29. dubna 2016

Bomby

Když před půldruhým rokem práskli Amíci do nemocnice v severoafghánském Kunduzu, byl z toho celosvětový povyk. Naprosto právem. Při flagrantním porušování Ženevských konvencí je potřeba viníky veřejně pranýřovat, co to dá. Rusové ničí jednu nemocnici v Sýrii za druhou, zcela systematicky a cíleně. Teď v rámci ofensivy na Aleppo rozmlátili dětskou nemocnici, kde zůstalo minimálně 27 obětí, včetně oblíbeného syrského pediatra, Dr. Muhammada Wasíma. Nen den poté, co rozbombardovali základnu syrských dobrovolných záchranářů, kde přišli o život Ahmad Abdullah, Khaled Bašar, Ahmad Mahmud, Hamdo Hadž Ibrahim a Hussain Ismail.

Dle klinické přesnosti náletů je nezpochybnitelné, že šlo o ruská letadla, bo Assad podobné prostředky nemá, i o to, že šlo o cílené útoky, které samozřejmě Kreml kdykoli rád popře. Je zvláštní, že zatímco americké prohřešky vyvolají reakce a vlnu solidarity a masového odporu, vraždy ruské vyvolají maximálně povzdech a odevzdané pokrčení rameny, že s tím beztak nelze nic dělat. Kdy se ze smíření se zlem stane jeho podpora?

Bezmocná zlost či zlobná bezmoc ke konfliktům patří. Těžko jsem se učil vyrovnávat se se situacemi, které neumím změnit. Naštěstí jsem se učil v prostředí, kde jsem neměl na vybranou. Možná tenkrát nad Čečnou létala letadla podobná těm, které dnes vybíjejí syrské doktory a Bílé helmy. A zatímco kremelští vládcové posílají bomby na lidi, kteří se snaží pomáhat obětem války, pošlu zas jen pár peněz rodinám pozůstalých. Ne že by mi dodávalo pocit vlastní důležitosti či mě činilo lepším člověkem, jen je asi jasné, že jsou jinde lidé, kteří ty prachy potřebují trochu víc než já.

Dávno mě straší, jak se z válečných obětí stávají jen anonymní statistiky. Toto je proto zcela neanonymní Dr. Wasím.

A tu se dá přispět na pomoc rodinám padlých a zraněných záchranářů.

The Syria Campaign

27. dubna 2016

Tour de Vind

Katolíci mají biřmování, protestanti konfirmaci. I v sekulárním Dánsku, kde je sice každý automaticky od narození členem luteránské církve, ale málokdo do kostela zajde pomimo několika obadů a svátků.

Podle vnitromisionářského kněze, který vedl Astridinu konfirmaci v západojutském Vindu, je dnešní doba zkažená a zrychlená, mladí místo naslouchání poroučejí a vůbec chodí málo do kostela. Vnitromisionáři jsou ortodoxním proudem uvnitř luteránské církve a Morten si svým způsobem užívá, že má plný kostel svátečních neznabohů. Občas se i škodolibě ušklíbne, že jeho dnešní kongregace neví, kdy vstát a kdy říct amen. Než se dostane k vrcholu svého kázání. „S vírou se to má jako s bicyklem. Jeden kolo ani nemá, druhý ho má v garáži a občas ho jen opráší, jiný neví, jak se na něm jezdí, jen mu přijde těžké ho nosit, další se na něm vozí a je mu hej.“ Často jde prý jen o to nebát se vystoupit z vlastního stínu, zóny pohodlí, říká Morten, zatímco si sundavá límec a talár. „Já též na kole dávno neseděl. Tohle jsem si musel vypůjčit.“

Morten s kolem před kostelem

Morten na kole v kostele

Přiznávám se, že na mši jsem nebyl hodně dlouho, možná naposledy v témž Dánsku při nějaké oslavě či obřadu. Což klidně může být i čtvrtstoletí zpátky. Popojíždět kněze v kostele na kole jsem dosud neviděl nikdy. A asi zas hned tak neuvidím.

17. dubna 2016

Čechyje

Zas ten neodbytný pocit, že kdosi vrtí psem. Kde se vzala, tu se vzala čísi iniciativa přejmenovat naši zem v OSN. Prý jen přidat krátké jméno k dlouhému, abychom nebyli se svou republikou únavní. Strhla se debata. Jedni zuřivě Čechii obhajují, protože než člověk dořekne Čekripablik, všichni se rozutečou, jiní argumentují podobností Čechie a Čečenie (jako by si nás dosud nikdo nepletl), pragocentričností názvu, výsměchem zahraničí, či tím, že navrhované krátké jméno je poplatné ruštině. A pořád ten neodbytný pocit, že se někdo někde snaží odvést pozornost od nějakého průseru rozpoutáním vášnivé debaty nad relativní blbostí.

Přemítám, kdy mi začalo být vcelku jedno. Určitě jsem byl kdysi zastáncem zkrácení. Česko používám též, anglický Čekripablik už dávno netrápí a tu a tam se rád dopouštím hrdelních hříchů, když pojmenuji rodnou vlast pouhým adjektivem. Od jazykového purismu jsem se posunul k důvěře k uživatelům, což víceméně kopíruje českojazyčný přístup k jazykovým změnám, Nejsme Francie či Island, abychom jakékoli jazykové posuny nekompromisně perlustrovali. Ujme se, pokud lidé budou chtít používat. Pokud ne, zůstanu rád dále Čekrepablikánem.

15. dubna 2016

Vysmáto

Rozlučka s Andrzejem, který se stěhuje ze severního Jordánska do severního Libanonu. První práci s NRC dostal ode mě před čtyřmi lety v Abcházii. Pěkný večírek v ammánské kavárně, v jejíž druhé části probíhá velká gay party. Libanonec Sami se směje, že na dotaz zná-li Grindr(a) ještě před pár týdny říkal, že neví, kdo to je a kde pracuje. Já jsem se musel zeptat, kdo že to ten Grindr je, načež se mi smála Samiho iránská partnerka. Novozélanďan Jeremy má spikleneckou radost z toho, jak málokdo rozumí jeho přízvuku. V Cambridgi vychovaný Ital Carlo společně se svou francouzskou partnerkou pomalu odchází v bujaré náladě a neustále nám opakuje, kolik je hodin, protože si předevčírem pořídil chytré hodinky. Angličanka Jenny s Italem Cristianem dostávají záchvat smíchu ze zvuku smíchu toho druhého. Belgičanka Emilie se baví se Španělem Robertem a Australan Martin přináší Andrzejovi na rozloučenou tabulku čokolády a pytlík pražené kávy, prý jediné, co Andrjucha, jak mu říkám já, konzumuje. A kolem stolu sedí dalších patnáct lidí mnoha z Jordánska a různých jiných koutů světa. Mám opravdu skvělý tým.

11. dubna 2016

Deutsch

Sedím na vídeňském letišti. Přisedne si chlapík, věk kolem padesátky, přízvuk nevím odkud, ale hodně rakouský. Začne mi cosi povídat a já kývu ano, ne, občas dělám, že jsem zahloubán do svého buřta či trochu zagestikuluji, třeba na dotaz, zda obsluha chodí, či je třeba objednat na baru. Povídá mi dvacet minut a zas odchází, tak mu na cestu věnuji alespoň jedno německé slovo. Wiederschauen, wiederschauen.

7. dubna 2016

Azraq

Byl jsem si včera popovídat s chlapíky z Emirátského červeného půlměsíce, kteří mají na starosti jeden z uprchlických táborů, ve kterém pracujeme, a zajel i do vedlejšího tábora v Azraqu. Vláda na chvilku pootevřela hranice, aby zaplnila volnou kapacitu tábora. Odhadem má přijít kolem dvaceti tisíc lidí, zatím dorazili asi tisíce tři. Každý den teď kolem tří stovek a my rychle ohrazujeme sekce v táboře, kde přý bude docházet k dalším bezpečnostním prověrkám.

Včera v Azraqu jsem povídal většinou s děckama, protože si jordánská policie hlídá a nechce, abychom se příliš vyptávali jinak. V dětech, které dorazily během posledních několika dní, většinou po měsících života v poušti na syrsko-jordánské hranici, se mísila apatie s agresí. Kluci, co jsou v Azraqu už pár neděl, si naopak chtěli povídat. Ani jeden z nich pár let nebyl ve škole, pár vědělo, kde leží Itálie, což udělalo kolegovi Cristianovi radost, na Česko jsem se neptal. Messiho znali všichni. „Potřebujeme míč,“ osmělil se Arsan, jeden z našich nových kámošů. „A papíry a tužky.“

Nejsem velký cíťa, ale chtělo se mi při pohledu na desítky špinavých a nezřídka podvyžívených děcek řvát. Anebo jsem cíťa. Válka je svině.