29. listopadu 2017

Bráchové

Tento týden jsem zajel do dvou měst.

Kirkuk. Nejbohatší irácké město, a, jak mi řekl kurdský řidič Kazwa, možná i nejbohatší na celém světě. Protože leží na ropě. A slavné ropné pole Baba Gurgur, jež prý už půltřetího století hoří věčným plamenem, hlídá osmimetrová socha Pešmergy (kurdského bojovníka, pozn. překl.). Symbolicky vedle nápisu „WELCOME,“ který si před měsícem vzaly za svůj jednotky irácké armády, když Kirkuk a území kolem získaly po 14 letech opět pod kontrolu Baghdádu ihned poté, co zkomírající kurdské elita vyhlásila nesmyslné referendum.

Ropná sláva je i ropné prokletí, prokládané etnickými nesváry a čistkami. Irácko-kudské vedení si dlouho zahrávalo s Baghdádem a neslyšelo varování, že mu hrozí políček, když si nepřestane vyskakovat. Neposlechlo. A rázem má tipec. Přišlo i o ropu, do které strašlivě chtěl investovat Rosněft, i o mlčenlivé svolení ropou nezákonně šmelit, i o část federálního rozpočtu a hlavně o iluze.

A mezitím v Kirkuku, jako se bývalé kurdské vedení města snažilo cíleně zbavovat všech nekurdů, dělají teď Turkméni a Arabové maličko totéž. Sumérský Kirkuk je stále soudkem prachu, an maličko doutná a kdykoli může bouchnout. Stejně jako okresní město Hawidža, na jih od Kirkuku, kde se snažíme začít něco dělat. Hawidža prý byla za americké okupace považována za jedno z nejnebezpečnějších míst pro americké vojáky. O chvíli později se pak spolu s Mosulem prosadila masovými popravami v rukách islamistických šílenců. Od 4. října je prý ale Hawidža od tzv. Islámského státu očištěna, jen lidí je zpět zatím hodně málo. Asi proto, že je všude zaminováno.

Mosul. Dokud ho neobsadil tzv. Islámský stát, málokdo jevil o druhé největší irácké město zájem. I proto asi, že od Saddámova pádu Mosul strašlivě vadl. Peněz ale v bankách bylo dost, takže když dorazili před víc jak třemi lety bradáči, stala se z bandy idiotů nejbohatší teroristická organizace na světě. Na celé tři roky. Checkpoint na každém kroku, a na téměř každém checkpointu jiná vlajka, která odkazuje k jinému oddílu Hašd. Všeirácké lidové milice, složené z asi dvacítky rozmanitých skupin. A dva poslední mosty přes Tigrid, které spojují klidnější východní Mosul s částečně vybombardovaným západním, ve kterém prý stále šmejdí bradáči. Na západ se jezdí přes Starý most a na východ přes most Svobody. A přes neuvěřitelně dlouhé fronty.

Kirkuk a Mosul. Zní jak bráchové z legendy. Jeden statný a chrabrý, druhý moudrý a shovívavý. Dvě historické křižovatky v kolébce civilizace, kde civilizace zase projednou tragicky selhala. Země Semiramidiných zahran a Babylonské věže, podobenství lidské neschopnosti se navzájem mezi sebou domluvit. A obnovit rozmlácené bude trvat stokrát déle než samotná destrukce. Zejména v myslích.

24. listopadu 2017

Mezopotámie

Místo na mapě, kterým nás prudili ve škole. Někde daleko. Mezi řekami. V úterý ráno jsem se probudil u Tigridu. Ve středu ráno u Eufratu. Mezi nimi poušť, dálnice se spoustou checkpointů, a dokola prach, suť a špína. A uprchlické tábory. Není těžké si pod nánosem prachu domyslet, že Irák býval bohatý kraj se spoustou sociální nerovnosti. Bohatství lze tušit stále a nerovnost dál jen narostla.

Ve vesnické pidiškole stála venku stovka vyděšených, nemytých prvňáků v děravém oblečení a pantoflích. Dalších dvěstěpadesát se mačkalo v pěti nevelkých třídách. Běženci z území donedávna kontrolovaných takzvaným Islámským státem. Když jsem se chtěl jedné prvňačce podívat do sešitu, zděsila se, jako bych se jí ho chystal sebrat. Poklad. Jinak nic. Jen zoufalý ředitel, že nemá kam děcka posadit, natož jim opatřit základní pomůcky.

A neustálý pocit naprosté křehkosti momentálního příměří mezi dávno znesvářenými sektami. Za Saddáma mastili sunnité šííty. Po americké invazi šííté sunnity. Pak přišli fanatičtí sunnité a mastili vše kolem a nynější ofenzívu proti nim zas vedou šííté. Smíření je iluze, pomsta denní realitou. Stačí jen říct, že člověk kolaboroval s islamisty, měl bráchu, ségru, strýce atd. Stačí k vypálení domu se vzkazem „sem se už nevracejte.“ Před pár měsíci jsme prý za plotem tábora, co máme na starost, ráno našli kupku spálených těl. Vzkaz běžencům, že se hned tak domů nedostanou. Protože bydleli na území pod kontrolou fanatiků, které teď dobývá irácká armáda. Říká se tomu "osvobozuje." Následkem osvobození se lidé stávají ve své zemi vězni, kterým nikdo nevěří.

Od Eufratu k Tigridu je to jen něco přes sto kilometrů. Vzdálenost mezi lidmi v Mezopotámii žijícími však momentálně spíše připomíná tisíce světelných let. Válka je svině.

20. listopadu 2017

Noční přistání

Projížďka večerním městem cestou z letiště byla plná blikajících památek a svítících fontán. Aršed mi popisoval, kudy zrovna projíždíme a kochal se, jak je město v noci krásné. Protože není vidět omšelost a špína. Na mostě se desítky mladíků opíraly o zaparkovaná auta kochajíce se pohledem na noční řeku.

Ráno jsem se probudil se zvoněním zvonů. Zvonů. Kostelních. V Baghdádu.

17. listopadu 2017

28

Krom narození stále ještě nejdůležitější datum v mém životě. Dík.

13. listopadu 2017

Třasy

Došel jsem se svým prvním nákupem domů, zavolal do Ammánu, jak jsme se s Neilem domlouvali, a když jsem se zvedal z gauče, začalo se všechno třást. Nejprv nepatrně, pak více, pak ještě víc, a zas a s každým dalším zachvěním se intenzita trochu zvětšovala. V devátém patře nedávno dostavěného paneláku hned člověku dojde, že nemá příliš na vybranou a musí se spolehnout na to, že iráčtí stavitelé udělali svou práci dobře. Zdrhnout nestihnu – navíc je schodiště plné lidí. Stoupnu si tedy raději na chvíli do dveří, protože je rám prý neodolnější vůči nárazům shora, když už případnému pádu dolů nemám jak zabránit. A ještě jeden třes, ze kterého se téměř zvedl žaludek.

Nakonec jsem se před barákem potkal s desítkami nových, vesměs polooblečených sousedů a za chvíli zavolal Pierre, že si pro mě jedou. Dojeli jsme o pár bloků dál a zastavili stále nebezpečně blízko jiným novým panelákům. Zatímco se začali shromažďovat další kolegové, jali jsme se obvolávat všechny naše lokace, abychom zjistili, zda jsou všichni v pořádku. Baghdad: OK. Mosul: OK… Nigelovi, který vyběhl jen bos a do půl těla, jsem půjčil košili, a zvracející Jen někdo odkudsi sehnal prášky a colu. Prášky měly polský nápis, takže ten kdosi byl Filip, ale to není důležité, beztak je vyzvracela.

Co dál, když další otřesy nemůžeme plánovat. Zjišťujeme, kde máme jakou volnou ubytovací kapacitu, aby kdo chce alespoň mohl přespat v nižších domech či patrech. Ale to jen abychom uklidnili ty více šokované. Během večera pár poloodětých kolegů vyběhne do bytečku a zpět a i mně se nakonec vrácená košile hodí, když nám teplota klesne pod patnáct.

Nakonec jsme venku vydrželi několik hodin a poslední z nás se rozešli po půlnoci. Asi do tří do rána jsem seděl na stejném gauči obut a oblečen a s evakuačním baťůžkem po ruce, ale nakonec se rozhodl, že přeci jen iráckým stavařům důvěřuji. Na rozdíl od mnohých místních, kteří se rozhodli nocovat v parku před domem. Asi nevěděli, že k bezpečí je třeba mít nejméně dvě výšky domu daleko.

Po různých dohadech nám nakonec nahlásili 7,3 Richtera v místě epicentra na íránské straně hranice, vzdálené asi 250 kilometrů. U nás prý se projevovaly otřesy kolem 4,5, ale mě úplně v rozkinklaném paneláku stačilo. I tak Irák včera údajně zaznamenal největší otřesy ve své historii. Přesto vyvázl podstatně, podstatně lépe než Írán, který už hlásí přes čtyři sta obětí.

A necelých čtyřiadvacet hodin poté má zemětřesení už i svou stránku na wikipedii. Ve dvaceti jazycích.

11. listopadu 2017

Saudské chvění

Libanonský premiér bylo povolán do Saudské Arábie, aby rezignoval na svůj post. Jeho letadlo prý už na letišti obklíčila policie, sebrala všem cestujícím mobily a za chvíli se rezignující premiér objevil na obrazovce, čta svou rezignaci, spílaje Íránu. Hariri-syn strávil v SA velkou část života a má tam významné obchodní zájmy i rodinu, přesto je hodně zvláštní, že ho z premiérského křesla odvolá cizí mocnost. Která ho navíc nechce pustit zpět dom. Jako za studené války. Po odvolání Haririho vyzvala saudskoarabská vláda své občany k opuštění Libanonu. Už zase.

Stalo se asi půl roku poté, co si Saudi vyšlápli na Katar, který jim již dlouho lezl na nervy svou nepoddajností a neustálým provokováním. Cokoli SA udělala, Katar udělal jinak, ne-li naopak. Dokonce se prý kamarádil z arcinepřítelem Íránem. A navíc si založil dnes již velmi významnou televizní stanici. Zpacifikovat myš, která křičela, nakonec pomohl sám Katar, když dle všeho vyplatil výkupné za chycené sokolníky i velmi pochybným entitám.

A do toho pokračující válka v Jemenu pod vedením saudských (a jordánských a emirátských a dalších) letadel, která možná začala jako domácí konflikt, ale velmi rychle se stala dalším saudsko-iránským konfliktem, ať už v reálů, nebo jen ideologicky.

A do toho nebývalé čistky uvnitř vládnoucích saudských kruhů, které (zatím?) znamenali jedenáct princů v domácím vězení a téměř dvě tisícovky obstavených bankovních účtů.

Není těžké si domyslet, proč asi Saudská Arábie stále silněji mlátí do stolu. Samozvaná centrála sunnitského Islámu panikaří z rostoucí regionální dominance Íránu, centru šíitismu. V pokračující demolicí tzv. Islámského státu hrají centrální roli iránské a Íránem podporované vojenské a polovojenské skupiny i taktéž šíítský libanonský Hizballáh, momentálně asi nejsilnější, či minimálně nejkompaktnější politické uskupení v Libanonu, jež nakonec podporuje i nominálně křesťanský president. V Sýrii vítězí, opět s podporou Íránu, Assadovi alawitští baathisté. A o Hizballáh a jeho odstranění od moci jde Saudům v Libanonu především, i když je podobný požadavek nejen nerealistický, díky momentální šíítské síle v zemi, a de facto vyzývá k další občanské válce, jak dnes i poznamenal Robert Fisk v Independentu. Vždy potěší, když jiní vidí situaci podobně jako vy, ať už jinak o autorovi míníte jakkoli. Na rozdíl od Fiska si nemyslím, že sledujeme začátek saudského konce. Spíše přerozdávání karet, kde na konci licitace asi žádná velká svadba nebude.