30. října 2010

Tisk

Je víkend, brouzdám na netu českým tiskem a zjištuji, že mi dost vadí, jak novináři prasí můj rodný jazyk. Nemůže být tím, že nevnímám jazykové proměny, protože nefunguji v českém prostředí. Jde v lepším případě o neobratnost, v horším o neznalost. Česky sám mluvím jak prase, a proto nejsem žádný pedant a divím se, jak mi to prznění vadí. Jestli nebude tím, že mi při odpudivém obsahu novinářkých textů zůstávala alespoň forma, o kterou asi též přicházím. Nebo tím, že jsem míval pár novinářů, kteří se dali číst (není totéž jako "s nimiž jsem souhlasil!"), a ani oni už se nedají, anžto chrlí a blábolí. Jako třeba před chvíli, když jsem se u jednoho dočetl:

"...(v roce 2001) Američané prohlásili, že nad Tálibánem zvítězili. Ti, co však v Afghánistánu byli jak za ruské okupace, tak za americké, pochopili, že nad touto zemí není možné zvítězit..." a na této tezi je postavený celý článek. Jenže tato teze nám říká:
1) Tálibán = Afghánistán;
2) Cílem americké intervence bylo zvítězit nad Afghánistánem.

A pod takovýmhle blábolem se strhne debata čtenářů-znalců, kteří všemu rozumí a všude byli. Ani jedno ani druhé se nedá číst.

20. října 2010

Škola pasťákem (mrtvá vrtule)

Tak jsem se minulý týden v západní Gruzii dozvěděl, že každá škola má mít svého fízla. Říká se mu bezpečák, ale popisem práce, alespoň jak mi bylo zprostředkováno, připomíná spíše šedého mora. Nebo šéfa místní buňky partaje.

Nikoli nadarmo má Tbilisi svůj prospekt George Bushe mladšího, který Vám zamává svůj farewell cestou na letiště. O část své silnice se Jirka musel před půl rokem podělit s tragicky zesnulým prezidentem Kaczinským (an záhy po vypuknutí srpnové války doletěl do Gruzie a vůbec nejostřeji ze všech zahraničních politiků odsoudil ruskou agresi). George Bushe mladší sice přes oceán též morálně Gruzii podporoval, nicméně těžko odpouštět, že za hlavní gruzínské město nadále považuje Atlantu.

Na ochlazení (anglicky: reality check) v americko-gruzínských vztazích nehledě, Míša je v USA pečený vařený (údajně na oficiálních návštěvách) a americká inspirace v Gruzii je vcelku vidět. Počínaje slavnostním otevřením McDonnalda v Kutaisi a konče, dejme tomu, fízlama ve školách. A je mnoho důvodů se obávat, že Amerikou inspirovaným, po gruzínsku provedeným inovacím zdaleka není konec.

K fízlům ale. Má se tak, že napadlo kohosi, řekněme, že ministra školství, který má ve svých pětatřiceti za sebou mimo jiné i krátkou kariéra ministra vězeňství, že morálka na školách upadá a děti už nejsou tak ukázněné, jak bývaly, a proto je kázeň třeba zavést. Kde jinde se poučit než v amerických školách a kázeň zavést zavedením ukázňujících kamer a policajtů, kteří budou kontrolovat nejen děti, ale z jedné vody i učitele. Na všech školách by měla být zavedena lázeň, dí klasik, a někoho bývalo stálo trochu ochladit. Dle dostupných informací, se fízlové zatím zaměřují na pokutování opozdilců. Pozdní příchod do školy, ať učitel či žák, 300 lari (asi 3,300.- Kč), tj. zhruba dvouměsíční kantorský plat. Při sedmdesátiprocentní nezaměstnanosti nemá většina rodin ani na ten a čort znajet, co si s fízlem zaslanou složenkou počne.

Za poslední rok jsme ve školské reformě zaregistrovali několik zásadních změn: 1) Zavedení nového předmětu „výchova k patriotismu,“ pod kterýmžto titulkem si krom různých žvástů představuji pytlíky a gumičky; 2) stovky Englishovořících mladíků a mladic do škol pod mantrou: „All Georgians must speak English;“ 3) jiný nový předmět, hodiny tance, k čemuž nejlepší gruzínský komik, který si jinak na živobytí vydělává velmi seriozní prací, připomněl, že bez hodin tance by si gruzínská mládež utrhla ostudu na vlastní svajbě.

Co naplat, gruzínské vzdělávání se nám pomalu leč jistě reformuje. Štěstí, že Jan Amos nebyl odusd, jinak by z něj už dávno byla mrtvá vrtule.