museli přivstat. Dnes se přivstává poprvé po pár měsících a povědomý šum mi dělá dobře. Asi si i nepatrně představuji, že je tentokrát šumější, když ten konec minulého školního roku byl tak nějak nijaký. S nadějí, že se letos povede nějak lépe. I když zatím tak úplně nevypadá.

Prvního září mám již šestnáct let nezvratně spojený s jiným začátkem školního roku. Vzpomínkou na ranní cestu do práce, během které jsme se dohadovali, která z prvňaček má větší mašli a kterého z kluků nejvíce tlačí nové polobotky nebo škrtí kravatka školní uniformy. Ráno a dopoledne prvního září dva čtyři dokážu odvyprávět hodně podrobně – i když jsem si od té doby nastudoval, jak nespolehlivá je lidská paměť. Dva následující dny mám spíše v jakési mlze, ze které mě probudil až přímý přenos „osvobození“ beslanské školy č. 1 a jeho maximálně nefiltrovaný a věrný popis z úst reportéra nejmenované státní televize. „Ой пиздец. Пиздец! Пиздееец!

Samozřejmě nemá smysl vytvářet melodramatické paralely mezi beslanskými prvňáky před šestnácti lety a těmi dnešními teplickými. I když si představuji, že směs napětí a očekávání bude všude srovnatelná. I to bublání před školou. Tak ať se ten začínající školní rok alespoň trochu podaří.

Žádné komentáře: