Letos jsem si na únor vzpomněl při sledováni záběrů jiného maniaka, kterého maminka neměla ráda. Jeden z posledních pohrobků Studené války včera zavolal do tripolisské televize a půl hodiny tu lichotil, tu vyhrožoval, tu láteřil, tu se oddával melancholickým vzpomínkám. Ach, jak by bylo symbolické, kdyby libyjský maniak odešel ve výročí nástupu k moci paranoidního alkoholika.
25. února 2011
Pětadvacet
Pětadvacátého února ve mně pokaždé trochu hrkne, asi při mimoděké vzpomínce na čtvrtou třídu, když nám soudružka učitelka pouštěla Gottwaldův projev ("všechny mé návrhy tak, jak byly podány, přijal"), přerušovaný křikem davu: "Ať žije soudruh Gottwald." Ha, nikdy mě nenapadlo, jestli ten pokřik nebyl naaranžovaný, podobně jako třeba posléze zmizel z Klémovy oblíbené fotky spolusoudruh Clementis. Asi ale ne, na to je dav přílis často debil.
Letos jsem si na únor vzpomněl při sledováni záběrů jiného maniaka, kterého maminka neměla ráda. Jeden z posledních pohrobků Studené války včera zavolal do tripolisské televize a půl hodiny tu lichotil, tu vyhrožoval, tu láteřil, tu se oddával melancholickým vzpomínkám. Ach, jak by bylo symbolické, kdyby libyjský maniak odešel ve výročí nástupu k moci paranoidního alkoholika.
Letos jsem si na únor vzpomněl při sledováni záběrů jiného maniaka, kterého maminka neměla ráda. Jeden z posledních pohrobků Studené války včera zavolal do tripolisské televize a půl hodiny tu lichotil, tu vyhrožoval, tu láteřil, tu se oddával melancholickým vzpomínkám. Ach, jak by bylo symbolické, kdyby libyjský maniak odešel ve výročí nástupu k moci paranoidního alkoholika.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)