26. července 2015

Pytlíci a pytlíky

Zahlédl jsem zprostředkovaně titulek v jednom bulvárním plátku, který popisoval hromadné venčení psů v teplickém lázeňském parku, coby poslední geniální způsob, jak posedávání v témž parku znechutit arabským návštěvníkům lázní. Je pravda, že po teplické lázeňské zóně poletuje nepatrně více igelitových pytlíků než dříve a asi bude pravda i to, že zčásti lze přisoudit zahraničním lázeňákům, kteří si vcelku oblíbili posedávání v parku v představě, že po nich, stejně jako doma, někdo uklidí. Sám jsem měl několik minirozhovorů, ve kterých jsem vyčerpal veškerou arabskou slovní zásobu, jež však nakonec vesměs skončily tím, že dotyčný poponesl svůj pytlík o pár metrů do jednoho z mnoha odpadkáčů. Teď mě napadá, že je mi pár bezprizorních pytlíků asi milejších než park plný psích výkalů, ale co nadělám, když to část sousedů vidí jinak. Jen aby pak na vysbírání všech těch sraček nakonec stačily pytlíky.

24. července 2015

Postfaktuálně

Amdžad se mi dávno nepokrytě směje, že ve svých solilokviích často lamentuji nad úskalími dnešní postfaktuální doby, ve které už neexistují žádná fakta, jen vlastní domněnky a předsudky, v nichž se díky virtuálnímu informačnímu balastu jen stále utvrzujeme. Debatovat již není potřeba, protože je mnohem snazší nic si nemyslet a příliš nenamáhat mozek, jen selektivně pracovat se sebeobskurnějšími zdroji, které se nám hodí. Debatovat je téměř nebezpečné, protože po komkoli s jiným názorem se agresívně plive. Hloupneme, anžto debata není příležitostí k vzájemnému obohacení se o nové informace, ale soubojem na život a na smrt, ve kterém je třeba vyhrát a ony vlastní domněnky a předsudky uhájit všemi možnými prostředky. Naučit se pár, ne vždy ověřených či ověřitelných, argumentů a s vážností ve tváři je opakovat, nejlépe s „že jo“ na konci, aby bylo jasné, že jediné, co se v reakci očekává, je souhlas. Nikoli opakování smyšlených floskulí, leč debata je pro blby. A gůgl umí vyplivnout odkazy k čemukoli. Právě jsem třeba napsal "earth is flat" a za pouhé 0.63 sekundy dostal 159 miliónů odkazů. Už se těším, jak si večer počtu a pak se zapojím do nějaké heliocentrické internetové diskuse.

Když jsem si nedávno byl veřejně popovídat o hordách uprchlíků, dostalo se mi různých reakcí, včetně vulgárních urážek jen proto, že mám na téma názor, který kdosi nesdílí. Od lidí, které jsem v životě nepotkal. Míra frustrace a agrese nejen v internetových debatách mě částečně zaráží a částečně fascinuje. A asi nejvíce utvrzuje v tom, jak progresívně hloupneme. Téměř prskám smíchy nad komentářem pod výrokem veřejné osoby typu: „Dosud jsem vás volil, ale po tomhle zapomeňte.“ Jako bychom vždy ve všem museli souhlasit a nesouhlas znamenal nepřátelství. Jako bychom měli být všichni naprogramováni na tytéž názory. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.

Nedivím se, že se ze souboje myšlenek a vizí ohledně směřování společnosti politika změnila v pouhou technologii udržení moci. Že je tak málo politiků, kteří se nebojí mít na cokoli vyhraněný, argumenty podepřený názor. Velká část voličstva nebude souhlasit s jakýmkoli názorem a co pak v příštích volbách. I když je vlastně jedno při pohledu na politickou garnituru, ať už tu část, jež nejen nám vládne či na ty, co sedí v opozičních lavicích. Beztak bude v příštím parlamentu zas o trochu víc rasistů, xenofobů a hochštaplerů. A ze mě holt politik nebude, když jako blb dokola opakuju svým kolegům, že se mnou nemají souhlasit jen proto, že jsem jejich šéf, že potřebuju, aby si vytvořili svůj názor, protože nejlepší možné řešení vygenerujeme pouze skrz debatu, podrobné zkoumání různých názorů a porovnávání dat, na základě kterých si každý z nás názor vytvořil.

Vím, vím, když s někým nesouhlasím, nezřídka zvýším intenzitu hlasu a pustím se do vášnivé debaty, ve valné většině situací však jen kvůli debatě samotné. Přinejmenším do chvíle, než se můj spoludebatér urazí. Nebo řekne, že má právo si myslet, co chce. Respektuji. Jako já mám právo si myslet, že názory druhého jsou pitomost, i když je mi vždy líto, když ze sebe kdokoli mně milý dělá vola. Hm, před týdnem jsem jednomu téměř neznámému chlapíkovi řekl, že je full of shit. To jsem asi ještě nikdy neudělal. Asi se mi krátí zápalná šňůra. Nebo se jen snižuje má tolerance k rasistickým a xenofobním zhůvěřilostem. Od kohokoli. Včetně v Anglii žijícího Nepálce.

Postfaktuálno je potenciálně totalitní, nejen proto, jak je totalitními režimy protežováno. Všiml jsem si poprvé během války v Čečensku, kdy ruská média vypouštěla vždy několik verzí posledních událostí, vytvořila několik pravd (včetně dětsky absurdních lží), aby každý mohl věřit té své a skutečná pravda nakonec nevyšla najevo. Přestala existovat. Totéž jsme viděli i kolem MH17, jehož první výročí sestřelení ruskou armádou (sic!) jsme si nedávno připomněli. Totalitní mašinérii opět stačilo vypustit několik verzí příběhu a fakta přestala existovat. Každý si vybere vlastní verzi dle míry vzdělání, různých loyalit a dalších intelektuálních a emocionálních parametrů a ve všem ostatním uvidí konspiraci, protože pravdou je jen nakonec to, čemu sami chceme věřit, na fakty nehledě. Přestaly existovat.

Na chvilku jsem si teď připadal jako stařík, co varuje před nástrahami internetu a jiných moderních komunikačních technologií. Vím, že i před lokomotivou varovali jako před ďábelským strojem. Ale to jsem nebyl já. Ani před internetem nevaruji. Jen mě fascinuje. Včetně nepřímé úměry mezi zajímavostí mnohých autorů a množstvím slov, jež dokážou napáchat (aneb jedna rána do vlastního palce nikdy není ku škodě). Při pohledu na zpola plnou sklenku si raději myslím, že postfaktuální nakonec neznamená totéž co předtotalitní, že se Orwell nesekl o pár desetiletí a vše to byla a je jen fikce.

20. července 2015

Gaza +1

Je hodně míst, o kterých se u nás mluví jen v souvislosti s nějakým problémem. Třeba s válkou. Třeba Gaza, kterou před rokem rozmašírovala izraelská armáda. Potřetí za posledních deset let. Spravedlivému boji proti kassámům padlo za oběť 2 200 palestinských převážně civilistů a 73 izraelských převážně vojáků. A taky 17 200 obydlí, z nichž ani jedno nebylo za rok opraveno, anžto blokáda Gazy pokračuje a izraelská vláda pod různými záminkami brání importu stavebního materiálu. Nejen.

Operaci „Ochranné ostří“ jsem vloni sledoval zejména na BBC a Al Jazeera a nevěděl, zda se smát či plakat nad výroky ideologicky šílených politiků a komentátorů, reprezentujících obě strany konfliktu. Rozdíl byl nepatrný, ale byl. Možná jsem ale jen nespravedlivý. Bo mi je hůř při poslouchání lží a výmyslů proudících z úst vojenských a politických představitelů státu, který chce být považován za demokratický, než při sledování palestinských představitelů, od kterých toho zas tolik nečekám. K tomu všemu ještě český internet, jenž dychtivě hltal jakoukoli volovinu, kterou mu předhodila propaganda izraelské armády. Zatímco já měl v Gaze během války několik kamarádů, kteří ten masakr cítili na vlastní kůži a jejichž následný popis událostí vyvolal nejednu vzpomínku na zážitky z ruského bombardování Čečenska.

Válka je vůl. Úplně každá.

P.S: Nejstarší izraelský denník Haaretz vydal k prvnímu výročí zvláštní přílohu, která alespoň zčásti stojí za přečtení.

19. července 2015

Island v ČR nechceme

Jakožto vystudovaný nordista (paní docentka snad promine, že se k tomu stále ještě hlasím) nemohu nevyjádřit rozhořčení nad tím, že se po různých českých náměstích scházejí skupinky frustrovaných alkoholiků právě pod tímto sloganem. Island je nádherná země, která nikdy nikomu nic neudělala, kromě vlastního krachu (z něhož je prý už ale venku) a porážky českých fotbalistů v kvalifikaci na ME. Za tu si zas prý ale můžeme sami. Navíc, zdá se, málokterý z čelných aktivistů tohoto hnutí na Islandu byl. Jeho šéf se dokonce přiznal, že byl jen kdysi stopem v Turecku, což je ale úplně, ale úplně na blbou stranu.

18. července 2015

Tvýt

Za sedm let mě příliš nezaujal. Teď převzalo naše mediální oddělení. Prý damage control. I fotku změnili. #seprýnevejdudo140znaků @kostitras

15. července 2015

Ramadán

Končí nám Ramadán. Lidi jsou unavení z tepla a nedostatku spánku, protože o Ramadánu se paří. Rodinně. Celou noc se pochoduje z návštěvy na návštěvu, protože spát beztak nemá smysl, když každý večer začíná rodinnou sešlostí, bo iftar je třeba absolvovat mezi nejbližšími. A noc je pak příliš krátká na to, aby se přehánělo se spaním. Takže se spí čtyři hodiny denně a další den vypadá divoce. Minulý týden jsem na dvou kilometrech od nás do kanclu jiné kanceláře minul čtyři bouračky. Drobné. Polibek dvou plechovek, protože pozornost a reakce o Ramadánu není totéž, co jindy. Pozítří už ale konec. Moudrý muž zahlédne dalekohledem kousíčíček přibývajícího měsíce a začně Eid, čtyřdennní oslava a rychlý návrat do reality. Pro naše zaměstnance i změna ze šestihodinové na osmihodinovou pracovní dobu v roční období, kdy teplota v lágrech hravě přesahuje čtyřicítku.

Vloni jsem měl pocit, že je jordánský Ramadán nervóznější, letos mi přijde opak. Možná i proto, že se ráno dostanu do práce za šest minut, zatímco běžně mi stejná cesta trvá klidně i třikrát déle. Krokem přes abdounský most troubícím davem plechovek. Ať už je jakkoli, usmívám se při vzpomínce na svůj první Ramadán před třinácti lety i při myšlence na to, jak se mé vnímání tohoto i jiných rituálů postupem času změnilo. Ramadan kareem, stále ještě, i když vlastně už Eid mubarak!