31. prosince 2019

Petardy

Poslední den v roce se prý sluší bilancovat, plánovat, jak ten další bude o poznání lepší, zdravější a pohodovější. Taky jsem bilancovával, teď se spíš těším, aby už byl zas všední den. Asi mi též imponovávaly různá bouchátka a praskátka, byť se mi dávno nedaří si vybavit proč. Kdosi vymyslel, že budeme číslovat každých 365 dní. Kdosi jiný přišel na to, že je k této příležitosti třeba stvořit co nejvíce rámusu. Asi stárnu. A nejen proto, že mi zvuk ohňostroje evokuje zkázu a destrukci, jako koneckonců miliónům dalších v Jemenu, Sýrii, či na východní Ukrajině.

Napadlo mě, jestli existuje nějaká podobnost mezi domácí pyrotechnikou a třebas pomalováváním veřejných ploch. Potřeba se přihlásit, že tady jsem, zanechat po sobě stopu, na chvilku se vymanit ze všudypřítomných svazujících norem? Něco na tom bude, jen se je těch svátečních petardistů, co obrazně čmárají na okna tramvaje, exponenciálně více a žádný z nich Banksyho nepřipomíná.

Čím víc petard, tím víc retard.

24. prosince 2019

Přišly

Zas jsou tu vánoce, ty svátky zapomnění. Alespoň tak nějak zpíval Jan Burian. Od dětského těšení, přes pubertální znudění a postpubertální ostentativní ignorování se dostávám zpět k těšení. V dětství mezi hlavní atrakce patřily dary a světýlka (a láhev Liftu na silvestra), jež byly vesměs nahrazeny různými pospolitostmi. Vánoce ty svátky setkávání. Tož šťastné a veselé vespolek.

18. prosince 2019

Moc bezmocných

V posledních letech se mi nějak častěji stává, že chytím averzi k výpočetní technice do té míry, že se mi fyzicky příčí otevřít notebook a cokoli psát, třídit, spravovat či kdekoli brouzdat. A už máme osmnáctého, den krátkých kalhot a osmé výročí jedné smrti.

Fíša na xichtoknize připomněl část ikonického eseje, který tu sprostě a bez skrupulí obšlehnu. Pokud se za těch jednačtyřicet let od jeho napsání něco změnilo, tak asi nejvíce schopnost homo sapiens porozumět psanému textu:

"Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samopohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.

Solženicyn ve své Harvardské přednášce popisuje iluzornost svobod, nezaložených na odpovědnosti, a z toho pramenící chronickou neschopnost tradičních demokracií čelit násilí a totalitě. Člověk je tu sice vybaven mnoha nám neznámými osobními svobodami a jistotami, tyto svobody a jistoty mu však nakonec nejsou k ničemu: i on je posléze jen obětí „samopohybu“, neschopnou uhájit si svou identitu a ubránit se svému zvnějšnění, překročit rámec své starosti o soukromé přežití a stát se hrdým a odpovědným členem „polis“, participujícím reálně na tvorbě jejího osudu."

10. prosince 2019

Echsperti

Při rozhovoru s Tomášem v jedné holešovické hospodě mi najednou došlo, že by mě kdosi mohl považovat za experta na cosi. Tuším tedy, že znám několik témat na naše poměry nadprůměrně dobře, ale expertem jsem se nikdy neviděl. Každý přeci reflektuje svět kolem sebe, snaží se jej uchopit, pojmenovat a zasunout do logických souvislostí. Oder?

Zmínil jsem Tomášovi s tím, že se za experta nepovažuji, a on, sám novinář, mi několikrát opakoval, že jím jsem. Zpětně viděno, mohlo jít téměř o scénu z Audience. Byť jsem vůbec smutný nebyl. Navíc stále nemám pocit, že bych měl cokoli komukoli cpát. Bude-li kohokoli zajímat můj názor na mně blízké téma, zeptá se přeci. A žádné davy před domem nestojí. A není to tím, že je právě šest ráno.

Tu a tam jsem pozván na nějaké setkání či konferenci na rozličné téma, abych cosi jen tak od sebe řekl. Pokaždé mě potěší a udiví zároveň. Jako by přítomní již dávno neznali, či případně nedokázali sdělit lépe, jasněji. Přinejmenším bez drmolení.

Nu a pak se člověk podívá, kdo v různých médiích vystupuje jako expert a veškeré podobné úvahy mu přijdou naprosto zbytečné.