26. října 2016

V Ammánu bez šunky

Při každé českou ambasádou pořádané oficialitě v Ammánu se mi začnou jako Pavlovovu psu sbíhat sliny při vzpomínce na šunku, která byla zlatým hřebem loňské Zemanovy návštěvy. Zvlášť když se mě kdosi zeptal, zda si nechci popovídat s panem presidentem, ale já měl jasno, že priorita je jinde.

Včerejší oslavy založení československého státu i letos zůstaly jen o Plzni a uheráku. Pivo navíc došlo před desátou. Nevadilo mi tolik, jako novozélandskému kolegovi, jehož jsem všude představoval jako manželku (velvyslance tím notně obveselil), protože jsem byl po denním přeletu z ČR trochu groggy. A navíc Plzní doma za víkend pár vypil a šunku servírovali v pátek na olomoucké radnici, takže mám její vůni a chuť stále v čerstvé paměti. A ani při tom neslintám.

V letadle z Vídně vedle mě seděly dvě milé paní, důchodkyně, které s početnou skupinou mířily na výlet do Jordánska a Izraele (aka Palestina). Povídali jsme si o různých blízkovýchodních věcech, o islámu i o strachu, který toto slovo díky různým magorům různého ražení a vyznání vyvolává. Snažil jsem se je uklidnit, byť s vědomím, že ač strach, naprost srozumitelný a legitimní, dokážu třeba ukonejšit, předsudky asi nevyvrátím. Nakonec se mě jedna z paní zeptala, co si myslím o panu presidentovi a mou odpověď kvitovala se zadostiučiněním: „Ostuda, že jo, vidíte, alespoň na něčem se shodneme.“ Tak jsem asi nakonec pochopil, jak to Zeman myslel, když sliboval, že bude národ spojovat. Mistrná taktika!

21. října 2016

Vladaři

Pět let od smrti Kaddáfího se Libye potácí v de facto dvoustátí. Oblíbená mantra populistů světa, Klausem počínaje a Trumpem konče, ráda připomíná, jak byla za tyrana mnohem lépe. Východní konspiráti navíc zamumlají poznámku o americkém vlivu na poničení krásného odvážného světa, který v regionu panoval. Jak krásně byla za Saddáma za Muammara a dalších, pokud tedy zrovna nevraždili, nemučili, neplynovali (nehodící se škrtněte) své odpůrce.

Pět let od Kaddáfího smrti hledají mnozí, kdo je na vině. Libyi neznám, jen mě namátkou napadá: Francouzská (čti Sarkoziho) horlivost tvořit bezletové zóny bez řádné domluvy s dalšími velkými hráči (čti Rusko), kteří se urazili a rozhodli, že to zápaďákům jednou vrátí. Neexistující plán, co má být po Kaddáfím, protože radost z konce tyrana stačí ke změně zřízení v zemi. Neexistence alternativních leaderů. Nezkušenost s jiným než totalitním zřízením a nedůvěra k alternativám. Vše v kombinaci s Kaddífího dlouhodobou strategií fragmentalizace země, v nejlepší tradici hesla Rozděluj a panuj. Nejlépe to asi vystihl jeden libyjský profesor, kterého jsem potkal před pár týdny: „Do Kaddáfího existoval systém stipendií a kvót, který znamenal, že na každé škole, na každé universitě v zemi se potkávali mladí lidé z různých koutů, rodin, klanů, etnických skupin Libye. Kaddáfí to zrušil a naopak cíleně podkopával volnou interakci mezi různými skupinami v zemi. Teď se vlastně pořádně neznáme, nevíme, proč bychom si měli důvěřovat. Lokální zájmy jsou mnohem důležitější, než zájmy země jako celku.“

Je to všechno nějak komplikované, a proto raději obviňujme Amíky a další z toho, jak vše rozsekali, a s láskyplným úsměvem vzpomínejme na dobu vlády masových vrahů. Protože za nich bylo líp. Stejně jako za Komančů třeba. Aneb jak říkají psychologové: Amnésie je jedním z nejdůkladnějších, nejfunkčnějších a nejdůležitějších způsobů, jak si mozek dělá život alespoň trochu snesitelným.

16. října 2016

Inzerát

Je zvláštní koukat na inzerát na vlastní job. Dávno jsem se rozhodl, že na přelomu roku dám minimálně dočasný humanitární důchod a dlouho zvažoval optimální datum odchodu. Ani příliš brzy, ani příliš pozdě... Inzerát byl venku den poté, co jsem sdělil šéfovi a šest měsíců před mnou zmíněným nejzašším termínem ústupu ze současných pozic. K dnešnímu dni, tj. šest dní od zveřejnění, se na mou práci přihlásilo 135 uchazečů, a to máme ještě více jak týden do uzávěrky. Snad nakonec protrhneme i dvoustovku. A já abych začal pomalu mentálně balit, protože čas letí jak zběsilý, a zároveň nebalil příliš rychle, protože než den D nastane, práce se sama neudělá. Určitě jedno z nejtěžších profesionálních rozhodnutí, ke kterému jsem spěl možná příliš dlouho a během bloumání nad nímž jsem s úsměvem odmítl řadu zajímavých pracovních nabídek se slovy: Kdybych hledal práci, zůstal bych, kde právě jsem. Aneb jak se říká, přestávat se má v nejlepším, a já se pomalu začínám těšit. I se špetkou obavy, co budu bez práce vlastně dělat. Něco vymyslíme. Pláží je na světě vcelku hodně.