27. února 2010

Kábul

Koukám se na No Comment na Euronews na obrázky ze včerejšího ranního Kábulu. Takhle na dálku to přijde strašlivě nereálné, přitom jen před pár měsíci jsem kolem vybuchlého obchoďáku jezdíval téměř denně. Dokonce jsme si i říkali, že asi dlouho nevydrží. Kdybych byl včera v Kábulu, dneska už na včerejší výbuch ani nemyslím. Napadá mě, že v televizi válka vypadá mnohem strašlivěji než v reálu, ale je to asi blbost. Reál se přeci jen nedá vypnout, přepnout, nebo přetočit zpět.


23. února 2010

Koule

Jsem se právě dozvěděl, že vyletím-li pátého v pátek v pět nula pět z Tbilisi, budu v pátek pátého v pět padesát pět v Praze. Tak jo. Snad to tentokrát vzlétne.

14. února 2010

Příměry

S bráchou si libujeme v různých příměrech, vesměs demonstrujících potměšilost nápadů druhých. "To je jako kdyby...," ha, nic mě zrovna nenapadá, ale třeba inspirace z nedávné odpovědi kamarádce, která si hledá novou práci: "To je jaky kdybyste se hlásila na chirurgii a řekla, že o tom teda nic nevíte, ale chcete si to zkusit." Tak tedy přejet ze země do země je jako kdybyste se ve svém mentálním vývoji posunuli do dětství, říkávám já. Musíte se naučit mluvit, tj. komunikovat v jinojazyčném prostředí, kde jen menšina ovládá stejný jazyk jako vy, navíc vám kvůli přízvuku a stylistice padesát procet z té menšiny nejprve nerozumí. Učíte se chodit, zjišťujete, kam vás které kroky, doslovné i obrazné, dovedou. Má kábulská kotníková fraktura třetí den v Afghánistánu s tímto souvisí pouze nepřímo: Když něco dělám, dělám to pořádně. Procházíte poprvé rutinní úkony, jako je nákup běžných potravin, návštěva kadeřníka atp., nemluvě o pokaždé jiných a velmi specifických pravidlech silničního provozu. Minimálně pro nás, kteří se pohybujeme v méně rozvinutých zemích. Jednou z nejobtížnějších a zároveň nejurgentnějších změn je přechod z potenciálně nebezpečných prostředí, které determinují vše, co děláte, a kde neustále děláte, co musíte, do prostředí vesměs vlídných, přátelských, kde nemusíte téměř nic, ale spoustu toho najednou můžete.

Veškerý život v Afghánistánu a Pákistánu je založen na práci a logistické podpoře zaměstnavatele. Pěšky se vesměs neprojdete, volný čas trávíte prací, již zpestřují limitované sportovní aktivity (i já začal hrát v Kábulu tenis), posezení v některé z nečetných restaurací, expatské večírky, či hektická konzumace pirátských DVD filmů. Život v Kábulu či Pešaváru je vlastně velmi snadný, protože nemusíte činit spoustu rozhodnutí, která, ač okořeňují běžný život, jsou nezřídka zdrojem stresu. Co ale dělat, kdž se člověk vymaní ze snadného života a dostane se do situace, kdy může a vše záleží na vlastní volbě? Když jsem skončil v Čečně, trvalo mi několik měsíců vůbec začít plánovat volný čas. Nikoho jsem v Baku neznal, nevěděl jsem, co se dělat dá, ani že se dělat může. Navíc byla zima. Stejné výmluvy, které mám teď, tak snad mi nevydrží příliš dlouho.



Pár líných pohledů z mého okna

12. února 2010

Skoro doma

"Nečkej na mě, vrať se domů, kdyby něco, tak tě vzbudím," houkl jsem na rozloučenou na řidiče Petreho, který mě ve čtyři ráno hodil na letiště. Cestou jsme se smáli, že to by tedy bylo, kdyby kvůli mokrému poprašku letadla nelétala, zrovna když nutně potřebuju na víkend doletět do Čech. Zpátky jsem si vzal taxíka. Přišlo mi nefér ho budit.

10. února 2010

Kamaz

Jsem strávil druhý den diskusemi o osudu našeho Kamazu, u kterého zničehonic odešel motor. Cena repasovaného motoru asi osm tisíc dolarů, cena Kamazu bez motoru maximum tisíce dva, cena Kamazu s repasovaným motorem až třináct. Osm plus dva je třináct nejen v Gruzii ale, a vlastně se na to nehraje, jde o to smířit proud, který prosazuje zakoupení motoru, s jinou částí zaměstnanců, dávají přednost svržení nefunkčního náklaďáku ze skály - obrazně řečeno, coby norská organizace jsme na ekologii vysazeni. Musel jsem zapojit veškeré znalosti ze školení na téma Situational Couching, abych kolegům objasnil svůj názor na osud nebohého Kamazu, jemuž je mimochodem jen jedenadvacet let: Dohodněte se a navrhněte řešení s použitím GROW modelu. Kde jsme teď? Kam se chceme dostat? Jaké vedou do cíle cesty? Jaké kroky tedy podnikneme? atd. Ještěže jsem dával pozor.

V rámci západovýchodního sbližování jsme nemocný Kamaz zaparkovali v tbilisském Volvo centru. Jinak parkuje v Gali, ve východní Abcházii, kde vozí stavební materiál z Gruzíny kontrolovaného Zugdidi přes hraniční řeku Enguri do našeho skladu a dále klientům, kteří si z materiálu staví či opravují domy. O tom ale třeba někdy jindy.

9. února 2010

Zanovo a na mýtince

Založil jsem si kdysi tady účet, že si budu hrát, trochu se naučím html tagy a obohatím tak vesměs nevýrazný soukromý život humanitárce. Pár tagů sice znám, ale daleko jsem se nedostal. Jen si navíc založil veřejný blog na Respektu, který se nakonec ale zvrhl v nutkání tu a tam naplácat pár jakobymouder, jež nakonec ani mě příliš nezajímají. Vracím se sem tedy, abych si tu skromně a ve vší tichosti tu a tam ulevil, aniž by mě následně kdokoli peskoval. Zbloudilý čtenář nechť odpustí.

Měsíc v Gruzii, zvláštní, jak je to tu známé a nové zároveň, i když si užívám schopnosti v novém kontextu fungovat téměř ihned a bez škobrtání. V Baku jsem například hledal po příletu deset minut vypínače v půjčeném bytě, což se neobešlo bez několika ran elektrickým proudem, a první večeři snědl v restauraci, která se v recenzích mých pozdějších známých vyjevila největším pajzlem v okolí. To v Tbilisi jsem od roku 2003 zhruba podesáté. Skoro jako doma. I když vím stále pramálo, což se v dohledné době snad začne pozvolna měnit. Happy to be here, in any case.