31. prosince 2013

2013

Sýrie, hodně Turecka a trochu Pákistánu
Alkoholik na hradě, vláda v base, Babiška a Pitomio v parlamentu, ČR v &#%"¤&
Chodorkovskij a Pusiny na svobodě
Qolbám tu i tam, puč v ČSSD pouze tam
Zkrachovalý Kypr
Stále více retardovaných nácků
Drábi pod Ušbou
Meteor v Čeljabinsku
Francouzská armáda v Mali
Máša na Barunce, John ve Fiagdonu
Pětiletí 08/08
Desetiletí 25/03
Pořád v Gruzii, alespoň nominálně
CMB-KUL-PEN-SIN-CMB-MLE-DXB-PRG-TBS-IST-AMM-IST-GZT-ESB-IST-TBS-IST-ADB-IST-HTY-IST-BEY-IST-ESB-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-BUD-IST-GNY HTY-IST-TBS-OSL-PRG-TBS-IST-MXP-SAW-TBS-GYD-DOH-CMB-TRR-JAF CMB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-ISB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-DXB-DOH-GYD-TBS-GYD-TBS-MUC-PRG-NCE 27 letišť, 70 vzletů a přistání, skoro tři týdny (netto) života
LGBT v Gruzii i v Rusku
Labda zpět ke Šternovi
Zpátečka na Ukrajině a mejdan na Majdanu
Nejmladší země rozložena za pár hodin
Béďa předal Františkovi
Magistra Deljka
Dobro došli Hrvatska
Hanka a Tonča
Nachvamdis norvegiis ltolvilta sabčo sakartveloši
Lou Reed, Filip Topol, Nelson Mandela, Slavomír Hubálek, Michaili Timofejevič Kalašnikov, Jiřina Jirásková, Natalja Gorbaněvská, Zbyněk Hejda, Dennis Farina, Zdeněk Rotrekl, Seamus Heaney, Ilja Hurník, Tom Clancy, Čestmír Císař, Peter O'Toole, Valtr Komárek, Doris Lessing, Lubomír Dorůžka, James Gandolfini, Rudolf Battěk, Maggie Thatcher, Pavel Bobek

19. prosince 2013

Ministerstvo směšných nehod

Včera se přidala Ghada, takže jsme už v klubu tři, tedy můžeme založit občanské sdružení humanitárních packalů, kterým se naprosto hloupě něco přihodilo v místech, kde se tak nějak čeká, že se vám přihodí něco jiného.

Zůstávám zakladatelem (2008) a čestným ministrem díky zlomenému kotníku v Kábulu následkem... pádu do jámy na pozemku Mezinárodního červeného kříže (ICRC), kam jsem se přišel zpařit. Plechovka piva, co jsem vítězoslavně třímal v ruce, má vůbec první (a zdaleka ne poslední) v Afghánistánu, pád přežila. Můj talus nikoli. Druhý člen se přidal též v Kábulu necelý rok poté. Niamh vybouchl dům. Měla štěstí, že spala, téměř jako dle instrukcí, přes dvě stěny od epicentra, jinak by jí spadla na hlavu střecha. Takhle se jen překulila na zem a čekala, jestli dopadne další raketa. Nedopadla. Protože bouchl elektrický boiler, ve kterém přehořela nedávno instalovaná čínská náhradní součástka. Třetí do party je tedy Ghada se svým skluzem uprostřed písečné jordánské pouště. Jedním pádem zlomený scaphoid i radius, zato laptop přežil. Podobně jako mé pivo před pěti a půl lety.

Jen další potvrzení, že tahle práce nerobí z lidí hrdiny a že krom dopravních nehod je největším nebezpečím člověk sám sobě. Nu tož ať se Ghadě rychle hojí.

18. prosince 2013

Mindrákov

Dnešní novinový příběh mě zaujal. Odmítli udělat chlebíčky a vychladit becherovku presidentovi, ba na truc nabídli slevu jinak smýšlejícím a někdo je napráskal. Policie řeší, zda se nejednalo o podněcování nenávisti ke skupině obyvatel. Zajímavé nikoli díky samotnému skutku, který je maximálně na sympatizující úsměv či zlostný škleb, dle vyznání reagujícího, ale kvůli následkům, které mě vcelku pobavily.

Ve státě, kde pomalu každý třetí politik a každý pátý (domácí) novinový článek podněcuje k nenávisti ke skupině obyvatel, vyšetřuje policie podnikatele, kteří se rozhodli zvýhodnit část zákazníků. Ještě zajímavější je samotný bonz připosraného práskače, který by v normální společnosti vadil mnohem více, než jakkoli vyjádřené politické názory dvou lidí.

Předpokládám, že policie a další konají jen proto, že musí prošetřit, a média nafoukla relativně bezvýznamnou bublinu. Historka mi nicméně po třetím přečtení přijde zábavně poučná, ač, pravda, k témuž poučení zpravidla stačí zběžně pročíst komentáře pod jakýmkoli online článkem. Majitelům pensionu přeji, aby jim mediální humbuk zajistil alespoň nějakou reklamu a slušný přivýdělek. Nikoli, že se deklarují pravicově, či nemají rádi Zemana, ale proto, že přát jiným, aby se jim dařilo, mi přijde normálnější než na ně práskat.

7. prosince 2013

Majdan

První kanál ruské televize, přímý přenos z Kyjeva. Ze studia se ptáme, co se děje právě teď a právě tam. Viditelně zmrzlý Žeňa se s tím nepáře: „Současné děné v Kyjevě bych nazval jedním prostým slovem: Anarchie. Protože venku jsou lidé, venku není vůbec žádná policie. Ani jeden příslušník policie na Majdaně, kde právě stojíme, ani ne Kreščatiku, ani jeden příslušník. Opravdová anarchie. Jinak se to nazvat ani nedá.“ Žeňa nezapomene s opovržením připomenout, že řečníky nikdo neposlouchá, že jsou lidé jen opojeni pocitem beztrestnosti, kdy si každý může dělat, co chce, s vědomím, že mu nic nehrozí. Fuj, hanba, policajti nikoho nemlatí.

Kdo by byl mohl lépe postihnout podstatu dění, než ruská státní televize. I na českém internetu jsem zahlédl komentáře divící se, proč by si Ukrajinci měli vybrat krachující (byrokratickou) Evropu, před prosperujícím Ruskem, jako by se voba byť jen z tisíciny týkala, čehokoli jiného než možnosti projít se večer po Kreščatiku a zakřičet vlastní názor, aniž by člověk dostal ránu obuškem. Všem, kteří z jakéhosi důvodu peferují ruskou cestu, ten pendrek nicméně celkem přeju.

5. prosince 2013

Zima

Na horách napadla spousta sněhu a my poprvé letos spadli pod nulu. Netěsnící dveře a okna jsou znát, na městských periferiích se auta rozverně kloužou z/s kopce dolů. Taxikář Mamuka asi nakonec pneumatiky vymění, už nejeden pátek mu přeci jen podkluzují i na suchu.

Je prosince pátého, zima nejen v Tbilisi. Od rána mi různá elektronika připomíná, kdo že to má zas dnes narozeniny. Není nás vůbec málo, co rodiče započali na jarní mezi. Jedny narozeniny mi žádná hračička připomínat nemusí, i když popřát není komu. Peťa kdesi na Barunce odpočívá pod dekou sněhu. Všechno nejlepší, dochtore! Miss ya.

29. listopadu 2013

Užitečný Sikorski

Polský ministr zahraničí prý na otázku, co by vzkázal Gruzii před summitem ve Vilniusu řekl: „Už jste se nabažili svou Kavkazskou vendettou vůči bývalé vládě, ale co bylo, to bylo, pokračujte s reformami.“ Kongeniálně v jedné větě prokázal neznalost tématu, vlastní (polskou / evropskou, nehodící se škrtněte) aroganci a povýšeneckost nad „vámi, barbarskými Kavkazany“. Použití banálního stereotypu k odsudku politického procesu v jiné zemi není jen přiznáním vlastní omezenosti, ale v podstatě se neliší od podobných projevů ruských politiků na adresu bývalých kolonií.

Pan Sikorski má nepochybně v Gruzii mnoho kamarádů, na kterých mu imponuje jejich údajná principiální protiruskost (která je nezřídka natolik „principiální“, že si nevidí na špičku nosu). Nikterak to neomlouvá, že se veřejně projevuje jako užitečný idiot, kterému je zcela jedno, co se dnes v Gruzii děje. Jinak by si všiml například, že mnohé reformy pokračují mnohem rychleji než za bývalé vlády a že, když už jsme u toho, soudy poprvé v gruzínské historii soudí nezávisle na politických tlacích.

A to, prosím, nejsem žádným fanouškem stávající gruzínské vládní garnitury, ač už mě trochu unavuje, že příliš často zním opačně. Na Sikorském a jemu podobných (nezadá si například se svým švédským protějškem) mi vadí, že nemají potuchy o stavu věcí, jen propagují zájmy svých gruzínských kamarádů, kterým nejde o nic jiného než o návrat k moci. A že to byla prima moc. Naposledy tedy: Gruzie roku 2011 byl vysoce zkorumpovanou autokracií na pokraji krachu, které vládla divná skupinka, jež se navenek tvářila strašlivě moderně, což ale nakonec byla jen zástěrka pro veselé utrácení státních prostředků na soukromé účely.

Netvrdím, že současná vláda je lepší, v mnoha ohledech tomu tak není. Jde mi nicméně jen o to, že si zaslouží, aby se k ní chovali jako rovný k rovnému a aby byla hodnocena na základě svých skutků. Obávám se totiž, že arogantní Sikorští, Bildtové a další nikterak nepomáhají sbližování Gruzie s Evropou. Nazývání právního systému jiné země Kavkazskou vendetou je pak přinejlepším pitomé.

A už budu psát o něčem jiném.

28. listopadu 2013

Asociační smlouva a Ukrajina

Jsem se opět při čtení ranních zpráv neudržel. Co na tom, že se opět bavím sám.

Gruzínský parlament diskutuje Asociační smlouvu s EU. Ukrajina se bouří, že politici (jež si sami Ukrajinci koneckonců zvolili) neodolali ruskému tlaku, a dvě partaje v gruzínském parlamentu dumají, jak zareagovat.

Poslanci UNM (lidově zvaní Míšisté po již bývalém presidentovi Mikheilovi) vyjadřují znepokojení nad politickým a ekonomickým tlakem a vydíráním ze strany Ruska, přesvědčení, že nikdo nemůže zastavit Ukrajinu na cestě do evropské rodiny svobodných národů, a odmítají doktrínu ruské sféry vlivu. Jinak řečeno, gruzínské zájmy jsou definované Ukrajinou a Ruskem, a dění na Ukrajině není nic jiného než příležitostí na Rusko hlasitě zakřičet. Je to srandovně ideologické a v porovnání s textem vládnoucího Gruzínského snu (dále GD, lidově zvaní Snílci) téměř mimoňské.

Na rozdíl od Míšistů se GD ve svém textu soustředí na Gruzii a její ambice, nikoli na Ukrajinu a Rusko s tím, že míchání se do cizích kuchyní není slušné. Začíná opatrně s vyjádřením respektu k politické a kulturní diversitě a k tomu, že si každá země může dělat, co chce, včetně vlastního postoje k evropské integraci. Snílci pak zopakují, že jsou jednoznačně odhodláni podepsat Asociační smlouvu v příštím roce, a nakonec vyjádří vlastní přesvěčení, že mezinárodní společenství podpoří země Východního partnerství v konání vlastních rozhodnutí a ochraně jejich suverenity.

Přečetl jsem si dva texty a prvním jsem pobaven. V leččems připomíná sjezd KSČ – dogmaticko-patetické floskule, které odvádějí pozornost od sebe sama s cílem ukázat na vnějšího nepřítele. Snílci zas nečekaně překvapili – za rok vládnutí jsme od nich tolik státnosti neviděli. There is a hope after all.

27. listopadu 2013

Zas

Zas si čtu, že dnes ráno vytáhli ve Farjábu šest zaměstnanců francouzské NGO z auta a zastřelili je. Jen kousek od Majmany. Za co asi. Jako výstrahu jiným, že nemají co pracovat. Nebo se kamarádit s Francouzi. Ani s jinými cizinci. Dokola nechápu, jak lze jen tak zabít. Zmáčkneš spoušť a je z toho novinová zpráva a statistika. Též nepochybuji o tom, že zaměstnanci ACTED jsou mnohem více Afghánci, než hrstka idiotů s kalachama. Rest in peace. Bismillah ir-rahman, ir-rahim.

17. listopadu 2013

17.11.

Méně vzpomínek, jen neutuchající udivení nad tím, že kdosi, kdokoli může tesknit po dobách, kdy jsme to „v minulosti trochu prošvihli s tou socializací,“ jak říkal Milouš na Červeném hrádku. Mě život v Bělorusku, Severní Koreji, případně na Kubě neláká ani trochu.

Happy anniversary!

16. listopadu 2013

Kde je John?

John se prý v neděli vydal na tůru ve Fiagdonu a od té doby o něm nikdo neslyšel. Už je to týden, takže nevypadá příliš dobře. I kdyby ho někde opečovávali se zlomenou nohou pastevci, mobil mají a zpráva o bezprizorním cizinci v horách by už doputovala, kam má. Johnovi jsem předával před čtyřmi lety v Kábulu a od té doby ho neviděl. Snad ještě uvidím.

12. listopadu 2013

CO4H

Dozvěděl jsem se, že po dobu volympyjády bude místním zakázáno používat automobily starší (čti: sovětské) produkce a náklaďáky budou smět jezdit jen v noci. Městská hromadná bude jezdit dle nových jízdních řádů, zatím však není jasné, zda i ve dne. To by bylo, aby si přední světoví sportovci nemysleli, že Soči je něco jako Dubaj s horami. Jen aby to všechno stihli dostavět, když už máme do zahajení méně než sto dnů a volympyjský voheň trajdá někde ve vesmíru.

7. listopadu 2013

Normální den v kanclu

Ano, je to staré, zná to každý, ale nemůžu si pomoci:

This is a story about four people named Everybody, Somebody, Anybody, and Nobody.

There was an important job to be done and Everybody was sure than Somebody would do it. Anybody could have done it, but Nobody did it. Somebody got angry, because it was Everybody's job. Everybody thought Anybody could do it while Nobody realized that Everybody wouldn't do it. It ended up that Everybody blamed Somebody when Nobody did what Anybody could have done.

Ufff, a hned se mi trochu ulevilo.

6. listopadu 2013

Showmanova labutí píseň

Presidentovi zbývají méně než dva týdny a nedočkavost roste, kdy už konečně zmizí... Neradujte se, tento text není o Česku.

Míša prý dlouho váhal, zda se má z Bruselu vůbec vracet do Gruzie, kde mu hrozí trestní stíhání, a mobilizoval své evropské kamarády, aby vysílali současným vládcům výhružné signály, že stíhání politiků se ve slušné společnosti nedělá. Asi proto nebyl Berlusconi ani jednou u soudu, nebo jeden bývalý poslanec ČSSD už druhý rok bručí a čeká, jak jeho proces dopadne. I say: jakýkoli politik, jenž oroduje za beztrestnost kohokoli před tím, než dotyčný byl vůbec obviněn, osobuje si právo, které mu nepřísluší a staví se nad soudy, jež musejí zůstat nezávislé. Chování hodné skutečného autokrata, které s demokracií nemá nic společného.

Podobnost čistě náhodná, ale jeden z posledních Míšovo činů je amnestie 248 kámošů, z nichž část dosud nebyla ani odsouzena, jako by president předpokládal jejich vinu. K osvobozeným se pak přidal i před týdnem odsouzený Bačo Achalaia, bývalý ministr obrany. Mmm, asi není s podivem, že se jiné soudní procesy s bývalými prominenty táhnou. Čeká se až Míša odejde, aby nemohl dál pardonovat kamarády.

Též se trochu čeká, že na inauguraci svého nástupce, plánované na sedmnáctého, bude showman zpátky v Evropě. Nová vláda se totiž mimo jiné vyznačuje tím, že dá na vůli lidu, a většina Gruzínů Míšu za mřížemi uvidí velmi rádo, na zahraniční kritiku nehledě. Já sám doufám, že si současní vládci nakonec spočítají, že ať už je pravda jakákoli, dorazit na asociační summit do Vilniusu, zatímco oblíbenec řady naivních západních politiků sedí v lochu, nebude ta nejlepší strategie.

31. října 2013

Výročí

Přišlo i odešlo vcelku nenápadně. Nevím ani přesně, na který den by připadlo, což je úplně jedno. Vím jen zhruba, že jsem začal jedenáctý rok, stojedenadvacátý měsíc. Čtyřiačtyřicet na severu, třicet v Azeru a teď šestačtyřicet v Gruzii. Deset let na Kavkaze, to je docela hodně, zvlášť když se to napíše takhle nahlas. Však už to mám zas jen za pár.

30. října 2013

Hanka a Tonča

Nové video holek unesených v březnu v Pákistánu. Se srpnovým datem. Spíš než postrašit pohřebním obsahem, potěšilo zvěstí, že jsou naživu a že se něco děje, případ se hýbe. I když je jasné, že holkám vůbec veselo není. Poslání od matek navíc skvělé. Neznám vás, holky, ale myslím na vás. Držte se a brzy se vraťte.

Vrtěti Haškem

Povolební scénou hýbou dohady na téma, kdo byl a kdo nebyl v sobotu večer v Lánech. Tedy hýbaly. Před chvilkou si i ten chlapík, co včera v televizi vehementně popíral jakoukoli schůzku, vzpomněl, že tam byl. Bylo by vše nicotné, kdyby nezatloukali jak malí kluci a následně zklamaně neobvinili jediného, co nelhal, z toho, že nelhal, jak se dohodli. Zároveň se všichni účastníci schůzky shodují, že se bavili o sportu a ženských - vše asi tají proto, aby se nedozvěděly manželky. Jako by nikdo nekoukal v neděli na presidenta, který v ČT vcelku jednoznačně - byť s pomocí židovské anekdoty - přiznal, že řeč šla přesně o tom, co si všichni myslí a co se následně i stalo. Bžunda bžund.

29. října 2013

Sobutyljniki

Pero nestihlo vyschnout a hle, president odměňoval kamarády. Není na tom nic divného, i Havel s Klausem měli své favority na metál, škytavku jsem dostal jen z některých vyvolených a z jejich přinejmenším pochybného laudatia.

V defilé vyniká nynější člen SPOZ a zlínský krajský zastupitel, bývalý člen zemědělské komise Ústředního výboru KSČ, nositel medaile Za službu vlasti (1962), státního vyznamenání Za vynikající práci (1978), Řádu práce (1986) a titulu Hrdina socialistické práce (1989). Nyní má tedy i Medaili za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Přijde mi nefér, že za jedno a totéž dostává další medaili, jako by atlet jednou skočil a pak vyhrál všechny volympyjády. Není divu, že na nás pak žádná placka nezbyde. Připomeňme si jiného presidenta, jenž na adresu odměněného volympyjonika (příznačně 21.8.1990) prohlásil: „Za vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.“

Pobavil i jiný presidentův kámoš a sobutyljnik, jak se říká u nás, též volební kandidát za SPOZ, bývalý ministr a ředitel vytunelované Desty Děčín. Za zásluhy o stát v oblasti hospodářské se tomu říká. Se téměř divím, že se nedostavil i bývalý ministr financí, Ivo Svoboda, který by určitě měl čas, protože byl z výkonu trestu propuštěn už před pěti lety.

Metál za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů dostal i Jaroslav Vodička. Nevím, zda kdy kandidoval za SPOZ, předpokládejme nicméně, že ano. Český svaz bojovníků za svobodu, jehož je Vodička předsedou, je nástupcem komančského Svazu protifašistických bojovníků a ze svých komunistických názorů neslevil ani o píď. Nezřídka je Svaz považován za extremistickou organizaci. Sám Vodička (bývalý voják z povolání, posléze technik na statku, na začátku devadesátých, jak jinak, podnikatel) se například v rozhovoru v jednom nejmenovaném plátku rozhořčil, že si „transfer – zdůrazňuji transfer – německého obyvatelstva“ premiér dovolil označit za vyhnání. To není extremismus, pravda, to je pouze blbost. Připomíná trochu Jakeše (hloupý, ale asi vlivný).

Zaujal mě i Jan Světlík a jeho metál za zásluhy o stát v oblasti hospodářské, stejně jako tunelář z Desty. Ten dostavěl první blok Temelína, Světlík si coby šéf Vítkovice Holding brousí zuby na druhý. Přemítám proč dávat metál za zásluhy čtrnáctému nejbohatšímu Čechovi, zatím mě nic nenapadá, jen že asi o Vítkovice Holding a miliardáři Světlíkovi v nejbližší době budeme zas slýchávat častěji.



A ještě jedna SPOZácká




28. října 2013

Bravurní prasárny

Co na tom, že podvodník, alkoholik a lhář, když je nejobratnějším z politiků v českomoravskoslezském rybníce. 2 717 405, tedy zhruba asi 32%, oprávněných voličů mu dalo moc (či zdání moci, jak napsal dnes mistr Fafejta), kterou se rozhodl použít po svém. Nejprve dosadil do vlády své kámoše, o kterých dosud lže, že nejsou jeho kámoši. Pak pod rouškou rajsovaní po regionech podporoval předvolební kampaň své partaje, o které lže, že není jeho. Spoluautor oposmlouvy na svých (prý nevolebních) mítincích neopomněl (státotvorně, jak jinak) připomínat, že nehledě na výsledky voleb, protivníka z volby presidentské k lizu nepustí.

Záhy po volbě se nad slunce jasně prokázalo, že už před volbami vyhandloval osobní pomstu vůči předsedovi ČSSD za důvěru chlapíkovi, který mnohem více než tolik nenávidění Kalouskové a Nečasové představuje to nejhorší na české politické scéně. Možný budoucí premiér nikoli nadarmo proslul tím, že zhruba před rokem zastával třicet různých funkcí (zatímco ve Sněmovně tradičně patřil k největším absentérům) a že z krajského rozpočtu rozdával statisícové odměny své milence, šéfové hejtmanské kanceláře. Co nám to připomíná? Nu že košile bližší než kabát, druhý bez dvou za dvacet, a hradnímu opilcovi jde v první i poslední řadě pouze o moc a vliv. Je to pro něho celé hra a přiznávám, že se víc bavím než divím, pravda, s jistým pocitem zadostiučinění, že kdo se jen trochu před presidentskou volbou zamyslel, nemohl nepředpokládat. Navíc, nehledě na přísnou dikci, mi presidentovy eskapády, jak jsme říkali na základce, žíly netrhají. Téměř se těším, čeho se od Zemana ještě dočkáme, protože, ač s největší pravděpodobností další prasárna, určitě nebude postrádat politickou bravuru.

27. října 2013

Pat (a Mat)

Ráno moudřejší večera, tak se dívám, jestli výsledky voleb vnímám stále stejně, a asi ano. Žádné velké emoce a pokud se zprávy z podobných událostí dají dělit na dobré a špatné, jedinou vskutku špatnou je čtrnáct křesel pro nacisticko-populistický projekt jednoho hochštaplera. Od Sládkových Republikánů jsme neměli v parlamentu partaj podobného ražení a chtěl jsem věřit, že už nikdy mít nebudeme.

Vítězství socdem asi čekal každý, zisk naprosto nečitelného ANO s donašečem a vychcánkem v čele asi nikoli. Pozastavme se možná jen nad tím, jak s minulostí člověka, jenž půjde s kýmkoli, pokud to jen bude trochu výhodné, teď vehementně odmítá s kýmkoli jít. Snad i pochvalme, pokud je panické otálení způsobeno prozřením, že hnutí je (zatím alespoň) obsahově prázdné a hrozí mu trapas za trapasem. Že se opravdu změnil mu nicméně neuvěřím, jestli se hbitě nezbaví Mafry. Pobavilo mě i 8,628 preferenčních hlasů pro Miloše Babiše, jež ho z nevolitelného třináctého místa na kandidátce dostaly do sněmovny za střední Čechy. Nepochybně si ho část vzdělaných voličů spletla se šéfem partaje a házela mu to o stosedm.

Máme i spoustu dobrých zpráv. Patří mezi ně třeba návrat kaťáků do sněmovních lavic nebo pád ODS na hranu volitelnosti. Po sérii facek si patnáct let naprosto zoufalská modroptačí partaj snad nakonec uvědomí, že její problém nespočívá v tom, že svou genialitu nedokázala voličům správně vysvětlit, případně, že voliči nemají rádi vlády rozpočtové odpovědnosti (ergo jsou nezodpovědní na rozdíl od geniálních modrých ptáků). Je třeba partaj obrodit, očistit, politicky omladit, protože silnou ODS potřebuje každá společnost, ať už si o jejich programových prioritách myslíme cokoli. Takže, kluci a holky do toho, a třeba někoho přesvědčíte už v příštích komunálních. Od úplného pádu do propadliště dějin vás ochrání jen nové dršťky ve vedení strany a svědomitá a konstruktivní práce ve Sněmovně.

Další dobrou zprávou ja trojnásobný zisk Pirátů oproti předchozím volbám, který jim garantuje i slušný státní příspěvek, a naprostý propad dvou presidentských partají. Zemanovci sice o setinku přelezli za hranu státního příspěvku, Klausovci si ani neškrtli. Když jsme si včera přečetli, že na Slovensku dostali dva hlasy, téměř jsme se umlátili smíchy při představě Livie s Vaškem, na které tentokrát ve volební místnosti nikdo s fotoaparátem nečekal.

Je vlastně srandovní, jak nikdo neví, co bude dále, a jedinu partají, která chce doopravdy vládnout, jsou socani, kde si to ještě Hašek se Sobotkou určitě rozdají. Aby to nakonec nedopadlo tak, že v situaci, kdy se parlament nemůže dohodnout, bude příští vládu zase sestavovat alkáč z hradu.

                                          Zdroj: ČTK 2002

25. října 2013

Jdu na to

Za chvilku volím střední Čechy, kde jde v jedné partě do boje Haspeklo i Haushalter a v další Opatřil s Vopatřilem, asi bratranci z různých konců republiky. Fakenberg se z posledního místa těžko dostane, Holinková je sice na místě prvním, ale snad taky ne. Na Lásku opravdu nikdo nemá.

Kandiduje i Pavel Schenk, zatímco kamarád je Pavel Šenk, a Eva Štíbrová, když znám Evu Stieberovou. Též mě zaujalo, že po (chtěl jsem napsat „náckovi“, ale fuj!) Okamurovi je na druhém místě Černoch, tomu se panečku říká mazané Pí áR!

Jediné, co mi ze zběžného seznámení s kandidáty všech stran vychází, že se do dolní komory ve středních Čechách zas hlásí spousta ptáků, aneb: Čížková i Čížkovská, Kohoutková, Brabcová, Stehlík, 2 Sýkorové, Čejka, Čáp i Čápová, Červenka, Špačková, Havránek, Vrana. A taky Spěváčková. Dokonce i pár malých Kalousů.

A Švábová. Jo pardon, to nelétá.

Ano, ano, s mým příjmením jsem si odjakživa troufl na kohokoliv.

21. října 2013

Xichty a palce

"Většinou potěší, když na vás z jakéhokoli sdělovacího prostředku mrká kamarádův xicht. Dnes ne. Doufám, že až na Baruntse dosněží, bude mi zas Mášův xicht vyvolávat úsměv. Držím palec, jak dlouho to jen bude možné, a je mi úplně jedno, že poslední zprávy jsou šest dní staré," napsal jsem a nato mluvil s Ivkou. Že prý už je po všem, naděje minimální, pokud jakákoli. Tak budiž ti země (a Barunka) lehká, Peťo. Byls pošuk, poslední roky jsme se moc nevídali, ale budeš mi chybět. See you later. A porád, kurňa, hypnotizuju tvou fotku, aby dopadlo jinak.


20. října 2013

Zase qolbám

V letošních volbách do PSP kandiduje 24 politických uskupení. Jedno lepší než druhé, chtělo by se říct. A čím vice se veřejná debata personalisuje a zaměřuje na to, ve které je více degenů, tím méně víme, co která partička hlásá a může Česku přinést (případně z něj odnést). Nehledě na to, že se z velké části jedná o známé firmy, pročítám posledních pár neděl programy, čtu si prohlášení, v rámci možností si pouštím debaty a vychází mi mezi nejčastěji zmiňovanými skupinkami asi takto (koho volím, si nechám pro sebe):

1. Česká strana sociálně demokratická

No comment, jedna z velmi známých firem, oranžová ODS svého druhu, obě partaje se vyznačují manickým zaměřením na vnitrostranické pře a naprostou odtažitostí od reality. Volby socani vyhrají, to je asi ok, důležité bude, s kým budou chtít jít do vlády, a kolik vlivu získají mocichtiví pragmatici kolem Haška, u kterých bych nevylučoval ani konstrukty typu oposmlouvy s kýmkoli. Hlavně, že bude koryto.

2. Strana svobodných občanů (Svobodní)

Bývalí mladí (nyní staří) konservativci a Klausovi obdivovatelé, což téměř hovoří za vše. Kousky programu jsou potenciálně atraktivní, i když nezřídka spíše ultraliberální teoretické poučky, prakticky dle mého proveditelné asi jako komunismus. Česko není konzervativní země a nikdy nebude a některé náměty a názory z dílny Svobodných znějí jako z devatenáctého století. Místy téměř taková česká Tea Party. Nelze upřít pracovitost a horlivost (asi se naučili podtrhávat si u Klause).

3. Česká pirátská strana (Piráti)

Zajímavá skupinka nadšenců, samozřejmě, leč vice méně s jedním bodem programu (elektronizovat, piratizovat atp.). Bavím se nad počtem ajťáků na jejich kandidátkách, leč si nejsem zcela jist, kolik nefunkční parlament vydrží greenhornů. Škoda, že Piráti nemají silnou základnu komunálních politiků.

4. TOP 09

Normální partaj, v něčem až příliš normální, jistě to lepší z české pravice. Nesdílím z mého pohledu iracionální antikalouskovskou mánii, pobaven sleduji, v jaké další pozici uvidím partajního maskota. pardon: předsedu. Ani si nemyslím, že by TOPka coby uskupení (nikoli jedinci) nějak výrazně selhala. Pravděpodobně bude největší opoziční partají, tak jí přejme, ať je silná, protože silná opozice je dobře.

5. HLAVU VZHŮRU - volební blok (HV)

Patří mezi 5 nejnebezpečnějších a fundamentálně nedemokratických stran v čele s viditelně hodně hloupou svazačkou, která nemá vůbec jasno ve svých postojích (resp. má jasno v tom, že žádné postoje nejsou potřeba) jen ví, že chce být vidět, na obrazovce, u moci. Některé kryptofašistické názory, vcelku velice podobné uskupení kandidujícímu pod číslem 17.

6. Občanská demokratická strana (ODS)

Potřebovali by na jedno období z parlamentu, aby konečně procitli, a moc jim to přeji. Naprostá oddálenost od reality se projevuje mj. tím, že namísto nekompromisní reflexe modří ptáciv čele se zkorumpovaným lokálním politikem, zdá se, upřímně věří, že pro Čechii vykonali spoustu dobra, jsou stále nejlepší, a jejich jedinou chybou je to, že svou skvělost nedokáží občanům správně vysvětlit.

11. Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (KDU-ČSL)

Stabilní voličstvo a jasný program, se kterým lze nesouhlasit, či polezimovat, ale více méně víme, kde je máme. I když mají spoustu bodů programu, které se mi nelíbí, ba příčí, budu rád, jestli se kaťáci dostanou zpět do parlamentu.

15. Strana Práv Občanů ZEMANOVCI (SPOZ)

Nu toto je panečku uskupení, za které by se nestyděl ani republikán Sládek (natož náš hradní ožrala). Hradní partička se mj. vyznačuje tím, že už dnes se její politika formuluje v Moskvě. A to není pro Česko vůbec dobře, protože Rusko bude vždy hájit ruské, nikoliv české zájmy, a k nim patří například destabilizace a oslabování EU (jíž jsme stále členem, kdyby něco), mj. zvyšováním ruského vlivu. Kdo v Rusku strávil pár neděl, ví, že se za dvacet let retorika Moskvy změnila pramálo a i když jsou metody jiné, sen o ruské impérii na mezinárodní hranice nehledě stále žije. Kdo nevěří, ať se tam raději přestěhuje. Ergo SPOZ = pro Česko velmi, velmi nebezpečná banda.

17. Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury (Úsvit)

Dalří z Top 5 hrůz. Z velké části fašounská ideologie, leč, na rozdíl od takových Dělníků není tak zcela vidět. Nikterak vzdělaný šéf hnutí řekne a udělá cokoli, aby se dostal k moci. V současnosti asi největší hochštapler na české politické scene určitě, možná i psychopat. Připomíná mi zelináře či vexláka před Tuzexem, který sežene či vyšmelí cokoli si zákazník bude přát (mmm, jen tak kvalita a výdaje s tím spojené). Trochu mě udivuje, že se nedali dohromady s pětkou, ale dva sociopati v jedné grupě asi fungovat nemůžou.

20. ANO 2011 (ANO)

Srandovní, amébní uskupení bývalého STBáka, tč. bezskrupulózního a bezpáteřního podnikatele. Podobný projekt jako Věci veřejné s jediným programovým bodem dostat se k lizu. Skoupením dvou předních plátků (dnes si koupil Mladou frontu, zítra třeba Policii ČR) majitel firmy, pardon: předseda partaje vcelku jednoznačně dokázal, že je jen a pouze busenissman, koneckonců jako Klaus, kterému též byla etika čehokoli u zadku. Přitom společnost nelze stavět na neviditelných rukou, a nejen proto, že nejsou vidět. Babiš mi více než kdokoli jiný reprezentuje neoKlausismus (Klausismus s lidksou tváří) a s ním člověk člověku více vlkem než kdykoli dosud. Vůbec nebudu plakat,jestli párkaři do sněmovny neprolezou.

21. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM)

Populisti a vyčůránci, kteří dosud věří v třídní boj a diktaturu proletaritu. Hrozná sebranka nekonstruktivních kverulantů.Bělorusko či Severní Korea coby ideál světového zřízení.

23. Strana zelených (SZ)

Můj hlas je zelenej, rapuje předseda, a Češi se mohou posrat. Pro jedny, kteří i tak volili zeleně, potvrzení, jaký je Liška cool, pro ostatní, důkaz, že je vůl. Přitom je to úplně jedno. Zelení mi přijdou vcelku sympatičtí, jen strašliví političtí zelenáči. Partajní paradox: společně s Piráty jednoznačně vyprofilovaná mladě, což ale znamená, že někteří zelení puberťáci a postpuberťáci jsou nebezpečně melounoví (zvenku zelení, uvnitř rudí jako sovětská vlajka).

Shrnuto: Kdokoli mi řekne, že volil 5, 15, 17 nebo 21, budu si o něm myslet, že je naprostý hlupák, jako považuji za hlupáky z trucu nevolící, či takové, kteří nabádají k volbě stran, jež volit nechceme, jen proto, že jsou takzvaně velké. Voliče šestky a dvacítky mám za zoufalce. Ani ti, ani druzí vlastně nepotřebují inteligentní, sofistikované vládce. Zbývá 1., 2., 3., 4., 11. a 23, což není zas tak malá volba. Nu tož hodně štěstí, doufám, že se po příštím víkendu neprobudím coby občan Běloruska či Somálska.

18. října 2013

Co se děje o svátcích

Tak se i server aktuálně úspěšně zařadil do seznamu negramotných českých médií a já už pomalu opravdu nemám co číst. Dlouho jsem se usmíval nad jejich tuatamní neprofesionalitou, titulek článku, který říká, že Muslimové vraždí už i o svátcích, mě nicméně zcela dostal. Téměř balancuje na hraně paragrafu 198 trestního zákona a není než potvrzením, že se v aktuálně definitivně zbláznili.
Na základě textuální analýzy titulku si spolu s alkoholickým presidentem troufnu opáčit, že už i aktuálně je pouhá bulvární žumpa.
P.S. Podíval jsem se o dva dny později (poté, co jsem se neudržel a v diskusi zmínil, co si o titulku myslím), a článek se již jmenuje jinak. Tak alespoň tak.

13. října 2013

Tušetie

O minulém víkendu už nasněžilo a Tušetie či Tušsko, jak se prý říká u nás, se na sedm měsíců zavřelo. Na zimu v horách z patnáctitisícového davu Tušetínců zůstává pod dvacet rodin. Víkend jsme stihli týden dřív a bylo krásně, i když na průsmyku Albano mě cestou zpět málem sfouklo z kopce. Šenako, Diklo, Doču, Ilijurta, Dartlo, Češo, projeli jsme za víkend asi patnáct vesnic a po večerech se vraceli do Bočorny, odkud je jednoznačně nejkrásnější výhled. Na střeše světa ve 2,300 metrech nadmořské výšky. Světlo z kamen, sprcha v potoce, údolí po děti pohádkově nadýchané. Neznám na světě mnoho stejně krásných míst.

9. října 2013

Ilham na věky

Čtu si, že Ilham zas vyhrál volby. Ač nikdo nepochyboval, že tak bude, 83,9 procent je přeci jen maličko za hranou uvěřitelného. Čeští pozorovatelé prý chybičky nezaznamenali. To už mohli rovnou napočítat 113 procent jako tenkrát v Čečně. Nu což, zázraky se dějí. Nejen v Azeru. U nás třeba na Hradě sídlí taťka české korupce a do parlamentu zavítá bývalý horlivý Stbák i japonský fašista. Sláva Azeru, Ilham bizimdir na věky.

P.S. Právě jsem si přečetl, že si lidé, kteří používali mobilní aplikaci centrální volební komise, mohli výsledky voleb přečíst už den před volbami. Vot těchnika!

22. září 2013

Rtveli

Třetí rtveli, co bydlím v Gruzii. Jen vloni jsem nestihl. Letos podruhé u Lavrentie. Víno jsme sklidili za pár hodin, zas tak moc ho nemá. Pak poklimbávali než vypukne supra. Lavrenti byl tamada. Mcvadi z prasata, které bylo ještě ráno naživu. Lavrentiova maminka dělá nejlepší kotori. K výtečnému předloňskému mcvane nám chvilku zazpívaly Lavrentiovy neteře. Starší, třináctiletá, co chvíli přelaďovala tři struny na svém panduri. Celou noc pršelo a na horách zůstaly sněhové čepice. Snad příští víkend do Tušetie projedem oběma směry.

13. září 2013

Pátek třínáctého

Nedostávám moc nevyžádaných mailů se srandovními (haha, to je ale bžunda) obrázky, videi, motivačními kartičkami, ba ani nadávkami na to či oné. Zčásti proto, že jsem asi už dlouho mimo hroudu, maličko i díky tomu, že jsem několik notorických spammerů něžně upozornil, že mně tedy raději ne.

Dnes mi shodou okolností přistály v inboxu čtyři nevyžádané maily, což činí i čtyři za týden a pět za měsíc. Jako by nestačilo, že Putin píše lži a ptákoviny no NY Times, teď se na mě najednou hrne jedno motivační přísloví ("nikdy se nezdávej, i kdyby ti na kahan kapalo" či také něco) na příšerném obrázku, nad kterým jsem se chvilku rozhodoval, jestli nemám dostat epileptický záchvat, a tři kompozice na téma, jak je svět kolem nás (čti: Česká republika) totálně v řiti.

Pátek třináctého, jednoznačně, věčné naříkání, deprese a mindráky z toho, jací my jsme skvělí a kolem nás samá svině. Téměř existenciálnní frustrace (nicméně si málokdo do zrcadla přiznáme, že jsme jen smrtelná nula), namířená proti zbytku světa reprezentovanému kýmkoli, kdo nás napadne. Oj, jak se nám všem žije špatně, protože jinde se jiným žije líp. A přitom sami děláme všechno úplně nejlíp, protože jestli se podíváš, tu svatozář nad mou lebkou opravdu uvidíš. Chápu, že nejen sociálně ostrakizovaným je v ČR nehej. Mně též ty věčné nářky přijdou k zblití, v tom se opravdu nedá žít. Ani motivační přísloví nezabírají.

11. září 2013

Nine eleven

Zas o rok dál. Nine-eleven je stále datem, jež po pádu paní Železné ponejvíc určuje dynamiku jedenadvacátého století. Analogové hodiny nad dveřmi zahuleného kanclu v podzemí České televize chvilku poté, co nám z hodin se linoucí rádio oznámilo, co se v New Yorku stalo. Z Radiožudnálu zní hit Anny K „všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko.“ Na večením otevření Czech Press Photo v Carolinu fotky nikoho moc nezajímaly, všichni stáli kolem miniaturní televize a snažili s uchopit, co se vlastně stalo. Večer skončil v nonstopáči U kotvy. Denial, denial, denial.

Dvanáct let už to je a já se zrovna povaluji se v hotelu v Doha namísto toho, abych pařil s Bejlkem v Tbilisi. Po první zlostně zoufalé reakci na to, že na mě nepočkali, mi přišlo triviální se rozčilovat, že doletím dom o den později. Na rozdíl od pasažérů čtyř letadel před dvanácti lety doletím, alhamdullilah.

2. září 2013

Do školy

Naposled jsem v té směsi zklamání a očekávání vyhlížel začátek září před třiadvaceti lety. Nikdy mi nevadilo vrátit se po prázdninách do školy, dokonce jsem se těšíval a nejeden rok zašel už v srpnu, jestli není třeba s něčím pomoct. Přerovnával jsem učebnice, vyklízel staré sklady a bavilo mě to.

Na školu si příliš nepamatuju, nějak jsem to proseděl a více či méně lezl učitelům na nervy. Přijde mi srandovní, že první školní den jsme trávívali linkováním sešitů a balením učebnic do igelitu, aniž by kohokoli z nás napadlo, že přechod z prázdnin je mnohem stresující pro kantory než pro nás a že oni nikoli my potřebují take it slow.

Všem školákům úspěšný nadcházející rok, učitelům, zejména mým bývalým, virtuální kytku, bonboniéru, vodku, nebo co se nosí.

1. září 2013

Beslan

Devět let. Nelze nevzpomenout. V zájmu zachování tvrďácké imydže, obětoval VVP přes tři sta lidí, víc než polovina byla děti. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že pár sekund před výbuchem v tělocvičně vybouchl na střeše čmelák, vypálený ze střechy nedalekého domu a dovnitř začali střílet snajpeři. Stovky vlastních před devíti lety, dnes tisíce cizích jinde, co na tom sejde, hlavně, že zůstane imydž. Jedinec je tragedie, tisíce jsou statistika.

Dnes je ale jedno. Dnes jen vzpomínáme.

Strašit, strašit, strašit

“Bombardovat, bombardovat, bomabardovat,” jmenoval se kamarádův komentář v lidovkách, když se v Česku rozhodovalo, zda se zapojit do operace proti Srbsku. Teď se možná schyluje k dalšímu bombardování (jiné země) a očekává se, že člověk zaujme jasné stanovisko, zda je pro nebo proti.

Předesílám, že cokoli kdokoli veřejně proklamuje, já na základě toho, co jsem viděl a co viděli lidé, jimž důvěřuji, nepochybuji o tom, že Assad chemické zbraně použil. Nevylučuji, že je použili i magoři z „opozice“, aby vyprovokovali mezinárodní intervenci.

Jsem proti. Kdybych seděl při hlasování v Kongresu, zmáčkl bych „ne.“ Ani náhodou bych ale nešel do ulic, zapojil se do protiválečných hnutí či veřejných akcí, které mi přijdou srandovní. Válka už probíhá a je hodně, hodně špinavá. Jsem proti, protože klín klínem nepovažuji za nejlepší medicínu, ani nepovažuji život Assadova příznivce za méně cenný než život Assadova odpůrce. Zároven chápu dilema, ve kterém se svět nachází, protože:

1) Když Obama namaloval rudou čáru intervence za použitím chemických zbraní, upletl si bič. Nechápu, co má za poradce a jak jim mohlo uniknout, že dříve nebo později k tomu musí dojít. Řekl-li, musí si zachovat tvář a konat, na okolnosti nehledě. A to je zlé.

2) Po proklamovaném jednostranném zrušení embarga na dodávání zbraní opozici nikdo neví jak dál, anžto je jasné, že část zbraní skončí v rukou šílenců, kteří je dříve či později použijí proti nám. Nikdo se do obrovských dodávek, které by si opozice přála (např. protiletadlová obrana), nehrne a přímá vojenská intervence může posloužit jako alibi.

3) Nepochybuji, že podobně jako v Iráku neexistuje plán. Hodíme pár bomb a co dál. Možná to Assada krátkodobě oslabí, ale že by ho bomby přiměly k jednacímu stolu si snad nikdo nemyslí. "Hodíme a uvidíme" se v minulosti neprokázalo jako nejlepší strategie.

4) Opominu-li na chvilku obrovskou humanitární katastrofu, kterou svět dvacet let neviděl,, občanská válka se převrací v regionální konflikt. Libanon, kde dnes každý pátý je Syřan, vězí v konfliktu po uši (libanonští sunnité bojují proti Assadovi, Hezbollah s Assadem); Irák je na hraně; riziko rostoucí autonomizace kurdských źemí v Sýrii poté, co irácký Kurdistán už je dávno de facto nezávislý, budí paniku v Ankaře, íránští letci pilotují syrské stíhačky a Izrael je za rohem a občas pošle rakety na náklad zbraní, který se zdá směřovat do šíítských území v Libanonu.

5) Média vládnou. Nelze provést vojenskou operaci bez mohutné negativní reakce části sdělovacích prostředků, i kdyby se hoře trpících mělo naaranžovat (což velmi pravděpodobně nebude třeba).

6) Považujeme-li syrský konflikt za bezpečnostní riziko pro nás, buďme si jisti, že zapojením do konfliktu se zvyšuje pravděpodobnost, že se k nám někdo přijde připomenout.

Že Obama hodil na Kongres docela uspokojuje, protože potvrzuje, že si je předobře vědom, v jakém patu se nachází. Dokážu si představit, že tajně doufá v kongresní odmítnutí, aby zachránil tvář a nemusel vtáhnout USA do dobrodružství, ze kterého nic dobrého nekouká. „Free card out of jail,“ řekl právě jakýsi chlapík na Al Jazeeře.

Kongres se prý nebude bavit několik týdnů, během kterých je třeba strašit, strašit, strašit, a, i když v minulosti nikdy nezabralo, doufat, že řinčení zbraněmi pootevře alespoň minimální prostor k rozmrazení mezinárodní situace. Rusko už začalo pokřikovat, což je jedině dobře, protože právě Kreml cynicky sedí na jakémkoli nenásilném posunu jako žába na prameni.

Nakonec: Lajnování rudých čar je cynické a debata o tom, zda a kdo použil chemické zbraně nepodstatná. Debata by se měla vést o tom, zda a jakou máme odpovědnost za občanské války a regionání konflikty, které zabíjí statisíce, milióny vyhánějí z domovů a hrozí sousedům a regionům, vůči nimž máme formální závazky (e.g. Turecko je členem NATO). Z Life od Brian dávno víme, že debaty na téma "kdo to hodil" mohou skončit vlastním ukamenováním.

Youtube je v Pákistánu blokován, takže scénku přidám později

28. srpna 2013

Eyes and rain

“Sir, your eyes, colour, good.” řekla mi Zulfiya se vstyčeným palcem, když položila čaj na stůl se slovy „sir, your tea, no sugar.“ Ten Pákistán je docela dobrá země, napadlo mě! Alespoň dnes. Každé ráno cestou k autu zmoknu, než uslyším „rain, not good.“ Záplavy jsou v Pákistánu každoroční realitou, která získala nevídané dimenze před třemi lety, kdy voda zabila asi dva tisíce a poškodila či vyhnala z domů zhruba dvacet miliónů. Od té doby příliš mnoho deště preventivně leká, protože rovnice platí stále, v Pandžábu s Sindhu by už zas mohli vyprávět. Soucítím, taky nechci víc deště. A ráno si dám zas čaj.

P.S. Dva dny poté, čaj už leží na stole: - "English good?" - "Yes, your English is very good" - "Thank you. Trying. Eyes, lens?" - "No, I don't have lenses" - "Colour, very good" zas s tím vztyčným palcem a uznalým přikývnutím.

26. srpna 2013

Revisited

Jeden víkend o čtyři roky později a Islámabád začíná vypadat trochu jinak, než jak jsem si pamatoval. Bezpečnostně mnohem více v pohodě, touch wood, i když checkpointů a policajtů je stále všude dostatek. Nikdo nicméně nikde nevybuchuje, zdá se. Pákistánská strava nechutná jen jako ostrý guláš, případně ještě ostřejší imitace evropské kuchyně. Aniž by mi nějak vadilo, pákistánské guesthousy nejsou tak kvalitní, jak se zdálo při občasných výletech z Pešawárské věznice zvané University Town – alespoň si nepamatuji, kdy mi naposledy koupelnou protekla kanalizace. Islámabád a Pákistán obecně vypadá mnohem nadějněji jako zajímavé místo k návštěvě – ne že bych se sem kdy chystal na dovolenou, ale třeba vyfešákovaný Saidpur působí v jinak značně sterilním Islámabádu jako zjevení. Ještě se zbavít jetlagu a najít někde pivo (prosratý pokoj v guesthousu už jsem vyměnil) a dva týdny mi nebudou stačit.

25. srpna 2013

Radikálové (nad obrázky z tisku)

Napadá mě, jestli pozornost na takzvané radikály není zčásti kontraproduktivní. Ne že bychom je měli tolerovat, respektive nebránit jejich reálné či potenciální oběti, ale asi není třeba démonizovat. Koukám se na obrázky z paralelních antiromských pochodů a nevidím radikály, jen frustrovanou mládež, která si k dodání odvahy oholila lebky a oděla se do těžkých bot. Vidím kluky a holky, které asi doma nikdo neměl rád a oni našli své „let me feel important“ v bandičce podobně frustrovaných a nemilovaných.

Nikoli nepodobně dobám, kdy jsem vídával mladé Čečence, Inguše, Dagestánce, Kabardínce, Ázerbajdžánce, Afghánce či Pákistánce, kteří namísto života v nicotě dali přednost sebezvaným vykladčům historie a náboženství, v jejichž blízkosti našli nejen spoustu sobě podobných ztracenců, ale i dříve nepoznaný středobod, o který se bylo možno opřít a cítit se nakonec v klidu. Chaotické zrání a hledání smyslu bytí potřebuje systém, řád a pocit sounáležitosti, ať už se projevuje v uniformách, odznacích, účesech či gestech. Jen na okraj: dosud mi trochu zatrne, když vidím teenagera s čapkou a několik měsíců neopečovávaným chmýřím na bradě, protože tak to začínalo. Až na pár výjimek nevím, co se s pubertálními muslimskými rekonvertity stalo, pokud si některý opravdu nakonec vysloužil označení radikál, nepochybyji však, že ze začátku nebyl radikálem ani jeden.

Hledě na maršující obdivovatele obdivovatelů Hitlera, Hesse, Himlera a podovných Hovad, kteří si svůj hněv a vzdor personifikovali ve všech českých Romech, též nevidím radikály a ani se moc nebojím jejich metastáz. Spíš napadne, kolik vlasatých neradikálně vypadajících si asi doma libuje, že se nemusejí nahlas projevovat jako frustráti, protože to za ně zvládnou holé lebky. Podobně jako dnes nepotřebujeme v parlamentu sládkovce, když máme Čunky a další.

Co mě to tedy vlastně napadá? Že do ulic zas tak moc radikálů nechodí, většina jich sedí doma a vypadá úplně stejně jako ty a já. A o tom se pořád hodně málo mluví.

23. srpna 2013

Valikův Mers

Valiko prodal Mercedes. Krásný žlutý Mercedes (i když by mě asi Avi zas přesvědčovala, že nebyl žlutý, ale... okrový třeba). Za měsíc má třicáté narozeniny, jež jsem se chystal oslavit vodkou z duty free shopu, co mám přes cestu, bo o ní Valiko už dlouho mluví. Ze čtyřech taxikářů, postávajících před naším domem, je Valiko nejveselejší i nejukecanější. Před volbama mi tvrdil, že jestli „naši“ vyhrajou, možná dostane job na ministerstvu, je přeci vystudovaný inženýr. „Naši“ vyhráli a Valiko dál taxuje - jako posledních dvacet let, koneckonců. Nedávno třeba dovezl Avi, Martina a Kubu na Šiomghvime. Možná poslední kapka pro Mers. Kingkong na předním sedadle.

Mers je od předvčírem pryč a Valiko se včera před barákem se Žorikem a Robinsonem ožral, aby vzpomněl čtyřicet dní po tátově smrti a mohl se oholit. Nechal jsem u kluků alespoň karton cigaret z duty free, vodku necháme holt na jindy.

P.S. Tak prý olivový.

9. srpna 2013

Naháči v Soči

Po válce dvoutisícého osmého se ozývaly hlasy, zda by v odpověď na ruskou agresi na území cizího státu (čti Gruzie) neměla být bojkotována sočská volympyjáda. Emoce dávno vyvanuly a Gruzie má novou vládu, která jednoznačně řekla, že nic bojkotovat netřeba, naopak se těší na vyslání svých tří zimních sportovců a nabídla Rusku spolupráci v oblasti bezpečnosti, anžto se všeobecně předpokládá, že si na sportovní komplexy brousí zuby nejeden bradáč.

Anglický herec a spisovatel, Stephen Fry, předevčírem zveřejnil na svých stránkách otevřený dopis Cameronovi a Mezinárodnímu volympyjskému výboru, ve kterém nabádá k bojkotu her, jakožto jedinou možnou reakci na nedávno v Rusku uzákoněnou homofobii. Fry, Žid a homosexuál, jak sám sebe nazývá, srovnává Soči s berlínskou volympyjádou v šestatřicátém, kde svět jen trapně přihlížel kriminalizaci jiné minority a její vyloučení ze sportovních klání a jež nepochybně zafungovala jako katalyzátor Hitlerova přerodu v nekontrolovatelné monstrum.

Putin se, pravda, už tak deset let moc nemění, takže přerod v superdiktátora asi nehrozí, i když homofobní legislativa de facto posvěcuje praktiky dávno Kremlem kontrolovaných extremistických skupin, se kterými by si Gestapo nezadalo. Nemyslím si, že Fry vyprovokuje více než pár příspěvků na téma, jak je nesprávné sportovní klání politizovat, ve kterých si jejich autoři jen naběhnou na hranu otevřených dveří, protože kdo si ještě myslí, že volympyjáda nemá nic společného s politikou, ať raději skočí z Nuseláku. Jen podobní naivkové ještě mají dilema mezi zúčastnit-se-a-mít-možnost-ovlivnit a ostrakizovat-a-zříct-se-naděje-na-změnu-ba-rozzuřit. Podobně jako Čína před pěti lety, ani Rusko si nenechá kecat do vnitřních záležitostí jako jsou zákony země, a s oblibou a výhledem na nemalé finanční zisky bude dál vodit své západní známé za nos jako užitečné šašky.

Mě asi nejvíc baví, jak Fry s odkazem na principy volympyjsmu vlastně říká: zrušte to, nebo se přiznejte, že vaše sebranka je nahatější než Andersenův císař. Mani mejkz mani a Fryova výborně napsaná výzva nakonec máloco změní. Do Soči se nicméně díky němu vypraví banda bezpohlavních naháčů, což může být s ohledem na ruské homofobní zákony nakonec ještě docela bžunda.

P.S. Přiznávám se, napsal jsem vlastně jen proto, abych tu mohl pověsit odkaz na Stephenův text. :)

8. srpna 2013

Pětiletí (Kde je Roger?)

Před pěti lety byl pátek a protože v pátek se ve mnoha zemích nepracuje, koukal jsem ve svém kábulském obýváku střídavě na BBC a na slavnostní zahájení pekingské potěmkinovské olympiády, načež jsem přestal přepínat a po chvilce nevěřícného zírání na britskou zpravodajskou stanici se jal hledat telefon. Hérátský kolega Skot (národnost, nikoli klasifikace) Roger právě odletěl na dovolenou (respektive na ozdravnou, jinak zvanou R&R) do Gruzie s plány vyrazit do Jižní Osetie, na kterou v televizi létala jedna kaťuša za druhou. Rogerovi jsem se nedovolal, jeho šéf Roberto nicméně záhy přehlušil mé pořvávání do sluchátka, řva zpět, že se mám uklidnit, Rog nestihl letadlo a místo Gruzie nakonec odletěl do Libanonu. Pět let poté je Roger v Libanonu nastálo i s rodinou a já sedím v Gruzii a říkám si, jak to rychle letí a jak je dobře, že Kaťuše už zas jen chodí na břeh.

Něco pro pamětníky:

7. srpna 2013

Pak?

Právě jsem zjistil, že pákistánské vízum je pro občany České republiky zdarma, ergo nás pakistánské úřady řadí do exkluzivního klubu, do něhož patří i Slovensko, Japonsko, Mauricius, Čína a Severní Korea. Zatímco v pákistánském pasu je napsáno, že není platný na území státu Izrael. Nepamatuji si, že bych býval v Kábulu neplatil za pákistánská víza, jen že mi pořád vypadávala z pasu a musel jsem přepřilepovat. Též mi hned vytanulo, jak jsme si vybírali frontu na pasovce na pešavárském letišti podle toho, který z policajtů se dloube v nose jinou rukou, než kterou prohlíží pas. Za chvilku se dozvím, nakolik je reálný můj návrat do Pešaváru čtyři roky poté. Asi vlastně záleží jen na tom, jestli dokážu včas získat vízum. Zadarmo či nikoli.

5. srpna 2013

Kalhoty až na zem

Kdykoli mě napadne, jestli nejsem k Česku příliš kritický, že to s Mindrákovem nebude tak špatné, stačí si přečíst komentáře pod článkem v k internetové verzi jakéhokoli českého masmédia. V lepším případě fakty nepodložené hlouposti vydávané za moudra, většinou však vulgárně agresívní výjevy frustrátů.

Vybavují se sněmy Sládkových republikánů na začátku devadesátých v kovoprůmyslovém kulturním domě na Smícháči, kde jsme tenkrát měli kancl. Zpocení a polomytí chlapíci s pohledem, za který by se nestyděl ani devotní konsument LSD, v oblečení ze sedmdesátých a obligátní igelitkou či dvěma. Jednou jsem vešel na veřejný záchodek v prvním mezipatří, kde tři postávající u pisoáru měli kalhoty spadlé na zem, jejich hanbatou záď naštěstí kryly dlouhé kostkované košile. Igelitky ležely vedle. Vyběhl jsem hodně rychle. Zpátky se mi pořád nechce.

2. srpna 2013

Gruzínská (ne)spravedlnost

Míša pardonoval pravomocně odsouzeného guvernéra Mingrélie (Samegrelo) a vrátil ho zpět na svůj post s komentářem o nespravedlnosti gruzínských soudů. Tengiz Gunava si ze svého čtyřletého trestu neodseděl ani pár měsíců a už je zpátky ve svém kanclu. Jelikož vytáhnout chlapíka z vězení a dosadit ho do guvernérského křesla je dost silné kafe i na maniodepresivního presidenta, napadá mě, zda se po měsících jakési depresivní letargie Míša zas nevydává do boje. Presidentské volby jsou koneckonců už za tři měsíce a v Mingrélii, kde žije spousta běženců z Abcházie, se Míša vždy těšil nemalé podpoře.

Gunavův soud je zajímavý v mnoha ohledech, téměř učebnicový příklad, s čím se nová vládní koalice potýká (a za co je mohutně mezinárodně kritizována zejména Míšovými dávnými známými). Jen naivkové pochybují o totalitních a korupčních praktikách předchozí vlády – od října vládnoucí Gruzínský sen se koneckonců dostal k moci mimo jiné na základě slibu, že kriminálníky potrestá, do čehož se noví vládci též s nemalou vervou pustili. Vyšetřování a soudy fungují víceméně dle stejného scénáře: o někom „se ví“, že je hajzlik, začnou se sbírat důkazy a na základě první indicie se dotyčný obviní a pokud možno pošle do cely předběžného zadržení. Jakmile je pod zámkem, či veřejně označen za špatného, další důkazy o původních i nových obviněních se shánějí snáz a obžaloba se rozroste o další trestné činy. Nakonec se ale nezřídka ukáže, že důkazů nejsou zcela přesvědčující nebo jich je málo, nikoli nutně proto, že be neexistovaly, ale proto, že prokuratura v Gruzii moc dobře nevyšetřuje, protože deset let nepotřebovala (vše bývalo rozhodnuto předem), anebo jsou informace utajené.

Podobně se má i s Gunavou, jehož první obvinění znělo nelegální držení zbraně a drog. O pár dní později prokurátor přidal zneužití pravomoci, zpronevěru a lehké ublížení na zdraví (načež ho Míša jmenoval guvernérem Mingrélie-Horní Svanetie). Na základě velmi sporadických (sporadicky zveřejněných) důkazů mi přijde nejpravděpodobnější, že 1) Gunava opravdu postřelil minimálně jednoho člověka kvůli osobnímu sporu a 2) Nákladal si, jak chtěl, se státními prostředky. Soud nakonec zprostil Gunavu obžaloby z ublížení na zdraví, protože poškození nemohli potvrdit, že střílel Gunava, anžto v té chvíli stáli zády, tedy cítili pouze střelu zezadu v noze, načež viděli Gunavu s pistolí v ruce. Balistika se nekonala. Soud nakonec uznal Gunavu vinným ze zpronevěry tří tisíc tun pohonných hmot a asi 50 tisíc lari (ca. půl miliónu korun), za což mu napařil osm let, ihned snížených na čtyři díky jakési amnestii.

Netuším, do jaké míry se zpronevěru podařilo prokázat, protože veškeré dotazy na osud pohřešovaných peněz a hmot byly smeteny s poukazem, že byly použity při výkonu služební funkce, jež byla vázána státním tajemstvím. Vše v dobách, kdy byl Gunava šéfem generální inspekce ministerstva vnitra. Tato část jednání proběhla za zavřenými dveřmi, takže nevíme, jaké důkazy prokurátor předložil, nicméně se nepatrně zdá (opět: z velké dálky), že důvodem odsouzení byla Gunavova neschopnost prozradit, co se s prostředky stalo, nikoli prokurátorovy důkazy o zpronevěře, tj. důkazní břemeno bylo alespoň zčásti přeneseno na obžalovaného. Jen tak na okraj: říci, že bývalí pohlaváři pod rouškou státního tajemství prošustrovávali gruzínské finance, je jako dva plus dva se rovná čtyři. Informace o "presidentských fondech" či účtenkách za návštěvu strip-baru už jsou koneckonců veřejné. Stále však ještě zarazí - nikterak inovativní - cynismus, se kterým si mocní pěchují kapsy s poukazem na státní zájmy a vnějšího nepřítele.

A jsme u mého oblíbeného tématu, oněch nespravedlivých gruzínských soudů. Opět: kdo chce, ví, že Míšokracie byla postavena na organickém propojení moci legislatvivní, exekutivní a justiční, což mimo jiné znamenalo, že v trestních řízeních stát hravě odsuzoval 999 obžalovaných z tisíce. I proto se valná většina obžalovaných snažila dohodnout o vině a trestu (plea bargaining), v systému, který gruzínské právo zprzněně přijalo od amerických bratrů, a kde dosud nikdo pořádně neví, kam se peníze, jimiž si odsouzení kupovali měsíce a roky svého života, vlastně děly. Od října máme v parlamentu vůbec poprvé opravdovou opozici (strana bývalé vlády lidově zvaná Míšisté), tj. parlament začal (stále se učí) fungovat jako parlament a nová vláda se jala oddělovat od sebe i soudy, které pomaličku začínají fungovat jakž takž nezávisle. Jedním z prvních kroků ministryně spravedlnosti například bylo výrazné zpřístupnění dříve vesměs uzavřených soudních přelíčení. Když si teď tedy Míša stěžuje na nespravedlnost gruzínských soudů, ví dobře, o čem mluví. Sám je tak nastavil.

1. srpna 2013

Vobčan na hradě

Stále si myslím, že průměrně inteligentní, rozumně uvažující vobčan nemohl nedomyslet, že alkáč na hradě je anarchie v lepším a vleklá ústavní krize v horším případě. I s mírnou amnézií si přeci nešlo nepamatovat, že Zeman je mnohem škodolibější a mstivější než jeho předchůdce a bratr v triku. A že má mnohem méně skrupulí a pravidla hry, již tak nepatrně zmatečná, mění kdykoli a jakkoli se mu zachce.

Možná kdyby se mu Němcová pohrdavě nesmála, když přišel hodit šavli na klenoty, pověřil by jí. Takhle si vymyslel vlastní vládu a sestavení se ujal spolupartajník ze strany, jež se shodou okolností jmenuje jako pověřitel a již nikdo nevolil. A ani se kluci (a jedna pani) neohřáli a už padají žaludy. Chápu, chápu, dle jakéhokoli scénáře jsou parlamentní volby za rohem, tudíž je zatraceně málo času na fantrejsynk, dobytí pozic a zvýšení šancí, aby se jinak naprosto nevolitelná partaj, založená k apotheose vrtošivého mocnáře, dostala do příštího parlamentu.

Nu tož se na mě nezlobte, že se dokola budu pošklebovat zvláštní české většinové zálibě v psychopatech. Vždyť je to doopravdy k popukání.

29. července 2013

Zas qolbám

Na podzim nás zas čekají, tentokrát ty presidentské, které nic neřeší, poněvadž president se svou stranou změnili ústavu na parlamentní demokracii, aniž by si bývali jen na pikosekundu připustili, že loňské parlamentní volby nemusejí vyhrát. Leč stalo se a Míša má smůlu, protože bude muset od korýtka bez nároku na výživnou trafiku, jak jistojistě plánoval, když s návrhem na změnu ústavy před třemi lety přišel.

President měl povinnost vypsat volby na říjen, leč raději chvilku ještě sečkejme, než začneme věřit, který ze dvou termínů, jež presidentská administrativa vyhlásila je ten správný. Během osmačtyřicetihodin se z paláce ozvalo sedmadvacátého, ne pardon, administrativní chyba, jedenatřicátého, ne ježiš špatně, sedmadvacátého. Odvolávám, co jsem odvolal. Nezřídka se s kolegy dohadujeme, zda je lepší, když je president maniodepresivní, nebo pokud je alkoholik. Pár anekdot z dálné i blízké české minulosti vždy postačí, aby kolegové zaplesali, že může být i hůře. Na rozdíl od našeho trotla, v Gruzii už bude brzy president nový.

Kandidáti se zatím příliš moc nehrnou. Zatímco se ministr školství reprezentující vládní koalici ve srovnání s vlastní partají těší asi poloviční lidové podpoře, všeobecné očekávání, kohopak asi nominuje presidentské UNM, bylo nakonec saturováno jménem, které čekali všichni. Ani si vlastně nikdo nevšiml, že primárky v UNM proběhly dle stejného klíče jako všechny dosavadní volby krom té poslední říjnové. Zahrajeme si na napětí a konkurenci a nakonec vyhraje kandidát, o jehož vítězství od začátku nikdo nepochyboval. Tedy minimálně od té chvíle, co si korunní princ Vano šel sednout do cely předběžného zadržení, kde čeká na soud. Davita Bakradze tedy, bývalý předseda parlamentu. Rozdá si to s dnes už bývalým ministrem Margvelašvilim a nik jiný než dvě hlavní politické síly nemá šanci, ba ani veselé figurky typu Nino Burdžanadze, která jako kanagom dveřma ven a oknem zpět.

Termín bychom tedy měli (nu dobrá, sedmadvacátého), hlavní aktéry též, teď ještě zjistit, kdo má právo volit. Podle posledních údajů Centrální volební komise je v Gruzii zaregistrováno 3 537 249 voličů, asi o 76 tisíc méně než k říjnovým voleb, což by jaksi potvrzovalo již tak mnohokrát potvrzenou domněnku, že bývalá vláda ráda před volbami rozdávala mezi spřízněnými skupinami druhé občanky. Dejme si například do souvislosti s informací z centrální matriky (NAPR), která po volbách vydala nové dokumenty čtyřiašedesáti tisícům běžencům z Abcházie. Ve většině případů údajně šlo o sloučení dvou paralelních identit v jednu. Však nám též bylo chlapíků a holek z NAPR líto, že dostávali vydávání falešných dokumentů befelem.

Termín, kandidáti, voliči... vlastně vše v cajku, o co se tedy hraje? O nic. O prestiž. Budoucí president bude mít méně pravomocí než jiní presidenti v parlamentních demokraciích (o našem joudovi tu řeč neveďme). Volby budou nakonec zejména prvním veřejným testem vládní koalice a oznámkování její schopnosti naplnit naděje a tužby voličů z parlamentních voleb. I hry o nic bývají vcelku zajímavé, zvlášť když hlavní protagonisté vše berou jako velmi prestižní mistrák.

16. července 2013

Olympyjonycy

Všemi zapomenutý emír samozvaného kavkazského emirátu Doka Umarov se objevil na internetu s výhružkou chystané olympijádě v Soči a pár novinářů si vzpomnělo, že tam může být nebezpečno. Sám si myslím, že v takovém Londýně hrozilo nebezpečí mnohem více, pokud tedy pomineme všudepřítomné vrtochy matky přírody v chystaném sočském olympijském areálu. O bezpečnost olympyjády se nebojím, bo jsem přesvědčen, že si Rusko chystanou prezentaci znovunabytého majestátu pohlídá i kdyby mělo být na dobu konání her v okolí tisíce kilometrů vyhlášeno stanné právo. Pohlídá si i korupci, která v minulosti nejednou paralyzovala nejtvrdší bezpečnostní opatření. Jen aby nepadalo to kamení a neposouvaly se geologicky špatně vymyšlené stavby. A hlavně aby to vůbec stačili dostavět, což půl roku před zahájením zatím úplně nevypadá.

Nehýbou se jen šutry a podloží, ale i lidé. Tedy kdosi si přeje, aby se hýbali. Nejprve posunout v Abcházii působící mezinárodní organizace co nejdále od místa konání her (check). Poté přijít s nápadem, že by na dobu konání her měli kontrolu nad severní Abcházií převzít ruští policajti. Kosa se dotkla kamene, protože i v Suchumi si řekli, že když jednou přijdou, nikdy neodejdou, načež přestaly proudit ruské federální peníze. Holt si budeme muset v Galiwoodu na dostavbu kulturního střediska ještě chvilku počkat.

13. července 2013

Hrdinové (mnoho povyku)

Assange, Manning, Snowden, co mají společného, ententýky? Nic moc. Krom puncu hrdinů, kteří se v očích svých obdivovatelů postavili establišmentu. Pro mě spíš podivíni s hodně pošramoceným egem, kdo víc, kdo míň. Chudáci svého druhu, kteří se nedokázali srovnat s realitou a schovali se do virtuální. S výjimkou Assange asi tedy, pro něhož to celé, možná včetně údajného znásilnění ve Švédsku, byl jeden velký egotrip, a jehož i Manning nazval crazy white haired dude.

Teď tedy máme Snowdena, který nakonec jen prozradil to, co se všeobecně předpokládalo, a v určitých kruzích asi i dávno vědělo. Včetně těch evropských, jejichž rozhořčená reakce na údajné odhalení americké špionáže byla téměř směšná. Nejzajímavější na případu Snowden nakonec je, že se odehrává téměř jako dle studenoválečného scénáře, ve kterém hrdinovi naháněnému podlou imperialistickou mocností poskytne útočiště osvícený car ve svém Totalitaristánu, ať už je to matička Rus, Venezuela či jiný ráj na zemi.

Světové sdělovací (manipulační) prostředky pochopitelně nafoukly aféru Snowden do nečekaných rozměrů. Tiskové agentury nejprve vyslaly své zástupce do tranzitního prostoru, kde se měl Snowden potulovat. Nejčastěji se prý kupovaly letenky do Minsku s přestupem v Moskvě, který dotyčný novinář prostě vypustil. Letadlo na Kubu, v némž Snowden měl či mohl sedět, též vezlo nemálo novinářů, kteří si cestou tam a zpět fotili a natáčeli prázdné sedadlo. „Zde mohl sedět.“ Jako by všem unikalo, že podobně jako Manning, jenž se přiznal k porušení amerických zákonů v deseti bodech, spáchal i Snowden ve své zemi s největší pravděpodobností trestný čin, za který by měl být souzen. Tak to holt v určitých společnostech chodí, a neznalost zákona, případně skutečnost, že se mi zákon nelíbí, neomlouvá.

Snowden není žádný hrdina, ale od reality odtržený geek. Neumím se přimět, aby mi ho bylo byť trochu líto. Spíš smutním nad moudrými hlavami, které si hrdiny dělají ze Snowdenů a z jejich autokratických patronů. Robinov Gůdov ně chvatajet?

11. července 2013

Damned if you do, damned if you don’t

Ač se pár neděl po oficiálním oznámení zrušení embarga na dodávku zbraní syrské opozici většina zemí stále dohaduje, jak prakticky zajistit, aby se zbraně dostaly jen těm správně smýšlejícím, je vcelku jasné, že už se nebude muset létat z Chorvatska, odkud zbraně nějaký čas beztak více méně tajně putují. Čekalo se a je nakonec pochopitelné, byť nelze než povzdechnout, že více zbraní neznamená méně války.

Zatímco Rusko dál vesele dodává zbraně Assadovi, ke kterému se připojil libanonský Hizballáh, lámal si západ dlouho hlavu s tím, jak a kdy vstoupit do jámy lvové, ze která není úniku. Řekneš-li A, nelze neříct B, zvlášť když jde o válku, a A bylo vyřčeno v listopadu, když se zformovala Národní koalice syrijských revolučních a opozičních sil, jíž záhy uznalo 19 zemí v čele s USA, Tureckem, devíti členskými zeměmi EU atp. Jen pro upřesnění: Západní země uznaly koalici coby legitimního představitele syrského lidu, nikoli coby jediné legitimní představitele Sýrie coby země.

Co s tím tedy, když uznáváte koalici představující syrský lid, který je po tisících vražděn a po miliónech vyháněn ze svých domovů následkem války, ve které jedna strana evidentně masí druhou. Neříct B bylo nemožné, ať už se snažili oddálit jak se dalo. Nakonec kdosi namaloval rudou čáru vedle použití chemických zbraní a ta byla překročena již před pár měsíci, když jsem ještě seděl v Antiochii a s kolegy jsme popíjejíce Efes sledovali oblohu, zda k nám nemíří srandovně barevné mraky.

Osoby a obsazení

Na jedné straně státy podporující Assadův režim tedy primárně Čína, Rusko a Írán, jehož letci nezřídka pilotují syrské stíhačky. Každý je v tom z jiného důvodu, nikdo nicméně není škodný a tradičně je v těchto zemích vládcům jedno, co se děje s obyčejnými smrtelníky. Ironií osudu je fakt, že zatímco si rebelové krátí čekání na dodávky zbraní ze západu ruskými a čínskými zbraněmi, jež dorazily s největší pravděpodobností z Kataru a Saudské Arábie.

Na straně druhé Turecko, Arabská liga, vybrané západní státy, kteří usoudili, že bombardováním vlastních měst, kde se tehdy ještě vcelku mírně demonstrovalo, ztratil Assad legitimitu považovat se za představitele lidu, a momentálně utrácejí milióny, miliardy dolarů na humanitární následky krize v samotné Sýrii a ve všech okolních zemích. Cesta zpět žádná nevede a dál jedině bez v listopadu odepsaného Assada, kterého kryje Rusko.

Uvnitř Sýrie rostoucí rozměšky mezi jednotlivými částmi opozice, která od samého počátku zahrnuje všechny myšlenkové proudy od politiky západního typu po brigádu Al Nusra. Západ si dávno uvědomil, že po dříve či později nevyhnutelném Assadově pádu zbyde tak tři a půl minuty na to, aby se zformovalo nové politické vedení země, jinak chaos, občanská válka, případné následné rozdělení Sýrie na několik útvarů, z nichž zejména ten kurdský by byl velmi špatnou zprávou pro severního souseda. Turecko de facto nezávislý irácký a syrský Kurdistán ztěží ustojí. Nejeden si je vědom toho, že při současné hysterické náboženské a etnické polarizaci povede zastavení jednoho masakru ihned k druhému, aneb zkuste dnes na severu Sýrie říct, že jste Ší‘it.

Pravděpodobnost, že západ ve svém syrském angažmá uspěje je momentálně maximálně destiprocentní, což si politici samozřejmě uvědomují. Možná proto neslyšíme žádné hlasité reakce na otázku, zda by v přechodné vládě měli či mohli být zástupci Assadova režimu, což syrská Koalice samozřejmě odmítá. Odmítání Assadovců je však ostrakizací náboženské minority, což se jaksi příčí západním hodnotám, pod jejichž vlajkou chceme dodávat do Sýrie zbraně.

Patovou situaci si velmi dobře uvědomuje i Rusko, kterému se s vidinou tučných výdělků nemůže dočkat, jak jakýkoli posun v konfliktu, ve kterém tak jako onak nic pěkného čekat nelze, bude kvitovat lakonickým „my jsme vám to říkali“. Win-win situation v mnoha ohledech, nemluvě o tom, že o podobném oslabení Turecka (klidně i na chvilku opomiňme vnitřní tenze) se nezdálo ani Velikým Romanovovům.

S pádem paní železné se nijak nezměnilo a platí i zde, že ruský win-win je lose-lose pro západ. V momentě, kdy je Rada bezpečnosti naprosto zablokovaná a syrský problém nezadržitelně metastázuje do okolních zemí, by pouhé přihlížení bylo cestou do pekel. Někteří z nás si nicméně myslí, že jí je též vyzbrojování jedné ze stran konfliktu. Z pekla do pekla to holt není zas tak daleko.

9. července 2013

Datle a sklenice vody

Letos začíná uprostřed léta, takže bude tuho. Začíná zas beze mě, byť nelze než v hlavě prolétnout známými místy a vzpomenout na lidi s nimi spjaté. Nemůžu chvilku nepobýt u vzpomínky na Rešadovo zklamaní, ba rozhořčení nad nespravedlností světa, ve kterém Korán obsahuje mnoho referencí k Bibli, zatímco v Bibli o Koránu ani zmínka.

2:185 Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede - snad budete vděční!

Ramadan kareem!

19. června 2013

Korupce

Prý se u nás momentálně hodně diskutuje o tom, co je a co není korupce, tak proč bychom nenabídli běžně používanou definici, kterou znají naši abcházští skladníci stejně dobře jako třeba afghánští řidiči. Aneb: Korupce je jakékoli zneužití moci za účelem skupinového či individuálního prospěchu, ať již se jedná o prospěch vlastní či známých, kamarádů či sympaťáků. V NRC dělíme korupci na:

- Úplatek – neoprávněná kompensace za produkt či služby
- Provize (neobchodní a neoficiální, nikoli obchodnická, jinak též kick-back či otkat) – forma úplatku, kdy si nakupující nechá dát všimné
- Zpronevěra – Použití veřejných zdrojů pro soukromé či nesprávné účely
- Vymáhání – nabytí čehokoli vymáháním, vydíráním či přehnanými nároky
- Nadržování / protěžování (z anglického favouritism) včetně nepotistismu – nespravedlivé protěžování jedné osoby na úkor druhé (nepotismus zahrnuje příbuzné)
- Plýtvání – včetně neefektivity, špatné správy prostředků a nedostatku vnitřní kontroly.

Capisci?

Jo, jo, pochopil jsem, že část debaty je vědomě či nikoli zamotána do rozdílu mezi tím, co je korupce a co je naplněním skutkové podstaty trestného činu korupce. Není totéž, ale řeč je o korupci.

Diskuse je velmi zajímavá. Určitě nikoli nevědomě někteří relativizují poukazem na skutečnost, že politické vyjednávání je handl samo o sobě. Rozdělme tedy velmi tentativně například na:
- Výsledkem je politická výhoda vyplývající z mandátu / výkonu politické funkce; a
- Výsledkem je materiální výhoda / situace neplynouci z výkonu politické funkce.

A nyní si vyzkoušíme:

1. Funkce ve sněmovně či sněmovním výboru? Politický proces.
2. Trafika ve státní firmě? Korupce, pokud dotyčný neprokáže, že je nejlepším možným / zainteresovaným kandidátem.

Zkoušejme si dál...

3. Výměna politického mandátu za práci kdekoli? Korupce.
4. Nedůvodněná nadměrná odměna pro vedoucí kanceláře, která je zároveň mou milenkou? Korupce.

A teď pozor: 5. Zaměstnání nekvalifikovaného příbuzného, příp. pobírání náhrad (od slova nahradit) za neuskutečněné cestovné a jiné platby? Korupce (nepotismus a zpronevěra).

To se neochodí. Jako pomůcku můžeme v úzkých použít míru tajnůstkářství, ke kterému se aktéři při různých úkonech uchylují. Politiky nezaměstnáváme, ale za 2., 4., a 5. se u nás běžně vyhazuje na hodinu.

18. června 2013

Friends

Kokutina kaféška se jmenuje Slad & Ko, vepřový šašlik s bramborama zas Odžachuri. „Pa damašněmu“ řeknou v Rusku. Pod nohama zrzavé kotě, metr za mnou sedí husky. Pravý sibiřský. Oba dostali pár kousků jentaktak dopečeného masa a chvilku předstírali, že jim jsem symaptický. Vlastně ani nevím, co bylo dřív. Maso nebo sympatie. Sedí ale pořád. Oba. Husky dokonec už o půl metru blíž. Kamarádí se, i když jsem musel maso obezřetně dělit, aby nedošlo k nedorozumění.

Zevnitř kaféšky se ozývá stále opilejší hlas chlapíka v abcházské policejní uniformě, šéfa okresní úřadovny služby abcházské národní bezpečnosti.S přibývajícími panáky je ruština stále lámanější a častěji přechází do megrelštiny. Z ruštiny je nejvíc slyšet mat-pjeremat. Vulgární slang. Chlapík řeší s babama problémy světa jménem Gali a je pořád víc sladko. „Mimozo, kurva, řekni mi jako chlap...“ Cink a ať jsme zdraví. Každý se svými kamarády.


17. června 2013

Aj lav ju

Vládní krize. Premiér neslýchaně odstoupil, čímž musel minimálně zdvojnásobit svůj kredit, a samozřejmě se spekuluje, kdo přijde po něm. Zatím prý dva kandidáti, dvě strašidelné kreatury, a komentáře se předhánějí, proč by ten první neměl připadat v úvahu. Prý nesedí v parlamentu, nebyl zvolen. Jako by v poměrném systému byli voleni jedinci, nikoli partaje, z nichž předseda jedné sestaví vládu. A po něm další předseda. Možná jen komentátoři napovídají naprosto obsolentní ODS, aby s výběrem tak nespěchala, když je potenciálním předsedou takzvaný kmotr respektive takzvaného kmotra lokaj. Argument je ale divný. Já třeba nemám rád ministry, kteří jsou zároveň poslanci (sedmý pád, kým čím) – jednak mají dvě práce na plný úvazek, tudíž minimálně jednu nemohou vykonávat důstojně a jednak má být zákonodárná a výkonná moc v demogracyjy od sebe oddělena. Sedí v parlamentu, nemůže být ministrem, si myslím já. Stejně jako by senátor neměl být starostou či primátorem, jako náš furiantský prisemátor.

Nejradši bych asi šel k předčasným volbám, ze kterých vzejde parlament bez ODS (kdo tu chásku, můjtyskutku, ještě může volit?), leč ve kterém sedí Piráti a Zelení, ať už je vláda jakákoli, jen když v ní nebude Filip, Remek a jejich soukmenovci. Kalousek by už též mohl do politického důchodu, ale je mi to vlastně jedno. Jako bych se nedivil, kdyby se stal mezitím na čas premiérem. To by byl úplný mišn akomplišd.

České zprávy pročítám v Gali u Kokuty na dvorku ("na terásce" by nebylo dostatečně popisné). Dlouho jsem nebyl a je tu krásně, i když ten business prý nejde jako dřív. Můžou za to Rusáci, říkají místní, na svatbu ani na pohřeb se do Abcházie už nejezdí, co je čára tak nepropustná, a kaféška nevydělává jako předtím, kdy též nebylo žádné terno. Dal jsem si karbanátky s bramborovou kaší, zapil pár Baltikami (Suchumské prý seženou zítra) a popovídal si o všem novém, tedy o ničem.

Nakonec se nachomýtl opilý soused Zaza s otázkou odkud jsem. „Z Česka? I love you, že jo, akorát jinak“ Přesně tak, akorát jinak. V každém případě zajímavější než číst zprávy, na kterých mě nakonec asi nejvíc zaujalo, že svátek má Adolf.

12. června 2013

Cigoši a retardi

Strašně se mi nechce, ale musí to ze mě ven. Byl jsem po půl roce v Česku a ze všech stran slyšel, jak nemáme rádi Cikány. Nikoli konkrétního jednoho, ale všechny, protože jsou všichni do jednoho špinaví kriminálníci. Nesnášíme i právě narozená paterčata, která, racionálně uvažující člověk by si řekl, za nic nemůžou. Jen v té nenávisti vyrostou a asi nás též nebudou milovat dle prosté poučky, která platí vždy a všude, že je-li nám někdo nesympatický, je téměř jisté, že podobně on či ona smýšlí o nás.

Každý z nás snadno dokáže, že není rasista, protože známe jednoho vochočenýho Cikána, se kterým se normálně bavíme (mmm, "kamarádíme" bychom asi neřekli, aby se nám ostatní nesmáli). Jen všichni ostatní jsou kriminálníci a špinavci (já proti nim nic nemám, ale podívej se, jak se chovaj’), jedna výjimka jaro nedělá. Občas na mě někdo zkusí i „no, ono to je asi jiné, kdybys s nima bydlel, víš.“ Česká nenávist k Romům je psychopatologie, nenávist rodící nenávist, kterou v sobě nikdo nechce řešit. Nenávidět jakoukoli skupinu lidí za barvu kůže, vyznání, pohlaví, názor, etnickou příslušnost atd. vychází vždy ze strašlivého mindráku, který je u nás, zdá se, hluboce kolektivně zakořeněn a v poslední době viditelně progresivně sílí. Přitom je gádžovský anticiganismus tak strašlivě primitivní.

Oblíbeným antiromským argumentem je jejich údajné příživnictví, ergo zneužívání sociálních dávek. Kdo chce, ví, že jde o jednu velkou demagogii. Krom toho, že jediné statisticky významné zneužívání dávek plyne z nelegální práce lidí pobírajících podporu v nezaměstnanosti (a kdo dneska v ČR zaměstná cikána?), zaregistrovali jsme v souvislosti s protiromskými demonstracemi zatím jediného pravomocně odsouzeného příživníka - byl jím nácek pořádající demonstraci v Duchcově. Málokdo se zastaví nad tím, kolik gádžů vydělává na tom, že je romská komunita nedovzdělaná a chudá, ale jakmile se do pasti podvodníků a lichvářů chytne nějaký bělásek, všichni víme, kdo je dobrý a kdo je zlý. Nedělím svět na bílé a černé, pokud vůbec, v tomto případě na vzdělané a nevzdělané, bohaté a chudé, a dokážu najít spoust objektivních příčin, proč je mezi Romy procentuelně více socek než mezi bílými. Abychom ale mohli alespoň náznakem řešit tento jednoznačně sociální, nikoli etnický problém, musíme se zbavit živočišně rasistického diskursu. Ani vlastně nevím, jestli to ještě u nás jde, když ty cygány tak nesnášíme.

Český rasismus mě trápí, považuji ho za iracionální a jeho metastázy za projev debilizace naší společnosti. Nedochází mi, jak není normálním lidem hloupé vyjadřovat se jako náckové. Hledání vnějšího nepřítele k zapomenutí frustrací a zahlazení vlastních průšvihů je dlouholetou politickou strategií i základem bulváru, ve kterém se rýpeme v cizích životech, abychom se nemuseli rýpat v těch vlastních, případně si mohli říct, jací jsou ostatní na rozdíl od nás idioti. Nebaví mě kázat o morálce, na to jsem sám příliš velký idiot, jen se trochu děsím, kam Česko směřuje a nepřipadá mi nereálné, že se u nás schyluje k brutálnímu střetu. Alespoň to tak vypadá, když se na české hroudě objevíte jen jednou za čas a pokaždé vás kopne, jak se protiromská rétorika přiostřuje a popularizuje. Ač se možná nezdá, i při absenci intelektuálních a etických elit není nikdy pozdě přešaltovat směrem k sebevědomé společnosti. Při pohledu na výsledkovou tabuli se totiž jinak dělá trochu mdlo. Po poločase 10:0 pro Buranov.

25. května 2013

Experti

Nevím, jestli je to jen tím, že si častěji všímám, nebo je to opravdu tak, že když chce český novinář napsat cosi, o čem nemá dostatečně informací (páry), odkáže se na "experty." Nejlépe máznout hned do titulku, že experti tvrdí to či ono, aby si pak nikdo nevšiml, jak je zpráva chabá, ba hloupá, a že citovaný (pokud vůbec) zdroj není ani expert, ani nepředpojatý.

Já chci bejt taky expert, kde se mám přihlásit?

23. května 2013

Stále Sýrie

Rozum nebere a nebere, nehledě na přesycenost arabskými čtvero ročními obdobími, naznačím tedy jinak, a zároveň se potrénuji ve výrobě tabulek v html. Počet registrovaných uprchlíků v okolních zemích za čtyři a půl měsíce vyrostl více než třikrát (odhadem je míněn odhad vlády země, ve které se uprchlící nacházejí):

Země 1. ledna 15. května Odhad konec dubna Nárůst
Egypt 13 001 66 922 140 000 5,15x
Irák 67 625 146 951 117 321 2,17x
Jordánsko 117 321 471 677 513 000 4,02x
Libanon 129 106 469 217 1 000 000 3,63x
Turecko 148 441 347 157 400 000 2,34x
Celkem 475 494 1 501 924 2 203 000 3,16x

Počet obětí konfliktu (odhad opozice): 100 000 osob, nepočítá ty, kteří zemřeli druhotnými následky, tj. například z nedostatku běžných léků. Počet diabetiků, hypertoniků, kardiaků a jim podobních, kteří už své léky potřebovat nebudou, odhadujeme na padesát tisíc.

Počet vnitřních uprchlíků (valná většina zaregistrovaných v tabulce výše se nejprve potulovala různými částmi Sýrie, než se rozhodla odejít do nejbližšího zahraničí): 5-7 miliónů.

Počet obyvatel planety, kterým je úplně jedno, odhadujeme na necelých sedm miliard (z toho asi 10,5 miliónu v ČR). Nedivím se nezájmu, ani dávce škodolibého znechucení, které se nemálo vidí, i když mi přijde zvláštní, že se konfliktu, ve kterém jakýmsi způsobem krom samotné Sýrie figurují USA, Rusko, Čína, Turecko, Izrael či Irán, nevěnuje přeci jen trohu více pozornosti. Zároveň přemítám, že by asi nebylo od věci přestěhovat se na jižní polokouli.

22. května 2013

LGBT post scriptum a další příběhy

Petice za důkladné vyšetření událostí uplynulého pátku má za pět dní 12 800 podpisů, včetně mého, a premiér dal jasně najevo, že zákon platí pro každého stejně, tedy i pro částí společnosti apoteozované popy. Takže to s gruzínskou společností nebude zas tak strašné. I když, mějme na paměti, zatímco vzdělaní měštáci podepisují petice a část pravoslavné obce (též ta vzdělaná) stále kroutí hlavou, jak k pátečnímu vyšinutí myslí mohlo dojít, mnou si mnozí prostí ruce, jak to těm nemravům ukázali. A do toho nám president burácí, jak jinak, že za nárůst násilí může nová vláda, jako by právě ta stará, presidentova, neudělala vše pro to, aby se z pravoslavné církve stal stát ve státě, kde už dávno zuří bitva o trůn, v níž mají, zdá se, navrch utilitární autokraté.

Zmíniv presidenta, už pomalu škytáme z jeho neustálých výpadů vůči nové vládě, jimž nelze upřít invenci. Nedávno se třeba opřel do premiéra, že málo jezdí do zahraničí, čímž izoluje Gruzii a vhání ji do ruského područí. Málokdo zapochyboval o tom, že Míša tak chtěl jen zavrtět psem a odvést pozornost od svých přečastých, z eráru placených zahraničních cest. Podruhé za měsíc v USA, tentokráte v doprovodu vybraných spolustranníků na návštěvě u neznámého kongresmena, se kterým je třeba utužovat vztahy, protože bude v příštím volebním období presidentem. Modří jen tuší, leč Míša už ví.

Míša se ale též bojí, protože jeho nejbližším spolupracovníkům včeně bývalého premiéra a stávajícího předsedy Míšovy strany (anglicky UNM) hrozí vazba za zpronevěru státních peněz. Obžaloba ho viní z propůjčení si 5,2 miliónů lari (necelých šedesát našich melounů) na zaplacení agitátorů vládní strany před loňskými volbami. Kdo byl, nepochybuje, že na tomto šprochu je pravdy více než trochu.

Jedním z hlavních důvodů, proč bývalá garnitura padla, bylo nejen „stále méně demokracie a stále více autokracie“, jak popsal rozvoj post-růžovorevoluční gruzínské demokracie s autokratickými prvky jeden místní politolog, ale též, ba i více, rostoucí neschopnost rozlišovat mezi statky veřejnými a soukromými (partajními), nebo nutnosti rozdělení (v demokratické společnosti) moci výkonné, zákonodárné a justiční. Demonstruje to nepřímo i presidentovo varování před uvalením vazby na obžalované politické souputníky, když na své xichtoknize (sic!) varuje, že pokud vláda nezajistí, aby soud rozhodl proti obžalobě, hrozí Gruzii propad to totalitní společnosti. Což zas ale vysvětluje, proč za bývalého vedení soudy rozohodovali 99.9% případů ve prospěch obžaloby (tedy státu). Jenom chránili demogracyjy!

A než jsem tohle dopsal, na petici přibylo 100 podpisů, to vůbec není špatné.

17. května 2013

LGBT

Sedmnáctý květen není jen norským státním svátkem, ale též mezinárodním dnem proti homofobii a transfobii. Nezisková organizace Identita svolala na dnešek před bývalou budovu parlamentu demonstraci za práva sexuálních menšin, na kterou se dostavilo několik desítek lidí. A několik tisíc náboženských bigotů, jež pobídl k odporu patriarcha pravoslavné gruzínské církve, když vyzval vládu, aby demonstraci zakázala, protože narušuje základní lidská práva. Právní rozbor, který církev předložila, prý nebyl vůbec špatný. Jen zcestný. Byla z toho strašlivá mela.

Gruzie je velmi konzervativní, silně věřící s dlouhou sovětskou tradicí a dekádou válek a anarchie, ve které právě církev zůstala jednou z mála jistot a symbolů národní identity a sjednocení. Osmdesátiletý patriarcha je nepochybně nejvlivnějším člověkem v zemi, s jehož názory se veřejně nepolemizuje. Pravoslavná církev a spolu s ní i valná většina Gruzínů (tipuji minimálně 95%) považuje homosexualitu za nemoc, o které se nemluví, ba jíž je třeba vymýtit.

Spousta lidí stále věří, že když se kluk zamiluje do kluka nebo holka do holky, je to volba jako každá jiná, v mnoha případech dokonce projev zvrácenosti. Já věřím spolu s moderní vědou v genetiku a děložní prostředí (nikoli absolutně, ve smyslu víry, pouze ve vztahu k určování lidské sexuální orientace :)). Neméně silně věřím v práva menšin jakéhokoli druhu i v právo jakékoli skupiny osob svobodně vyjádřit svůj názor či postoj, aniž by na ně kdokoli házel kameny. Mezinárodní den proti homofobii a transfobii je vyjádřením postoje.

Že je gruzínská společnost manipulovatelná bigotními představami o světě a takřka teroristicky reaguje na jinakost, není vzhledem ke zmíněnému konzervativismu (však si připomeňme Klause a jeho šašky) ani nedávné historii příliš velkým překvapením. Nemůže nicméně nebýt zklamáním pro nás, Gruzofily, kteří bychom si přáli, aby naše oblíbená země v tomto testu z tolerance, vyspělosti, moudrosti a sebevědomí takto flagrantně nepropadla.

Takhle to dneska vypadalo. V minibusu jsou demonstrující za práva LGBT evakuovaní policií (pokud se nemýlím, všichni se vešli do jednoho, možná do dvou), kolem debilní, šílený dav.

15. května 2013

Smažák

Klenot české kuchyně, na který vzpomínají téměř všichni západní studenti a bekpekři. Na gymplu téměř mytický pokrm – o co jiného se koneckonců sázet než o smažák v housce z okýnka u Tuzexu. Mistrovské dílo českého kulinářského umění. Jídlo pro studenty a socky. Neměl jsem pár let – v českých hospodách už beztak na pořádný čerstvý originál nenarazíš. Apropos smažák dělají asi všechny sýrožravé země. Smažený suluguni se jí i tady v Tbilisi, chalum zná každý, kdo byl na Kypru, v Řecku nebo na blízkém východě. Já měl třeba před měsícem v Bejrůtu.

Smažák. Kde se vzal, přeletěl mi přes nos. Brambory mám, dokonce nové, vyběhl jsem do (vcelku četných) sousedských krámků v naději, že najdu přijatelný sýr, a hned napodruhé se podařilo. Přímo naproti baráku prodávají eidam, ještě ani nestihli rozbalit. Arménská rodinka obchůdek otevřela před měsícem, tak jim chodím dělat tržbu, aby nezkrachovali jako jiný krám, dvě hospody a fitness centrum, co se ve stejných prostorách za ty tři roky, co tu bydlím, vystřídali. Dnes mají moji noví sousedé další plus a smažák už netrpělivě syčí na pánvi, no to bude zas prasárna k večeři.

10. května 2013

Houm svýt houm

Předal jsem Sýrii a jsem zpět na plný úvazek v Gruzii. Připadám si jako přefouklá pneumatika, která se jen pomaličku dostává na optimální tlak, aby zjistila, že pak může jezdit leda tak šedesát a na řádně vyasfaltované silnici. Nemám adrenalínový absťák (alespoň věřím, že nemám), jen se mozek trochu nudí, když už nemusí vměstnat šest kontextů a ve třech z nich plavat jak sumec. Gruzie, Turecko a Sýrie k práci nestačí, je třeba umět i Libanon, Jordánsko a severní Irák. Štika. Asi poprvé v životě jsem měl pocit, že množství informací, jež musím denně zpracovávat je mimo mou mozkovou kapacitu, že se to do hlavy prostě nevejde. Nakonec se ukazuje, že to byl docela dobrý trénink, nehledě na tři měsíce permanentně à bout de souffle.

Zpět full time Sakartvelo-ši je prima, ale asi si budu muset najít nějakého koníčka. Začnu třeba tím, že se objednám k zubaři, už jsem zas půl roku nebyl.

4. května 2013

Sluhové (a páni)

”Sloužili Česku, teď dostanou azyl,“ napsaly dnes Lidovky. Jedná se prý o afghánské tlumočníky českého Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), což jsou vojáci hrající si na humanitárce.

Od samého začátku se jednalo o velmi problematický koncept, nehledě na skutečnost, že si velká část PRT najala do týmů profesionální humanitárce a jiné odborníky. Armáda má válčit, zatímco humanitárka musí zůstat oddělená od politických priorit a jednotlivých stran konfliktu, aby si mohla uchovat nezávilost a důvěru komunit, se kterými pracuje.

NATO je v Afghánistánu od samého začátku jednou ze stran konfliktu. PRTy fungují v naprostém rozporu se základními humanitárními principy a vytěsňují skutečné (apolitické) humanitárky, protože běžný Afghánec ani Talib nerozezná, zda konkrétní aktivitu dělají vojáci (PRTi), na které se střílí, nebo civilisté, se kterými se dokázal dohodnout. Humanitárka musí být založena pouze a jen na potřebách lidí, kterým má sloužit, bez ohledu na jejich vyznání, politickou příslušnost, rasu atp., a její politizace, tj. využívání pomoci k získávání lidských srdcí a duší (hearts and minds) je nejen cestou do pekel, ono to navíc ani vůbec nefunguje, jak dokazuje právě Afghánistán (cosi podobného se plánuje v Sýrii).

Díky PRTům a jim podobným jsme v Afghánistánu museli vyklidit 40 procent lokalit, ve kterých jsme dříve pracovali, protože místní mezi námi a vojáky přestali rozlišovat a naše projekty se staly pro nás a často i pro ně nebezpečné. Nezřídka mělo velmi podobný scénář: Humanitárka v pohodě pracuje, všichni (ano, všichni) vědí, kdo jsme zač a co děláme, až do vesnice dorazí několik Humvees s civilními horlivci z nejbližšího PRTu. Po druhé náštěvě už místní bradáče nepřesvědčíte, že ani my, ani vesničané nemají s vojáky nic společného, a raději v místě přestanete pracovat, protože je jen otázkou času, kdy na vás začnou střílet. Nickie, Shirley, Jackie a Mohammad by mohli vyprávět. Vlastně nemohli.

Zpět k nepřímým obětem PRTu českého, jeho zaměstnancům. Zajímavý je patos v titulku - prý sloužili Česku. Přitom akorát chodili do práce, a pokud někomu sloužili, bylo to Afghánistánu, z něhož teď díky svým zaměstnavatelům mají odejít. Aneb kdo z nás by chtěl uzavřít pracovní poměr, následkem čehož se bude muset přestěhovat do Afriky?

Souhlasím, že když jsme už cosi zbabrali (například život lidem), je třeba se o ně postarat, netřeba však přidávat hrdinsko-nacionalistický patos, hraničící s vymýváním mozku. Navíc zavání zvláštním precedentem, protože i pro udělování asylu existují určitá pravidla (viz článek 3a konvence 1951-ého roku) a asyl neudělují novináři ani politici, nýbrž, v našm případě, Ministrestvo vnitra. Většinou na základě pohovoru, kde dotyčný prokáže, že potěbuje mezinárodní ochranu, protože mu osobně doma hrozí pronásledování z důvodu vyznání, rasy, ..., příslušnosti k určité sociální skupině. Poslední se hodně natahuje a podle všeho nám vznikla nová sociální skupina. Tlumočník PRTu, rizikové povolání. Anebo jde o všechny zaměstnance českých zahraničních misí? Co takhle zahradník na kábulské ambasádě nebo uklízečka na pákistánské?

Ještě jednou: Tlumočníkům to přeju, ale vůbec nezávidím. Doufám jen, že jim alespoň někdo pomůže učinit informovaná rozhodnutí, jak dál naložit s vlastními životy a životy blízkých, včetně třeba vysvětlení, že udělení asylu vylučuje návštěvu Afghánistánu, dle staré dobré rovnice: Bojíš se pronásledování? = Dostaneš asyl. Jedeš domů? = Nebojíš se pronásledování a asyl nepotřebuješ. Ještě jiná rovnice mi neustále tane na mysli, ta o cestě do pekel a dobrých intencích.

30. dubna 2013

Čarodějnice

Nikdy jsem asi moc nepálil, jen jsem byl párkrát v Sutomi, kde se na Holáku udělal oheň a pak jsme šli strážit májku. Nesměle. Na sutomské dálnici šel křeček v beranici, odpověděl jsem, když kdosi naznačil, že bych měl zahrát kus, co jsem napsal a nazval Křeček. Protože mě nic jiného nenapadlo, jak to bylo nezralé a hloupočké. Bylo nám šestnáct a flákali jsme se, aniž by dospělým do toho moc co bylo. Kdosi přinesl do kůlny láhev vermouthu, že ukradl tátovi. A dál si nepamatuju. Jen že to bylo moc fajn.