28. února 2015

Shocked and saddened

Dvě adjektiva, která jsem napsal nesčetněkrát různým známým a přátelům, když jsem se dozvěděl, že je či jejich blízké postihla srovnatelná pohroma. Vražda kolegyň a kolegy z americké NGO v Paktice v srpnu 2008. Kolega, co byl v mešitě v severovýchodním Pákistánu, kterou vyhodil Tálibán do vzduchu. Shocked and saddened. Jako dnes. Po vraždě člověka, ke kterému nemám žádný osobní vztah, jenž ale tak nějak stále více ztělesňoval naději, že se v Rusku ne všichni definitivně zbláznili. Jako jsem neznal žádného z cestujících malajského letadla, ani nikoho v divadle na Dubrovce - oběti téhož režimu, který má na svědomí i tisíce mrtvých v Čečensku či na Ukrajině.

Borja je mrtev, jako před ním třeba Serjoža, Anička nebo Nataša, všichni nepohodlní kritici nenažrané totalitní chobotnice. Vzkaz dalším kritikům a odpůrcům, který má jen potvrdit slova Sašy Čerkasova, jež dnes zmínil Ondra: "Je to, jako když stojíš na jevišti a ze všech stran na tebe míří reflektory, takže nic nevidíš. Jenom víš, že někde ve tmě je člověk s pistolí. Ale odkud výstřel přijde, nemůžeš tušit."

Lze-li na včerejší vraždě najít cokoli pozitivního, je tím opětovná nahota všech trollů a užitečných idiotů, kteří mlží (nezřídka za vydatné ruské podpory) o roli a podstatě dnešního Ruska. Schválně, který z těch našich se první chytí zhovadilostí, jež už ruské tajné služby vesele šíří internetem. Možná si zkusme i tady.

Tak tedy: Příčinou smrti Borise Němcova, který byl zastřelen v centru Moskvy čtyřmi ranami do zad, je:
a) Potrat Němcovovy ukrajinské milenky
b) Němcovův postoj k Charlie Hebdo
c) Provokace ze strany odpůrců Kremlu
d) Sebevražda.

20. února 2015

Druhé kolo

Vlastně už třetí. I když druhé se nakonec Jordánsku vyhlo. Dnes v noci ale už sníh zase napadl. Předcházelo méně paniky a více plánování z naší strany, zejména s cílem panice zabránit. Zásadní poučení z první vánice: Je úplně jedno, co se děje, hlavní je uklidnit okolí.

Vláda příjala podobnou taktiku. Po systematickém šíření paniky v lednu, únorovému sněhu předcházely velmi jednoznačné výhružky. Ponaučení číslo dvě, které se zaručeně potvrdilo: V Jordánsku se nevládne zákony, ale příkazy, které vláda posílá přes sdělovací prostředky. Tak jsme se třeba dozvěděli, že čtvrtek je pracovní den, posléze krátký pracovní den a nakonec státní svátek a kdo bude nutit jiné k práci musí jim zaplatit o polovičku více než obvykle.

V Ammánu nakonec začalo včera sněžit kolem čtvrté odpolední a přes noc napadalo asi třicet centimetrů. Je pátek, víkend, nikde se nic neděje, sněží dál a žádná panika. Občas na nás mrkne i sluníčko. Možná si takhle Ammán nakonec na zimu i zvykne.

14. února 2015

VVP

Jako by kdokoli pochyboval o tom, že zatímco bude VVP předstírat, že souhlasí s příměřím, udělá vše pro intensifikaci konfliktu, aby ve chvíli, kdy na jakékoli skutečné jednání dojde, Rusko kontrolovalo co nejvíce ukrajinského území. Momentálně asi nejnebezpečnější člověk na planetě.

11. února 2015

Šunka v Ammánu (zpověď)

Přiznám se, že mě potěšilo, že po celém Ammánu několik dní vlají české vlajky. Přiznám se, že jsem na setkání do Interkontinentálu šel primárně se záměrem zjistit, jestli v prezidentském doprovodu nebude někdo známý, případně zda nepotkám kohokoli, s kým bude zajímavé si popovídat. Přiznám se, že více než poprvé naživo slyšená Zemanova touha za každou cenu bonmotit na hranici netaktnosti mě zaujal projev jordánského premiéra, který jako by právě zejména vedlestojícímu představiteli mé rodné země dlouze vysvětloval, že psát rovnítko mezi náboženstvím a lidskou šíleností je hloupost, protože idioti a lunatici existovali a existují v islámu i v křesťanství, což neznamená, že by jakékoli z těchto vyznání bylo více či méně násilnické. Přiznám se, že jsem si do fronty na potřesení si rukou s presidentem nešel stoupnout zcela úmyslně. Přiznám se, že krom pár velmi zajímavých setkání mě na celé presidentské návštěvě nejvíce zaujala čerstvě dovezená šunka. S křenem.

7. února 2015

Nad dopisy diváků

Často se mě posluchači a čtenářky ptají, co takový humanitární pracovník dělá. Též nezřídka dostávám dotazy, proč náš oblíbený komentátor (já jako) nepíše častěji. Hodně tazatelů se správně domnívá, že zachraňovat svět není žadná procházka růžovým sadem, protože se záchranář má co ohánět. Tu vyléčit malárií zužované děcko, tu naložit kamion plný mouky, tu se schovávat před palbou nevyzpytatelných teroriistů. Nemohu se nepodělit svými znalostmi na toto téma.

Devadesát procent času trávím v kanceláři psaním emailů a jiných dokumentů a posedáváním na různých schůzkách. Protože je mé stávající pracoviště velmi rozsáhlé a dynamické, nezbývá mi než se spoléhat na moderní technologie, abych si všechny své závazky pamatoval. Na konci týdne můj následující víkend vypadá zhruba takto:

Na volné dny si záchranář krom psaní blogu a sjíždění posledních zpráv ze světových finančních trhů naplánoval výlet do uprchlického tábora a pozdní odpoledne na masáži v Šanghaj centru, následované hodinou arabštiny. Trvá nicméně jen chvilku, než se plány změní natolik, že ani na emaily během pracovní doby čas nezbyde. Aneb takto vypadá kalendář na konci týdne.

Samozřejmě vše velmi produktivně a úspěšně strávený čas. Napadlo mě, že za každých pět nalezených rozdílů bych mohl věnovat písničku, ale bylo by moc jednoduché. Raději budu přemýšlet, jak fungovat jinak, aby se ze mě nestala totální kancelářská krysa.