29. května 2011

Nevyšlo

Oči mi přistály na starším článku, který se jmenuje „S Wilfriedem to nevyšlo, Česko bude reprezentovat syn rodáka z Etiopie.“ Byl jsem zvědavý, co že to nevyšlo, a čtu, že před dvěma lety fotbalový svaz zjišťoval, jestli by jeden kluk z Pobřeží slonoviny mohl získat české občanství a reprezentovat. Nevyšlo to. Dumám, lze-li srovnávat pokus o získání občanství pro cizince s tím, že se v Třebíči narozený český občan dostal do nedávné nominace. Facth asi nevyšlo.

Milorad Komadič

Prý bych se měl začít vyjadřovat k aktuálním světovým otázkám, aby se mi tu trochu zvedla návštěvnost. Druhá možnost je pověsit sem pár hambatých obrázků a tu a tam použít nějaké to lascivní slovíčko, které mě nachytá do internetových vyhledávačů. Nechám až jako plán Bé. Poněvadž o zvednutí návštěvnosti zas tak nestojím, zkusím nejprv ty politické aktuality.

Dumaje nad zprávami o „dopadení“ srebrenického řezníka se nemohu zbavit myšlénky, že se tak nestalo bez vědomí, ba svolení staříkovy rodiny a minimálně s desetiletým zpožděním. Srbským politikům bylo opakováno, že se o jejich evropských ambicích bez Mladiče v Haagu nikdo bavit nebude, takže natahovali, jak mohli, a nakonec, když už se skoro nikdo nedíval, Ratka za poklepování do vlastních ramen pustili. Nezapomněli přitom opakovat, že dopadení bylo umožněno zvýšením odměny za informace k němu vedoucím, o čemž si nemůžu myslet než jedno: Bullshit.

Jakkoli je symbolika Mladičova dopadení obrovská, mohlo a mělo k němu dojít mnohem dříve a srbští politici, policie a kdokoli se na kolotoči podílel by se měl hanbou propadnout. Možná čtu příliš mnoho krimi, prostě mi přijde zvláštní, že ex-generála bylo obtížné vypátrat, když celá jeho rodina věděla, kde se nachází (dům v Lazarevu, kde byl „dopaden“, patřil příbuzným). Nehledě na videomateriály s ním, které se periodicky objevovaly ve veřejném prostoru. Ze všeho mi na jazyku zůstává nepříjemná pachuť, kvůli níž se nemohu zbavit dojmu, že fraška, kterou jsme shlédli tento týden, je spíše plivancem do tváře pozůstalých po tisících obětí, které má ochrnutý generál na svědomí.

27. května 2011

Tlačítka

Tak mi zas přistála myšlénka, se kterou jsem se nemohl tady Na Mýtince nesvěřit. Loudnul jsem si stránku, že začnu psát, a v tom vedle svého xichtu vidím tlačítko „Zobrazit celý můj život.“ Zatracené podvědomí, zatracený Sigmund, zatracený zrak. Zase ale proč by ne: klikneš a vyskočí ti nějaký organigram nebo životogram a nemusí to být jak v té reklamě na vizoura (co se ti mihne hlavou, když...) nebo k použití pouze těsně před sebepověšením. By se třeba slušně hodilo k výchovným účelům: „Hele mladej, pocem, sedni si, tak, klikni si sem, vyďyš, co ty seš za zmetka!“ Mmm, anebo radší ne. A o co jsem se s deníčkem chtěl podělit původně, jsem samozřejmě zapomněl. Beztak bych mu zase lhal. Raději budu domýšlet, jak se dobrat k tomu sebeesemesování, o které se opravdu, ale opravdu dlouhodobě zajímám, protože mi dávno lezou na mozek mnohé aeroporty světa. Aha, možná by šlo spojit. Klikneš, zobrazí se ti celý život, a pak se esemesneš do ...

23. května 2011

Na pranýři

Chystaje pranýř pro druhé, chytil jsem se sám. Před nedělní půlnocí, která se odehrála ve středu odpoledne. Že se nebojím, tak tady to je.

K maturitám (a těžebním limitům)

O víkendu doťukalo dvacet let od chvíle, kdy jsem obelstil rodiče a odmaturoval a pár dní dříve, než jsem oznámil. Tedy rodičům jsem jen chtěl ušetřit nervy, obelstil jsem učitele na teplickém gymnáziu, kteří mě od maturity do mnohatýdenních alkoholických spárů poslali vcelku spokojeného. Čeština, anglina, matika, ruština, a jen z té češtiny jsem měl za dvě. Se spokojeným úsměvem vzpomínám, jak v dobách ještě stále polistopadových nebylo obtížné přesvědčit porotu (pardon: maturitní komisi), že sebezvaná superstár Kosťa umí rusky. Když jsem o deset let později vyprávěl Čečencům, za břicho se popadali.

Dvacet let po Kosťově maturitě se slovutné (a jsme uňho zas) ministerstvo škol rozhodlo otestovat po desetiletí chystané státní maturity. Krom meziškolního souboje na prestiž (heč, naši kluci a holci jsou chytřejší než vaši) mi smysl státních maturit uniká. Proto asi budu v příštích volbách volit to politické uskupení, které si dá za cíl nejen státní maturity zrušit, ale i konkrétně vyjmenuje a postaví na pranýř chásku, která na ně z eráru vytunelovala miliardy a chystá se těžit dál. Těžební limity bylo třeba nastavit dávno nejen v rámci Severočeského hnědouhelného revíru.

P.S. A pokud současní čeští vládci odkývají ničení dalších lidských obydlí a ohlodávání Krušných hor za účelem zisku sirného hnědého uhlí a tučných dotací pro politické jedince a strany od uhelných megakopáčů, hlasuji pro zavedení státních maturit pro členy vlády a za špatné výsledky domácí vězení. Totéž bych koneckonců uložil i některým viditelně brainwashlým českým novinářům, kteří mi včera z obrazovky tvrdili, že se nyní jedná o energetickou budoucnost země a vůůůbec ne o obchodní zájmy uhelných lobbistů.

8. května 2011

Docent, dochtor, kandidát, zvěd

Jako správný virtuální člověk. Nejprve mi spadne čelist při čtení čehosi, následně něco napíšu na xichtoknihu a přitom mě napadne, že toho musím napsat víc, a skončím tady. Tentokrát o vysokoškolských titulech.

Neexistuje asi lepší důkaz o zamindrákovanosti české společnosti než lpění na vysokoškolských titulech. Když přijdu na úřad, nebo jednám se spřízněnou firmou, je mi úplně fuck, jaké má kdo formální vzdělání. Nemluvím o dochtorech medicíny, právnících a dalších, mluvím o tom, že si někdo napíše hrdě před jméno Bc., což já nečtu jinak než: A safra, to musí být ale mindrák! Chápu, že ukončené vysokoškolské vzdělání je bránou k lepšímu zaměstnání apod., naprosto normální, samozřejmě. Též vím, že v určitých situacích působí vážněji, jako dobrý trik, vezměme například takové kandidtské listiny do voleb. Nic nemění na tom, že nevidím důvod si kazit pěkná jména nějakými písmenky, které často pranic nevypovídají o vzdělání, umu, či pracovnímu použití člověka.

Jedna banka mi vyrobila kartu, kterou jsem reklamoval, protože mi na ní přidali můj trapný titul, který přitom v žádném dokumentu krom diplomu oficiálně nemám. Po dvou reklamacích, které k nápravě nevedly, jsem rezignoval a doufal jen, že až karta vyprší, nová bude v pořádku. Nestalo se. Slečně v bance jsem se pokusil vysvětlit, že žádné komplexy ohledně vlastního vzdělání nemám a písmenka před jménem mi přijdou směšná. Marně. Na rozloučenou mi dala vizitku, na které bylo napsáno "student-DiS", což prý znamená diplomovaný specialista a vysokoškolským titulem ani není. Nová dimenze, pochopil jsem: Ať si každý před i za jméno hodí, jaká chce písmena, jako ten posunovač u dráhy z vtipu (PUDr.).

FBBr. (FejsBukař+BloggeR) PK kandidát, zvěd

7. května 2011

Zlobiví rodiče

Slovutné ministerstvo školství prý už na podzim začne testovat smlouvy s rodiči dětí s kázeňskými problémy, dle kterých si například rodič bude muset vyzvednout ze školy zlobivé dítě, které personál nemůže (či nechce?) zvládnout. Protože mám apriori odpor k sankčním řešením rodinných, společenských, ba mezinárodnch problémů, maličko jsem při čtení zpráv nadskočil (naštěstí v Oslo zemětřesení neznají, takže žádná panika), protože se mi vybavilo množství situací, jak asi bude uvedený paragraf naplňován v praxi. Je život na Marsu, není život na Marsu, mmm, už vím, proč není, všichni Marťani jsou na MŠMT.

Navrhovaný text smlouvy neznám, takže si jen domýšlím, jaké asi budou sankce při nenaplnění (nevyzvednutí zlobivého děcka). Zákaz vstupu do školy, vyloučení z kolektivu, přeřazení do zvláštní školy (ano, vím, že přejmenovali), sám bych navrhoval vyloučit ze vzdělávacího procesu: Zlobí, znamená že se nechce učit, tak proč to těm dětem cpát, dyk máme demogracii a demogracie je i pro děti, které si v tomto případě vybralo „nechci se učit.“ To už by byl ale zas ten Ázerbajdžán, kde se na dotaz, jak je možné, že prezidentovy děti vlastní nemovitost v Dubaji za desítky miliónů dolarů, dostalo Washington Post odpovědi, že Ázerbajdžán je demokracie a každý, dokonce i děti, může vlastnit, co chce.

Napadá mě i přirovnání s Gruzií, kde se vzdělávací strategie, je-li jaká, též soustřeďuje na následky, nikoli příčiny problémů. Gruzínské ministerstvo školství řeší problém rostoucího násilí na školách instalací kamer a civilních policajtů (absolventi policejní akademie zaměstnaní školstvím) bez jakýchkoli pokusů řešit příčiny problému. Poslat zlobící děcko ze školy je řešením podobným, takže proč se neinspirovat a rovnou i u nás nenabrat policajty a nenakoupit kamery. Ha, možná jsem nakonec pochopil, why on earth se ABL (pardon: VV) dostala do vlády.

Nevím, jestli lze předpokládat, že většina nezvládnutelných dětí vyšla z obtížných rodinných podmínek, kde se jim rodiče nemohou či nechtějí řádně věnovat. V každém případě považuji za nebezpečné, ba zákeřné, že se ministerský návrh odívá do blahých záměrů zvýšení zájmu rodičů o vzdělání potomků, anžto ani za třicet chilských per neuvěřím, že si na ministerstvu kdokoli opravdu myslí, že podpisem smlouvy se rodičovský zájem zvýší. Jestli se cokoli zvýší, bude to množství fyzických trestů dětem, pravděpodobně i množství dětí, které postupem času do školy, která je nechce a jen prudí rodiče, přestanou docházet. Smyslem rodičovského kontraktu je legitimizace radikálních posupů vůči dětem, které jsou v tom vesměs nevinně. Že se maskuje za blahý záměr zvýšit rodičovský zájem, je přinejmenším podezřelé.

Ještě že to tady nikdo nečte, jinak by se na mě určitě navalily výtky, že nechápu jak je to se zlobivými dětmi obtížné pro učitele, jak jeden harant dokáže narušit vzdělávací proces pro ostatních děti atd. Raději tedy podotknu, že podobné výtky nejsou místné, protože nenamítám, ba se ani nezamýšlím nad kázní ve školách, ani nepodporuji anarchii ve třídě. Navrhované řešení mě nicméně leká, a to mj. proto, že neřeší příčiny, jen se pokouší dosti nemotorně odstraňovat následky, což potažmo může příčiny dále prohlubovat, případně ohrozit jejich řešení, které často škola může (ba měla by) poskytnout.

Abych ale nezněl jen jako kverulant a přišel s nějakým protinávrhem. Navrhuji vybavit školy plejstejšnama, jejíž vzdělávací hodnota (postřeh, strategie, často základy angličtiny atd.) je neoddiskutovatelná, a každé neuklidnitelné děcko bych vyhodil ze třídy, ať si jde hrát. A každého učitele bych hodnotil podle toho, kolik dětí udělá vše pro to, aby mohly jít na plejstejšna. A kohokoli napadlo uzavírat smlouvy o trestání zlobivých dětí za jejich nekompetentní rodiče bych poslal zpět na Mars.