Vláďa

Dlouho jsem tu nic nenapsal. Úmyslně. Nechtěje přidávat do marasmu českého onlajnu. Aniž bych si namlouval, že cokoli, co jsem tu kdy vyvrhl, mělo nějaký širší význam než, že jsem se pobavil při skládání slov do celku, jehož smysl mi má být jasen nejen po sepsání, ale i třeba deset let poté.

Sedím v Ammánu kousek před čtvrteční půlnocí, tedy začátkem víkendu, který ukrajuje zhruba polovinu Ramadánu. Nakrmil, přebalil a uložil jsem třítýdenního hyperaktivního Dejfída a letmý mrk na ajfoun mi prozradil, že umřel Vláďa.

V životním směřování mě krom různých příbuzných asi nejvíce ovlivnili tři lidé. Jens umřel v loňském prosinci, na výročí Havlovy smrti, Vláďa dnes, oběma bylo krásných devětasedmdesát. Třetí jméno si raději nechám pro sebe, stále žije a je o dost mladší a o dost více fit.

Před pár týdny uplynulo 21 let od mého nasednutí do letadla směr Moskva, které změnilo můj život více, než jsem si kdy býval chtěl a uměl připustit. 21 let od chvíle, kdy nepovažuji Česko za svůj permanentní domov, jakkoli se vždy rád vracím. Dvě dekády, ve kterých jsem se zároveň přestal s Jensem a Vláďou potkávat, byť jsme spolu předtím trávili spoustu času. Během devadesátých s Vláďou klidně i pět dní v týdnu.

Krom samozřejmého smutku hledám, co se ve mně děje. Pocit viny či lítosti nad tím, že jsem se nesnažil v posledních letech potkávat více, se asi úplně nedostavuje. Tuším proč a nemám s tím problém. Spíše zvláštní směs radosti a vděku, že jsme s Vláďou mohli mnohé sdílet a navzájem se respektovali a měli rádi.

Slainte, Vláďo, dík. Nezapomenu.

Smysl

 Vůbec se mi nechce nic psát do veřejného prostoru, tím méně, čím více se objevuje expertů na jakékoli téma. Včetně toho posledního, které zvláštně, i zvláštně neemocionálně, připomíná léta tovaryšská. Ani se nechce věřit, že uplynula dvě desetiletí od dob, kdy jsem sám zažíval bombardování a vraždění ruské armády a mj. se seznámil i s Ramzanem. Naivně jsem si pak myslel, že je to všechno za námi. A hle, fašoun křičí: chyťte fašouna. 

Napadá mě spousta věcí, na které bych pak mohl odkazovat s přemoudřelým "vždyť jsem to říkal", ale nechám na jiných chytrolínech. Jen si připomenu, že uplynulo dvacet let pd chvíle, kdy jsem se vydal do Čečenska za svým prvním vskutku válečným zážitkem, jehož hlavním vinníkem byl stejný hajzl, jenž se rozhodl váčit dnes - obdivovatel Stalina, co spí s Mein Kampfem pod polštářem.

Slava Ukrajině. Fuck Putin.

Svoboda

Začíná a končí v každém z nás. Nejen proto je toto můj nejoblíbenější svátek. 

VŘSR

Zas nenestíhám natolik, abych nepřipomněl výročí nástupu jedné z největších krutovlád dvacátého století, jejíchž pohrobci byli teprve před několika týdny vyobcováni z českého parlamentu. Doma jsme se o politice nikdy nebavili, ale já záhy pochopil, že výstřel z Aurory nebyl začátkem žádné veselice. Ač jsem jako děcko miloval lampionové průvody i padáčky, co se po ohňostroji snášely na cestu kolem zámeckého rybníka. Asi mi nicméně bylo podezřelé, že když někdo slaví říjnové události v listopadu, musí být totálně nametený, vypatlaný nebo přinejmenším hodně, ale hodně vykutálený. Nakonec se ukázalo, že všechno dohromady.

Někdy od půlky osmdesátých jsme si psali na trička SKAJP, což krom jiného znamenalo "smrt komunistům a jejich přisluhovačům." Aniž bychom tedy komukoli smrt přáli, jen potřebovali vyjádřit vzdor. Hezky odvážně, aby nikdo nepoznal, jak se v té době slušelo a patřilo. Až relativně pozdě v životě jsme se pak učili, že se smí mít vlastní názor i veřejně. Dnes díky sociálním médiím vydáváme názory za fakta, protože vyhrát diskusi je mnohem důležitější než se cokoli dozvědět. Ale o tom zase raději jindy.

Je sedmého listopadu a není co slavit. A to je dobře.

Najn ilevn

Vlastně mi letos přišlo, jako by se nás kolektivně už zas tak moc netýkalo. Jen ať si Amíci zavzpomínají a zapláčou, ale dějiny jsou dějinami. Není nepochopitelné, protože dvacet let je dlouhá doba, a většina  nedohlédne dále než za vlastní humna, takže se nás události, jež známe z televize, zas tolik nedotýkají. Ať už tenkrát byly jakkoli daleko od možnosti chápání, ba uchopení. I proto.

Den, který změnil svět, a posunul Camusovsko-Huntingtonovský střet civilizací o mílové skoky vpřed. Mně se tedy celý koncept příčí a přijde mi vlastně bulvární, nicméně se na něm vozí stále více politiků, kteří potřebují jasně (čti: rasově či nábožensky) definované outgroups, aby mohli ochránit naše mindráky. Takže se střetu nezbavíme, ba naopak musíme s ním umět pracovat. Raději intelektuálně než emocionálně.

Najn ileven dvacet let poté je v různých ohledech smutným sumářem úspěchu magorů v letadlech, jejichž jména zaslouží jen zapomění. Ale na mysli ani trochu neklesám. Nejen proto, že bych se tím zařadil mezi frustrovanou sebranku, co drží u moci prodavače recyklovaných snů. 

Čest památce všech obětí.

Relativně prvního

První září pro mě bývalo výjimeční zhruba od šesti let. Do školy jsem se vlastně vždy těšil, jako nepochybně většina školáků, které jsme před sedmnácti lety cestou do ingušské práce potkávali v Severní Osetii. Sedmnáct let pro mě první září nesmazatelně znamená největší brutalitu, kterou jsou v životě zažil, a asi se už nikdy nezmění. Jako se nezmění má každoroční připomenout oběti beslanské tragédie.

Letošní první září zatím trávím zcela zapomenutelným čekáním na erbílském letišti, kde jsem právě překonal osobní rekord ve frontě na check-in. Hodina třicet. Online je dle Kurdů pro sraby. Vlastně bylo symbolické, protože jsme si včera s Hero povídali o tom, jak je čekání a trpělivost relativní, jak ji přijde zajímavá netrpělivost jejích místních kolegů na různých checkpointech v Kurdistánu, protože prý nezažili Saddámovu vládu, ve které každý projezd checkpointem znamenal strašlivou buzeraci a strach, že se třeba nedostanou dále. A pak se Hero rozpovídala o tom, jak jí jednou zabásli tátu, odvezli do Abu Ghraibu a nikomu nic neřekli. Musel jím říct až sám táta, když se, naprosto nečekaně, po dvou a půl letech zase objevil doma. 

Já jen stál v superdlouhé a chaotické frontě a vlastně si spiklenecky užíval, že jsem z nejklidnějších, zabojovav s vlastní netrpělivostí. Protože můžu. Na rozdíl od.

Krásná Zahra

Vrátil jsem se z Dohuku do Erbílu. Vlastně z Duhoku, jak se v poslední době, zdá se, začíná třetí největší město vcelku konsistentně přepisovat. Karwán, který mě má celou dobu spolu se svým Glockem 17 a M6 na starosti, mi popisoval, jak se v šestnácti kvůli občanské válce v Kurdistánu s rodiči na pět let do Duhoku přestěhovali, díky čemuž umí i badíní, které se od sorání místy liší tak, že se dnes Kurdky z OSN, které mě provázely centrem pro pomoc ženským obětem znásilnění a jiných zvěrstev genocidy proti Jezídům, místy mezi sebou domlouvaly arabsky.

Putování iráckým Kurdistánem v sobě, jako vždy, nese prvky surrealismu. Nebo tragikomična. Však mi i jedna z mých včerejších průvodkyň kladla na srdce, abych se nenechal zmást novými paneláky (termín mrakodrap se neodvažuji použít), že vlastně život stojí za dvě věci, protože ekonomická krize, válka kolem, kovid a tak dále. Ani jsem si paneláků nevšiml, ač se dostavuje klasické deja vu – potkávaje spousty lidí, kteří tu žijí nebo pracují, si říkám, že by tu vlastně mohlo být dlouhodobě fajn, i když kvalita života celkově ne už tak moc. Spíše se projevuje jakási, nikoli neznámá, potřeba ovlivnit způsoby, jakými se tu dělá mezinárodní pomoc, která jako by trochu zakrněla a podřídila se prostředí, ve kterém je máloco možné, a přestala dostatečně inovovat. A když náhodou inovuje, jako by zapomínala, proč tak dělá. Aniž bych chtěl přirovnávat Irák k Afghánistánu, podobnost opravdu čistě náhodná.

Mám daleko k tomu, abych si nabubřele myslel, že vše znám lépe, jen mi přijde zajímavé, jak významně se různí kolektivní intelekt v různých humanitárně-rozvojových krizích. Samozřejmě je z části dáno i tím, koho lze přilákat do jakých kontextů. Matadoři prostě preferují místa zajímavější k žití, často časem pokud možno i s vlastní rodinkou, zatímco v takzvaně (často jen reputačně) těžších destinací se to hemží mládeží. Před ca. čtyřmi lety, když jsem v Iráku pracoval poprvé, jsme si s pár kolegy-vrstevníky z jiných organizací, nezřídka připadávali pekelně přemoudřele a staře.

Ale což, vlastně jsem začal psát se zvláštním, protože nečekaným, pocitem, že je tak nějak příjemné být zpět, byť jen na chvíli. I když mi mé ochranky dnes bylo líto, když nás kolegové z OSN dovedli do vyhlášení duhocké restaurace, kde jídlo stálo asi sedmkrát více, než kde moji chlapíci večeřeli včera (a ráno mi nadšeně hlásili). Cestou zpátky do Erbílu téměř nebyla řeč o jiném a já si osvěžil i neosvěžil pár důležitých slov v dari (badíní i sorání jsou též příbuzné perštině). Přikládám tedy zíkladní arabsky-sorání-dari slovník: bandura-tamata-rumi, basal-pjaz-pjaz, batata-batata-kačelu, zahra-gul-gulpi. Come and visit. 

Vlastně mi přijde skvělé, jak se vše prolíná i jak se ženské jméno s překladem „krásná“ stane květákem, aby se stalo květinou. A pak že rozmanitost není zahra.

Snesitelné návraty

Nějak je těch návratů na místo činu letos vícero, od dnešního ráno i erbilský Classy hotel a s ním i připomínka, jaké to je pohybovat se v teplotách, které střelhbitě dokáží roztavit neroztavitelné. I když tradičně přisuzuji nadprůměrnou irácko-kurdskou a -arabskou tvrdohlavost dlouhodobému rozpadu základních jistot a opěrných bodů, možná bude i něco na tom počasí. Je třeba obrnit mozek proti roztání. Ač Karwan hned z rána hlásil, že se tento týden ochladilo. Na třiačtyřicet. S bombardujícími drony a raketami, které tu a tam padají na místní letiště, to prý taky není už tak žhavé.

Vlastně se nemám oč podělit, jen jsem tu chtěl nenápadně mrknout, že už jsem tu zas. Zatím největší zaznamenanou změnou za dva roky mé absence je zrušení semaforů u odbočky ze stometrové ulice do Ainkawy. Najít bankomat, který dá cizákovi prachy, mě, jako vždy, dovedl z jednoho hotelu do druhého, a půlhodinové oživování nově koupené SIM karty se téměř blížilo osobnímu rekordu. Lehkost bytí se tu měří relativně a hůř už bylo. Uvidíme, jak bude dále.

Srpen

Dal jsem se, bláhový, navzdory různým závazkům do diskuse na xichtoknize, protože přetekl pohár trpělivosti s četnými "experty," kteří se napravo, nalevo vyjadřují o krizi v Afghánistánu, aniž by měli příliš páry. Jeden z diskutujících, který o tématu neví vůbec nic, vítězoslavně vyvodil, že rychlý pád země - a de facto nečinnost afghánské armády v odporu proti Tálibům, je důkazem hluboce zakořeněné náklonnosti k radikálům, načež jsem se zeptal, o jaké hluboce zakořeněné náklonnosti svědčí naše kolektivní přijetí srpnové okupace. V odpověď jsem se dozvěděl, že šlo o řízené předání moci.

Proto mě napadlo, že při letošní připomínce strašlivého výročí raději maličko vzpomenu i trochu historie, konkrétně Moskevský protokol, podepsaný 27. srpna 1968 československým politbyrem s čestnou Krieglovou výjimkou. Protože by mělo patřit k základní gramotnosti každého občana ČR s v této část naší historie orientovat. Aby pak někdo nemohl plácat, že obsazení ČSSR o šest dní dříve bylo řízeným předáním moci.

Třiapadesát let od největšího národního traumatu a volebním preferencím vévodí estébácký práskač a mafián, který vládne s podporou komančů. Nevykloktatelná pachuť. 

Školáci

Vlastně není úplně marketingově blbé, že si různé magorské skupiny vybírají mladicky znějící jména. Pro neznalé orientálních jazyků: Šabáb znamená mládež a Tálib je student, Tálibán v množném čísle. Je pravda tedy, že původní Tálibán se původně formoval v pákistánských náboženských školách.

Sleduji hlášení o tálibánských teritoriálních ziscích a připomínám si místa a města, ve kterých jsem býval. Zatím vesměs nevelká a ne příliš významná, ale přesto. Jediný výlet do Badachšánu, který bývával protitálibánskou baštou, než se tam začali vracet Paštúni z Pákistánu. Kunduzský pobyt v guesthouse-u Lapis Lazuli, který naši místní zaměstnanci nazývali pro ně zapamatovatelněji, leč z ne zcela známého důvodu, Lisa Lopez, případně German bar. Z důvodu o dost pochopitelnějšího. Náš nepochopitelný kancl v Pul-i-Chumri, který jsme z různých důvodů každý půl rok otevírali a zavírali. Jediné, zčásti nouzové přistání v Šebergánu, kde se letištěm nazývala krátká přistávací dráha obložená rozmlácenými rezavějícími stíhačkami, cisternami a další havětí, mezi kterou se pokojně pásly krávy. Výlet do arabské vesnice v saripulských horách, který jsem pojmenoval United Colours of Benneton a kde jsem potkal dvojníka svého sušického strýce.

Kdo strávil nějaký čas v Afghánistánu, nemůže buď milovat nebo nenávidět, v naší branži většinou to první. Nádherná země se skvělými lidmi. A bohužel spoustou magorů, kteří se řídí primárně krátkodobými lokálními zájmy a spolčí se s kýmkoli, kdo je pomůže prosadit. Klidně i s nepřítelem přítele, se kterým den předtím lámali chléb. Přesto se obtížně sleduje, jak místní lunatici s různými vypatlanými přivandrovalci z Pákistánu, zemí Střední Asie, Blízkého východu či odjinud, kteří v Afghánistánu dlouhodobě nacházejí svá útočiště, Afghánistán znásilňují pod vlajkou totálně pomýleného výkladu Islámu a šariatských pravidel.

Dávno nemám rád, když se chytrolíni předhánějí v neosobních, katastrofických prognózách vývoje v jim zcela ukradených zemích. Nejlépe vykašlat pár různých teorií, aby člověk následně mohl hýkat své „já to říkal.“ A čím horší prognóza, tím více slávy si pak člověk může nárokovat, pokud se naplní. Tak jsme se od anonymního experta dozvěděli, že Kábul padne do tří měsíců. Co ale s takovou „informací“? Krom bohorovně cynického odepsání miliónů lidských životů při sledování toho, jak si skupina buranů a prospěchářů pod náboženskou vlajkou uzurpuje kontrolu nad jednou z nejkrásnějších zemí na zeměkouli.

Nikdo si asi nedělá iluze, že dle nejoptimističtějšího scénáře se situace vyvine jen nepatrně lépe než úplně nejhůř. Nikdo též nepochybuje o tom, že političtí představitelé Tálibánu nebyli nedávno v Moskvě a Pekingu na vánočních nákupech a že se krom interního megabordelu rozehrává další mezinárodní realpolitická partie. Nemůže jen nebýt smutno z toho, že bity zas budou milióny civilistů, kteří nechtějí víc, než normálně žít.

Zpět na místě činu

Poprvé jsem v Bejrútu přistál před třinácti lety a dlouho se dostával z letiště poté, co jsem v zoufalství, že se nedokážu domluvit s pohraničníkem, vytáhl svou afghánskou vizitku. Bylo ještě relativně čerstvě od tehdy posledního konfliktu, při kterém libanonská vláda rozstřílela jeden palestinský uprchlický tábor v Tripoli, a perské muhadžirín je arabsky srozumitelné, byť významově maličko odlišné od arabského ladžiín. Uprchlík či imigrant, z pohledu libanonského policajta vlastně jen sémantika, která nicméně u člověka s adresou v Afghánistánu nemohla nevyvolat podezření. Asi jsem zčásti pochopil, když jsem se v rozbombardovaném táboře byl o pár dni později podívat.

Nakonec jsem po hodině vylezl na svobodu a od té doby měl vlastně Libanon tak nějak spojený s pocitem volnosti a odpočinku. A často se vracel. Z Jordánska na dlouhý víkend, abych změnil prostředí, zahrál si tenis, či se prošel po horách, jako turista s Prskavkama, párkrát (různým) kamarádům na svatbu, i vícekrát s pracovními povinnostmi, ať už v rámci výjezdního zasedání nebo na základě zadání od českého MZV. Zkrátka země, do které se nejen já vždy rád vracím, protože je – či byla – tak nějak v pohodě. Nehledě na brutální dopravní zácpy, díky kterým stejnou trasu jednou projedete za půl a jindy za dvě a půl hodiny. Nehledě na nefunkční vládu, která se v posledním desetiletí – pokud vůbec existovala – dokázala shodnout pouze na svém odporu k syrským uprchlíkům. Nehledě na archaickou omšelost většiny budov. Nehledě na celkovou chaotičnost a pocitovou přelidněnost země, kde je téměř nemožné najít kousek přírody, kde nestojí žádný dům ani netroubí žádná auta.

Dnes jsem v Bejrútu přistál po dvou letech, poprvé od začátku ekonomického sešupu, který k dnešnímu ránu zastavil kurz libanonské libry na 22 tisících za dolar. Ve směnárně naproti kanclu mi po chvilce vyjednávání nakonec nabídli 19 a půl tácu a i když mi Ali kladl na srdce, ať nechodím pod 20, větrem – a asi i zoufalými domorodci – ošlehaný směnárník se prostě ukecat nedal. Že prý je zítra nějaké důležitá schůzka, která může kurz zas zvednout. Nakonec jsem si vyměnil dvacet jordánských dinárů, za které v Ammánu člověk koupí čtyři piva pouze během happy hour, a do kapsy si strčil půl milionu liber. Ke své padesátitisícovce, kterou jsem si posledně nechal s vědomím, že v Bejrútu nejsem naposled, a jež od té doby devalvovala ze 33 dolarů na dva padesát.

Dnešní přistání se nepatrně podobalo tomu prvnímu v tom, že se cesta z letiště protáhla. I když za to tentokrát nemohl horlivý pohraničník, ale řidič přivolaného taxíku, který se půl hodiny nemohl dostat přes parkovištní závoru, protože vypadla elektřina a nefungoval systém elektronických hodin. Nakonec jsme se s pomocí správce autopůjčovny (tímto díky firmám Avis a Budget) a několika vlnitých plechů dostali přes půl metru vysoký rantl do vedlejší sekce, ze které se už dalo vyjet bez zábran. Paní na poslední závoře pak od taxikáře dostala sprďáka, že přeci nebude platit za to, že se nemohl dostat z podzemní garáže kvůli chybě jejich systému. Když jsme po chvilce opustili letiště, taxikář se vítězoslavně zasmál, řka: „Dvacet dva tisíc liber chtějí, zloději.“

O ušetřeném dolaru jsme si povídali ještě pár kilometrů, z větší části proto, že nám na většinu jiných témat nestačila slovní zásoba. Řidičovi anglická ani mně arabská. Než mě cestou upozornil na schön obchoďák a následně se ukázalo, že novým mezinárodním jazykem je němčina. Zvlášť pro zhruba sedmdesátiletého chlapíka, který, dle vlastních slov, strávil čtrnáct let v Düsseldorfu prací v libanonské restauraci.

Neskrýval radost, že si můžeme popovídat, tedy spíš, že může upustit trochu páry. Z „Lebnán chalas“ se tak stal celá lament. Coby důchodce přišel o dostup k vlastním úsporám v bance, protože všechny banky de facto zmrazily běžné uživatelské účty, respektive zavedly velmi striktní omezení, kdo a za jakým účelem (např. platba za elektřinu) smí disponovat vlastními prostředky. Nahlas sice nikdo neříká, nicméně se předpokládá, že valná většina střadatelů své peníze už nikdy neuvidí, i proto, že se poměr všech vkladů v libanonských bankách odhaduje na cca. desetinásobek finančních rezerv země. Při tom všem se inflace nebezpečně blíží procentní stovce, elektřina je v lepších čtvrtích jen čtyři hodiny denně, benzín byl dlouhodobě de facto nedostupný a kdo může, ze země zdrhá. Což ale po sedmdesátce nepřipadá v úvahu. Takže nezbylo než si sednout do taxíku.

Projížděje kolem kostela svatého Mikuláše, George se několikrát pokřižoval a za chvíli zastavil u hotelu pod náměstím Sassine. Čas vystupovat. „Ausstehen? Leider zu spät für mich,“ zavolal na rozloučenou. Pak, aniž bych býval stačil vymyslet něco povzbudivého či supervtipného v odpověď, šlápl na plyn. Yatik al Afia.

O žlutém lese

Pětadvacátý březen mám spjatý se soukromým výročím, dnem, kdy jsem nastoupil do letadla, nechal za sebou, v dobrém i v ne příliš dobrém, svůj předchozí život a stal se expatem na plný úvazek. Dnes je to přesně 19 let, co mě letadlo dostalo do Moskvy, kde jsme s Pléšou následně dali pár piv umakartovém pokoji Českého domu.  

Odletěl jsem s tím, že si vyzkouším na rok a od té doby žil v Rusku, Gruzii, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, Pákistánu, Jordánsku a Iráku, a pracoval i třeba v Jižním Súdánu, Turecku, Sýrii nebo Kyrgyzstánu. Po třech letech se základnou v ČR teď v jednom ammánském hotelu začínám další expatskou kapitolu. Nepochybně znamenalo uplynulých devatenáct let řadu cest, kterými jsem nešel. Té, již jsem si vybral (the one less trodden by), nicméně vůbec nelituji.

Ars questus iratus

Večer jsem vytuhl brzy a probral se po páté ranní. Za oknem vítr a, v těchto končinách neobvyklý, a proto vždy vítaný, deštík. A přede mnou dlouhý den, kdy se dostanu maximálně do hotelové restaurace, protože každý pátek je totální zákaz vycházení. Půl víkendu v režimu, kterému se v Čečně říkávalo стоп колёса, anglicky kerfjú.

Otevřel jsem knížku (brutálně geniální a geniálně brutální Coetzee), ale hlava se mi po chvíli rozjela do práce. Zapnul jsem tedy mobil a začal pročítat zprávy, primárně na twitteru, který vždy spolehlivě vyhodí výběr nejzajímavějších statí z oblíbených zdrojů. Několik dní jsem se vzhledem k přesunu na nové místo neapdejtoval, takže jsem se ve zprávách vrátil o týden zpět. Záhy mi došlo, že jsme krom kovidu nejlepší ještě v něčem. Umíme se vytočit. Často se dokonce zdá, že se chceme vytáčet, abychom pustili ven džina vnímaného zneuznání a nespokojenosti s vlastním životem.

Vytočení znamená agresi, nezřídka vyvolanou pouze tím, že si kdosi myslí něco jiného. A je jedno, jestli je jiný názor podložený a promyšlený. Jak si dovoluje mít na cokoli jiný názor než já, debil. Coby standardní označení neznámého nebo jinakosti. V uplynulém týdnu se to debily hemžilo například ve vyostřených názorech na naprosto nedůležité interview se členy britské královské rodiny, nebo na (pravda, divné) zpomalovací retardéry v Praze. Je třeba též mít vyhraněný názor na zakleknutého chlapíka bez roušky v Hradišti, kde se debata vede pod heslem „Kdo ze zúčastněných je největší debil,“ z níž o fous nejlépe vyšel tříletý synek zakleknutého. Nebo post na téma možnosti zvýšených pravomocí místních úřadů vůči dlouhodobě chátrajícím budovám, hyzdícím jejich města, který vyvolal mj. bouři nadávek do komunistů. A přitom ani Burešovo vrtění psem kolem maturit nestojí za to, aby se člověk nasíral. Jde nám to nicméně náramně.

Neznám moc jiných jazyků, kde by „debil“ byl synonymem slova „člověk“, jako třeba „bacha, jde sem nějakej debil,“ nebo „podívej se, jak ten debil řídí.“ Rád si přečtu nějaké pojednání o tom, z čeho ta nedůvěra a zloba k anonymnímu cizákovi plyne. I když o vysvětlení, zčásti empirická, vlastně nouzi nemám. Dávno víme, že celospolečenská frustrace transformuje ve frustrace individuální a že nefunkční společnosti jsou inherentně agresivnější. Smutno jen, že se frustrace v naší společnosti dlouhodobě prohlubuje, a není to pouze kovidem, který spíše jen obnažuje hluboké kořeny.

Nechci házet pomyslným kamenem, sám jsem vášnivým debatérem, který si myslíval, že cílem diskuse je přesvědčit druhého o tom, že se mýlí. Často proto, že mi bylo líto, že si mně blízký člověk myslí něco, co považuji za zcestné, ba hloupé. Už tak nevnímám, naopak vítám příležitosti ke slušným debatám, protože nesouhlas je jedním z nejproduktivnějších procesů, kterým se člověk může něco přiučit. Pokud má zájem a kapacitu tedy.  

Nevím, proč jsem si vzpomněl na zapomenutou epizodku. Těsně před listopadem jsem ve škole absolvoval jakýsi perestrojkově demokratizační trénink, kdy jsme chodili lesem a na každém stanovišti nám byly osvětlovány různé, do té doby neznámé pojmy. Pamatuji si, že mezi termíny byla i „pluralitní demokracie“ a „názorová pluralita“, v devětaosmdesátém známé pouze z nepřístupné literatury.

Moc jsme se za těch 30+ let nenaučili. Stále se spíš fackujeme. Škoda. Ale bude líp, Burešům, Zemanům a dalším hajzlíkům navzdory.

73

Čemu se tu kdysi říkalo Vítězný únor je v letošním provedení spíše z Cimrmanovského cyklu Naše slavné prohry. Nemůžu nicméně než připomenout výročí dne, kdy se u nás k moci dostal komunistický póvl. Stejný póvl, který už několik let drží u moci vládu  estébáka Bureše.

Fašouni ve sněmovně

Jako by mi brněnská rektorka viděla do hlavy. Když jsem se dočetl o sněmovnou schváleném fašounském zákoně na podpodu agrobaronů typu Bureše či piTomana, napadlo mě, že bud dráž a zákon v konečném důsledku zničí malé zemědělce a dál sníží již tak často velmi pochybnou kvalitu potravin. Aneb, jak píše autorka, abychom nemuseli zvyšovat kvalitu, omezíme konkurenci. Namísto toho, abychom krizi využili k růstu, vymyslíme regresi a marasmus první kategorie.

Národní potravinová soběstačnost určitě mnohým zní rajsky, protože přeci žijeme v devatenáctém století na opuštěném ostrově a neustále nám hrozí hladomor.  Na hop, hop, hop, kdo neskáče, není Čech, masa slyší. Tím spíš, když skáčou brambory a cibule nebo ze zahraničí dovezená a u nás přepakovaná vodňanská kuřata. A kdyby náhodou Senát se zákonem zametl, bude to na koho svést. Pokud se tedy senátoři nezaleknou negativního pýár, že nejsou dostatečně vlastenečtí.

Před časem se mi zalíbila definice rozdílu mezi nacionalismem a fašismem od Yuvala Noah Harariho. Patriot má svou zemi rád a myslí si, že je unikátní, z čehož vyplývají i určité závazky. Fašoun si myslí, že je jeho země nadřazená ostatním. A právě na tuto nadřazenost u nás hrají dokola různé hnědé, rudé či modré partaje, znajíce, že fašounství ve frustrovaných a nevzdělaných společnostech funguje náramně. Harari nicméně dodává, že inteligentní nacionalista nemá na vybranou než být i globalistou, protože jedině spoluprací napříč hranicemi můžeme dosáhnout toho, aby ten náš milovaný národ či stát vzkvétal. Naši lumeni nicméně spíše tíhnou k fašounskému izolacionismu, protože jde primárně o pár rychlých bodíků, když ta opravdová řešení jsou o dost obtížnější. A hlavně o jejich výdělky.

Není to tak dávno, co šel Bureš do voleb s kritikou kvality importovaných potravin, prodávaných v Česku, i když dlouhodobě zdaleka největší hnus u nás vydává za potraviny jeho Agrofert. Vnímám, jak je stále obtížnější nakupovat určité pochutiny tak, aby nebyly z Agrofertu (děkuji tímto aplikaci BezAndreje za kontinuální pomoc a podporu). Do roka a do dne bude nepochybně násobně obtížnější, takže nezbyde než investovat do vývoje amarounů. 

Za poslední rok se pod Burešovým dohledem nejen na zdravotnictví rozkradly miliardy, zatímco jemu samému v době bezprecedentní krize vzrostl za rok majetek o čtyři miliardy. A peníze dál tečou, naposledy třeba na vládní TikTok, na jehož zřízení dostala půl mega firma, která ještě před pár měsíci neexistovala. Do toho teď Pitomio s ANOnisty vymysleli další hřebík do naší společné rakve. Člověk nemusí být mluvčím BISky, aby viděl. 

Proletáři

Na aktualne.cz proběhla zpráva o tom, že čínská komunistická strana zakládá své buňky v různých firmách, včetně těch, které jsou odnoží firem českých jako je Home Credit či Škoda. Takže jsme nedozvěděli nic víc, než že komančové od dob ruské industrializace a urbanizace fungují stále stejně. Asi není třeba se divit. Co se nicméně od předaurorových dob změnilo, je míra dobrovolnosti a zapálenosti jednotlivých členů buněk, které v sobě nepochybně zahrnují i fanatické politruky i indiferentní členy, kteří drží ústa a krok. Však to není zas tak dávno, co to u nás fungovalo podobně.

Nejsem žádný expert na Čínu, jen mě fascinuje, nakolik se mé vnímání Říše středu změnilo po necelém měsíčním putování. Jednou z nejzajímavějších připomínek byla nesouvislá a vcelku nahodilá čára mezi soukromým a veřejným, která se projevovala jednak neustálým napomínáním a narušováním soukromého prostoru vyšší mocí (nezřídka reprezentovanou nějakým horlivým joudou) a druhak jakousi kolektivní uniformitou, spořádanou poslušností a připraveností nechávat se neustále napomínat a kontrolovat. Zlepšující se materiální kvalita života vykoupená mentální kolektivizací, ve které se centrální nařízení a postupy nerozporují. Že se svévolná čára mezi soukromým a veřejným týká i západních firem, proto vůbec nepřekvapuje. Vytvářet buňky v továrnách na kapitalismus je koneckonců základem komunistické ideologie. A co na tom, že se i čínské státní firmy chovají víceméně kapitalisticky.

Možná novináře zmátli naši komančové, kteří v porovnání s minulostí významně méně hlasitě slaví různé svátky a neshlukují se jako dříve, ani jiné do shlukování nenutí. V programových východiscích nicméně diktaturu proletariátu nadále mají. Asi novinářské zmatení nebude výrazem Proustovského stesku, spíše nepochopením, že čeští komančové jsou maximálně utilitární partají, která sice shlukuje z velké části lidi tesknící po totalitních časech, nicméně v reálu pracující primárně na pozicích funkcionářů a různých výhodách s nimi spojených. Protože i mezi komanči je každý nejblíž sám sobě.

Sněhuláci

Prvního prosince je lázeňský park zrána bílý a já si uvědomil, jak mi kovidování připomíná dánskou zimu, která se primárně skládá ze tmy, mokra a větru, že i já jsem dostával manické záchvaty, když najednou vyšlo sluníčko. S Runem jsme si dokázali číst venku na lavičce i v mínusových teplotách, bo subjektivně šlo o vysoké plus.

Od studia na kodaňské univerzitě mě dělí třiadvacet let a dnes ráno se dostavilo deja vu. Sněhový poprašek coby záblesk optimismu v jinak ponurém období, ponurém tentokráte zejména vlivem okolí, jež chrlí více negativní energie, než je obvyklé a nutné. I když jsem sdělovací prostředky přestal sledovat.

Zkrátka se nepotkáváme, nepovídáme si a každý po svém se vyrovnáváme s novým druhem vnitřněvnější samoty. Lenka vyrazila pro rohlíky a přinesla domů sněhovou kouli. Já vynesl hnědé a žluté odpadky, cestou zpátky uplácal minisněhuláka a pár čtvrťákům pomohl očistit několik aut. Začal advent, v Teplákovicích sněží a bílá pokrývka odráží nezvykle více světla.

Slainte

Jako si každý rok připomínám pětadvacátý únor, vždy se zastavím i sedmnáctého listopadu. Začátek a konec doby temna v naší zemi. Nikoli toho Jiráskovského, jež nakonec zas tak temné nebylo, jen se o tom dobře vypráví, ale toho novodobého, komančského, které se soustředilo na pokřivování lidských charakterů a zmrazilo vývoj země někam za Nepál.

Dneska na Národní prý estébák Bureš řekl téměř památnou větu: „Ti, kteří to nezažili, si to možná neumí představit, jak to bylo předtím.“ Asi měl na mysli vlastní zkušenosti s přisluhováním totalitnímu režimu a práskaním těch, kterým se režim příčil. Já zažil a pamatuji si vcelku dobře. A jsem za tu paměť a možnost srovnávání rád, i když to stále méně znamená.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou…

Bublání

V parku u Nových lázní to zrána zase bublá. Občas se přes rok bubláním budím, přiznávám, ač dávno už bez pocitu viny, že zatímco já dospávám, jiní si zase museli přivstat. Dnes se přivstává poprvé po pár měsících a povědomý šum mi dělá dobře. Asi si i nepatrně představuji, že je tentokrát šumější, když ten konec minulého školního roku byl tak nějak nijaký. S nadějí, že se letos povede nějak lépe. I když zatím tak úplně nevypadá.

Prvního září mám již šestnáct let nezvratně spojený s jiným začátkem školního roku. Vzpomínkou na ranní cestu do práce, během které jsme se dohadovali, která z prvňaček má větší mašli a kterého z kluků nejvíce tlačí nové polobotky nebo škrtí kravatka školní uniformy. Ráno a dopoledne prvního září dva čtyři dokážu odvyprávět hodně podrobně – i když jsem si od té doby nastudoval, jak nespolehlivá je lidská paměť. Dva následující dny mám spíše v jakési mlze, ze které mě probudil až přímý přenos „osvobození“ beslanské školy č. 1 a jeho maximálně nefiltrovaný a věrný popis z úst reportéra nejmenované státní televize. „Ой пиздец. Пиздец! Пиздееец!“

Samozřejmě nemá smysl vytvářet melodramatické paralely mezi beslanskými prvňáky před šestnácti lety a těmi dnešními teplickými. I když si představuji, že směs napětí a očekávání bude všude srovnatelná. I to bublání před školou. Tak ať se ten začínající školní rok alespoň trochu podaří.

Z mytologie

Čtu si o mytologii, opřádající pověstný mnichovský komplex, kterou Jan Tesař vydal v březnu 1989, a přijde mi zajímavé, jak jsou některé jeho postřehy ohledně první republiky nadčasové. Tak si tu pár poznamenám. 

Tam, kde se systém blbokracie (jinak ve světě dosti rozšířený) snoubí s občanskou lhostejností, nemají moderní ideje ani sebemenší vyhlídku. (s. 57)

Citace z textu meziválečného bývalého pražského korespondenta listu Le Temps a pozdějšího zakladatele Le Monde, Hubertra Beuve-Mery: „Ještě vážnějších chyb se dopustilo Československo vůči sobě samému. Kromě pozoruhodných výjimek byl jeho politický personál podprůměrný. Fungování stran, gigantických ekonomicko-politických organizací, které byly naprosto v moci sekretariátů, zabraňovalo jakékoli obnově a omlazení a znechucovalo lidi s nejlepšími úmysly. Rozdělení nejdůležitějších veřejných úřadů mezi tyto strany prohlubovalo sklerózu státu a prohlubovalo parazitismus partajních klientel.“ (s. 79)

O nekritické, iluzorní místy až vlastizrádné předválečné závislosti na Francii: Partnerem ve vztahu k francouzské subretě […] je typický český Kecal, který počítá, co mu to vynese, a když nic, chytře vyhne se. Je to kalkulace nejenom na to, že Francouzi budou umírat za naše zájmy (což už samo o sobě je hnusné), ale dokonce i s tím, že nám obrana přijde levněji, že oni to za nás zaplatí! (s. 84)

[Beneš] nikdy nebyl kritikem české společnosti ani v tom dosti oportunistickém a polovičatém smyslu Masarykově. (Případně se na příběhu Masarykově naučil, že kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným Prorokem). (s. 105)

Skutečná varování, skutečná kritika je to, co se v Čechách nejméně snáší, neodpouští a bezohledně odstraňuje; a skutečná tragika v Čechách jsou právě osudy těch, kteří si kritiku nedali vymluvit. (s. 118)

Československá vláda […] odprodala ještě před 15. březnem své vojenské „přebytky“, tj. zejména těžké dělostřelectvo a dělostřelecké tabulky, Německu. Nepředpokládám, že motivem by byla sympatie s nacismem. Je to typický projev politického ignorantství a egoismu, českého kapitálu a jeho vládní garnitury. (s. 110)

Citace z monografie o L. Maroldovi od Jany A. Brabcové a jejím divením se nad výběrem národně-sbližovacího tématu Maroldova panaromatu: psychologické pozadí faktu, kdy si národ v okamžiku rozkvětu svého uvědomění a velikého vzepětí sil staví před oči scénu, která varuje svou tragikou, a nevolí ukázku vlastních úspěchů, (by) stálo za hlubší rozbor. (s. 115)

Občanská kultura a úcta ke svobodě se nevytváří ani neměří jednou projeveným stanoviskem, účastí na týdenním národním happeningu ani typicky českým podpisem rezoluce. Občanství je potřebí budovat a pocit svobody šlechtit. Zvlášť důležité je to se zřetelem na evidentní český návyk (…): sklon k řešení zkratkou, k vytváření fasády bez základů, k okamžité jednorázové improvizaci bez svědomité přípravné práce. (s. 129)