O žlutém lese

Pětadvacátý březen mám spjatý se soukromým výročím, dnem, kdy jsem nastoupil do letadla, nechal za sebou, v dobrém i v ne příliš dobrém, svůj předchozí život a stal se expatem na plný úvazek. Dnes je to přesně 19 let, co mě letadlo dostalo do Moskvy, kde jsme s Pléšou následně dali pár piv umakartovém pokoji Českého domu.  

Odletěl jsem s tím, že si vyzkouším na rok a od té doby žil v Rusku, Gruzii, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, Pákistánu, Jordánsku a Iráku, a pracoval i třeba v Jižním Súdánu, Turecku, Sýrii nebo Kyrgyzstánu. Po třech letech se základnou v ČR teď v jednom ammánském hotelu začínám další expatskou kapitolu. Nepochybně znamenalo uplynulých devatenáct let řadu cest, kterými jsem nešel. Té, již jsem si vybral (the one less trodden by), nicméně vůbec nelituji.

Hyeny

Boj o ovládnutí veřejnoprávní televize prospěcháři a psychopaty a učinit tak včas před konáním podzimních voleb se dostal do posledního kola. Ve sněmovně se představilo šestapadesát kandidátů na čtyři místa, která se uvolní na konci května, a bylo to hodně zajímavé defilé, ve kterém nechyběli profesionální šiřitelé fake news, psychopatičtí obdivovatelé ruského fašismu, ani fašisté čistě čeští. Původně jsem chtěl zveřejnit pár profilů, ale asi je zbytečné, protože se nevyhnutelně blížíme k tomu, že kontrolu nad ČT převezmou antisystémoví ignoranti ve službách Anonistů, Komančů a Pitomiovců, kteří následně pročistí investigativně novinářské pořady a pošlou ředitele telky do důchodu.

Stávající bitva o nezávislost veřejnoprávní televize není dle mého soudu vyhratelná. Cokoli změní pouze volby, ve kterých zmíněné partaje dostatečně nezabodují. Nevím, jestli je reálné, zvlášť když si před mezitím tři zmíněné partaje nepochybně zajistí hlavní hlásnou troubu, ale stále intenzivněji si říkám, že je třeba dělat cokoli pro to, aby šlo jen o jednu bitvu ve válce za zachování demokratické, svobodné a tolerantní podstaty naší společnosti. Kdokoli podporuje ANO, KSČM či SPD, aktivně škodí této zemi.

Bez vítěze

Má bublina chrchlá kouřem, zanechaným fotbalovým utkáním, ve kterém v Praze sídlící čínský klub porazil skotský klub sídlící... ve Skotsku. Alespoň něco funguje. Jestli jsem pochopil správně, došlo v zápase i na kung-fu (německý Welt ho nazval nejbrutálnějším faulem roku) i na pozápasový boj bez pravidel. Obě potyčky možná naplňující skutkovou podstatu trestného činu napadení. Fotbalisté hostujícího klubu též nebyli po zápase vpuštěni do kabin, jako by hráli okresní přebor někde doma v Číně.

Během utkání se hráč hostujícího teamu a českého původu přitočil k domácímu hráči finského původu a cosi mu zašeptal. Načež domácí hráč začal křičet "rasism, rasism, he said fucking monkey" a tím se z maximálně nedůstojného sportovního klání ze strany domácích stalo maximálněji nedůstojné v provedení obou aktérů. 

Přišlo mi zajímavé, že zatímco české zprávy jsou vesměs uražené, skotský team jede masivní kampaň, ve které se soustředí pouze na údajný projev rasismu. Sám český hráč už se nechal slyšet, že nazval soupeře slovy "fucking guy." Což by sice odpovídalo jazykovém znalostem průměrného českého čutálisty i délce projevu, zaznamenaného na různých kamerách, ale, ruku na srdce, opravdu tomu chceme věřit?

Též mi přišlo zajímavé, že se primárně řeší, proč si čutálista zakryl drštku, a že to asi musí znamenat, že určitě chtěl říct něco strašného (jak se asi řekne anglicky naschválníček?), ale nějak se upozadilo asi nejdůležitější z celého zápasu, a to, že má jeden z hráčů po brutálním zákroku soupeře zlomenou lebku. Další z domácích hráčů navíc zase po zápase přiznal, že mu vůbec nešlo o fotbal, ale o to, aby zranil některého ze soupeřů

Nepochybuji, že jsou mnozí čeští čutálisté rasistické tužky, stejně jako nepochybuji o tom, že skotský team rozvrtěl psa, aby se nehovořilo o samotném zápase. Stejně jako nepochybuji, že v následujících roztržkách byly sociální sítě plné rasistických a dalších urážek z obou stran, jako by každý Pepík nebo Jack sám stál na hřišti. 

Co z různých, i oficiálních reakcí jednoznačně vyplývá, je jakýsi pocit povýšenectví britských médií i voxu populi nad burany z východu, u kterých se tak nějak předpokládá, že se budou chovat neomaleně. A s domnělým rasismem nelze přeci bojovat jinak než otevřenou xenofobií. Chápu samozřejmě, že jsou hráči skotského teamu extrémně citliví na jakýkoli projev rasismu, když ho týden co týden zažívají na vlastních stadionech.

Naprosto nesnáším jakékoli projevy rasismusu, což potvrdí většina mých příbuzných a kamarádů, kteří se diskusím na toto téma se mnou vesměs úzkostlivě vyhýbají. Zároveň si ale tak nějak v rámci zachování proporcionality situace myslím, že než tři jakákoli a z jakékoli pohnutky pošeptaná slova v kontextu celého utkání zas tak moc neznamenají. 

Ale jinak jsem celkově vlastně rád, že mě koukání na fotbal už zas tak moc nebaví.

Zlodějská čapka

Kreml se vydal na boj proti sociálním sítím, protože se přes ně domlouvají protiputinovští demonstranti. Oficiálně jde tedy o nutnost chránit ruskou mládež před neschopností socek v čele s Twitterem eliminovat posty, týkající se sebevražd, drog, pornografie, a další, z ruského pohledu ilegální obsah. Trnem v oku jsou samozřejmě primárně posty kritizující různé ruské okupace či ruskou věrchušku, jejíž hanobení je v určitých kontextech též nezákonné.

Na sociální sítě nelze vyvíjet nátlak bez obviňování USA z různého ovlivňování a machinací. Zatímco ruští vládcové dobře rozumí rozdílu mezi státní správou a velkými soukromými firmami, velká část ruské populace tento rozdíl nevnímá. Příliš ho nezažívá. Jako vždy je primárním cílem humbuku vytvořit příběh o tom, jak jsou všichni proti nám, a proto je třeba se bránit.

Optimista si řekne, že Kremlinům teče do bot, takže dále utahují šrouby. Pesimistu asi napadne, že Voloďa a spol. ztratili poslední zábrany, protože mají vše natolik pod kontrolou, že jim jsou jakékoli reakce na další totalitarizaci země zcela ukradené. Co se zdá nicméně jasné, je, že Voloďa a spol. ztratili trpělivost, když umlčení největšího Putinovského kritika smyšleným žalářem nezafungovalo, jak mělo. A tak se dále nechávají inspirovat Íránem a Čínou (Severní Korea je sociokulturně přeci jen vzdálenější), kde boj o držení hub a kroku probíhá sice jinak, ale s podobnými výsledky. Takový portál VK, ruská verze FB, kontrolovaná skupinkou pro-kremelských oligarchů se už dávno spíše než Xichtoknihou inspiruje Vejšinem (WeChat ergo WC), i když s nějakou půlmiliardou uživatelů má asi polovinu zákazníků svého čínského bratrance.

Modří již vědí, že si Navalny odpykává dvouapůlletý trest za údajnou, nijak neprokázanou a dle Navalného stoupenců naprosto smyšlenou, korupci, za kterou původně dostal podmínku. Součástí podmínky bylo pravidelné se ukazování na příslušné policejní stanici, což Navalny porušil tím, že se opakovaně nedostavil, když se léčil v Německu poté, co se ho ruské tajné služby, nepochybně minimálně s prezidentovým vědomím, pokud ne přímo na jeho zadání, pokusily zavraždit. Díky různým souhrám okolností si Navalny dovolil nezhebnout, ale áha, nepřišel se ukázat policajtům, simulant jeden!

Ljošovi asi nepomohlo, že před svým zabásnutím sundal rukavice a zveřejnil pár výborně vyrešeršovaných, ale nekompromisních videí, se kterými mu pomáhala skupina Bellingcat, v nichž v pomyslném souboji s Voloďou sundal rukavice. Skončil tedy v base, ze které buď nevyjde (zakopneš, upadneš, ani táto nezavoláš), nebo se mu z nějakého důvodu prodlouží, protože představa, že by se vrátil ven jako hrdina, nemůže být pro Kreml myslitelná. Na přemýšlení mají Kremlini asi půldruhého roku, během něhož dojde k další monopolizaci moci, veřejného informačního prostoru a různých finančních toků.

A k tomu je potřeba trochu zpacifickovat ty internety, momentálně reprezentované zejména modrým cvrlikálkem. Nu a z historie víme, že je nejsnazší si představit různé varianty, jak se dají podobné nástroje zneužívat k mocenským a jiným nekalým záměrům, a obvinit z toho ostatní. Aneb jak se o křičících zlodějích říká v Rusku, на воре и шапка горит.

Baby steps

Trávím každý den desítky minut posloucháním ústředny na našem ajťáckém servisním centru, a ne proto, že kdykoli jsem první v pořadí, opakuje mi paní dvouhlasně „You are number… one.“ I když jí to, pravda, nerozporuji. Každý přeci tu a tam potřebujeme trochu zvednout sebevědomí. Zvlášť když se potýká se superzabezpečeným vládním serverem, který se nechce poddat.

Minulý pátek jsem se dostal přes první ověření totožnosti, v sobotu mi aktivovali emailový účet, včera jsem se proťukal přes druhé heslo a dnes zprovoznil i generátor náhodných čísel, takže jsem se konečně podíval, jak vypadá náš intranet. Ba se na chvíli dostal i do své nové mailové schránky. I když posílat zprávy zatím nemůžu, jako v tom slavném vtipu, ve kterém sovětští soudruzi vymysleli nový způsob komunikace s Leninovou mrtvolou, jen jim zbývalo dořešit jednu maličkost. Neodpovídal. Podobnost čistě náhodná. Pumpař nejsem.

Z předloňska si naštěstí pamatuju, že je třeba ke všemu přistupovat trpělivě a s klidem, což naštěstí umím vcelku dobře. To by bylo, abych do konce měsíce neposlal alespoň jeden mail.

Výročí

Rok od českého zkovidovatění, deset let od začátku války v Sýrii.

Nikdy jsem se necítil komfortně srovnáváním průšvihů, které jsem viděl ve světě, se situací u nás doma a často mi spoludebatujícími nabízeným závěrem, že si málo vážíme, jak se u nás máme. Byť chápu, že má nejeden nutkání podobná srovnání pokorně činit. Sám bych si přišel nějak lepšolidně a povýšenecky, kdybych soudil různá česká nespokojená brblání jen proto, že je jinde válka. Život není pejříčko a každý se holt stará, jak umí. A mnozí neumí. K brblání též nepohybně existuje řada různých důvodů, které všechny nemůžu znát, i když je jasné že lidé zvyklí na nepřízeň osudu všeobecně zvládají různé nepříjemné situace s větším klidem. Asi, že vědí, že je třeba se posouvat dále za každé situace.

Dneska se srovnávací perspektiva nabídla při pročítání příběhů desetiletých dětí, které v životě nepoznaly nic než válku. A k tomu zprávy o statečných a nezlomných Češích, kteří si odmítají na veřejnosti nasadit kus hadru na xicht, často proto, že intelektuálně nezvládají rozlišit odboj k neschopné vládě od objektivně funkčních epidemiologických opatření. Kolik by za to v Sýrii dali, kdyby je před padajícími bombami a válčením významně ochránila sociální distance, hadr na xicht nebo smradlavý gel na ruce. U nás se ale nedáme.

Jak se dokola přesvědčujeme během různých antikovidových opatření, a dlouhodobě známe z českých silnic, pravidla se u nás dodržují primárně tehdy, když se někdo dívá. Nikoli proto, že si tak nějak kolektivně, většinově myslíme, že mají smysl, protože přispívají k rozvoji našeho společného prostoru. Naopak, naše vrozená nedůvěra k autoritě, dle mého nezřídka prohlubovaná pocitem vlastního nedocenění (čti: méněcennosti) a potřebou se individuálně projevit, znamená, že je s porušováním pravidel spojen jakýsi punc hrdinství.

I proto mě celkově významněji trápí desetileté syrské výročí než skutečnost, že jsem rok nebyl u moře. Samozřejmě nijak nesnižuji kovidový průšvih, tisíce zbytečných mrtvých ani emocionální, sociální a ekonomické dopady na jednotlivce a rodiny. Také si přeju, abychom se nemuseli virů bát. Situaci ale příliš neovlivním a je třeba ji přijmout, jak je, nedat se zviklat a neklesat na mysli.

Neovlivním ani situaci v Sýrii, která je nicméně od kovidu rozdílná tím, že je stoprocentně způsobená lidmi, kteří brutálně ničí životy jiných lidí. A je jedno, na které straně barikády zrovna stojí. Deset let od války, která, jako většina válek, nikdy neměla začít, je strašný průšvih, který už při troše dobré vůle mohl být dávno vyřešen.

P.S. Taky si připomínáme osmdesát dva roky od obsazení Československa náckama. A jak je dobře, že už se jedná jen o datum v kalendáři.

Odjinud

Včera rezignoval ministr zdravotnictví, protože zemřelo (dle prvních zpráv minimálně) šest lidí v saltské nemocnici, kde došel kyslík. Prý cítí morální odpovědnost. Podobné kroky jsou v zemi jako Jordánsko primárně míněny ku zklidnění maximálního společenského napětí a zpráva tak vskutku zapůsobila i na mě. Dávno jsem odvykl, že by v mém okolí rezignovali ministři kvůli morální odpovědnosti. Asi deformace lety strávenými na východě. Včetně Bestinkovidistánu.

Jordánsko má více méně několik paralelních zdravotnických systémů. Ten soukromý je pro bohaté a ani kartičky komerčních zdravotních pojišťoven neznamenají automatické bezplatné vyšetření. Cash na stůl a pak si vyřiďte s pojišťovnou sami. Máte-li. I ve veřejném zdravotnictví je často třeba před vyšetřením složit kauci, ale alespoň funguje více kartiček, ať už poskytnutých zaměstnavatelem, nebo těch státních, na které mají nárok jen nejchudší. Kvalita zdravotní péče přímo úměrně klesá s její cenou a vzdáleností od Ammánu a nějakou pojišťovací kartičku má asi 60% obyvatel.

I proto se vláda už při první vlně rozhodla k velmi rázným opatřením a měsíčnímu celkovému lockdownu. Letos už víme více a ve chvíli, kdy čísla rostou, se zavírá v sedm večer a v pátek na celý den. Počet nových denních případů je momentálně na ca. osmi tisících. Zejména díky jasným a kontrolovaným opatřením registruje Jordánsko na zhruba stejný počet obyvatel jako ČR asi čtvrtinu obětí.

Zároveň se rozjela masivní očkovací kampaň, ve které mají přednost lidé se specifickými zdravotními anomáliemi, ale jinak je pořadník dle věku. V lednu začali očkovat nad 80, teď už jsou na řadě padesátníci. Za tento týden, strávený primárně v hotelovém pokoji, jsem osobně potkal tři, kteří právě včeličku dostali nebo se v následujících dnech chystají. Právo na vakcínu mají i syrští uprchlíci a jiní rezidenti, tedy včetně mě, až dostanu povolení k pobytu. 

Jen u nás, v Burešově, stále naprosto zbytečně čekají a čekají i ti osmdesátníci. A nejeden se nedočká. 

Něco si tu uložím:

§143 Usmrcení z nedbalosti

(1) Kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. 

(2) Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.

(4) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 3 smrt nejméně dvou osob.

Mejdan u Šilerů

Na MinFinu se vedoucím pracovníkům vloni rozdalo přes jedenáct miliónů na prémiích. Samo o sobě by mi přišlo nepodstatné, i když prémie všeobecně nemám vůbec v lásce, protože nejen dle mého soudu mrví pracovní trh a podporují podivné, netransparentní, mocenské rozhodování ve stylu tomu dala, tomu dala, na toho se nedostalo. 

Tentokrát mi nicméně nepodstatné nepřišlo. V době, kdy nám vláda hlásí, jak jsme v tom společně a již rok nám každé dva týdny opakuje, abychom ještě dva týdny vydrželi; kdy má každý z odměněných, na rozdíl od tisíců podaných, jistotu předvídatelného a předpokládám, že i nikterak špatného, výdělku; kdy se kvalifikovanost MinFinu a jemu podřízených orgánů nejvíce projevuje protiprávním zaklekáváním na podnikatele a ne(z)řízou rozpočtovou a fiskální politikou, jež tuto zemi vede do ekonomické propasti a nevyhnutelnému brzkému zvyšování daní; kdy stát není schopen včas vyplatit přesčasy a jiné náhrady zdravotníkům, kteří dřou s jazykem na vestě; kdy týž stát nedokáže zajistit důstojnou podporu lidem, které připravil o příjmy, včetně kompenzací podnikatelům, jejichž provozy uzavřel atd., mi přijde přinejmenším nemravné, aby si vládní úředníci mezi sebou rozdělovali prémie v některých případech přesahující několikanásobek měsíčního platu a blížící se roční průměrné mzdě v ČR.

Samozřejmě si nedělám iluze o schopnostech a záměrech anonistické vlády, která se od samého počátku specializuje na malé domů. Strukturální korupci v partaji lze prý dohledat na účtech strany, kam jednotliví straníci posílají nezaokrouhlené malé domu, kde právě nezaokrouhlenost částky je údajně jakýmsi variabilním symbolem. Nevím, jestli to tak je, ale přišlo mi roztomilé a hodné dalšího zkoumání. 

Samozřejmě mi je jasné, že pod heslem řízení státu jako firmy se skrývá jediný cíl maximálního profitu pro toho, kdo firmu řídí. Nemám ani iluze o tom, že je ministryně financí loajální hloupá husa, co svůj dostala post za zametení Burešových finančních machinací kolem Čapáku. Jen si tu nemůžu nepoznamenat další příklad toho, jak nám anonisté s výsměchem kálí na kebule. A s nimi všichni, kdo je drží u moci.

Ars questus iratus

Večer jsem vytuhl brzy a probral se po páté ranní. Za oknem vítr a, v těchto končinách neobvyklý, a proto vždy vítaný, deštík. A přede mnou dlouhý den, kdy se dostanu maximálně do hotelové restaurace, protože každý pátek je totální zákaz vycházení. Půl víkendu v režimu, kterému se v Čečně říkávalo стоп колёса, anglicky kerfjú.

Otevřel jsem knížku (brutálně geniální a geniálně brutální Coetzee), ale hlava se mi po chvíli rozjela do práce. Zapnul jsem tedy mobil a začal pročítat zprávy, primárně na twitteru, který vždy spolehlivě vyhodí výběr nejzajímavějších statí z oblíbených zdrojů. Několik dní jsem se vzhledem k přesunu na nové místo neapdejtoval, takže jsem se ve zprávách vrátil o týden zpět. Záhy mi došlo, že jsme krom kovidu nejlepší ještě v něčem. Umíme se vytočit. Často se dokonce zdá, že se chceme vytáčet, abychom pustili ven džina vnímaného zneuznání a nespokojenosti s vlastním životem.

Vytočení znamená agresi, nezřídka vyvolanou pouze tím, že si kdosi myslí něco jiného. A je jedno, jestli je jiný názor podložený a promyšlený. Jak si dovoluje mít na cokoli jiný názor než já, debil. Coby standardní označení neznámého nebo jinakosti. V uplynulém týdnu se to debily hemžilo například ve vyostřených názorech na naprosto nedůležité interview se členy britské královské rodiny, nebo na (pravda, divné) zpomalovací retardéry v Praze. Je třeba též mít vyhraněný názor na zakleknutého chlapíka bez roušky v Hradišti, kde se debata vede pod heslem „Kdo ze zúčastněných je největší debil,“ z níž o fous nejlépe vyšel tříletý synek zakleknutého. Nebo post na téma možnosti zvýšených pravomocí místních úřadů vůči dlouhodobě chátrajícím budovám, hyzdícím jejich města, který vyvolal mj. bouři nadávek do komunistů. A přitom ani Burešovo vrtění psem kolem maturit nestojí za to, aby se člověk nasíral. Jde nám to nicméně náramně.

Neznám moc jiných jazyků, kde by „debil“ byl synonymem slova „člověk“, jako třeba „bacha, jde sem nějakej debil,“ nebo „podívej se, jak ten debil řídí.“ Rád si přečtu nějaké pojednání o tom, z čeho ta nedůvěra a zloba k anonymnímu cizákovi plyne. I když o vysvětlení, zčásti empirická, vlastně nouzi nemám. Dávno víme, že celospolečenská frustrace transformuje ve frustrace individuální a že nefunkční společnosti jsou inherentně agresivnější. Smutno jen, že se frustrace v naší společnosti dlouhodobě prohlubuje, a není to pouze kovidem, který spíše jen obnažuje hluboké kořeny.

Nechci házet pomyslným kamenem, sám jsem vášnivým debatérem, který si myslíval, že cílem diskuse je přesvědčit druhého o tom, že se mýlí. Často proto, že mi bylo líto, že si mně blízký člověk myslí něco, co považuji za zcestné, ba hloupé. Už tak nevnímám, naopak vítám příležitosti ke slušným debatám, protože nesouhlas je jedním z nejproduktivnějších procesů, kterým se člověk může něco přiučit. Pokud má zájem a kapacitu tedy.  

Nevím, proč jsem si vzpomněl na zapomenutou epizodku. Těsně před listopadem jsem ve škole absolvoval jakýsi perestrojkově demokratizační trénink, kdy jsme chodili lesem a na každém stanovišti nám byly osvětlovány různé, do té doby neznámé pojmy. Pamatuji si, že mezi termíny byla i „pluralitní demokracie“ a „názorová pluralita“, v devětaosmdesátém známé pouze z nepřístupné literatury.

Moc jsme se za těch 30+ let nenaučili. Stále se spíš fackujeme. Škoda. Ale bude líp, Burešům, Zemanům a dalším hajzlíkům navzdory.

Testy

Čím to asi je, že na ammánském letišti není problém postavit 15 testovacích buněk vedle sebe, zatímco na prvním ruzyňském terminálu raději člověk rychle proběhne, aby se nenakazil? Čím to asi je, že se v Turecku či na Ukrajině lze otestovat do půl hodiny s tím, že k vám kdosi dorazí i domů, zatímco rezervační systémy českých odběrových center nabízejí naprosto zbytečné termíny za tři týdny. Kolik u nás vzniklo drive-in testovacích míst, kde člověk pouze sroluje okýnko a připraví si mobil na zaplacení, jako třeba v témže Ammánu? Elementary.

Na předodletový PCR test jsem musel do vedlejšího města, protože jinde nebyly termíny, anžto tento stát řídí totální nemehla. Alespoň už ale Bureš přiznal, že nikdy, když nabíral do práce, nechtěl vidět maturitní vysvědčení. Což vysvětluje 90% nominací na ministerské posty.

Řídit stát jako Hepnarová náklaďák.

Moving on

Mám nový, jasně červený pas, i nový počítač, u kterého se zatím umím pouze odloggovat. PCR test na kovid byl též negativní, takže teď se jen odpoledne dostat na letiště a off I fly. Za oknem svítí slunko a poletuje sníh, od rána sedím na online semináři a nemůžu se zbavit pocitu, že snad ani nikam létat není třeba. Změna prostředí nicméně určitě prospěje, stejně jako návrat na známé místo činu.

Poprvé

Prvního září se chodí do školy a já šel prvního jako školák poprvé do nové práce. Z ložnice do kuchyně zatím tedy, ale i to se počítá. Měl jsem původně doputovat trochu dále, ale delší cestování se zatím odkládá. A projednou za to nemůže kovid ani jiní virové.

První den v práci a hned po dlouhé době plný kalendář na celý týden. A k tomu jsem si v českém tisku přečetl, že prý se na houm ofisu nepracuje, respektive si to myslí někteří naši páni menežéři, kteří nevydrží bez buzerace podřízených.

Mluvil jsem dnes s kolegy v Kodani, Bejrútu a Ammánu. Všichni sedí doma a všichni docela vědí, o čem mluví, i když zvláště ti bejrútští se potýkají s maximálním marasmem, ve kterém je kovid vlastně prudou nejsnadnější. Alimu třeba během našeho skypování dodali po osmnácti hodinách elektřinu. Na jak dlouho, nevěděl. Stejně jako netuší, jestli jeho banka nezkrachuje a zda mu nakonec vydá alespoň dvacet procent úspor.

Všechny dnešní rozhovory, načítání dokumentů i dálkové nasávání blízkovýchodní atmosféry coby neochvějné důkazy, že jsem zas součástí pracovního týmu. I když se hned tak asi nepotkáme, dost se těším.