19. prosince 2011

Seznam

Napadlo mě nedávno, že si každý rok zesumíruji, o čem byl, apak se po nějaké době zkoušet, jestli ještě rozumím všemu, co jsem měl na mysli. Napsal jsem si seznam, který jsem sem pověsil v sobotu s tím, že se mi letos vlastně nestalo nic zvláštního. Dokonce jsem přidal i položku o tom, že jsem letos neměl řízek, kterou jsem po přečtení novin umazal.

Zprávu o sobotním skonu Cesariy Evora jsem přidal na seznam z rána, netuše, že bomba teprve přijde. Nebudu tu psát o tom, jak moc jsem si Václava Havla vážil a jak moc je mi smutno z toho, že už mezi námi není. Jestliže se říká, že Češi mají v krvi neúctu k jakékoli autoritě, já se v ní považuji za přeborníka. Možná proto i ten smutek - spjat s vědomím, že zemřel poslední politik, který ho mohl vyvolat. Konec éry, která mi přinesla svobodu. Malý velký muž, který, jak se nakonec ukázalo, vzal s sebou na onen svět jenoho z posledních světových diktátorů. Samozřejmě, že každý skončil jinde.

Psal jsem si seznam a zoufal si, že byl ten rok nějaký neslaný a nemastný, téměř nehodný zapamatování. Končí opravdu hodně divně.

18. prosince 2011

2011

Protesty a demonstrace - někde vážně, někde méně.
Gruzie.
Po mnoha letech jsem nebyl ani na jednom pohřbu, ale spoustu jich viděl v televizi.
Tání ledu v barmském vedru.
Odešly dva geniální ženské hlasy.
Nový geniální ženský hlas se kultivuje u nás v rodině.
Tenis.
Fukušima.
Prý konec války v Iráku.
Odsouzená premiérka a president.
Usama, Muammar, Kim.
Utøya.
Ben Ali, Mubarak.
Vice uřízli kus střeva.
Itálie, Norsko, Německo, Švýcarsko, Keňa.
Online shopping.
Rasismus z domovů do ulic.
Jack Reacher.
Václav Havel.

10. prosince 2011

Lazika

Tisícileté království Lazů, které zaniklo někdy v šestém století, má dát jméno novému projektu z dílny velkého mága. Před pár dny oznámil vybudování nového města na černomořském pobřeží, mezi Anaklií a Poti, jen pár kilometrů jižně od abcházské správní čáry. Za deset let prý se stane druhým největším městem v zemi, jehož sláva atakdál. Praotec Gruz (ani Libuše) by neřekl lépe. Část veřejnosti jasá nad dalším megalomanským projektem, jenž zvýší (již tak převysokou, nám říkají) prestiž Gruzie. Jiná část nevěřícně kroutí hlavou, kde na to po uši zadlužená země asi tak vezme a odkud se objeví kýžený půlmilión nových Lazičanů – pokud tedy bude zachováno právo na svobodnou volbu místa pobytu. Za komančů se nová města stavila tam, kde byla potřeba pracovní síla pro nový průmysl. Stavitelské počiny posledních let dávají tušit, že v případě Laziky to bude obráceně (nejprve forma, poté obsah). Aneb se vracíme do dob, kdy se města zakládala, coby symbol teritoriální kontroly a zvěčnění svého zakladatele. Alexandria. Skt. Peterburg. Christiania. Gottwaldov.

26. listopadu 2011

Sobota

Pohádali jsme se. Ač jsem vesměs kliďas, kamarádi mi kdysi dokonce navrhovali otevřít web www.flegmatik.cz, občas vzpěním jako šumák ve vodě. Nedá se to zastavit a k výbuchu vesměs dochází ve stádiu obrovské paniky, která ho dále umocňuje: Kurva, já se přeci nerozčiluju, ale tohle se nedá zastavit. Bác. Ratatatata. S rostoucí únavou se mění práh tolerance, takže není divu, že mě teď strašlivě naštval. Nemůžu si pomoc’. Starám se o něj, protože sám by to nezvlád. Dodávám mu energii, když je na dně. Když je špinavý, očistím ho. A on se odmění takhle. Přestanu s ním mluvit, na zpívání při společné práci ať rovnou zapomene. Je to prostě jenom dementní krabička, která ani nedokáže pořádně uložit několikahodinovou práci, na kterou jsem navíc vůbec neměl náladu a chuť a která ani neměla být moje. Kontrol S, kontrol S, šmejde! Copak jsem mačkal něco jinýho?!? Sobota v hajzlu.

19. listopadu 2011

Fotbal, Freud a terorismus

Že je česká politická scéna prohnilá korupcí, se ví dávno. Že s tím státní moc nechce nic dělat, taktéž. Rozhořčená veřejnost se vesměs dostala do stadia obviňování jedné či druhé strany, dle toho, kterému čutálistovi kdo fandí, a přes klubové barvy se překlenout neumí. Že by podvědomý fandovský deficit? Nebo FanAngst, Sigmunde? Trochu paradox, nemyslíš?

Ve světě je fotbal sociokulturním fenoménem, u nás nezřídka způsobem ventilace „fandovských“ mindráků. Možná proto, že mindráky z veřejného života (abych sem Freuda přeci jen netahal) jinak ventilovat neumíme, mutuje „fandovství“ (loyalita) v projevy násilí a vandalismu. Baník p...yčo. Opravdové fotbalové fandovství po anglickém či německém vzoru, kde člověk žije celý život s jedním klubem nehledě na vzestupy a pády a příslušnost do první či desáté ligy, je u nás vzácností.

Česká fotbalová reprezentace prosrala 85% fotbalové sézóny a ani po následném postupu na Euro jí příliškdo nezačal mít rád. Stejně jako jsou ambivalentní naše vztahy k vlastní zemi, oscilující mezi neo-nacismem a la severočeské pochody (Landu sem tahat nebudu, koneckonců stačí chvílemi pozorovat nejlepšího polistopadového ministra škol) a sebe(země)mrskačstvím, jež umně využívá politická cháska. Naši fotbaloví hoši si to, pravda, trochu pokazili svou (jak českou!) verzí bojového pokřiku Haka, který ve verzi našich čutálistů opěvuje nedostatek přirození majitele stříbrné medaile z Eura 1996 a člena Klubu ligových kanonýrů. Na druhou stranu bych se nedivil, kdyby po české Hace popularita našeho manaftu naopak stoupla.

Vraťme se ke korupci (jíž je mj. fotbal též nepěkně prorostlý), která se dle vzoru německého či anglického fanouškovství kupodivu neodráží na veřejné podpoře politických klubů. Normálně smýšlejícímu člověku musí být například jasno, že ČSSD a ODS coby strany, nikoli jen jednotlivci, se podílely a podílejí na korupci a korupčním prostředí obrovskou měrou. Je zcela jedno, který z jejich přestavitelů si nahrabal více. Obě entity se opakovaně projevily jako kriminální uskupení a měly by za své činy být odměněny naprostou marginalizací. Minimálně na dvě volební období. Nestane se. Dalším zajímavým příkladem je náš hradní politický geront, garant politické špíny posledních dvaceti let. Ač si náš Santa do úst nevidí, je v jakýchsi kruzích bez náznaků špitky ironie zbožňován. Poodejdeme-li od korupce, na kterou naštěstí naši comancheros za poslední dvě desetiletí příliš nedosáhli, trvající podpora politické strany, která dosud hlásá třídní boj a diktaturu proletariátu a považuje politické popravy miliónů lidí za drobný historický lapsus (and so what, errare humanum est) by měla být naprosto mimo lidské chápání. Není. Sedm set tisíc voličů. Ač to prokazatelně nade vší pochybnost s balonem vůbec neumějí, jen z lavičky křičí, co chceme slyšet, možná to nakonec hodí komančským čutálistům hlasů ještě víc. Slýchávám námitku, že jiné strany nejsou lepčejší. Budiž. Nic nemění na tom, že pokud si někom myslím, že je zloděj, nedám mu klíč od vlastního bytu, ať už v telce vypadá jakkoli. Pokud mu klíč dám, nemůžu se divit, že mi doma nic nezůstalo. Považuji za paradox, že v posuzování politiky přejímáme fotbalové vnímání světa a jsme ochotni odpustit oblíbenému týmu nebo čutálistovi, byť jeho činy mají pro nás mnohem závažnější dopad než pár poskakujících fotbalistů.

Politická scéna je odrazem stavu společnosti, říká se, což je v případě České republiky naprosto strašlivá diagnóza, bez jakéhokoli výhledu na zásadní změny. Při opakovaném a dlouhodobém selhávání tradičních tzv. strážců demokracie (též se hovoří o bulvarizaci / debilizaci médií), se neobejdeme bez silné, kritické a k politikům náročné občanské společnosti. Jsem rád za každou občanskou protestní akci, pokud je jasné odkud a kam míří, i když nemusím souhlasit se vším, co hlásá. Jinak papaláše nepřinutíme k tomu, aby obhajovali, vysvětlovali, ba promýšleli vlastní rozhodnutí. A oni to vědí a nikoli náhodou označují projevy občanského aktivismu za nebezpečí. Dokonce i přirovnání k terorismu jsme nedávno slyšeli od muže (oopulárního politika), jenž se v poslední době vyznamenal obhajobou neo-nacisty ve vysoké ministerské funkci či televizí zaznamenanou krádeží, již shlédly milióny lidí po celém světě. Bez silné občanské společnosti přenechejme politické hry podobným hochštaplerům a vraťme se k něčemu naučenějšímu. Co třeba PacMan?

18. listopadu 2011

Turk Hava Yolları

S každým dalším letem mám turecké aerolinky rád čím dál méně. Palubní servis nic mnoho, informace nic mnoho, jídlo na hraně stravitelnosti, letadla z roku 0, navíc čtvrtý ztracený kufr za čtyři měsíce. Nejvíc mě asi provokuje, že o sobě THY všude hlásají, jak jsou skvělí, zatímco kvalita jejich služeb úspěšně a strmě klesá. Aneb jak kdosi prohlásil: Ještě chvíli, a budou kandidovat v českých volbách.

14. listopadu 2011

V hotelu

S kongresovou turistikou jsem začal hodně mlád, bude to už bratru patnáct let, co jsem se jel poprvé zavřít na několik dní do zahraničního hotelu. Naštěstí nás pořadatelé tenkrát alespoň trochu povozili po Florencii, takže jsem mohl mít pocit, že jsem alespoň něco viděl. Večeři v Uffizi, pořádanou tehdejším presidentem Scalfarem, si pamatuju dodnes. Od té doby jsem si Florencii důkladně prohlédl několikrát a naposled tam na Náměstí Republiky oslavil vstup do letošního roku.

Teď sedím v nairobském hotelu Fairview, podruhé za poslední tři roky. Jednání právě skončilo a začínají individuální schůzky. Tak každý den od rána do večera. Maximálně po večeři stihneme zajít do hotelového baru a pokračovat v klábosení nad pintou Tuskeru. Minule jsem po pár dnech v Nairobi vyrazil na safari, letos ani ťuk. Hotel. Navíc se po vstupu keňské armády do sousedního Somálska očekávají možné teroristické útoky od islamistů z Al-Šabábu, takže vycházet se neradí. Bylo nám vysvětleno společně s objasněním způsobů evakuace, kdyby někdo přišel do blízkosti izraelské ambasády, co je přes ulici. Restaurace ve městě jsou off-limits, jak se s oblibou říká. Zajímavé, jak je vše relativní. V Kábulu něco bouchá jednou týdně a do expatských hospod se vesele chodí. Naštěstí jsem žádné výlety tentokrát neplánoval a pár tuskerů v baru s oblíbenými kolegy, které vidím párkrát do roka, též není k zahození. Jdu na to.

12. listopadu 2011

Cestou do Nairobi

„Říkám, běž se nasnídat a až se najíš, budeš mít pokoj připravený,“ zopakoval mi recepční turecky nasupeně, že mu nerozumím. Akorát já neměl hlad, jen se potřeboval trochu prospat, protože obvyklých pár hodin před brzce ranní cestou na letiště se tentokrát nepodařilo, anžto mám asi nového souseda, který má asi hodně kamarádů, protože párty to byla opravdu náramná. Jen se na poskakující posteli v dunícím osmipatrovém domě špatně usíná. Takže jsem doufal, že mě Turk Hava Yollari dovezou do hotelu, kde vše před další cestou dospím. Nezdařilo se. Tak si tu o tom alespoň napíšu.

11. listopadu 2011

Zpráva z tisku

O vloni v létě schválené změně gruzínské ústavy, jež mění prezidentský systém vládnutí na parlamentní, se mezi zahraničními politiky nahlas nehovoří. Asi proto, že příliš připomíná veletoče jiných postkomunistických vládců, kteří si po dvou prezidentských obdobích potřebovali zajistit pokrač vysluněnou kariéru. Na východ referendum, na sever dočasné převelení prezidentských pravomocí na premiéra, ústavu si změnit nikdo nedovolil, i když se nakonec ukázalo nejprostší, dle ohlasů soudě. Anebo se nemluví proto, protože se nehodí k imidži (proč ještě čeština nemá písmenko dž, Huse, kdesi?!), které chceme o Tbilisi věřit. Dokonce ani Míša nemluví, i když se prokec’ a teď musí jeho kancelář žehlit.

Pěkně jsme se podivili, když jsme si ve zprávách přečetli, že pozice na parlamentu závislého premiéra není pro současného prezidenta tak zajímavá. Dementi na sebe nenechali dlouho čekat, uvádíme zde v překladu z jazyka anglického, ze kterého podezíráme automatický překladač google, takže jsme v zájmu zachování všech nuancí požádali téhož překladače o převod do jazyka českého:

„Rádi bychom objasnit, že tato část rozhovoru je neúplný, a není přesně odráží to, co prezident řekl novinář. Pro Michail Saakašvili, není důležité, kde se osobně bude po roce 2013, ale jaké země [Gruzie] bude za dva roky a o tom, jak reformy provádět gruzínské orgány, bude pokračovat. Prezident je zaměřen na vývoj v Gruzii a na projekty, které byly zahájeny v posledních letech.Gruzínský prezident se nevyjadřuje k jeho osobním budoucí kariéru, a tak bychom chtěli objasnit, že jakékoliv jednání o této problematice jsou jen spekulace.“

11/11/11, to je ale panečku datum!

9. listopadu 2011

Ekonomický růst

Tak nám na placu přistála další perlu na téma Ema má maso, óóó my se máme. Prý velmi optimistický výhled na gruzínskou ekonomiku, protože zahraniční investoři začínají utíkat z tradičních a hledat nová loviště. Koneckonců jsme si o sobě před měsícem totéž přečetli v českých sdělovacích prostředcích, no tak to asi bude pravda, ne, když to píšou v EU. Neříkáme nic nového: „Zatímco jiné země snižují odhady vlastního ekonomického růstu, Gruzie ho zvýšila v očekávání letošních sedmi procent.“ Jak že to říkal klasik? „Jsou chvíle, kdy by se optimisté měli co?“ Podobnost s Cimrmanovými hrami čistě náhodná. A na zahraničních ambasádách v Tbilisi jen mlčky kroutí krky, jak umně země lavíruje na pokraji krachu, využívajíc zahraničních humanitárních a rozvojových podpor, stále významných hybatelů „ekonomického růstu,“ k zalátání rozpočtových děr (prý i ke splacení dluhů). Zatímco ekonomická nejistota gruzínských domácností astrononicky stoupá - až tři čtvrtiny obyvatel se považují za nezaměstnané, tj. bez stálého, jistého, dlouhodobého příjmu - vladař jásá, jak je všem dobře. No tak to mu asi zahrajeme písničku, ne?

19. října 2011

Iluzionisté

...ti mají své jisté, aneb "Kam že kráčíš Gruzie," jsem si řikal a odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Neuběhlo ani pár neděl od multimilardářova oznámení, že jde do politiky, a už ho tu mastí ze všech stran. Média začala hned na, jak jinak, Putinova agenta útočit, matrika oznámila, že multimiliardáře zbavila občanství, protože má i občanství ruské a francouzské a dříve si nevšimla, a včera policie zabavila dodávku s penězi z Ivanišviliho banky s oznámením, že zadržela skupinku pradlen peněz. Mea maxima culpa, současný gruzínský establišment jsem přecenil, když jsem si myslel, že se jediného seriózního vyzyvatele pokusí vyšachovat jemně a takticky. Jsem stále alespoň trochu naivní, hurá. Že Gruzie politickou nekulturou asi už dohnala Rusko, se neraduji. Rusko má alespoň plyn, Gruzie jen šrot, který už též dochází.

Míša byl minulý týden v Čechách a naše média ho vítala coby muže postavivšího se ruskému medvědovi a téměř ve všech rozhovorech se ho ptali, jak to dělá, že je tak dobrý. Jeden sdělovací prostředek dokonce napsal, že „země překonala ekonomickou krizi solidním růstem a pomalu začíná klepat na dveře Evropské unie a NATO.” Žádné z těchto tvrzení není pravdivé (krizi nepřekonala, solidně neroste, na dvěře neklepe), leč iluze o nich, které se pro mnohé v Gruzii staly po tisícerém opakování pravdou a které mimo jiné Gruzii vtáhly do války s Ruskem před třemi lety, zase sílí. I proto je potřeba někdo, kdo iluzionistickým vladařům hodí rukavici s nápisem “reality check.” Možná příště.

8. října 2011

Quo vadis Saqartvelo

Sluníčko svítí a život ve stolici se po dvou dnech chaosu vrací k normálu. Sarkozoba coby test gruzínské demokracie skončila dalším propadákem a běžnému občanovi jen potvrdila, že z presidenta se stal báťuška, který si už na demokracii ani hrát nechce, protože národ potřebuje silného vůdce, aby tváří v tvář vnějšímu nepříteli nezkolaboval jako před dvaceti lety. Že se Míša zhlíží ve svém úhlavním nepříteli Vovovi, se dávno ví. Že ho tak rychle dokáže předčít v sebekultovních praktikách asi čekal málokdo.

I proto zaujalo oznámení gruzínského multimiliardáře Bidziny Ivanišviliho, že hodlá kandidovat v parlamentních volbách příští rok a pokusit se narušit hegemonii vládního Sjednoceného národního hnutí, které naposledy získalo krásných 119 (ze 150) parlamentních křesel. Zajímavé dilema. Málokdo uvěří stoprocentně čistému původu majetku v Jelcinově Rusku zbohatnuvšího stopětaosmdesátého nejbohatšího muže světa, který je v Gruzii primárně znám svou Cartu Bankou, zvelebením rodné vesnice Čorvila, fungující téměř jako stát ve státě, a kulturním mecenášstvím. Ivanišvili mimo jiné financuje opravy divadel a muzeí a připlácí na mzdy hercům, knihovníkům, muzejním pracovníkům a dalšim zaměstnancům kultury. Zajímavé je, že se zničehonic na gruzínské politické scéně objevuje hráč, který má při absenci relevantní opozice alespoň nějakou naději zvrátit totalitarizující trendy současné elity. Sám Ivanišvili většinu opozice označuje za hradní klauny, kteří mají dodávat Gruzii zdání demokratického klání idejí. Mmm, já to neřekl. Pouze se přiznám, že nejsem nerad, že zde nakonec přeci jen na za rok budou volby a nikoli demostrace síly jednoho muže a jeho suity. Pokud se tedy Ivanišvili volebního klání dožije na svobodě a ve zdraví.

5. října 2011

Šaráda

Gruzínský sdělovací prostředek nazval francouzského presidenta nejvlivnějším politikem Evropské unie. Jestli to nebude tím, že se sem chystá na celých pár hodin, v rámci kterých vystoupí s projevem na hlavním tbilisském náměstí. Fasáda bývalé radnice je podruhé za poslední tři roky přemalovávána. Kolem svatého Jiří (Georgije) roste tribuna. Tradiční Den Tbilisi (Tbilisoba) byl letos předsunut o pár neděl na nadcházející pátek, který byl zároveň vyhlášen státním svátkem. Pouze v Tbilisi. Aby co nejvíc lidí přišlo s mavátky na Sarkyho vesele zakřičet. Sluníčko, doufám, objednat nezapomněli.

19. září 2011

Socialita (homo homini lupus)

Slovo odbory zní u nás divně, protože mnozí si pamatují ROH jako nezřídka totalitarizující stát v totalitním státě. V dnešních dobách nám zas odboroví předáci čas od času předkládají takové příklady iracionality a tupismu (und hochstaplerismu), že si člověk může hlavu vykroutit. Na druhou stranu sdružování kohokoli do zájmových spolků je základem demogracyje, takže i odborové spolky mají své místo v demogratycké společnosti. Navíc je jejich hlavním úkolem vyjednávámí pracovních podmínek s kapitalistickými vykořisťovateli, čehož nikdy není dostatek. Kvalita společnosti (socialita!) se přeci pozná podle chování jedinců různého ekonomického a společenského postavení k jiným. Proto je mi z dění u nás doma stále častěji blivno, ať už sleduji humus valící se z našich takzvaných politických elit, pochody zamindrákovaných idiotů na ubytovny socek, které mají bohužel jinou barvu pleti, nebo termíny jako „romská kriminalita“ (místo „krminalita“), sociálně nepřizpůsobiví (místo např. „sociálně vyloučení“) atd.

Nikdy nicméně není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, takže nás potěšili bratia Slováci, kde ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje bezplatnou sterilizaci Romů – samozřejmě se neřekne naplno a schová pod „velmi chudé komunity“ (nikoli jedince). Schválně kdo se tohoto pozitivního termínu (staráme se o chudé) u nás chytí, nebo jestli zůstanou naši (negativně hrotiví) sociálně nepřizpůsobiví (jo, ty myslíš cygoše, ty woe!). A úplně nejdementnější jsou debaty na téma "já jsem přeci neřekl cygán, to ty jsi řekl cygán, já jsem přeci řekl nepřizpůsobivý a to může bý přece kdokoli, woe." Podobně jako jsme měli nedávno diskusi na téma deviant, které předsedali naši Hofnarren (v Čehách prý příznačněji označován za Burgtrottel).

Potěšili i v zemi, kde momentálně pobývám, když se demogratycky rozhodli rozmetat odborový protest proti nelidským pracovním podmínkám v hutnickém závodě ve druhém největším městě Kutaisi. Proto jsem si i na odbory vzpomněl. Třicet protestujících prostě zabásli a do médií poslali ono vždy a všude fungující „jsou to násilníci“ (máničky, ekoteroristi atd.). Hloupému napověz, že hutní výroba je vlastněna firmou sídlící v Dubaji (zahraniční kapitál!) a nikoli zcela nepodobně našim experimentátorům pře 15+ lety, gruzínská vláda udělá vše proto, aby se zahraniční investoři u nás doma cítili jako v bavlnce, ať už si dělají cokoli. Napadá mě, že vzhledem k tomu, že sama vláda není schopna vymyslet normální zaměstnanostní politiku a pracovní místa prakticky netvoří, je téměř zbožné uctívání zahraničních investorů asi pochopitelné. Podobně jako kdysi u nás nicméně vyvstává dilema dalšího směřování společnosti a etická otázka, jestli i v Gruzii bude neviditelná ruka trhu nakonec regulovat i netržní (neprodejné) normy. Jako u nás, kde, připadá mi, člověk člověku stále více vlkem a nikdy nevíš, kde tě kdo kousne. Ještě že tu - kromě těch zahraničních investorů a dárců - už není co vytunelovat.

15. září 2011

Hygienická potěmkiáda

Z iniciativy prezidenta Gruzie se penze zvyšují na 100 lari (ca. 1,100 Kč), protože naše země je postavená na vašem potu a takovouto nečekanou pozornost si zasloužíte. Za svitu televizních kamer Míša penzi osobně předal několika staříkům řka „Kdyby bylo po mém, dostali byste tisícovku.“ Z iniciativy prezidenta Gruzie dnes v první školní den všichni prvňáci dostali netbook. Prezident slavnostně otevřel novou policejní stanici v Mestii. Pravda, svátek mu trochu zkazil místní místostarosta, který bezelstně na kameru dodal „A počkejte, až to bude dostavěné, to bude teprve něco.“ Prezident otevřel nový rozvod vody v jakési vesnici. Po jeho odjezdu kohoutky přestaly zase fungovat, protože si místní řekli, že vodu z řeky používat nebudou a vytáhli hadici. A takhle skvěle si tu žijeme každý den. O rostoucí prosperitě a sílící demokracii mě nicméně parádní televizní vymývání mozku ne a ne přesvědčit.

14. září 2011

Z českého tisku

Čtu si, jak se odvážní, hopsající běloši pravidelně scházejí v neutěšených Sudetech, aby si léčili svůj maximindrák. Jak se na tom živí český politický odpad. Jak národ šamansky poskakuje kolem rakví nešťastných pasažérů jednoho letadla, do jehož jsem se zapřísáhl před mnoha lety nikdy více nesednout, protože, jak říkával Martin, nikdy nevíš, JAK to dopadne. Jak se dle všeho k fetu náchylná hvězda normalizačních hitparád vzdala svého syna, podle jehož účesu vás napadne, že jí ho beztak dávno měli odebrat. České zprávy jsou jak ten JAK, nekvalitní, nespolehlivé, ke svému účelu naprosto nevhodné. To se raději podívám na ruské nebo gruzínské zpravodajské vymývání mozků: z novinářského hlediska nic nečekám a alespoň se místy i dobře pobavím.

8. září 2011

Národní park

Zdá se, že po kůrovci napadl šumavský národní park i virus totálního debilismu, aneb i já jsem zahlédl dotazník, který správa parku prý rozdává návštěvníkům pod rouškou zájmu o veřejné mínění a zpětnou vazbu. Otázky typu „Kterou zemi máte nejraději a proč právě CCCP?“ se už moc často nevidí a kdokoli nepovažuje za nenormální zveřejnit, musí být hodně mentálně chromý. Svinský virus. Když jsem byl malý (menší než teď), přišlo mi vtipnější: „Co to bylo za zvíře a proč ta kráva tolik bučela?“ Na tuhle otázku, žel, v šumavském dotazníku též zapomněli

2. září 2011

Prvního září

Včera bylo prvního září, v Abcházii první školní den. Kdosi se durdil, že zatímco moderní Gruzie začátek školního roku posunula dál, v Abcházii se stále drží sovětských praktik. Opravil jsem, že prvního září začínáme například i v Čechách a pár evropských zemí jde dokonce do školy i dřív. Prvního abcházského září, než jsem skočil ze dvou metrů na zem a ukopl si patu, jsme v Agubedii potkávali houfy školáků v kvádrech a mašlích, což mě nemohlo nekopnout o sedm let zpátky. Jako každý rok a vlastně k tomu ani ta sebedůležitá děcka nepotřebuji. Před sedmi lety včera přesně na den jsem nedaleko odsud jel do práce a spousta nafintěných děcek na silnici mi přišlo jako prima oživení. Ze dvou tras, které jsme z bezpečnostních důvodů střídali (vyhýbat se rutině je prý nejlepší prevencí únosu), jsme si prvního záři dvoutisícého čtvrtého vybrali tu čermenskou, kterou měli řidiči radši, protože je kratší. Cesta přes Beslan je zas hlavní a širší. Nijakou symboliku volbě trasy v onen osudový den nepřikládám. Stejně jako včera byl onen první školní den plný napětí a různých očekávání. Třeba policajti na blok postech jako tradičně očekávali vyšší bakšiš za průjezd, který spěchající, nervózní rodičové bez větších okolků dávali. A o hoďku později všude padla na tři dny mlha, ze které jsme se škrábali měsíce, ba roky, a která si mě dosud tu a tam najde. Vzpomínáme.

Prvního září
Tři dny tři roky poté

22. srpna 2011

P.S.

Tak ještě tu protiokupační. A není to bratříček.

Půlkacíř

Včera někdo na xichtoknize pověsil Krylovu písničku na téma ruské okupace, což mě inspirovalo k asi hodinovému brouzdání júťúbem a poslouchání jiných jeho písniček. Až jsem z toho měl emocionální vzplesk. Přemýšlím proč. Parádní texty, hrozná hra na kytaru, uhrančivý hlas, dejme tomu, že mi chlapíka bylo líto, že tak záhy a relativně mlád skonal. Vzpomínka na čerstvě porevoluční euforii taky asi kopla a nepochybně i návrat do osmdesátých, kdy jsme začínali textům rozumět, zpívat je a předávat dál. Vzpomínka, jak mi po letním trochu pyjonýrském táboře kluci v Teplicích na potkání zpívali Anděla, co jsem je tam naučil. Poslouchat Kryla a být přitom z Teplic tak nějak příjemně lehtalo – ten před okny sloup, znamení moru od Matyáše Brauna koneckonců na zámeckém náměstí pořád stojí. Anebo čumnyj obelisk, jak nás učili ve škole. Hledání ztraceného času peut-être. Snad, s povzdechem však, nakolik ještě asi platí Krylovo zvolání na jednom z ranných koncertů, že už neryjeme držkou v zemi.




19. srpna 2011

Dochtoři a trottlové

Zpět ve virtuálním světě zas pročítám tisk, kde se hodně mele kauza jakéhosi dochtora, který zneužíval osobní asistentky na služebních cestách. Prý celebrita mezi dochtory se údajně i zdrhla radit k našemu hradnímu trottlovi, asi proto, že se z druhého nečekaně vyklubal odborník na deviace různého druhu. Dochtor nakonec (zda na trottlovu radu či nikoli, nevíme) korunoval tím, že sexuální služby měly holky ve smlouvě, tedy že za erární peníze létal s kurvama na výlet. Zapomínám, že to asi k těm zmláceným holkám asi není fér a ten pán by asi potřeboval hodně kopnout, a jen sedím s otevřenou hubou nad dochtorovo přiznáním k vykořisťování, jak se prostituce nezřídka klasifikuje. Je sice asi dle všeho sociopat, nicméně není vůl, takže si asi spočítal, že mu tohle nikdo nespočítá. Aneb další společenský test. Už se těším, co na to hradní trottel.

"Prostituce jsou nejen padlé ženy, ale i stejně padlí mužové"
prý Masaryk

30. července 2011

O pracovní morálce

Beztak je to zvláštní. Když je doktor špatný, buď k němu nikdo nechodí, nebo dělá něco jiného (a v nejhorším případě jde do politiky). To samé lze říct o právnících, ekonomech, inženýrech, pekařích – těch posledních, pravda, v politice asi příliš není, i když pravidlo neschopnosti platí možná intenzívněji, třeba jako pro elektrikáře, instalatéry a další profesi za profesí. Neplatí však pro členy ani jedné z komor Parlamentu ČR.

Je-li vaší náplní práce určovat, kam směřuje země, nemusíte se příliš namáhat. Na každé téma nominuje politický klub Brouka Pytlíka, který pro partajní sběr vymyslí jako bude družina hlasovat, což může být v lepším případě založeno no politickém programu strany, leč častěji, zdá se, záleží na lobbistech a politických handlech. Hele, Jouda, vole, my vám dáme ten Temelín a vy nám odmávnete ty myslivecký privilegia, jasný, vole? Málokde najdete takový shuk inkometence jako při pročítání stenozápisů z poslaneckých či senátorských schůzí.

Naši politici ani nechtějí rozumět vlastní práci, protože se to po nich nežádá. Možná i proto ji nezřídka mají jako vedlejšák. Byť nikterak exklusívní pro náš Mindrákov, být ministr a poslanec zároveň, nebo starosta a senátor nedává smysl, respektive se nedá dělat, aniž by dotyčný vykonával každé své povolání v průměru na padesát procent. Honoris causa. Tváří se jako superpýplové, leč svou práci vykonávají v kvalitě, která by většině z nich na jiném pracovišti spolehlivě zajistila výpověď. Co s tím ale, když si hraboši sami vymýšlejí pravidla vlastní hry, takže se jim na kobylku nikdo nedostane. A i kdybychom se náhodou dostali, přijdou po nich jiní, kteří se budou chovat stejně. Ještě chvíli a dosáhneme totalitárních parametrů, kdy národ nerad mění nomenklaturu, protože ta si už alespoň nakradla a není to tak zlé, než kdyby přišli noví a začali hrabat od nuly. Špatný je systém, který zaměstnává nekompetnetní negramoty bez možnosti vyhazovu a jakékoli zpětné kontroly, kde aktivní občanská společnost nemůže nahradit ostudně selhávající sdělovací prostředky.

Ač je příliš mnoho shnilého ve státě českém, zbraně bych neskládal. Nikdy. Politika se mění a celý diskurs pojednává nakonec jen o tom, nakolik bude cílem politické funkce správa věcí veřejných a nakolik osobní prospěch a touha po udržení moci. I na jiných pracovištích jsou lidé, kterým jde především o kariéru a osobní prospěch a nikoli o vlastní pracovní povinnosti, ale jsou vesměs v menšině a vyhoditelní. V českém politickém rybníku je poměr obrácený a kapříci jsou vyměnitelní jen zčásti a jednou za X let. Stále nicméně stojí o to hrabošům připomínat, kde a proč pracují. A stále platí pravidlo, že jediným způsobem, jak cokoli změnit, je stát se částí struktury a měnit vše zevnitř.

29. července 2011

O stromech

V Tbilisi přes den teplota snadno přeskakuje čtyřicet a bez A/C už neumím fungovat ani já. Byli jsme včera s právničkou Nanou na jednom úřadě, kde jsem musel podepsat asi dvacet papírů, a cestou ven si ona posteskla, že je takové vedro proto, že lidi ve městě vykáceli stromy, namísto kterých sázejí ohavné baráky.

Asi na tom něco bude. I na tom, že se skupinka lidí v šumavské chráněné oblasti snaží blokovat politicky objednané kácení stromů za účelem mastného zisku, které náš hochstaplermannschaft sborem svádí na jednoho malého broučka. Nepovažuji se za nějakého pana ekologa, velkého ochránce přírody. Je mi ale zvláštně, když si o stanujících na Šumavě čtu, že jsou ekoteroristé, marxisté, případně pravdoláskaři. Mně jsou na dálku sympatičtí, protože věřím jejich argumentu, že správa parku porušuje zákony a podvádí. Škoda, že to mám z ruky a nemůžu alespoň na pár dní taky zajet na dovolenou do lesa. Hezky voní. A určitě v něm není takové vedro.

27. července 2011

Useful-idiot threshold

Zajímavý, leč málo diskutovaný koncept, který se mi v posledních dnech vrací jak na běžícím pásu. Kdy jsem ještě prospěšný, ba užitečný, a kdy už jsem jen užitečný idiot v cizím představení? Kdyby si Práh užitečného idiotství (PUI) každý důsledně hlídal, asi by bylo na světě lépe. A opravuji svůj předchozí výkřik z „Principy jsou pro blby“ na „Nereflektované, dogmatické principy jsou pro blby.“

Dnes máme 27. července 2011 a v Gruzii bije devátá ranní. Předpověď počasí vyhrožuje teplotami kolem čtyřicítky a mě čeká další převážně kancelářský den, ze kterého se, doufám, následkem usilovného draždění mého Pí Jú Áj nerozškytám.

A hned se mi ulevilo.

23. července 2011

Divný den

Celý den jsem poslouchal norské rádio, ale uzavřít nemůžu než jedním z největších hudebních talentů tohoto století, jejíž život dnes v pouhých sedmadvaceti vyhasl. Rehab, kterému beztak málokdo věřil, se nakonec nepodařil. I won't go, go go. You have gone after all, safe travels and RIP.

Média a AUF

AUF = Arbeidernes Ungdomsfylking. Mládežnická organizace Strany dělníků, která se občas překladá jako sociální demokraté, občas i labouristé. Poslední počet obětí na Utøya je údajně 84 a prý poroste dál. S AUF jsem se potkával někdy od poloviny devadesátých a coby správný apolitický a antikomančský Čech jsem se občas nenápadně poškleboval nad jejich dětskou angažovanosti a vírou v sociální spravedlnost; občas závistivě hleděl, jak mají v hlavě srovnáno. I když mi jejich weltanschauung nebyl nikdy svůj. Co naplat ale, kultura mládežnických politických organizací vytváří uvědomělé demokraty. V Norsku tedy. Kamarád, který mě se svými AUFisty seznamoval a strávil na Utøya spoustu lét, dnes zasedá v městském parlamentu v Oslo a v květnu jsme u něho na balkoně snědli výborně ogrilovaného lososa. Setkání po deseti letech.

V českých médiích jsem si v jedné diskusi u článku přečetl, že děcka byly socani, takže si implicitně zasloužily? Jak někdo může být tak takové hovado, nevěřím očím. Zasraný mindrákov.

Kdo může, varuje v Norsku proti hysterii, jež se ale nevesele plíží sociálními sítěmi. Kdosi na Xichtoknize pověsil obličej Ala Gore-a mladšího s komentářem, že toto je zadržený terorista, a pod obrázkem se strhla debata, jak mu terorismus kouká z očí. V dalších debatách se hojně ozývá volání po trestu smrti pro zadrženého Breivika. Ač o tom, že právě on se převlékl za policistu a střílel na Utøya, nikdo nepochybuje, odsouzení bez řádného procesu a volání po tom, aby stát na sebe vzal roli vraha, bude možná prvním z mnoha testů diskutovaných norských hodnot, které rozhodnou, zda Norsko zůstane otevřenou, liberální, tolerantní, demokratickou zemí. Premiér Stoltenberg několikrát zopakoval: "Na útok musíme zareagovat posílením demokracie." Uvidíme, jestli voliči za pár měsíců budou souhlasit.

Asi bych měl vypnout počítač a dělat něco veselejšího.

Čistit zuby nepomáhá (i když možná?)

Odporná psyhologie. Viděl a slyšel jsem spoustu výbuchů, i několik vražd, ale když se natolik přiblíží k milým, známým a nečekaným místům, zůstává rozum stát. Policie zatkla dvaatřicetiletého Nora, Anderse Behringa Breivika, který dle předběžných informací může stát za bombou ve vládní čtvrti i masakrem na letním táboře. Xichtokniha už má téměř sto různých skupin se jménem norského maniaka. Mezi nimi i několik na jeho podporu. A čistit zuby nepomáhá.

Při poslechu NRK si silněji a silněji uvědomuji, proč mám k Norsku tak obrovský respekt. Ať už mluví premiér, ministr, šéf policie, novinář, sociolog, děcko, které přežilo masakr na táboře mladých socialistů, nebo kolemjdoucí, je cítit spousta síly a odhodlání se z tohohle průseru společně vysekat. Ani jeden politik se nesnaží zbavit odpovědnosti, či ukazovat prstem na jiné. Kompetentní a silní lídři (chtěl jsem napsat vůdci, ale to mi zavání), jejichž jediným společným zájmem je pomoci zemi překonat národní tragedii. Profesionálové skrz na skrz, jejichž emoce nejsou ani trošku kašírované, stejně jako to odhodlání, které jednoznačně říká: "I have a job to do here," jehož (of the job-to-do) součástí je i poskytovat co nejvíce informací veřejnosti. Ve všech rozhovorech přímo či nepřímo zaznívá otázka, nakolik se Norsko následkem terorismu změní. Doufám, že málo pokud vůbec, jakkoli se při dnešní depce zdá málo pravděpodobné. Firmitas, fortitudo, sapientia!

22. července 2011

Sedm vteřin slávy

Koukám v transu na rozmlácenou ulici v takzvané vládní čtvrti v Oslo a připadá mi, jako by mi to bouchlo před barákem. I když po zastřepené ulici chodívám jen několikrát do roka – máme kancl za rohem, asi o padesát metrů dál.

Sleduji BBC, online televizi bulváru VG, který má kanceláře vedle epicentra bomby, a poslouchám norské rádio. Nestíhám se divit, kolik dementů volá do všech těchto médií, aby ve svých sedmi vteřinách slávy opakovali totéž a totéž (byla to rána, vymlátilo to okna atd.), a proč si tvůrci mediální reality myslí, že je lepší dát prostor dementům, než nezatěžovat už tak přetížené telefonní linky, díky čemuž by se třeba více lidí dovolalo dříve svým blízkým, aby je ujistili, že jsou v pořádku.

Je to všechno nějak smutný, tohleto.

13. července 2011

Špijóni

Zprávy o zhacených teroristických útocích spředených ruskými tajnými službami se v gruzínských státních televizích množí. Teď nám navíc zatknuli a obvinili ze špionáže čtyři gruzínské fotografy s těsnými kontakty na přední představitele země, včetně osobního fotografa pana presidenta. Míša se nechal záhy slyšet, že je rozhořčen, ale nemůže nic dělat, protože v demokratické Gruzii nemá ani president na policii a soudy žádný vliv. Málem bychom uvěřili, kdybychom podobnou frašku viděli poprvé.

Osoby a obsazení
Zurab Kurcikidze, fotograf frankfurtské agentury EPA (European Pressphoto Agency), dle řízené mediální masáže špionský don s napojením na ruskou vojenskou kontrarozvědku.
Irakli Genedidze, Míšův osobní fotograf na volné noze obviňován z toho, že Kurcikidzemu prodával tajné fotografie, k čemuž se i přiznal.
Natia Genedidze-ová, fotografka a manželka Irakla Genedidze, propuštěná na kauci 10,000 Lari (ca. 110,000 Kč) s oficiálním odůvodněním, že se beztak přiznala a navíc má dvě děti. Neoficiálně bylo její zatčení pouze vychytralým trikem, jak donutit manžela k doznání.
Giorgi Abaladze, fotograf na volné noze pracující pro gruzínské ministerstvo zahraničí.

Genedize a Abaladze jsou vinění z toho, že pořizovali fotografie Míšových plánů, schématu presidentského paláce a dalších tajných dokumentů a prodávali je Kurcikidzemu, který je posílal dále. Šéfredaktor EPA zněl ale vcelku přesvědčivě, když tvrdil, že veškeré fotky, které Kurcukidze posílal, včetně těch, které šly do Moskvy, byly dány volně k dispozici agenturám po osobním schválení presidentem.

Zdá se, že skutečné důvody zatčení novinářů je spojeno s demonstracemi v předvečer Dne nezávislosti, které skončily policejním masakrem šíleného davu. Několik tbilisských novin zveřejnilo otvřený dopis Giorgie Abaladzeho, ve kterém tvrdí, že zatčení novinářů je osobní pomstou presidenta Saakašviliho za zveřejnění fotografií z 26. května. Coby provládní novinář sledoval Irakli Gegelidze protesty z policejní strany a údajně udělal spoustu snímků policejní brutality včetně jedné oběti, o které v oficiálních médiích nebyla žádná zmínka.

Snaha gruzínských úřadů bagatelizovat skutečnost, že všichni zatčení jsou novináři (a tudíž se nejedná o útok na svobodu médií), je komická, nikoli však příliš směšná, protože dotyčným hrozí 8-12 let odnětí svobody za dle všeho smyšlená obvinění. Gruzínské soudy jsou známy velkou efektivitou, což v místním žargonu znamená téměř stoprocent rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Soud už navíc rozhodl, že se přelíčení vzhledem k tajným informacím budou konat za zavřenými dveřmi. Nikoli náhodou zaujímá Gruzie světově čtvrté místo v počtu vězňů na počet obyvatel a pokud za vším opravdu stojí všemocný Míša, statistiky zas maličko poskočí.

8. července 2011

Highlander

Cestou do Gali mi v autě zahráli. Queeny. Who wants to live forever... Koplo mě na konec osmdesátých, když jsme chodili ke kamarádovi na video a tohle byl jeden z prvních filmů. Tenkrát jsme žrali,tak jsem si po návratu do Tbilisi pustil. Hrozivá srajda. Za pětadvacetiletou vzpomínku na kradmé plížení do kamarádova bytu po odpoledce nicméně stálo. There's no time for us, there's no space for us...

4. července 2011

Galiwood, my love

Gali je poloopuštěné, ze tří čtvrtin zničené městečko na jihu Abcházie, kterému místní láskyplně přezdívají Galiwood, což zní úplně stejně jako ruská výslovnost jedné losangelské čtvrti. Ač téměř výhradně Gruzíny osídlená jížní část Abcházie zhusta připomíná další Ocelové město po výbuchu, má Galiwood obrovskou duši a jezdím sem rád. Přijde mi proto nefér, že něj ta hnusná ruská propaganda, podporovaná židovsko-zednářskými kapitalisty z Gůglu zase dělá middle of nowhere.



Ano, ano, samozřejmě mě napadlo, že obrázky jížní Abcházie strejda Gůgl nemá proto, aby nebyly vidět všechny ty ruské vojenské základny, co se tu vyrojily za posledního půldruhého roku, ale nejsem žádný konspiracionalista, abych to tu psal přeci.


22. června 2011

Plivání do moře

Zatímco já trávím pár dní v Baku na jakési konferenci o občanské společnosti, na kterou místní ministerstvo zahraničí zakázalo pozvat neprovládní neziskovky, v pondělí jsme „oslavili“ Mezinárodní den uprchlíků. Dostupné statistiky tvrdí, že v loňském, desátém roce následkem konfliktů a válek nemohlo být doma 43.7 miliónů lidí. Jejich počet prý poslední tři roky stoupá v následku dlouhotrvajících a neřešených konfliktů a zahrnuje 27.5 miliónů takzvaných vnitřních uprchlíků a 16.2 miliónů takových, kteří při útěku z domova překročili mezinárodně uznávanou hranici. Polovina světových vnitřních uprchlíků je koncentrována v pěti zemích: v Kolumbii, Súdánu, Iráku, Kongu (co si říká demokratické) a Somálsku. Ve všech těchto zemích pracujeme a asi budeme ještě dlouho. A za rok to zas "oslavíme."

20. června 2011

He did it again!

Napsal dle mého soudu nejlepší knížku o první čečenské válce (s Carlottou Gall). Napsal dle mého soudu nejlepší knížku o Karabachu (česky prý bude až na podzim). A teď na čtyřiceti stranách popsal velkou část gruzínské reality s bravurou, která se často nevidí. Thomas de Waal did it again! A kdo chce alespoň trochu pochopit, nemůže pominout Thomasův popis pomezí, na kterém se Gruzie dnes nachází. Pro českého čtenáře zajímavé i proto, že jedna z možných cest není nepodobná počátku devádesátých českých let, protože je založené na jedné ruce, o které se v našich krajích hojně hovoří, jedni ji spílají druzí vyznávají lásku, kterou ale nikdy nikdo neviděl.

3. června 2011

Bonton

Většina gruzínských řidičů nezná dopravní předpisy. Většina gruzínských policajtů patří mezi většinu gruzínských řidičů a platí o nich totéž. Jediné pravidlo, které je jakžtakž respektováno, je pravidlo pravé ruky, na ostatní značení nehledě. Jinak má přednost ten, kdo jede po ulici, po níž se více jezdí. Naivní Evropan se snaží zprva místní řidiče edukovat, ale vesměs stačí pár seřvání, že jste někomu nedali právé jízdy zprava, ač jste na hlavní, naivního idealistu poučí.

Mám tři cesty do práce, které variuji, aby mi nezevšedněly. Na jedné z nich je křižovatka, kde je cestou z kopce zvyková hlavní, i když na ní dávno vísí obrovské dejpřednostvjízdě. Před třemi měsíci se objevil převrácený trojúhelník i na druhé z ulic ústících na křižovatku. Od minulého týdne se má dle dopravního značení dávat přednost v jízdě i ze třetího směru. Čtvrtá ulice je jednosměrná a z křižovatky se po ní jen vyjíždí. Škola dobrých mravů pro divoké řidiče, anebo má někdo spřízněný s radnicí firmu na značky a neví, co s nimi.

29. května 2011

Nevyšlo

Oči mi přistály na starším článku, který se jmenuje „S Wilfriedem to nevyšlo, Česko bude reprezentovat syn rodáka z Etiopie.“ Byl jsem zvědavý, co že to nevyšlo, a čtu, že před dvěma lety fotbalový svaz zjišťoval, jestli by jeden kluk z Pobřeží slonoviny mohl získat české občanství a reprezentovat. Nevyšlo to. Dumám, lze-li srovnávat pokus o získání občanství pro cizince s tím, že se v Třebíči narozený český občan dostal do nedávné nominace. Facth asi nevyšlo.

Milorad Komadič

Prý bych se měl začít vyjadřovat k aktuálním světovým otázkám, aby se mi tu trochu zvedla návštěvnost. Druhá možnost je pověsit sem pár hambatých obrázků a tu a tam použít nějaké to lascivní slovíčko, které mě nachytá do internetových vyhledávačů. Nechám až jako plán Bé. Poněvadž o zvednutí návštěvnosti zas tak nestojím, zkusím nejprv ty politické aktuality.

Dumaje nad zprávami o „dopadení“ srebrenického řezníka se nemohu zbavit myšlénky, že se tak nestalo bez vědomí, ba svolení staříkovy rodiny a minimálně s desetiletým zpožděním. Srbským politikům bylo opakováno, že se o jejich evropských ambicích bez Mladiče v Haagu nikdo bavit nebude, takže natahovali, jak mohli, a nakonec, když už se skoro nikdo nedíval, Ratka za poklepování do vlastních ramen pustili. Nezapomněli přitom opakovat, že dopadení bylo umožněno zvýšením odměny za informace k němu vedoucím, o čemž si nemůžu myslet než jedno: Bullshit.

Jakkoli je symbolika Mladičova dopadení obrovská, mohlo a mělo k němu dojít mnohem dříve a srbští politici, policie a kdokoli se na kolotoči podílel by se měl hanbou propadnout. Možná čtu příliš mnoho krimi, prostě mi přijde zvláštní, že ex-generála bylo obtížné vypátrat, když celá jeho rodina věděla, kde se nachází (dům v Lazarevu, kde byl „dopaden“, patřil příbuzným). Nehledě na videomateriály s ním, které se periodicky objevovaly ve veřejném prostoru. Ze všeho mi na jazyku zůstává nepříjemná pachuť, kvůli níž se nemohu zbavit dojmu, že fraška, kterou jsme shlédli tento týden, je spíše plivancem do tváře pozůstalých po tisících obětí, které má ochrnutý generál na svědomí.

27. května 2011

Tlačítka

Tak mi zas přistála myšlénka, se kterou jsem se nemohl tady Na Mýtince nesvěřit. Loudnul jsem si stránku, že začnu psát, a v tom vedle svého xichtu vidím tlačítko „Zobrazit celý můj život.“ Zatracené podvědomí, zatracený Sigmund, zatracený zrak. Zase ale proč by ne: klikneš a vyskočí ti nějaký organigram nebo životogram a nemusí to být jak v té reklamě na vizoura (co se ti mihne hlavou, když...) nebo k použití pouze těsně před sebepověšením. By se třeba slušně hodilo k výchovným účelům: „Hele mladej, pocem, sedni si, tak, klikni si sem, vyďyš, co ty seš za zmetka!“ Mmm, anebo radší ne. A o co jsem se s deníčkem chtěl podělit původně, jsem samozřejmě zapomněl. Beztak bych mu zase lhal. Raději budu domýšlet, jak se dobrat k tomu sebeesemesování, o které se opravdu, ale opravdu dlouhodobě zajímám, protože mi dávno lezou na mozek mnohé aeroporty světa. Aha, možná by šlo spojit. Klikneš, zobrazí se ti celý život, a pak se esemesneš do ...

23. května 2011

Na pranýři

Chystaje pranýř pro druhé, chytil jsem se sám. Před nedělní půlnocí, která se odehrála ve středu odpoledne. Že se nebojím, tak tady to je.

K maturitám (a těžebním limitům)

O víkendu doťukalo dvacet let od chvíle, kdy jsem obelstil rodiče a odmaturoval a pár dní dříve, než jsem oznámil. Tedy rodičům jsem jen chtěl ušetřit nervy, obelstil jsem učitele na teplickém gymnáziu, kteří mě od maturity do mnohatýdenních alkoholických spárů poslali vcelku spokojeného. Čeština, anglina, matika, ruština, a jen z té češtiny jsem měl za dvě. Se spokojeným úsměvem vzpomínám, jak v dobách ještě stále polistopadových nebylo obtížné přesvědčit porotu (pardon: maturitní komisi), že sebezvaná superstár Kosťa umí rusky. Když jsem o deset let později vyprávěl Čečencům, za břicho se popadali.

Dvacet let po Kosťově maturitě se slovutné (a jsme uňho zas) ministerstvo škol rozhodlo otestovat po desetiletí chystané státní maturity. Krom meziškolního souboje na prestiž (heč, naši kluci a holci jsou chytřejší než vaši) mi smysl státních maturit uniká. Proto asi budu v příštích volbách volit to politické uskupení, které si dá za cíl nejen státní maturity zrušit, ale i konkrétně vyjmenuje a postaví na pranýř chásku, která na ně z eráru vytunelovala miliardy a chystá se těžit dál. Těžební limity bylo třeba nastavit dávno nejen v rámci Severočeského hnědouhelného revíru.

P.S. A pokud současní čeští vládci odkývají ničení dalších lidských obydlí a ohlodávání Krušných hor za účelem zisku sirného hnědého uhlí a tučných dotací pro politické jedince a strany od uhelných megakopáčů, hlasuji pro zavedení státních maturit pro členy vlády a za špatné výsledky domácí vězení. Totéž bych koneckonců uložil i některým viditelně brainwashlým českým novinářům, kteří mi včera z obrazovky tvrdili, že se nyní jedná o energetickou budoucnost země a vůůůbec ne o obchodní zájmy uhelných lobbistů.

8. května 2011

Docent, dochtor, kandidát, zvěd

Jako správný virtuální člověk. Nejprve mi spadne čelist při čtení čehosi, následně něco napíšu na xichtoknihu a přitom mě napadne, že toho musím napsat víc, a skončím tady. Tentokrát o vysokoškolských titulech.

Neexistuje asi lepší důkaz o zamindrákovanosti české společnosti než lpění na vysokoškolských titulech. Když přijdu na úřad, nebo jednám se spřízněnou firmou, je mi úplně fuck, jaké má kdo formální vzdělání. Nemluvím o dochtorech medicíny, právnících a dalších, mluvím o tom, že si někdo napíše hrdě před jméno Bc., což já nečtu jinak než: A safra, to musí být ale mindrák! Chápu, že ukončené vysokoškolské vzdělání je bránou k lepšímu zaměstnání apod., naprosto normální, samozřejmě. Též vím, že v určitých situacích působí vážněji, jako dobrý trik, vezměme například takové kandidtské listiny do voleb. Nic nemění na tom, že nevidím důvod si kazit pěkná jména nějakými písmenky, které často pranic nevypovídají o vzdělání, umu, či pracovnímu použití člověka.

Jedna banka mi vyrobila kartu, kterou jsem reklamoval, protože mi na ní přidali můj trapný titul, který přitom v žádném dokumentu krom diplomu oficiálně nemám. Po dvou reklamacích, které k nápravě nevedly, jsem rezignoval a doufal jen, že až karta vyprší, nová bude v pořádku. Nestalo se. Slečně v bance jsem se pokusil vysvětlit, že žádné komplexy ohledně vlastního vzdělání nemám a písmenka před jménem mi přijdou směšná. Marně. Na rozloučenou mi dala vizitku, na které bylo napsáno "student-DiS", což prý znamená diplomovaný specialista a vysokoškolským titulem ani není. Nová dimenze, pochopil jsem: Ať si každý před i za jméno hodí, jaká chce písmena, jako ten posunovač u dráhy z vtipu (PUDr.).

FBBr. (FejsBukař+BloggeR) PK kandidát, zvěd

7. května 2011

Zlobiví rodiče

Slovutné ministerstvo školství prý už na podzim začne testovat smlouvy s rodiči dětí s kázeňskými problémy, dle kterých si například rodič bude muset vyzvednout ze školy zlobivé dítě, které personál nemůže (či nechce?) zvládnout. Protože mám apriori odpor k sankčním řešením rodinných, společenských, ba mezinárodnch problémů, maličko jsem při čtení zpráv nadskočil (naštěstí v Oslo zemětřesení neznají, takže žádná panika), protože se mi vybavilo množství situací, jak asi bude uvedený paragraf naplňován v praxi. Je život na Marsu, není život na Marsu, mmm, už vím, proč není, všichni Marťani jsou na MŠMT.

Navrhovaný text smlouvy neznám, takže si jen domýšlím, jaké asi budou sankce při nenaplnění (nevyzvednutí zlobivého děcka). Zákaz vstupu do školy, vyloučení z kolektivu, přeřazení do zvláštní školy (ano, vím, že přejmenovali), sám bych navrhoval vyloučit ze vzdělávacího procesu: Zlobí, znamená že se nechce učit, tak proč to těm dětem cpát, dyk máme demogracii a demogracie je i pro děti, které si v tomto případě vybralo „nechci se učit.“ To už by byl ale zas ten Ázerbajdžán, kde se na dotaz, jak je možné, že prezidentovy děti vlastní nemovitost v Dubaji za desítky miliónů dolarů, dostalo Washington Post odpovědi, že Ázerbajdžán je demokracie a každý, dokonce i děti, může vlastnit, co chce.

Napadá mě i přirovnání s Gruzií, kde se vzdělávací strategie, je-li jaká, též soustřeďuje na následky, nikoli příčiny problémů. Gruzínské ministerstvo školství řeší problém rostoucího násilí na školách instalací kamer a civilních policajtů (absolventi policejní akademie zaměstnaní školstvím) bez jakýchkoli pokusů řešit příčiny problému. Poslat zlobící děcko ze školy je řešením podobným, takže proč se neinspirovat a rovnou i u nás nenabrat policajty a nenakoupit kamery. Ha, možná jsem nakonec pochopil, why on earth se ABL (pardon: VV) dostala do vlády.

Nevím, jestli lze předpokládat, že většina nezvládnutelných dětí vyšla z obtížných rodinných podmínek, kde se jim rodiče nemohou či nechtějí řádně věnovat. V každém případě považuji za nebezpečné, ba zákeřné, že se ministerský návrh odívá do blahých záměrů zvýšení zájmu rodičů o vzdělání potomků, anžto ani za třicet chilských per neuvěřím, že si na ministerstvu kdokoli opravdu myslí, že podpisem smlouvy se rodičovský zájem zvýší. Jestli se cokoli zvýší, bude to množství fyzických trestů dětem, pravděpodobně i množství dětí, které postupem času do školy, která je nechce a jen prudí rodiče, přestanou docházet. Smyslem rodičovského kontraktu je legitimizace radikálních posupů vůči dětem, které jsou v tom vesměs nevinně. Že se maskuje za blahý záměr zvýšit rodičovský zájem, je přinejmenším podezřelé.

Ještě že to tady nikdo nečte, jinak by se na mě určitě navalily výtky, že nechápu jak je to se zlobivými dětmi obtížné pro učitele, jak jeden harant dokáže narušit vzdělávací proces pro ostatních děti atd. Raději tedy podotknu, že podobné výtky nejsou místné, protože nenamítám, ba se ani nezamýšlím nad kázní ve školách, ani nepodporuji anarchii ve třídě. Navrhované řešení mě nicméně leká, a to mj. proto, že neřeší příčiny, jen se pokouší dosti nemotorně odstraňovat následky, což potažmo může příčiny dále prohlubovat, případně ohrozit jejich řešení, které často škola může (ba měla by) poskytnout.

Abych ale nezněl jen jako kverulant a přišel s nějakým protinávrhem. Navrhuji vybavit školy plejstejšnama, jejíž vzdělávací hodnota (postřeh, strategie, často základy angličtiny atd.) je neoddiskutovatelná, a každé neuklidnitelné děcko bych vyhodil ze třídy, ať si jde hrát. A každého učitele bych hodnotil podle toho, kolik dětí udělá vše pro to, aby mohly jít na plejstejšna. A kohokoli napadlo uzavírat smlouvy o trestání zlobivých dětí za jejich nekompetentní rodiče bych poslal zpět na Mars.

29. dubna 2011

Myslete na přírodu

Zase jsem dostal email, na jehož konci mě odesílatel nabádá, abych myslel na přírodu, než si email vytisknu. Nejen že si nepamatuji, kdy jsem si naposledy vytiskl jakýkoli email, tento poslední mi sděloval něco v duchu: „OK, zavolám, až budeš zpátky v Tbilisi.“ Sedím tu a myslím na přírodu – má mě ráda, nemá mě ráda... Ať už je jakkoli, tento email opravdu asi nevytisknu, abych ji ušetřil, chuděru.

Jako správný nerd nemohu nepodotknout, že na rozdíl ode mne, který maily nikdy netiskne (a tudíž dle logiky odesílatele mailu konstantně chrání přírodu), zbytečná zelená věta v mailu, nezřídka doplněná minigrafikou stromu či podobného, přidává bajty, které je třeba dopravit virtuální sítí, a tudíž nepatrně zvyšuje energetické nároky na přenos zprávy. Jinak též řečeno, odesílatel tedy przní přírodu více než příjemce, který beztak netiskne, a pokud by náhodou vytisknout potřeboval(a), slogan ho (ji) nezastaví. Ha, jsem vám to nandal, krysy kancelářské! Přiznejte se, že jde o mrzký reklamní trik, který vám snad ani nemůže dodávat pocit dobrakonání, vy rádobyekoteraristé. I když čort znajet. U nás v kanceláři mají někteří kolegové radost ze sebe a z toho, jak recyklují papír, zatímco jim nedělá problém namísto vypnutí při plně sálajícím topení otevřít okno.

Myslete na přírodu. Opravdu musíte vytisknout tento blábol?

28. dubna 2011

Tatort

Sedl jsem na velikonoční pátek do auta a odjel necelých šest set kilometrů do stolice vedlejší země, ve které jsem strávil půltřetího roku, leč dávno pořádně nebyl. V Baku jsem před necelými čtyřmi lety napsal svůj první blog, takže téměř návrat na místo činu.

Když se na Blízkém východě začali shromažďovat a bouřit mladí narkomané a bin-ladenisté, kdosi bakuským vládcům pošeptal, že nejlepším způsobem, jak předejít podobnému vývoji událostí v Ázerbajdžánu, je ukázat národu, že chtějí zatočit s největším společenským nešvarem zvaným korupce. Korupce v ázerbajdžánském kaspicko-ropném rozměru je nepopsatelná, dokud člověk nezažije. Já se časem uchýlil ke srovnání, že válečné a poválečné Čečensko, kde cokoli bylo za nevelký obnos možné (píše hrdý majitel platného - nikdy nepoužitého - čečenského řidičského oprávnění, doktorát z práv mi jako narozeninový dárek přišel přeci jen příliš), bylo mateřskou školou oproti ázerbajdžánskému postgraduálu, kdy vám úmyslně vyrobí špatné potvrzení o bezinfekčnosti, aby ho mohli za další peníz opravit. Ještě že se na severu Afriky dost fetuje a vládci ohňové země se mají čeho bát a jali se korupci kosit. Po svém.

Nejprve mi kamarádi, pracující ve (polo)státních (a polorodinných) ropných podnicích, hlásili shromážďování pracujících, při kterých jim vypasené šéfstvo vysvětlovalo, proč a jak korupce škodí. Následně se nestačili divit, když po nich ve styku s úřady nikdo nic nechtěl a na obvyklou otázku „tak kolik jsem dlužen“ následovalo smutné kývnutí směrem k vyvěšenému oficiálnímu ceníku. Registrace importovaných automobilů prý za poslední dva měsíce stoupla o pětinásobek. A všichni se večer modlí, kéž by blízkovýchodní rebélie pokračovaly dostatečně dlouho na to, aby se nikomu nechtělo vracet zpět do bakšišistánské kleptokracie.

Jediný, kdo si stěžuje, jsou majitelé luxusních obchodů a různých zkrášlovacích center, kterým významně klesly tržby. Ropná šlechta se bojí propagovat vlastní bohatství a přestala utrácet. Nu budiž. Bez toho se též obejdeme.

13. dubna 2011

Lichva

S lichvou jsem se poprvé dostal do styku před mnoha lety, když jsme na ni začali upozorňovat v některých českých romských lokalitách. Z počátku malé dluhy se látaly většími, výše úročenými, až oběť nijak nemohla ven z kola a ze spárů vyděračů.

Jak nedávná minulost nekompromisně potvrdila, mnohé státy se nechovají jinak než Romové – své půjčky záplatují novými půjčkami s vyššími úroky. V jedné takové zemi zrovna žiju. Na den kosmonautů hrdě vydala 500 dolaromiliónů obligací, aby zacementovala tři roky staré dluhy. Problém je v tom, že ta země má minimální vlastní příjmy a jejím nejvýnosnějším exportním artiklem je šrot. Ještě že nejsem ekonom...

1. dubna 2011

Smutno a prázdno

Pokaždé, když přiletí ze známých míst strašidelné zprávy. Nejdříve nějaký debil spálí v Americe posvátnou knihu, načež jiní debilové zavraždí několik lidí. Pár neděl si teď budeme číst o střetu civilizací, islámských hrozbách, radikálních katolících a já nevím o čem. Dále no comment.

Útok byl v pátek, předchozí odstavec jsem napsal v sobotu, v neděli na mě vyhrkla z obrazovky jména obětí, jedno z nichž bylo setsakra povědomé. Hodně zvláštní pocit, i když jsme se osm let neviděli. RIP.

19. března 2011

Na pomoc obětem

Pravidelně přispívám několika humanitárním organizacím, abych se cítil lépe. Tu a tam pošlu peníz navíc, když se někdo něco stane, abych se cítil ještě líp. Občas podpořím dobrou myšlénku, protože je mi sympatická čísi angažovanost, jako třeba studentské snahy o obnovu kaple na mém gymplu.

Jelikož se pohybuji v humanitární branži, přijde mi naprosto přirozené, že jedni pomáhají druhým, kteří se nikoli vlastní vinou octli v řiti a jejichž vlády nejsou schopny či ochotny je odtud vytáhnout. Anžto posledních pět let pracuji pro organizaci, která sídlí v zemi, jež na politickou objednávku svých občanů patří mezi top-five držav poskytujících vůbec nevyšší procento HDP na humanitární a rozvojovou pomoc, příliš nechápu smysl diskusí o nutnosti či přiměřenosti přispívaní na bídu druhých. Ha, zdalipak je pouhou náhodou, že se v top-five dlouhodobě drží čtyři monarchie a jedno velkovévodství.

Světem momentálně zmítají tři velké humanitární krize. Nejvíce mediální a lidské pozornosti nepochybně a pochopitelně lákají tragické a dynamicky se vinoucí události v Japonsku. Řada organizací, včtně několika českých, začala sbírat peníze, abychom se cítili dobře, i když japonská strana vcelku jasně prohlásila, že žádnou zahraniční, finanční či materiální pomoc nepotřebuje. Japonsku zdárně konkuruje Libye, kde se, krom vojenských operací, z humanitárního pohledu neovlivnitelných, humanitární rozměr krize odráží na ca. čvrt miliónu gastarbeitrů, kteří opustili zemi a doufají, že jim někdo pomůže dostat se domů. Třetí krize, trvající od listopadových voleb, vyhnala ze svých domovů na půl miliónu lidí. Devětitisícová vojska Africké Unie nejsou schopna zajistit bezpečnost ni základní potřeby civilistů. O Pobřeží slonoviny, případně Libérii, kam značná část běženců zamířila, jsem už ale dlouho v médiích nic neviděl a nečetl.

25. února 2011

Pětadvacet

Pětadvacátého února ve mně pokaždé trochu hrkne, asi při mimoděké vzpomínce na čtvrtou třídu, když nám soudružka učitelka pouštěla Gottwaldův projev ("všechny mé návrhy tak, jak byly podány, přijal"), přerušovaný křikem davu: "Ať žije soudruh Gottwald." Ha, nikdy mě nenapadlo, jestli ten pokřik nebyl naaranžovaný, podobně jako třeba posléze zmizel z Klémovy oblíbené fotky spolusoudruh Clementis. Asi ale ne, na to je dav přílis často debil.

Letos jsem si na únor vzpomněl při sledováni záběrů jiného maniaka, kterého maminka neměla ráda. Jeden z posledních pohrobků Studené války včera zavolal do tripolisské televize a půl hodiny tu lichotil, tu vyhrožoval, tu láteřil, tu se oddával melancholickým vzpomínkám. Ach, jak by bylo symbolické, kdyby libyjský maniak odešel ve výročí nástupu k moci paranoidního alkoholika.

23. ledna 2011

Papuče do nového roku

Začal jsem blogovat, protože jsem chtěl popisovat své dumky a jejich zveřejněňování mě nutilo popisy hnát do čitelných forem, což je sám o sobě zajímavý proces, protože u nejednoho postřehu nutí dohledávat si informace, vzdělávat se, nezřídka přestat psát, protože vás hodí do slepé ulice. Psával jsem o věcech spojených s prací, leč jedna blogovací nehoda najednou celé blogování hodila za rámec pracovní etiky, takže jsem si musel říct, že o práci a s prací spojených tématech dále už ani slovo. A najednou není nic moc myšlének, o které by se člověk chtěl podělit. Jako by krom práce nic zajímavého v životě nehrozilo. Musel jsem si dát důkladnou inventůůůru, abych se přesvědčil, že tomu tak není. Facht není! Jen člověku (mně jako) přijde banální psát o životních postřezích, když jsem si v jedněch novinách před pár hodinama přečetl zásadní příspěvek, odhalující že pravidla slušného chování velí Čechům nosit méně papučí. Nedalo mi a pustil jsem se do recenzí trenek a slipů na Amazonu. High literature skrznaskrz, vedle které mé životní radosti a trable prostě nemají šanci.

Nedají mi ani ony papuče, protože jejich filipika vychází z představy, že kdesi echsistuje kodex slušného chování, který do nejmenších detailů popisuje, co se má a nesmí. Předpokládám, že estéti jsou si vědomi toho, že každý kraj má jiný mrav, takže by asi každý národ / země / kultura měla mít svůj detailní popis dobrého tónu. Občas se na analogické, mnohem zajímavější (bačkoráři prominou) téma bavím v souvislosti s cizími jazyky a postoji různých normokazatelů ke změnám v nich. Jedni zastávají názor, že jazyk je nástroj, který si lidé přizpůsobují svým potřebám, a tudíž cokoli se užívá a zažívá je správně (viz třeba změny v americko-anglické ortografii), jiní zase mají za to, že správnost jazyka má určovat jakýsi spolek moudrých, což třeba znamená, že dávno nenormotvorné mlsky v českém pravopisu budou trápit další a další generace školáků a že méně a méně obyvatel ČR bude psát správně česky (tedy krom lol, jj a dalších nových slov, jež se nicméně do pravidel beztak nedostanou).

Spjet k papučám ale. Dumám, jak naložit s informací, že se nemají nosit v práci pantofle, nebo návštěvy nutit k přezouvání. Kde je hranice mezi tzv. bontónem a elementární tolerancí k jinakému chování a zvykům. Asi nezjistím jinak, než že se budu muset začít v práci přezouvat do papučí, což, abych se přiznal, mě trochu sere.