VŘSR

Zas nenestíhám natolik, abych nepřipomněl výročí nástupu jedné z největších krutovlád dvacátého století, jejíchž pohrobci byli teprve před několika týdny vyobcováni z českého parlamentu. Doma jsme se o politice nikdy nebavili, ale já záhy pochopil, že výstřel z Aurory nebyl začátkem žádné veselice. Ač jsem jako děcko miloval lampionové průvody i padáčky, co se po ohňostroji snášely na cestu kolem zámeckého rybníka. Asi mi nicméně bylo podezřelé, že když někdo slaví říjnové události v listopadu, musí být totálně nametený, vypatlaný nebo přinejmenším hodně, ale hodně vykutálený. Nakonec se ukázalo, že všechno dohromady.

Někdy od půlky osmdesátých jsme si psali na trička SKAJP, což krom jiného znamenalo "smrt komunistům a jejich přisluhovačům." Aniž bychom tedy komukoli smrt přáli, jen potřebovali vyjádřit vzdor. Hezky odvážně, aby nikdo nepoznal, jak se v té době slušelo a patřilo. Až relativně pozdě v životě jsme se pak učili, že se smí mít vlastní názor i veřejně. Dnes díky sociálním médiím vydáváme názory za fakta, protože vyhrát diskusi je mnohem důležitější než se cokoli dozvědět. Ale o tom zase raději jindy.

Je sedmého listopadu a není co slavit. A to je dobře.

Meta

Aniž by věděl, vymyslel pro nás Cakrberk novou hru, která sice netrvá dlouho, ale může být zajímavým vhledem do stavu mysli. Řekni mi, co doplníš, a já ti řeknu, jaký jsi. Slovem týdne je meta…, u které se dva doktoři shodli na jediném možném pokračování …stáza. Nic proti Stázkám, já si však zas vzpomněl na probudivšího se Řehoře Marketéři všech zemí spojte se!

A co ty, Brute?

Najn ilevn

Vlastně mi letos přišlo, jako by se nás kolektivně už zas tak moc netýkalo. Jen ať si Amíci zavzpomínají a zapláčou, ale dějiny jsou dějinami. Není nepochopitelné, protože dvacet let je dlouhá doba, a většina  nedohlédne dále než za vlastní humna, takže se nás události, jež známe z televize, zas tolik nedotýkají. Ať už tenkrát byly jakkoli daleko od možnosti chápání, ba uchopení. I proto.

Den, který změnil svět, a posunul Camusovsko-Huntingtonovský střet civilizací o mílové skoky vpřed. Mně se tedy celý koncept příčí a přijde mi vlastně bulvární, nicméně se na něm vozí stále více politiků, kteří potřebují jasně (čti: rasově či nábožensky) definované outgroups, aby mohli ochránit naše mindráky. Takže se střetu nezbavíme, ba naopak musíme s ním umět pracovat. Raději intelektuálně než emocionálně.

Najn ileven dvacet let poté je v různých ohledech smutným sumářem úspěchu magorů v letadlech, jejichž jména zaslouží jen zapomění. Ale na mysli ani trochu neklesám. Nejen proto, že bych se tím zařadil mezi frustrovanou sebranku, co drží u moci prodavače recyklovaných snů. 

Čest památce všech obětí.

Krásná Zahra

Vrátil jsem se z Dohuku do Erbílu. Vlastně z Duhoku, jak se v poslední době, zdá se, začíná třetí největší město vcelku konsistentně přepisovat. Karwán, který mě má celou dobu spolu se svým Glockem 17 a M6 na starosti, mi popisoval, jak se v šestnácti kvůli občanské válce v Kurdistánu s rodiči na pět let do Duhoku přestěhovali, díky čemuž umí i badíní, které se od sorání místy liší tak, že se dnes Kurdky z OSN, které mě provázely centrem pro pomoc ženským obětem znásilnění a jiných zvěrstev genocidy proti Jezídům, místy mezi sebou domlouvaly arabsky.

Putování iráckým Kurdistánem v sobě, jako vždy, nese prvky surrealismu. Nebo tragikomična. Však mi i jedna z mých včerejších průvodkyň kladla na srdce, abych se nenechal zmást novými paneláky (termín mrakodrap se neodvažuji použít), že vlastně život stojí za dvě věci, protože ekonomická krize, válka kolem, kovid a tak dále. Ani jsem si paneláků nevšiml, ač se dostavuje klasické deja vu – potkávaje spousty lidí, kteří tu žijí nebo pracují, si říkám, že by tu vlastně mohlo být dlouhodobě fajn, i když kvalita života celkově ne už tak moc. Spíše se projevuje jakási, nikoli neznámá, potřeba ovlivnit způsoby, jakými se tu dělá mezinárodní pomoc, která jako by trochu zakrněla a podřídila se prostředí, ve kterém je máloco možné, a přestala dostatečně inovovat. A když náhodou inovuje, jako by zapomínala, proč tak dělá. Aniž bych chtěl přirovnávat Irák k Afghánistánu, podobnost opravdu čistě náhodná.

Mám daleko k tomu, abych si nabubřele myslel, že vše znám lépe, jen mi přijde zajímavé, jak významně se různí kolektivní intelekt v různých humanitárně-rozvojových krizích. Samozřejmě je z části dáno i tím, koho lze přilákat do jakých kontextů. Matadoři prostě preferují místa zajímavější k žití, často časem pokud možno i s vlastní rodinkou, zatímco v takzvaně (často jen reputačně) těžších destinací se to hemží mládeží. Před ca. čtyřmi lety, když jsem v Iráku pracoval poprvé, jsme si s pár kolegy-vrstevníky z jiných organizací, nezřídka připadávali pekelně přemoudřele a staře.

Ale což, vlastně jsem začal psát se zvláštním, protože nečekaným, pocitem, že je tak nějak příjemné být zpět, byť jen na chvíli. I když mi mé ochranky dnes bylo líto, když nás kolegové z OSN dovedli do vyhlášení duhocké restaurace, kde jídlo stálo asi sedmkrát více, než kde moji chlapíci večeřeli včera (a ráno mi nadšeně hlásili). Cestou zpátky do Erbílu téměř nebyla řeč o jiném a já si osvěžil i neosvěžil pár důležitých slov v dari (badíní i sorání jsou též příbuzné perštině). Přikládám tedy zíkladní arabsky-sorání-dari slovník: bandura-tamata-rumi, basal-pjaz-pjaz, batata-batata-kačelu, zahra-gul-gulpi. Come and visit. 

Vlastně mi přijde skvělé, jak se vše prolíná i jak se ženské jméno s překladem „krásná“ stane květákem, aby se stalo květinou. A pak že rozmanitost není zahra.

Snesitelné návraty

Nějak je těch návratů na místo činu letos vícero, od dnešního ráno i erbilský Classy hotel a s ním i připomínka, jaké to je pohybovat se v teplotách, které střelhbitě dokáží roztavit neroztavitelné. I když tradičně přisuzuji nadprůměrnou irácko-kurdskou a -arabskou tvrdohlavost dlouhodobému rozpadu základních jistot a opěrných bodů, možná bude i něco na tom počasí. Je třeba obrnit mozek proti roztání. Ač Karwan hned z rána hlásil, že se tento týden ochladilo. Na třiačtyřicet. S bombardujícími drony a raketami, které tu a tam padají na místní letiště, to prý taky není už tak žhavé.

Vlastně se nemám oč podělit, jen jsem tu chtěl nenápadně mrknout, že už jsem tu zas. Zatím největší zaznamenanou změnou za dva roky mé absence je zrušení semaforů u odbočky ze stometrové ulice do Ainkawy. Najít bankomat, který dá cizákovi prachy, mě, jako vždy, dovedl z jednoho hotelu do druhého, a půlhodinové oživování nově koupené SIM karty se téměř blížilo osobnímu rekordu. Lehkost bytí se tu měří relativně a hůř už bylo. Uvidíme, jak bude dále.

Ještě jedno

Již jsem avizoval, že nám srpnová výročí přibývají a že osm osm osm začala v Pekingu olympiáda a ani mě nenapadlo, že ve stejný den končí totéž představení v Tokiu. O třináct let později. Gruzie má osm medailí, čtyři v judu, dvě v zápase a dvě ve vzpírání. Libanon ani jednu. Bude muset hodně posilovat, aby se též za třináct let dočkal.

Programový odboj

Kdo zná minimálně anglické jazykové teorie, ví, že kde je americká koncovka -er, píše Brit -re, kde je na ostrovech -ou-, napíše Amík -o-, že britské -s- je často americké -z-, nebo že zdvojená britská souhláska je v americké angličtině často jednoduchá. Ergo američtí „neighbors analyzed traveling theater“ budou v Británii "neighbours analysed travelling theatre.“

Jestli někdy kdosi burcoval ve prospěch jedné či druhé (či jiné) ortografické varianty, puristé se nakonec v záchvěvu opojení vlastní tolerantností shodli na tom, že jsou různé verze stejně dobré, jen se vyžaduje, aby autor zůstal konsistentní a v rámci jednoho textu je nemíchal. Což je apropos často problém vzhledem k autokorektivním tendencím Wordu. A vzhledem k tomu, že masa si různých úzů není vědoma. 

Je tedy ještě jeden rozdíl, který se vymyká, a to je psaní slova program, který má v oficiální britské verzi o -me navíc. Též jsem dřív psával, než jsem si s pocitem zadostiučinění přečetl názor skupiny britských progresivních vědců (nelingvistů), kteří koncovku označili za frankofonní manýrismus a rozhodli se psát program, jak jejich praprapraprapraprapradědečkům zobák narostl (husí brk se sřezal). A když jsem se následně dočetl, že ubrání dvou písmen na konci jediného slova za rok ušetří šestnáct tisíc stran tištěného papíru, nebylo co řešit. 

Tedy i já píšu v jinak britském úzu „program“ a nejednou jsem se přistihl, že mě naplnuje zvláštním, téměř radostným pocitem uspokojení naschválníčka, který naprosto vědomě dělá de facto chybu v jazyce, jenž by měl víceméně ovládat, a způsobuje tím nepochybně nejedno povzdechnutí rádoby puristických, leč lingvisticky ne příliš vzdělaných editorů. A co víc, zároveň tím přispívám k ochraně britských lesů. 

Programme, jehož jsem součástí, má důsledně manýristickou ortografii v názvu, pravděpodobně aniž by autoři měli o manýrismu potuchy. Jméno asi nezměním, ale jinak se při každém upuštění divné koncovky téměř spiklenecky pousměju. Možná i abych si tu a tam ulevil od mikromanažerských tendencí mé britské šéfové.

O žlutém lese

Pětadvacátý březen mám spjatý se soukromým výročím, dnem, kdy jsem nastoupil do letadla, nechal za sebou, v dobrém i v ne příliš dobrém, svůj předchozí život a stal se expatem na plný úvazek. Dnes je to přesně 19 let, co mě letadlo dostalo do Moskvy, kde jsme s Pléšou následně dali pár piv umakartovém pokoji Českého domu.  

Odletěl jsem s tím, že si vyzkouším na rok a od té doby žil v Rusku, Gruzii, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, Pákistánu, Jordánsku a Iráku, a pracoval i třeba v Jižním Súdánu, Turecku, Sýrii nebo Kyrgyzstánu. Po třech letech se základnou v ČR teď v jednom ammánském hotelu začínám další expatskou kapitolu. Nepochybně znamenalo uplynulých devatenáct let řadu cest, kterými jsem nešel. Té, již jsem si vybral (the one less trodden by), nicméně vůbec nelituji.

Baby steps

Trávím každý den desítky minut posloucháním ústředny na našem ajťáckém servisním centru, a ne proto, že kdykoli jsem první v pořadí, opakuje mi paní dvouhlasně „You are number… one.“ I když jí to, pravda, nerozporuji. Každý přeci tu a tam potřebujeme trochu zvednout sebevědomí. Zvlášť když se potýká se superzabezpečeným vládním serverem, který se nechce poddat.

Minulý pátek jsem se dostal přes první ověření totožnosti, v sobotu mi aktivovali emailový účet, včera jsem se proťukal přes druhé heslo a dnes zprovoznil i generátor náhodných čísel, takže jsem se konečně podíval, jak vypadá náš intranet. Ba se na chvíli dostal i do své nové mailové schránky. I když posílat zprávy zatím nemůžu, jako v tom slavném vtipu, ve kterém sovětští soudruzi vymysleli nový způsob komunikace s Leninovou mrtvolou, jen jim zbývalo dořešit jednu maličkost. Neodpovídal. Podobnost čistě náhodná. Pumpař nejsem.

Z předloňska si naštěstí pamatuju, že je třeba ke všemu přistupovat trpělivě a s klidem, což naštěstí umím vcelku dobře. To by bylo, abych do konce měsíce neposlal alespoň jeden mail.

Pas

Pondělí prvního jsem měl odletět, ale stále čekám na pas, který mě formálně uvede do služeb Markéty Druhé. Včera jsem se dozvěděl, že zpooždění bylo zapříčiněno překlepem v původně vyrobeném pasu. Samozřejmě jsem přijal s pochopením, protože nejen mé příjmení, ale i jméno, mezinárodně záludně opomenuvší jedno 'e', bývá oblíbeným chytákem. Zahraniční kolegové se mi nezřídka chlubí, že dokážou příjmení odhláskovat bez kontroly, což bereme jako potvrzení skutečnosti, že se známe dostatečně dlouho. Koneckonců i v českých verzích se často objevují varianty, které ani mé oblíbené "jako že hryžu kosti" nedokáže eliminovat. Tentokrát ale Dánové měli správně, překlep vznikl na velvyslanectví v Praze. Škoda, že se asi nedozvím, o co přesně šlo, a nerozšířím sbírku.

K tématu mě napadla jedna báseň neznámého umělce ze začátku devadesátých let:

Po jednom nočním špásu

dostala doma na holou.

Pro cizí podpis v pasu

neprošla celní kontrolou.

Únor bílý II

Včerejší text měl být původně jen výdechem a pozvánkou. Výdechem z toho, jak méně člověk stíhá, když zrovna potřebuje více času. Třeba na to, aby se začal mentálně a fyzicky přesouvat do jiné země. Zatímco práce, kterou dodělává, ubíhá tak pětkrát pomaleji, než si původně myslel, a dalších povinností naopak přibývá, než by ubývalo. Každopádně bych měl odletět za 17 dní, tak doufám, že se v klidu podaří.

Pozvánka se týkala kroniky naší minihecgrupy, která navzdory všem různým nepřízním pokračuje v každodenním ponoru. I když se teploty na Barboře v posledních dnech pohybují ve dvouciferných mínusech, stále je kam vlézt, což tedy, pravda, občas vyžaduje trochu úsilí. Bez mučení se přiznávám, že z původního hecu a desetivteřinového pobytu ve vodě při teplotách vzduchu o dvacet stupňů vyšších, než máme v těchto dnech, je nakonec zábava, fajn chvilka pro kamarádský potlach a vždy potřebnou dávku dopaminu, endorfinu a serotoninu. A více už se lze dočíst tady. 

Plus mínus

Měsíc po zahájení pravidelných ponorů ukazuje teplota vzduchu mínus dva, pocitově mínus šest, voda těsně nad čtyřmi celsii a sedm minut v ní. Denní dávku adrenalinu sice maličko přebíjí prodlužující se rozmrzání, ale pořád má něco do sebe. Jej.

Ponoři

Během komorní společné oslavy narozenin jsme se s Honzou shodli, že bychom chtěli zkusit prosincovou vodu v Barboře, a přesně před týdnem pooprvé v plavkách několik minut na břehu hypnotizovali vodní hladinu. Jako dvě vyplavené bílé velryby. Nakonec jsme se odhodlali, nicméně již asi po deseti vteřinách pádili euforicky ven. V úterý už jsme napočítali vteřin dvacet, ve středu třicet a z ranního miniponoru se stal rituál, kterým každý den rozproudíme krev a vyplavíme předchozí splíny dopamino-serotonino-endorfinovým koktejlem. Původní plán zvládnout do vánoc dvě minuty po krk ve vodě jsme naplnili dnes ráno, napoosmé. Nuot bjéd.

Kavárna v New Yorku

Zatímco v Americe se nadále počítají hlasy, v Rusku si připomínají sto třetí výročí výstřelu z Aurory. Náhoda? Nemyslím. 

Dobrá tedy. Chtěl jsem psát o Aurorách a výročích, ale americké volby jsou možná zajímavější. I když mi nepřijde důležité hlásit se o slovo v debatě, které všichni rozumí a mají jasno. Jako vlastně u každé dnešní debaty. Čím vyhraněněji, tím lépe. Samozřejmě doufám, že šílený conman z Bílého domu zmizí a že v USA bude první ženská vicepresidentka, ale to neovlivním. 

Je mimo jakoukoli pochybu, že stávající prezident a jeho partaj dlouhodobě usilovali o narušení řádného průběhu voleb. Například dobře dávno věděli, že významně více demokratů než republikánů hlasuje poštou, a proto je třeba neustále zpochybňovat legitimitu poštovního hlasování. Došlo též na vyměnu šéfa pošty, omezení poštovních kapacit, ba neschválení jejich rozpočtu, který právě kvůli volbám žádal více prostředků. Republikáni zároveď dlouhodobě posilovali různé soudy, včetně na poslední chvíli toho nejvyššího. Vlastně je toho spousta, co červení vymysleli, aby posunuli výsledek voleb vlastním směrem, takže se nedivme jejich zklamání, pokud  nakonec dopadne jinak.

Zatímco se asi většina Evropanů dokola podivuje podpoře, kterou dokáže oranžový exot získat, když je přeci nadmíru jasné, že je to profesionální podvodník a lhář s íkvé tykve. Jenže… Podobnosti s naší malou banánovkou čistě náhodné.

- Demokraté sami sebe vmanévrovali do pozice moralizujících lepšolidí, kteří umí promptně vyjádřit své rozhořčení nad spoustou věcí, co Trump a jeho parta dělají, ale jinak jim není příliš rozumět;

- Z jakéhosi bizarního (čti: fundraisingového) důvodu vybrali demokraté snad druhého nejstaršího prezidentského kandidáta v historii zeměkoule. Mugabeho nikdo hned tak nepřekoná;

- Žijeme v sociálně ekonomických bublinách i proto, že nám vadí, když se nám kdosi snaží vnucovat, co a jak si máme myslet. Právě moralističtí městští liberálové jsou na vnucování experti. Komu je sympatický někdo, kdo ho neustále poučuje, ať se přihlásí;

- Pro Trumpa a spol. nebylo obtížné vytvořit v demokratech obraz ňůjorské kavárny, která se jen vytahuje, ale vlastně ničemu, a hlavně nikomu nerozumí – a zároveň je neustále trollit, aby se dál rozčilovali a moralizovali, a tím pádem dávali za pravdu Trumpovi a spol., že se jedná jen o ňůjorskou kavárnu, která se jen vytahuje atakdále;

- Kdosi jiný již popsal, že následkem zdánlivého nebo opravdového demokratského elitářství je příklon nejchudších vrstev k republikánům, protože mluví jejich jazykem. A co na tom, že velká část republikánských rozhodnutí chudým bere a bohatým přidává. Slavné a otřepané „help me feel important“ funguje vždy a všude;

- Na rozdíl od svch předchůdců strávil Trump celé své funkční období v módu volební kampaně na mítincích, kde na sebe nechal "sáhnout" desetitisíce obyčejných everymenů - dotkout se, byť symbolicky, hvězdy, ba vlastního presidenta, je jistě jedním z největších životních zážitků;

- I když je počet amerických občanů, kteří vlastní cestovní pas, vyšší než často opakovaných 10% (což prý bylo v roce 1994), pořád většina necestuje za hranice a různé americké mezinárodní závazky je nezajímají. „America First“ je geniální slogan, který v USA náramně rezonuje, stejně jako obviňování kohokoli cizího z vlastních problémů;

- Stejně tak funguje neustálé porušování nejrůznějších pravidel, jež většině svobodomyslných tak trochu imponuje. V každém je maličko anarchie a nevůle k obecným pravidlům a Trump jen demonstruje, že nedodržovat pravidla, je vlastně tak nějak pořádku (nikdo není dokonalý!), zvlášť když tak dělá chlapík od vedle, co si na nic nehraje;

- Republikánům se dlouhodobě daří zobrazovat demokraty jako nesvobodymilovné komunistické nebezpečí a demokraté s tím neumějí pracovat. Američané tedy často nevolí Trumpa samého, jen mají strach z (ne)demokratické alternativy. A co na tom, že je to právě Trump a jeho partaj, kdo zásadně omezuje a oslabuje demokratické instituce;

- Nakonec totiž není důležité, co kdo dělá, ale jak o svém konání komunikuje, jak dávno víme. Někdo informace má, jiný informace potřebuje; jeden komunikuje dle pravidel, druhý má tendenci urážet a pokřikovat. Amerika tak nějak poprvé zažívá situaci, že kdo uráží a pokřikuje, má zároveň informace, jež jiné potřebují. Což zásadně leč asi nezvratně posouvalo hranice normálna.

A mnoho dalších. Zároveň je asi dobré připomínat, že americký volební systém je bizarní a výsledky často nevyjadřují většinové mínění. I když Trump může připadat jako absolutní idiot, neznamená to, že ho volí pouze idioti. Naopak myslet si to z nás snadno dělá elitářské, moralizující (teplické) kavárníky. 

Konspirace

Uběhlo pár dní spekulací na téma, kdo asi podkopl plukovníkovi nohy, když se fotka z hospody dostala až na první stranu Blesku. Jeden věhlasný komentátor, asi tížen čerstvým prezidentským metálem, dokonce zaspekuloval, že šlo o předem připravenou akci s cílem nebohého ex-ministra zdiskreditovat, protože přeci není možné, aby na místě byli zástupci jen jednoho „sdělovacího“ prostředku, a ještě tak dobře připraveného. 

Načež se objevila zpráva z hospody samotné: Na místě byl krom jiných i syn známého fotbalového bafuňáře a kamaráda mrtvých vexláků. Chlapci se veselili tak, že nechali útratu za čtyřicet litrů. Záhada vyřešena. Mafián Faltýnek šel zapařit s kámošema do hospody, kam pozval i troubu plukovníka, jenž si asi spočítal, že cesta k politické prebendě u nás vede přes Faltýnkovo rectum. Akorát si nespočítal, že ho, respektive jeho káru, kdosi uvidí a práskne, jak už u nás v kraji bývá zvykem. A mezitím je historka zapomenuta. A to je vlastně dobře. 

Zas metály

Mylouš nám zase vyznamenával, a nakonec se ku podivu rozhodl poslechnout vládní nařízení a nezákonnou taškařici na hradě neorganizovat. I letos se na seznamu odměněných najde několik zajímavých jmen, i když je celkový výčet jinak vcelku uměřený.

Před dvěma lety jsem si popsal kritéria, dle kterých se na Zemanově hradě dávají metály a odměněné zařadil do několika skupin: Estébáci, Zemanovi kámošové, úlitba Andrejovi, normalizační umělci, náckové se škraboškou intelektuála (s dovětkem, že v nich si spíše liboval Klaus) a občasní akademici. Nezařadil jsem padlé hrdiny, protože mi přišlo, že do tohoto defilé nepatří.

Letos dopadlo výrazně střídměji než v předchozích letech, asi trochu i z obavy, aby se nesešlo příliš mnoho nominantů, kteří cenu odmítnou, jako třeba paní Kuberová. Nebo dokonce přijdou s pompou vrátit, viz Myloušův bývalý kámoš Daník. A tak je letos kuriozit docela málo.

Asi nemůže nezahájit profesor Prymula, který se prý zasloužil o stát tím, že coby nejprve vrchní epidemiologický odborník a následně ministr zdravotnictví přihlížel největšímu novodobého medicínskému průšvihu v zemi, načež se nedokázal vylhat z potupného odvolání z funkce.

Do tradiční kategorie kámoši zařaďme minimálně podnikatele Dohnala, co sponzoroval Zemanovy volební štáby a Zemanovecké partajní sjezdy a pořádá hradní rauty, jako by býval byl ten letošní říjnový. Nebo vysočinského ex-hatemana a bývalého kariérního komanče Běhounka. Jednoho z mnoha našich politiků pracujících minimálně na 200 procent – jak jinak by býval mohl stíhat poslancování a hatemanování zároveň. A pár dalších funkcí.

Úlitba Andrejovi se letos nehledá snadno. Jeden nominant bývalou ANOnistickou hatemankou (a Mylošovou fanatickou obdivovatelkou) to asi úplně nebude, ale co třeba takový ANOnistický sponzor, Varndorfský podnikatel Jan Rýdl? I ten vlastně vypadá tak nějak důstojně a záslužně a ANOnistům přispěl jen drobáky. Že by letos Andrej utřel? Spíš prostě jen maká na tom, aby nás, nevděčné pancharty, všechny zachránil.

Z normalizačních hvězd nechybí Goťák, který dostal doslova s křížkem po funuse, nebo takový Jirka Trávníček, jemuž v paralelní online anketě o nejvýraznější roli s výjimkou třech oříšků, dali diváci nejvíce hlasů za moderování hudební supersoutěže Do-re-mi (co má na csfd.cz celých 14 procent). O fous před pohádkou Třetí princ, kde ho navíc, údajně kvůli silnému moravskému akcentu, museli nadabovat.

Mé kamarády z řad absolventů právnické fakulty pak asi nejvíce zaujal metál pro profesora Jelínka, člověka s reputací katolického kněze…, jehož si údajně zejména ne vždy příliš trestněprávně zdatné blondýny pamatují dle ručníčku v kanclu a chalupy někde u dálnice u Opavy. Za zásluhy o stát v oblasti školství prý.

Odměněným od srdce gratulujeme a už se těšíme, kdo se sejde za rok.

Kovidistán

Při pohledu na denní statistiky a pokračující bezmocnost, ba tupost našich vládců mě napadlo mě, že bychom měli změnit jméno. Polovina mých česky nehovořících známých beztak vyslovuje Czechia jako Chechnya, zatímco nový název si zapamatuje každý. Navíc na něj bude dle stávajících dat aspirovat stále více zemí, takže případně půjde dobře střelit.  

Geduld haben!

Kdosi nazval dnešní situaci bezmeznou zkouškou trpělivosti. Došlo mi při sledování, jak jinak dospělý a zralý kamarád vnímá spoustu věcí zbytečně emocionálně. I když by bývalo stačilo podívat se na pár statistik a uvědomit si, že má ČR momentálně největší čtrnáctidenní průměr v počtu kovidových obětí na 100 tisíc obyvatel, ba dvakrát vyšší než druhé Rumunsko. Tedy že právě v těchto dnech u nás předčasně zbytečně umírá více lidí, než kdekoli jinde v Evropě.

A nejde jen o proslulé měnění ovlivnitelného a přijímání neovlivnitelného (a schopnost obojí od sebe odlišit). Trpělivostí se obrňujeme u sledování zpráv, při kterých zůstává rozum stát nad mírou inkompetence, drzosti, ba otrlosti různých papalášů. Nebo při pohledu na dysfunkční systémy, které nechávají ve štyku zdravotníky v první linii. Potřebujeme ji i při zákazech vycházení, nebo při sledování kolik lidí různé zákazy a nařízení ignoruje a arogantně si ani nejsou schopni navléci kus hadru na vlastní drštku. Nebo při setkáních s různě nervózními jedinci, kteří před trpělivostí preferují a ventilují zlobu. Jako třeba předvčírem hysterický třicátník v Lidlu.

Vrací se mi staré oblíbené téma amatérského sociologa, který sledoval souvislost mezi stavem a vyspělostí společnosti a měrou trpělivosti, již projevují její jednotliví členové. Netrpěliví prý nedůvěřují strukturám a lidem kolem sebe a berou většinu interakcí jako souboj, který je třeba téměř preventivně vyhrát. Protože od celku nejen že nic nečekají, naopak ho podezírají z toho, že se jeho zájmy liší od zájmů jedinců, kteří celek tvoří. Jakýsi pomýlený survival of the fittest, který i u nás vlastně razí část politické elity pod heslem o nadržených psech.

Nechci moralizovat nad společenskými vzestupy a pády. Jen si říkám, že by naší společnosti prospělo trochu více té rapidně ubývající trpělivosti. Tak jdu příkladem a snažím se zpomalit vlastní páprdovatění procvičováním trpělivosti při pohledu na ze všech stran se valící idiocii. Docela mi jde, si říkám, asi i proto, že situaci kolem vnímám jakožto přechodnou, ze které se nakonec dostaneme.

Snad s co nejmenšími ztrátami. Čím trpělivěji, tím snáze. A hlavně s ohledem na ty, kterých se týká nejvíce. Což jsou vedle nemocných a jim pomáhajících i všichni ti, kteří pomalu ale jistě přicházejí o základní zdroj obživy. A v naději, že se se na ně naši vládcové jako vždy nevykvajznou, aby nedocházelo k další erozi důvěry v celek, protože se jinak z kovidu dostaneme do spárů amatérského sociologa.

Nabíječka a krkoun

Když jsem se z pokoje vrátil do hotelového baru s počítačovou nabíječkou, seděla u vedlejšího stolu na laptopu pracující děva, která jako by mi můj charger záviděla. Po dalším pivu se na mě asi i usmála, ale já neměl brýle, takže se nepočítá. Pokaždé mi v podobné situaci vyskočí ca. 20 let stará historka, kdy jeden dánský turista odhalil, že si nasazuji brýle pouze proto, abych si mohl prohlédnout představitelku opačného pohlaví, jinak že mě zamlženost okolí baví. Vlastně ji tak trochu potřebuju, abych příliš nepanikařil. Hovořil z vlastní zkušenosti. A já od té doby nenandávám brýle pouze proto, abych se podíval na neznámý obličej. Jakéhokoli pohlaví.

Ze záchoda jsem za půl hoďky šel už v brýlích a tentokrát se usmála určitě, ba pokynula mým směrem, asi že chce půjčit nabíječku. Když jsem přistoupil, abych se zeptal, co potřebuje, řekla, že prý návštěvu mého pokoje a tři sta euro. Na jednu stranu potěšilo, že jsou odvětví, která kovidová recese ještě nezasáhla. Na stranu druhou mi bylo líto, že budu muset naše setkání reportovat, jak se sluší a patří v norské organizaci, pro kterou dělám. A že jsem možná poslední spolupracovník organizace, který nocuje v tomto, jinak dost důstojném hotelu. Napadlo mě, že alespoň využiju k tomu, abych o jejím byznysu zjistil více, ale každou mou otázku odbývala slovy „tady ne.“ Jako by i pracovní dotazník už byl součástí onoho byznysu.

Nic jsem se tedy nedozvěděl, jen doprovodil slečnu k výtahu. I s jejím laptopem, který měl dodat punc věrohodnosti. A bez nabíječky, kterou jsem jí nepůjčil. Krkoun.

Koupálko

Dlouho jsem diskutoval s jakousi paní na nejmenované ambasádě, abych si nechal vysvětlit, jaké možnosti mám vycestovat do země, již u nás reprezentuje. Byla milá, ač nejistá, a nakonec poradila, ať vše popíšu do mailu, že mi pan konzul odpoví přesněji. Ještě jsem se zeptal, v jakém jazyce mám komunikovat, načež jsem se dozvěděl, že čeština je v pořádku. Napsal jsem email a v odpověď dostal odkaz na webové stránky ministerstva zahraničí. Nic více. Napsal jsem ještě jednou na základě informací mezitím obdržených od úřadů v jejich hlavním městě, ale žádná odpověď už nepřišla. Roztomilé. Půjdu se tedy raději vykoupat, letos asi naposledy.