30. listopadu 2019

Pravdoláskaři a maloměšťáci

Během třicátin sametu jsem shlédl různé dokumenty, včetně části jednoho teprve vznikajícího, kde VH říká: „Já jsem na jedné velké manifestaci na Václavském náměstí…, cítil jsem, že na konci nějakého mého projevu, či vystoupení by mělo být něco vzletného a řekl jsem: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Za tuto vzletnou větu, za toto zvolání sklízím dvacet let posměch.“

Protože z pravdolásky jsme dávno vytvořili nálepku ba nadávku. Protože kdo dokáže veřejně připustit, že pravda je lepší než lež, je idiot. Jako by vytváření nálepek nebylo samo o sobě znakem totalitního myšlení. Jako by jeden víceméně spontánní výrok, odkazující se mimo jiné ke Gándhímu, byl nebezpečným útokem na české maloměšťáctví. Jako by měl jeden výrok garantovat, že se my všichni budeme mít lépe. Aniž se budeme muset příliš snažit. A když to nevyjde, zfackujeme autora výroku, který našemu maloměšťáctví nepasuje, ba za něj i může. Lež a nenávist, závist a zloba.

Naštěstí po pár týdnech piety za to, že lidé jsou jen lidé, začíná advent, takže vzhůru k vánocům a to by bylo, abychom letos nákupní rekordy nepřekonali. Hlavně že bude v telce stardance.

17. listopadu 2019

Třicet

Tiché zamyšlení s dávkou radosti a zadostiučinění, že mocenská buzerace už tři dekády není normou. Všem komančům a jiným extrémistům navzdory.

12. listopadu 2019

Seznam

Zrovna jsem si cvičně smolil dopis pro šéfa imigračního v Nižněgorodské oblasti a gůgloval dvě varianty svého jména v ruštině, abych zjistil, která verze bude méně problematická, dá-li se Vladimír Grigorjevič zjišťovat, kdo že mu to píše, a hle přiletěla mi zpráva, že byl Člověk v tísni zařazen ruským MinJustem na seznam nežádoucích organizací. Znamená to, že nesmí v Rusku pracovat a že za spolupráci s ním hrozí komukoli až šest let odnětí svobody.

Napadlo mě se podívat na reakce moudrých na twitteru a xichtoknize a chvíli jsem si pročítal boj mezi těmi, kdo uznale klepou na rameno („děláte to asi dobře, když vás vyloučili z kolektivu“), a těmi, kdo si nemohli nekopnout („to máte za to, že…“ nehodící škrtněte). Překvapivě byli první v přesile, ale je pravda, že jinak u nás četné a oblíbené proruské konspirační weby nesleduji. Jako třešničku jsem si přečetl výkřik předsedy Výborného, že se jedná de facto o mezinárodní incident, se kterým má cosi dělat vláda. Vzhůru na Kreml, předsedo!

Zatímco o Čolka v plísni jde až v poslední řadě. V první řadě jde ruským úřadům o vytvoření právního rámce pro trestní stíhání kohokoli s kým Čolci přijdou do styku. Tedy další utahování šroubů. V nejlepší ruské tradici je seznam nežádoucích veden na základě federálního zákona o opatřeních proti osobám zapojeným do porušování základních lidských práv a svobod. Jak jinak. Свобода - это рабство. Война - это мир. Незнание - это сила.

A dopis bude asi muset podepsat Klára.

11. listopadu 2019

Nostalgie

Vlastně se mi trochu příčí nostalgie zahalující vzpomínání na změnu režimu, i když nedokážu jednoznačně uchopit. Možná mi idealizovaný sentiment přijde podobný sentimentu starší generace po komančismu. Možná mi vůbec hledání ztraceného času v podobě vyvolávání mladšího, hezčího a pohyblivějšího sebesama přijdou mimo mísu. Zároveň je vzpomínání příležitostí pro mnohé říkat různé nesmysly, nebo se třeba vyptávat v anketách, kolik že to dnešní mladí lidé nevědí, a libovat si, jak ta dnešní generace nestojí za nic, jako by právě v ní nespočívala naděje, že se konečně odpoutáme od komančského marasmu pokřivených páteří a píchlých duší. Jako bych já v pubertě věděl o druhé světové věděl více, než že Rusáci všechno vyhráli. Jako v hokeji. Naprosto nedůležitě.

Neříkám, že slavit není co, spíše že jde o osobní, téměř intimní proces reflexe, na jehož konci nejsou uplakané vzpomínky na vlastní mladost, ale jednoznačná a neochvějná radost, že šli před třiceti lety komančové do prdele, jak mi řekla jedna spolužačka při tanci na plese v den, kdy padla komančská vláda jedné strany. Ke kteréžto vzpomínce se dostanu jindy. Ať už se za posledních let u nás dělo z jakéhokoli pohledu cokoli, totalitní režim, ve kterém vám kdosi říká, co si smíte myslet, co můžete nosit, či jaké životní ambice smíte dle vlastních názorů mít, a kde mají zelenou práskači a vlezprdelové, není nikdy dobrá alternativa.

Vzpomínání je pro mnohé i příležitostí potvrzení smyšlených nebo falešných vzpomínek, dle kterých na Národní bylo minimálně 25 miliónů Čechoslováků. Já nebyl. Nevymýšlím si. I když jsem demonstroval už dříve, jak právě hodně mile připomněli na aktualne.cz. Aniž bych býval přesně věděl, o co jde. Chodil jsem i k Ptáčkům, i do Zeleného baráku na punk, i na Benešák (jak se náměstí Z. Nejedlého říkalo a po zpětpřejmenování dále říká) na demošky, aniž bych býval vnímal víc, než že je tak v tu chvíli správně. Ve článku zmiňovaná prof. Dvorská (až teď mi došlo, že byla tehdy tak mladá!) dodávala jakousi jistotu, že tam nejsem úplně špatně. I když jsem se v neděli vytratil, když bylo jasné, že jsou v Říjnovce policajti. I když jsme se v pondělí rozešli ke KoKosu (Komunistický Kostel = sídlo OV KSČ) a křičeli na Váňu, ať jde ven, byť jsem si úplně nebyl jistý proč.

Vlastně mě zpětně trochu udivuje puberťák s kloboukem na hlavě a barevným šátkem přes obličej, který chtěl demonstrovat, že se opravdu dýchat nedá. Máločemu rozuměl, ale přišlo mu důležité tam být s asi tisícovkou dalších. I když ve vzpomínkách jednotlivců nás tam nepochybně byl minimálně půlmilión. Dobrá tedy, a la recherche du temps perdu, leč bez jakékoli jiskry v oku či povzdechu nad tím, jak čas letí. Letí totiž vždy a všude všem stejně.

Přečetl jsem si zas a ten článek je opravdu dobrý.

7. listopadu 2019

VŘSR

Napadl mě dnes jeden starý vtip:

Ptá se otec syna:
- „Tati, a co to byl ten komunismus?“
- „No to ti jednou byli takoví dva chlápci, teda, chlápci, diktátoři a teroristi, jeden z nich se jmenoval Lenin, teda vlastně Uljanov, a druhý Stalin, teda vlastně Džugašvili, a společně udělali revoluci, on to teda vlastně byl puč, protože vymysleli společenství, které mělo být rájem na zemi, ale vlastně to byla vraždící mašinérie…“
- „Tati, to je ale bordel!“
- „No vidíš, pochopil jsi.“

A ani po lampiónových průvodech se mi nestýská.

5. listopadu 2019

Úřad práce nebo vězení

Dostal jsem mailem text, který vystihuje hloupost a bezradnost současné vlády, takže bez dovolení sdílím i zde, protože se jedná o závažné a mýty opředené téma. Sám bych lépe nenapsal ani náhodou.

Úřad práce nebo vězení

Alena Zieglerová, Institut pro sociální inkluzi

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se chystá v rámci plnění Patnáctera opatření boje s chudobou vyřazovat z evidence nezaměstnané, kteří opakovaně odmítnou nabídku úřadu práce. Opozice zbystřila a také prezident jistě přivítá naplnění svého doporučení. Kdo si ale zákony přečetl, ví, že tohle už v nich dávno je. Co chybí, je nabídka úřadu práce, kterou by vůbec bylo možné přijmout nebo odmítnout. Třikrát úspěšnější než veřejné služby zaměstnanosti je při zprostředkování práce vězeňská služba.

„Chceme prodloužit sankční vyřazení z evidence úřadu práce při opakované nespolupráci na šest a devět měsíců podle závažnosti této nespolupráce,“ nechala se ministryně Maláčová slyšet ve Sněmovně 1. listopadu při svém téměř hodinovém monologu, kterým oddálila navýšení rodičovského příspěvku. Možná měla pocit, že razancí řeči vynahradí nedostatky obsahové, možná ale jen neví, že takzvané maření součinnosti s úřadem práce se již nyní (od roku 2004) nezaměstnaným nevyplatí, a to hned napoprvé.

Stačí zapomenout správné datum kontaktní návštěvy na úřadě práce a uchazeč o zaměstnání je z evidence vyřazen na půl roku. Po tu dobu ztrácí nárok na všechny dávky hmotné nouze a musí si sám hradit zdravotní pojištění nebo mu za něj narůstá dluh. Odmítnutí hned první nabídky vhodného zaměstnání, rekvalifikace nebo jiných aktivit závazného individuálního plánu má pro nezaměstnané tytéž následky.

Článek následně (12.11.) vyšel jako komentář v lidovkách, tak spořádaně odkazuji. Co je nově navrhováno, je prodloužení doby vyřazení lidí ze základní podpory státu. Ještě v pátek měla být podle Maláčové „výluka“ prodloužena ze šesti na devět měsíců, v nedělních Událostech na ČT 1 už to ale bylo měsíců dvanáct. Rok bez příspěvku na živobytí ve výši životního nebo existenčního minima i bez doplatku na bydlení představující nejen ztrátu bydlení, ale i další měsíce bezdomovectví. Člověk se ptá, kde pak je ta pověstná trampolína, která provinilce blízko dna zachytí a vyhoupne zpět do běžné společnosti?

Nejde ale jen o chudé nezaměstnané. Systémové ohrožení bydlení se nově chystá i pro běžné nájemníky v bytech pobírající příspěvek na bydlení z dosud společensky akceptovaného systému státní sociální podpory. Nebudou to žádní chudáci, jen třeba lidé v předdůchodovém věku, kteří už neutáhnou raketově rostoucí náklady na bydlení a zároveň o ně zaměstnavatelé zrovna dvakrát nestojí. Jednou nepřijdou na úřad práce a ten je pak přivítá až zase za rok. Do té doby mají mít podle nefalšované sociální demokratky smůlu, protože „aktivita“ má být nově podmínkou i pro nárok na příspěvek na bydlení. Neaktivní nechť nebydlí!

Co poradit uchazečům o zaměstnání, zejména těm, které zákony dosud nepovažují za znevýhodněné – invalidům v 1. stupni, postiženým závislým na péči v 1. stupni, seniorům před důchodem do 68 let nebo rodičům předškolních dětí? Nabízí se doporučení spáchat nějaký ten delikt a svěřit se do péče vězeňské služby. Kromě jistoty střechy nad hlavou a pravidelné stravy jsou navíc věznice se svou úspěšností 44,6 % při zajišťování práce třikrát výkonnější než k tomu určený úřad práce. Ten totiž z celkového počtu uchazečů, kteří nastoupili do zaměstnání, tedy jen té motivované části z nich, uplatnil pouhých 15,6 %. Drtivé většině úřad práce nepomohl a hodlá tuto svou činnost, jak vidno, ještě zintenzivnit.