Srpen

Dal jsem se, bláhový, navzdory různým závazkům do diskuse na xichtoknize, protože přetekl pohár trpělivosti s četnými "experty," kteří se napravo, nalevo vyjadřují o krizi v Afghánistánu, aniž by měli příliš páry. Jeden z diskutujících, který o tématu neví vůbec nic, vítězoslavně vyvodil, že rychlý pád země - a de facto nečinnost afghánské armády v odporu proti Tálibům, je důkazem hluboce zakořeněné náklonnosti k radikálům, načež jsem se zeptal, o jaké hluboce zakořeněné náklonnosti svědčí naše kolektivní přijetí srpnové okupace. V odpověď jsem se dozvěděl, že šlo o řízené předání moci.

Proto mě napadlo, že při letošní připomínce strašlivého výročí raději maličko vzpomenu i trochu historie, konkrétně Moskevský protokol, podepsaný 27. srpna 1968 československým politbyrem s čestnou Krieglovou výjimkou. Protože by mělo patřit k základní gramotnosti každého občana ČR s v této část naší historie orientovat. Aby pak někdo nemohl plácat, že obsazení ČSSR o šest dní dříve bylo řízeným předáním moci.

Třiapadesát let od největšího národního traumatu a volebním preferencím vévodí estébácký práskač a mafián, který vládne s podporou komančů. Nevykloktatelná pachuť. 

Školáci

Vlastně není úplně marketingově blbé, že si různé magorské skupiny vybírají mladicky znějící jména. Pro neznalé orientálních jazyků: Šabáb znamená mládež a Tálib je student, Tálibán v množném čísle. Je pravda tedy, že původní Tálibán se původně formoval v pákistánských náboženských školách.

Sleduji hlášení o tálibánských teritoriálních ziscích a připomínám si místa a města, ve kterých jsem býval. Zatím vesměs nevelká a ne příliš významná, ale přesto. Jediný výlet do Badachšánu, který bývával protitálibánskou baštou, než se tam začali vracet Paštúni z Pákistánu. Kunduzský pobyt v guesthouse-u Lapis Lazuli, který naši místní zaměstnanci nazývali pro ně zapamatovatelněji, leč z ne zcela známého důvodu, Lisa Lopez, případně German bar. Z důvodu o dost pochopitelnějšího. Náš nepochopitelný kancl v Pul-i-Chumri, který jsme z různých důvodů každý půl rok otevírali a zavírali. Jediné, zčásti nouzové přistání v Šebergánu, kde se letištěm nazývala krátká přistávací dráha obložená rozmlácenými rezavějícími stíhačkami, cisternami a další havětí, mezi kterou se pokojně pásly krávy. Výlet do arabské vesnice v saripulských horách, který jsem pojmenoval United Colours of Benneton a kde jsem potkal dvojníka svého sušického strýce.

Kdo strávil nějaký čas v Afghánistánu, nemůže buď milovat nebo nenávidět, v naší branži většinou to první. Nádherná země se skvělými lidmi. A bohužel spoustou magorů, kteří se řídí primárně krátkodobými lokálními zájmy a spolčí se s kýmkoli, kdo je pomůže prosadit. Klidně i s nepřítelem přítele, se kterým den předtím lámali chléb. Přesto se obtížně sleduje, jak místní lunatici s různými vypatlanými přivandrovalci z Pákistánu, zemí Střední Asie, Blízkého východu či odjinud, kteří v Afghánistánu dlouhodobě nacházejí svá útočiště, Afghánistán znásilňují pod vlajkou totálně pomýleného výkladu Islámu a šariatských pravidel.

Dávno nemám rád, když se chytrolíni předhánějí v neosobních, katastrofických prognózách vývoje v jim zcela ukradených zemích. Nejlépe vykašlat pár různých teorií, aby člověk následně mohl hýkat své „já to říkal.“ A čím horší prognóza, tím více slávy si pak člověk může nárokovat, pokud se naplní. Tak jsme se od anonymního experta dozvěděli, že Kábul padne do tří měsíců. Co ale s takovou „informací“? Krom bohorovně cynického odepsání miliónů lidských životů při sledování toho, jak si skupina buranů a prospěchářů pod náboženskou vlajkou uzurpuje kontrolu nad jednou z nejkrásnějších zemí na zeměkouli.

Nikdo si asi nedělá iluze, že dle nejoptimističtějšího scénáře se situace vyvine jen nepatrně lépe než úplně nejhůř. Nikdo též nepochybuje o tom, že političtí představitelé Tálibánu nebyli nedávno v Moskvě a Pekingu na vánočních nákupech a že se krom interního megabordelu rozehrává další mezinárodní realpolitická partie. Nemůže jen nebýt smutno z toho, že bity zas budou milióny civilistů, kteří nechtějí víc, než normálně žít.

O žlutém lese

Pětadvacátý březen mám spjatý se soukromým výročím, dnem, kdy jsem nastoupil do letadla, nechal za sebou, v dobrém i v ne příliš dobrém, svůj předchozí život a stal se expatem na plný úvazek. Dnes je to přesně 19 let, co mě letadlo dostalo do Moskvy, kde jsme s Pléšou následně dali pár piv umakartovém pokoji Českého domu.  

Odletěl jsem s tím, že si vyzkouším na rok a od té doby žil v Rusku, Gruzii, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, Pákistánu, Jordánsku a Iráku, a pracoval i třeba v Jižním Súdánu, Turecku, Sýrii nebo Kyrgyzstánu. Po třech letech se základnou v ČR teď v jednom ammánském hotelu začínám další expatskou kapitolu. Nepochybně znamenalo uplynulých devatenáct let řadu cest, kterými jsem nešel. Té, již jsem si vybral (the one less trodden by), nicméně vůbec nelituji.

Ayesha

Podíval jsem se na norský seriál Nobel a objevil docela zajímavou směs realpolitiky a vojenské intervence v Afghánistánu. A taky Ayeshu, kterou bych bez zahlédnutí jejího jména v titulcích nepoznal. Však jsme se též tak deset let neviděli.

V Norsku narozená dcera afghánských rodičů tenkrát pracovala na norské ambasádě v Kábulu a symbióza velmi konzervativních paštunských mravů a vyrůstání v extrémně liberální norské společnosti bývalo oblíbeným tématem našich rozhovorů. A nejen. Například si užívala, když si cestou z velvyslanectví do rezidence venku před všudypřítomnými afghánskými strážnými zapálila cigaretu a neskrývala, jak moc se na ni těšila. Naše uklízečky nám sice též často braly cigarety, ale že by si jakákoli zapálila na veřejnosti, bylo nemyslitelné.

Na jakési britské recepci, myslím, že na počest návštěvy ministryně čehosi, jsme s Ayeshou, Trygvem, Pernillou a pár dalšími řešili její oblíbené téma, načež nás jakýsi nový příchozí vrátil na začátek opakujícího se dialogu: „A hele, cítíš se víc Norka nebo Afghánka?“ Ayesha měla vždy připraveno několik variant odpovědi. Tentokrát byla asi řada na „Narodila jsem se v Norsku, jsem Norka a rodiče to chápou.“ Načež jsem jí vrátil oblíbené tušé „a jak se tedy řekne paštúnsky forspill,“ odkazuje k populárnímu konceptu, dle kterého se lidé o víkendu, než si jdou vyrazit do města, doma zlískají, protože ve veřejných nálevnách je alkohol neskutečně drahý. Forspill tedy původně znamená nepatrně něco jiného, i když to s víkendovým se naléváním hodně souvisí.

Nemohl jsem tušit, že se k nám zrovna přitočí zvědavá britská ministryně s nevinným „o čempak si povídáte?“ Odpověděla jí jediná Paštúnka v našem hloučku: „Ále, o předehře,“ načež si paní ministryně vylila červené víno na boty. Rázem se z večírku stala jedna z mých oblíbených afghánských historek.

Po deseti letech jsem tedy Aješu nečekaně zas potkal, v seriálu. Hyggelig.

#WRD2019

Moderní doba se projevuje i tak, že máme ve světě 25,9 milionu uprchlíků, z kteréhožto počtu jsou polovina děti do osmnácti let. Každé dvě vteřiny musí z domova zdrhnout další člověk následkem konfliktu nebo persekuce, 37 000 lidí každý den. Konflikt a persekuce coby klíčová slova v české vesměs emotivně neinformované a manipulované veřejné debatě, kde 99 procent obyvatel netuší, co znamená být uprchlíkem, v životě žádného nepotkalo, ale přesto je považuje za největší nepřátele.

Před čtyřmi lety se mě na začátek debaty v DVTV Martin zeptal, co pro mě slovo uprchlík znamená a já jsem byl zaskočen, jak důležitá je asi podobná kategorizace, protože uprchlík pro mě svým způsobem znamená totéž, co blonďák nebo Čech. Spousta různých lidí, kteří mají společného cosi, za co zas tak úplně nemůžou. Situaci, ve které se ocitli nikoli vlastním přispěním či vinou.

Samozřejmě, že odejít z vlastní země za lepším, jak se u nás často vypráví, je volbou. „Za lepším“ ale často znamená „před vězením, před mučením, před válkou, před destrukcí, před smrtí“ a tak dále, na což často rádi zapomínáme. Jakpak by se asi zachovali obyvatelé našich luhů a hájů, kdyby kdosi začal bombardovat, nebo kdyby se po naší krásné řepkové krajině začali prohánět chlapíci s kalachy, střílející na vše, co se hýbe? Vlastně víme, i když si nepamatujeme. Za druhé světové bylo v Evropě až dvacet milionů uprchlíků, včetně těch československých.

Jestli mají uprchlíci jakékoli společné rysy, je to často (nikoli vždy) obrovská vůle přežít a obnovit důstojné životní podmínky, okolnostem navzdory. Neuvěřitelná výdrž a vynalézavost, se kterou řeší problémy, o nichž se zmíněným 99 procentům ani nezdá. Za svou kariéru jsem potkal statisíce uprchlíků, bavil se stovkami, možná tisíci z nich, a pokud z těchto interakcí převládá nějaký dominantní pocit, je to pocit pokory a obdivu z odvahy a síly činit nejobtížnější rozhodnutí, počínaje rozhodnutím často s celou rodinou včetně dětí opustit vlastní domov a odejít do nepohostinného neznáma, vypořádávat se s nepředstavitelnými překážkami, a nezřídka vše zvládat s pokorou a smyslem pro humor v naději, že bude líp. Snad ano tedy.

Dnes je Světový uprchlický den. #WRD2019

P.S. Uprchlík je člověk, který z důvodu persekuce, konfliktu a generalizovaného násilí překročil mezinárodně uznávanou hranici a požádal o statut uprchlíka. Počet 25,9 milionů nezahrnuje dalších 41,3 milionů, kteří mezinárodně uznávanou hranici nepřekročili a jsou na útěku ve vlastních zemích. Nejvíce uprchlíků dnes hostí Turecko, Pákistán a Uganda. Největšími producenty uprchlíků jsou Sýrie, Afghánistán a Jižní Súdán.

Cestovatelův úděl

O nehygieničnosti létání bylo napsáno docela dost, včetně žebříčků hnusoty různých částí letadla, kde takové okno, bezpečnostní pás či sklápěcí stoleček neúprosně konkurují záchodovému prknu. Protože momentálně v létání neexistují pořádná hygienická pravidla. Dodejme k tomu chemikalizaci potravin, které mají vypadat čerstvě i po hodinách skladování v igelitu, a vychází, že létání je jedna z nejprasáčtějších činností. A prodavači potravin v odletových halách letišť to moc dobře vědí – i proto jsou ceny často tak brutální. I přes ně je hodné se před vstupem do letadla najíst. A během letu nevypínat klimatizaci, která alespoň část baktérií odhání od vás.

Dobrá, o letadlech bylo napsáno dost, třeba tady, na zbytek UTFG. O čem se píše méně, je hygiena imigračních úředníků. V Afghánistánu jsme úzkostlivě hlídali, aby policajt nevzal kontrolovaný pas do levé ruky, která je často používána k velmi specifickému účelu, aniž by každý měl automatizované následné důkladné umytí. V Pákistánu jsme vybírali frontu nikoli dle délky a předpokládané doby čekání, ale podle toho, který z policajtů se zrovna nedloube v nose a pak s obavou sledovali, zda si přeci jen nerozmyslí těsně před tím, než mu podáte svůj pas.

Včera v Erbilu zas milý úředník trpěl rýmou a ve chvíli, kdy jsem mu podával pas, mohutně kýchl. S úsměvem se omluvil, pravou rukou si setřel hlen z obličeje a natáhl ji pro můj pas. A v tu chvíli se kolem nás zastavil čas. Dát či nedát? Předstírat, že jsem se spletl a vůbec nechci pasovou kontrolou projít? V panice jsem se rozhlédl, zda neuvidím v jiné frontě známého, ke kterému se můžu hlásit, ale hned mi došlo, že už je pozdě. Místo předání pasu, jsem jej jen položil na přepážku a začal cosi hledat v kapsách v naději, že pár nanosekund zpoždění zmírní dopad policajtových hlenů. Přitom jsem si vzpomněl na článek, který popisoval, že virus chřipky žije minimálně dvě hodiny. To je moc, tolik nemám. Navíc by mě čekající ve frontě za mnou asi umlátili svými příručními zavazadly, bo trpělivost nepatří k blízkovýchodním přednostem. A mezitím se policajtova usmrkaná ruka (je to pravák!) natahuje po mém pasu. Prohrál jsem. Místo prevence je třeba myslet na represi. Hygienický kapesník Iráckých avialinií, který jsem si odnesl z letadla a zapomněl na něj, najednou získává cenu zlata.

Má fotografie v pasu, jako koneckonců většina mých foteček, připomíná zfetovaného sériového vraha. Něco na tom bude. Od včerejška vraždím imigrační úředníky. Pečlivě uschovaným erbilským chřipkovým virem.

Welcome home, girls

Nelze nemít radost z toho, že jsou holky na svobodě.

V březnu 2013 se veřejná debata rozdělila na dva hlavní tábory – první káral „proč tam lezly, ...“, za tři tečky si dosaďme jakoukoli nadávku, a druhý hrdě hlásil, že v Pákistánu též byl a je to tam všechno velmi bezpečné. Na rozdíl například od jízdy autem po českých dálnicích. O dva roky později zůstal jen tábor první. Ne že by se nenašlo dost rozumných a soucítících lidí, jen nejsou pro nedostatek hlouposti a extremismu slyšet stejně silně jako táborníci. Není mi ku podivu při pohledu na směs hloupostí, jež na též téma během posledních pár dní chrlily naše sdělovací prostředky.

Souhlasím s Terezou, že není třeba se pídit, jak k propuštění holek došlo, a existuje pro to spousta důvodů. Jen se přiznám, že mě baví mít pocit, že mi spousta kusých informací zapadá do relativně přehledného celku. Tuším víc než vy, he, ale nebudeme se v tom rýpat, protože v podobných situacích raději ani nenaznačovat.

Jeden ze vcelku známých střípků mi přijde spiklenecky zábavný. Tureckou organizaci IHH znám a potkávám déle než desetiletí a kdo se zajímá, může si dohledat, jak se měnil její modus operandi a rostl její význam spolu s významem jejího hlavního patrona. Můj přidrzlý úsměv pramení z toho, že se v dominantně sionistickém (anti-Arabském) Česku na pár dní stala hrdinou organizace, jež se světově proslavila poté, kdy se její aktivisté vrhli s tyčemi a noži na izraelské vojáky na palubě lodi Mavi Marmara v květnu 2010.

Nemění nic na tom, že nelze nemít radost z toho, že jsou holky na svobodě a přát jim hodně štěstí, trpělivosti a síly. Welcome home, girls.

2014

Posledních pár let jsem se tu snažil bilancovat v heslech (jako třeba vloni nebo předloni), že bude s odstupem času zajímavé porovnat, zda si ještě pamatuji, co že jsem to měl na mysli. Letos bilancovat nechci, i když o témata ani trochu nouze. Hodně velkých životních změn a jedno zásadní poznání: Když je člověk ve velkých sračkách, aniž by na to kdy dříve myslel, či spoléhal, najde se spousta kamarádů, kteří pomůžou držet hlavu nad hladinou a posléze i z bahna vytáhnout. I proto byl dvoutisícíčtrnáctý dobrý rok. Dík.

Sydney a Pešavár

Zprávy a výkřiky na fejsbuku. Nejprv lunatik v Sydney, který ani neví, jak vypadá vlajka bandičky, již prý chce podpořit, pak jiná bandička s logem Talibánu v Pešaváru. Sleduji a odolávám nutkání připojit na xichtoknihu svůj výkřik. Já si přeci též něco myslím, též asociuji s tím, co znám, taky je mi z toho všeho zle a zlobně. Z čeho všeho ale. Jako by byla souvislost mezi činy iránského pomatence v kavárně a bandy fanatiků v Pešaváru.

Sydney mi nejprve připadalo jako zbabraný policejní zásah proti duševně chorému chlapíkovi, jehož náboženství není směrodatné. Pokud tedy člověk trochu vnímá rozdíly mezi sunnity a šííty, Araby a Peršany, lidmi a lidmi. Pak jsem se dozvěděl, že policejní akce začala asi poté, co se jeden ze zaměstnanců kavárny pokusil odzbrojit usínajícího teroristu, který ho přitom zastřelil. Nebyl na únosy trénován, nemohl vědět, že se od první lekce učí, že odzbrojovat únosce vypadá dobře ve filmu, ale v reálu se rázně nedoporučuje. Nechci, aby znělo jako poučování. Strašlivá škoda každého lidského života a všechna čest památce člověka, který se chtěl zachovat jako hrdina.

Ani jsme nedočetli zprávy ze Sydney a začal Pešavár. S mnohem menší pozorností médií v určitých částech světa, což asi nemusí nutně znamenat, že pokud se cosi podobného děje v muslimské zemi, je to vcelku normální a oběti si za vše vlastně můžou samy. I já jsem, přiznám se, prožíval mnohem méně intenzivně, než bych býval prožíval před několika lety. A to jsem v Pešaváru strávil nemálo času a beslanskou zkušenost dosud považuji za nejhorší v životě. I já si nakonec pomyslel, že po tolika zažitých výbuších, včetně útoku na hotel Pearl Continental, který nám vymlátil půl oken (nemluvě o islamabádském Marriottu, kde tenkrát zůstal i český velvyslanec), je další teroristický útok vlastně jen jakousi statistickou položkou. Není. Není ani typickým projevem náboženství, ke kterému se hlásí půldruhá miliarda lidí, ani nemá nic společného s tím, jestli v Evropě máme Muslimů sto, tisíc, nebo milión.

Neumím si pomoci, ale na každé špatnosti se snažím hledat něco pozitivního. Tak třeba se finanční a politická podpora skupiny, která si říká „Studenti“, po monstrózním útoku na jiné studenty propadne pod bod mrazu. Třeba začne pákistánská armáda, vláda a samospráva konečně fungovat, jak má.Třeba víc lidí pochopí, že nehledě na vlajky, pod kterémi se nehumánní zvěrstva páchají, většina obětí tzv. islámského radikalismu jsou Muslimové, tedy že kořeny násilí mají s vírou málo společného. Jen těm děckám to život nevrátí.

Rahman z Kapisy II

Před necelými šesti lety jsem ho přejmenoval na Rahmana, abych mohl napsat mimo jiné i o jeho nešťastné lásce. Když jsem půldruhého roku poté odjížděl nebylo to s ním, říkejme mu třeba dále Rahman, už tak zlé. V létě 2011 jsem nakonec dostal i pozvánku na svatbu, kterou jsem musel vypustit. Neměl jsem příliš čas vymýšlet, jak v Gruzii nabýt afghánské vízum. Nic neměnilo na tom, že jsem měl za Rahmana radost, a to nejen proto, že jeho nová žena, která u nás též pracovala, byla i krásná i inteligentní i skromná, kombinace, která se prý hned tak nevidí. Prostě výborný pár.

Jen kdyby žena nebyla psychicky labilní a nakonec se jí nepodařilo na třetí pokus oběsit. Stalo se necelý rok po svatbě, kdy jsem Rahmanův život sledoval dál vlastně už jen přes velkého bratra xichtoknihu a z nahodilých zpráv od společných známých. Tak jsem i po nějaké době uviděl i Rahmanův vzkaz „už jsem venku z vězení, díky všem za podporu.“ Před měsícem jsem byl na pár neděl v Kábulu a o víkendu jsme s Rahmanem a jiným kamarádem zašli na oběd do Interkontintálu, jehož jméno zní honosně už od dob sovětské okupace. Tam jsem se nakonec dozvěděl i celý příběh.

O tom, jak ji Rahman dvakrát našel včas, ale potřetí se seběhlo moc rychle. O tom, jak jí prosil, že udělá cokoli i se rozvede, jen aby s tím přestala a byla šťastná. O tom, jak s jejím otcem společně plakali, načež se objevil její strýc a obvinil Rahmana z vraždy. O tom, jak ho následně obvinil i prokurátor a nabídl, že trest smaže za dva a půl tisíce dolarů. O tom, jak se cena za zproštění vymyšlené viny zvyšovala, když bohatý strýc začal licitovat a připlácet. O tom, jak Rahman skončil bez důkazů dvakrát ve vězení, pokaždé nakonec s osvobozujícím rozsudkem, než se strýc odvolal k vyšší instanci. O tom, jak celá peripetie dosud Rahmana stála 55 tisíc dolarů na úplatcích a ještě asi osm zbývá. O tom, jak se široká rodina skládá, zastavila nemovitosti, prodala cennosti, aby Rahman nakonec nebyl odsouzen. Atakdál. Dnes jsem se na xichtoknize konečně dočetl, že je Rahman 21 měsíců po smrtii ženy ze všeho venku a mám upřímnou radost.

Vzpomněl jsem si, jak u francouzské pekárny v Karte Char před naším zaparkovaným autem dostal asi desetiletý kluk epileptický záchvat. Všichni místní od něj rychle odběhli ve směsi opovržení a znechucení, jen norský kolega, jenž si ho všiml první, přiskočil, aby pootočil a zabránil udušení. Jakmile se kluk vzpamatoval, bylo vidět, jak strašlivě se za svůj záchvat stydí. Když mi Rahman popisoval manželčiny stavy a symptomy, přistály na mysl vzpomínky nejen na kluka, ale i na kamarády s klinickými depresemi, z nichž už to někteří též zabalili. V Afghánistánu, kde klinická psychologie ani psychiatrie prakticky nefunguje, asi, chudák, neměla šanci. Snad tu šanci teď dál bude mít alespoň Rahman.

U Kadira

Kadir mě zahlédl, když jsem vystoupil z auta a rozesmál se. „Kdes byl tak dlouho? Podívej se na kluky, jak jsou velcí,“ ukazoval na syny v krámu a třásl mi rukou. Zašli jsme s Roelem dovnitř, vylezli do patra, sedli na kupy koberců a Roel začal vysvětlovat, o jaký má asi zájem. Po třech čajích a asi padesáti kobercích si Roel nakonec vybral čtyři, které průběžně konzultoval s manželkou v Keně. Já se jen celou dobu kochal, připadal si strašlivě zkušeně a přemítal, který by se mi tak asi vešel do kufru a jaké oblečení budu muset zanechat v Kábulu, abych si udělal místo.

Chodívali jsme ke Kadirovi do krámu jednou-dvakrát za měsíc popít čaj, poklábosit o ničem s ním i různými, téměř vesměs cizokrajnými nakupujícími, než jsme zajeli na oběd do některé z kábulských expatských kaváren. Záhy se výlety do Šar-e-Nau staly společenskou návštěvou, víkendovým rituálem. Když se někomu zalíbil koberec, koupil si, častěji jsme ale jen popíjeli čaj, povídali si, někteří pokuřovali, a všichni jsme se dozvídali více o kobercích. Fred, pravda, neodešel s prázdnou téměř nikdy a Niamh měla nákupní slinu každou druhou-třetí návštěvu. Mně trvalo tři měsíce než jsem zjistil, že se mi koberce líbí, a téměř vždy jsem pak předem věděl, kolik mám v kapse dolarů a jestli mám zrovna na koberec chuť.

Koberců jsem za půldruhý rok koupil kolem čtyřiceti. Dost jsem jich od té doby rozdal, na ostatní se dosud rád dívávám, nejen proto, že jsou nádherné samy o sobě, ale i připomínají krásné kábulské časy. I proto jsem dnes nemohl od Kadira odejít s prázdnou a náš strážný bude mít nové boty a pár triček.

Zprava doleva

Považuji vlastní neschopnost přečíst arabskou abecedu za deficit. Netřeba rozumět, stačí klikyháky umět přečíst, a hned se člověk cítí lépe, nejen proto, že pozná názvy ulic (jsou-li), ba kořeny nemála slov. Mmm, pravda, s gruzínskou abecedou fungují jen ty ulice, protože je gruzínština natolik nepodobná jakýmkoli jiným jazykům. Jen občas utěší slůvkem uteklým z perštiny, turečtiny, ruštiny či angličtiny – druhé dva zvládám, první dva velmi neúspěšně tu a tam předstírám.

I mezi arabskou abecedou psanými jazyky jsou naprosto nesrozumitelné, jako třeba paštština, leč zrovna arabština či perština by přeci měly tu a tam jít, což ale nezjistím, dokud si nevyzkouším přečíst. Jak mi kdysi vysvětlovala Sofia: Třeba když vidíš kombinaci k-t-b, bude to něco se psaním (kitab = knížka, maktub = psáno). Nu dobrá, dobrá, zas takový deficit to není, jen výzva a dovednost, která se může často hodit. Navíc když mohou psát zprava doleva milióny dětí na světě, proč bych nemohl i já. Nemluvě o tom, že kolik abeced znáš, tolikrát jsi člověkem, a třikrát je pro mě zatím málo.

Zprava doleva nečtou naštěstí jen děti. Když jsem se před týdnem zpozdil v Dubaji, přes úpěnlivou prosbu mě překnihovali na místo u okna, kde si připadám, že se nevejdu (jak jinak, bude to širokými rameny). Kdykoli na mě okýnko padne, obdivuji se, že nedostávám klaustrofobický záchvat. Na druhém terminálu přede mnou tentokrát naštěstí nastoupil Aghánec, který si ABC přečetl, jak ho učili ve škole, a místo do uličky tak zbylo pro mě. Stres opadl. Docela by mě zajímalo, co ta kombinace znamená v paštštině. Příští štaci to bude chtít nějakou arabskou abecedou píšící zemi.

Somethingist

Když jsem přijel v červnu 2008 poprvé do Kábulu, třetí den jsem se vydal na party do areálu (ano, areálu) jedné nejmenované mezinárodní organizace. Hrdě jsem si nesl své první afghánské pivo (jak jinak než v plechovce) a spolu s ním zahučel asi do dvoumetrového příkopu a zlomil si kotník, s následky čehož se potýkám dodnes. Byla holt velká tma.

Do Kábulu jsem se tento týden nečekaně vrátil a druhý večer vyrazil na společenskou akci na jedno nejmenované velvyslanectví, kde se též podávalo pivo v plechovce. Cestou ven k autu jsem zas ve tmě zahučel do díry, tentokrát ale do mnohem mělčí. Jak jinak si vysvětlit, než že mi něco posílá signál o něčem. Jsou holt chvíle, kdy se z člověka nemůže nestát něcista (somethingista).

Vilkam bék

Místo plánovaných jedenácti hodin mi trvalo třicet, ale nakonec jsem včera při východu na letištní parkoviště C uslyšel Hidayatův vilkam bék to Afghánistán mistr Pýtr, a nehledě na únavu i déšť a bahno kolem se začal usmívat. Tu a tam nový panelák, u letištní silnice i trochu víc svatebních hal a dodělaných sto metrů asfaltu směrem na Karte Parwan, ale jinak mi cesta do města přišla vesměs stejná jako dřív. Kancelář jsme posunuli o tři domy dále, bydlení o pár ulic, pouliční krámy i sortiment jsou v naší čtvrti krom ojedinělých novot též dost stejné.

Je skvělé se vrátit, zvlášť když není příliš na dlouho a člověk nemusí kriticky vzpomínat na množství stresu a odumřelých mozkových buněk, jež mě ten půldruhý rok v Kábulu stál. Každou chvilku se na mě někdo vrhne se svým vilkam bék mistr Pýtr. Téměř to vypadá, že i když se od listopadu 2009 spousta věcí v kanclu změnila, strážní, řidiči a radiooperátoři jsou nadčasoví. Jako zasněžené kopce kolem a dnes nakonec i spousta horského sluníčka. Když na člověka Kábul dýchne, jako na mě před lety, ani brýlatý Harry prokletí neodkouzlí. Takže hlavně: rili gud tu bý bék.

Džante

Jante je fiktivné město z románů norského spisovatele Aksela Sandemose. Symbol maloměšťáckého útlaku individuality a každý Dán i Nor dobře zná zákon Jante, Janteloven.

Janteloven je popsán v knížce Uprchlík kříží svou stopu, což norsky zní mnohem lépe. En flyktning krysser sitt spor, řekl mi Mads za poslední půlrok čtyřikrát. Poprvé, když se vrátil po třech letech do Oslo a stal se v létě znovu mým šéfem. Podruhé, když jsem v září odletěl do Pákistánu, kde jsme spolu ve dvoutisícémdevatém začali nový program, který má dnes přes šest set zaměstnanců. Potřetí, když v prosinci po pěti letech přiletěl na Kavkaz, kde jsme i on i já před osmi lety v Norské radě pro uprchlíky začínali. Naposledy koncem prosince, když se dohodlo, že odletím na pár neděl do Afghánistánu pomoci přestavět náš tamní program, který jsme spolu přestavovali před pěti lety. Návraty na místo činu, překřižování vlastní stopy.

Zítra ráno, dá-li sníh, vyletím směr Kábul. Pocity zatím smíšené, protože se pracovně příliš nehodí, leč slipy se prý mají plnit a návrat do mého oblíbeného města určitě bude stát za to. Cabool, here I come.

Taverna du Liban

Nebylo v Kábulu expata, který nechodil do libanonské. Já sice ne moc často, zejména proto, že jejich takeaway byl na všech recepcích a pařbách, ale docela symbolicky hned můj první večer v Kábulu. 3. června 2008. Nebylo v Kábulu návštěvníka Taverny du Liban, se kterým by Kamal, její majitel, neprohodil pár slov, neposadil se u jeho stolu. Každý, kdo byl v Kábulu jen chvilku, věděl, že Kamalova restaurace je dobrá, výborně vaří, čokoládový koláč po jídle přinesou automaticky, a že Kamal je prima sympaťák.

Včera to taverna schytala a Kamal je mrtev. Líp než BBC nic nenapíšu, nevzpomenout si nelze. Každý, kdo si myslí či hlásá, že je pro víru třeba zabíjet jiné, ať začne u sebe. Raději dříve než později.

2013

Sýrie, hodně Turecka a trochu Pákistánu
Alkoholik na hradě, vláda v base, Babiška a Pitomio v parlamentu, ČR v &#%"¤&
Chodorkovskij a Pusiny na svobodě
Qolbám tu i tam, puč v ČSSD pouze tam
Zkrachovalý Kypr
Stále více retardovaných nácků
Drábi pod Ušbou
Meteor v Čeljabinsku
Francouzská armáda v Mali
Máša na Barunce, John ve Fiagdonu
Pětiletí 08/08
Desetiletí 25/03
Pořád v Gruzii, alespoň nominálně
CMB-KUL-PEN-SIN-CMB-MLE-DXB-PRG-TBS-IST-AMM-IST-GZT-ESB-IST-TBS-IST-ADB-IST-HTY-IST-BEY-IST-ESB-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-BUD-IST-GNY HTY-IST-TBS-OSL-PRG-TBS-IST-MXP-SAW-TBS-GYD-DOH-CMB-TRR-JAF CMB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-ISB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-DXB-DOH-GYD-TBS-GYD-TBS-MUC-PRG-NCE 27 letišť, 70 vzletů a přistání, skoro tři týdny (netto) života
LGBT v Gruzii i v Rusku
Labda zpět ke Šternovi
Zpátečka na Ukrajině a mejdan na Majdanu
Nejmladší země rozložena za pár hodin
Béďa předal Františkovi
Magistra Deljka
Dobro došli Hrvatska
Hanka a Tonča
Nachvamdis norvegiis ltolvilta sabčo sakartveloši
Lou Reed, Filip Topol, Nelson Mandela, Slavomír Hubálek, Michaili Timofejevič Kalašnikov, Jiřina Jirásková, Natalja Gorbaněvská, Zbyněk Hejda, Dennis Farina, Zdeněk Rotrekl, Seamus Heaney, Ilja Hurník, Tom Clancy, Čestmír Císař, Peter O'Toole, Valtr Komárek, Doris Lessing, Lubomír Dorůžka, James Gandolfini, Rudolf Battěk, Maggie Thatcher, Pavel Bobek

Zas

Zas si čtu, že dnes ráno vytáhli ve Farjábu šest zaměstnanců francouzské NGO z auta a zastřelili je. Jen kousek od Majmany. Za co asi. Jako výstrahu jiným, že nemají co pracovat. Nebo se kamarádit s Francouzi. Ani s jinými cizinci. Dokola nechápu, jak lze jen tak zabít. Zmáčkneš spoušť a je z toho novinová zpráva a statistika. Též nepochybuji o tom, že zaměstnanci ACTED jsou mnohem více Afghánci, než hrstka idiotů s kalachama. Rest in peace. Bismillah ir-rahman, ir-rahim.

Eyes and rain

“Sir, your eyes, colour, good.” řekla mi Zulfiya se vstyčeným palcem, když položila čaj na stůl se slovy „sir, your tea, no sugar.“ Ten Pákistán je docela dobrá země, napadlo mě! Alespoň dnes. Každé ráno cestou k autu zmoknu, než uslyším „rain, not good.“ Záplavy jsou v Pákistánu každoroční realitou, která získala nevídané dimenze před třemi lety, kdy voda zabila asi dva tisíce a poškodila či vyhnala z domů zhruba dvacet miliónů. Od té doby příliš mnoho deště preventivně leká, protože rovnice platí stále, v Pandžábu s Sindhu by už zas mohli vyprávět. Soucítím, taky nechci víc deště. A ráno si dám zas čaj.

P.S. Dva dny poté, čaj už leží na stole: - "English good?" - "Yes, your English is very good" - "Thank you. Trying. Eyes, lens?" - "No, I don't have lenses" - "Colour, very good" zas s tím vztyčným palcem a uznalým přikývnutím.

Revisited

Jeden víkend o čtyři roky později a Islámabád začíná vypadat trochu jinak, než jak jsem si pamatoval. Bezpečnostně mnohem více v pohodě, touch wood, i když checkpointů a policajtů je stále všude dostatek. Nikdo nicméně nikde nevybuchuje, zdá se. Pákistánská strava nechutná jen jako ostrý guláš, případně ještě ostřejší imitace evropské kuchyně. Aniž by mi nějak vadilo, pákistánské guesthousy nejsou tak kvalitní, jak se zdálo při občasných výletech z Pešawárské věznice zvané University Town – alespoň si nepamatuji, kdy mi naposledy koupelnou protekla kanalizace. Islámabád a Pákistán obecně vypadá mnohem nadějněji jako zajímavé místo k návštěvě – ne že bych se sem kdy chystal na dovolenou, ale třeba vyfešákovaný Saidpur působí v jinak značně sterilním Islámabádu jako zjevení. Ještě se zbavít jetlagu a najít někde pivo (prosratý pokoj v guesthousu už jsem vyměnil) a dva týdny mi nebudou stačit.