Tacet

Koupil jsem si letenku do Ammánu. Letím za dva týdny. Sedm měsíců a jeden den poté, co jsem z Ammánu odletěl a začal se flákat. A deset zemí poté. A už se na těch pár dní v Ammánu, než pojedu dál do svého nového dočasného domova, těším. Domluvili jsme se na třech měsících, ale uvidíme, jak nakonec dopadne. Ne že by bylo otevřené, jen prostě beru krok za krokem. A baví mě dělat, co mě baví. Takže snad nebude bavit příliš, přestože zatím je to dost velká bžunda. Kdo by to byl řekl, že největším konkurentem nicnedělání se může stát Irák.

Morálisté

Přijde mi pochopitelné, že s agentem Burešem nikdo krom Pitomia nechce do vlády. I když tedy asi ne proto, že se čímsi provinil nebo mohl provinit, ale prostě proto, že se ho bojí. Má neuvěřitelnou (čti: psychopatickou) schopnost lhát a odrovnávat nejen své soupeře, ale i souputníky. Obdivuhodně v předvolební kampani dokázal úspěchy vlády, i ty proti kterým zprvu brojil, představit jako vlastní, zatímco neúspěchy padaly na vrub Socanů a KDU, kteří ale jako by u žádných úspěchů vlády ani nebyli. I třeba zákon o registru smluv, napsaný v té době opozičním Janem Farským ze STAN, Bureš rád představoval jako vlastní úspěch.

Pirátům asi věřím jejich principiální skrupule – minimálně intuitivně vnímají, že se ještě musí učit, možná i obrousit své anarchistické sklony, pokud se jim tedy kdy povede. Komančové do vlády nepůjdou z principu, nemají na to lidi ani program, navíc jim role opozice bez odpovědnosti vždy vyhovovala. Ostatní by ale možná i do vlády šli, ale bojí se. Vědí, že je Bureš zaříne, jakmile se mu bude hodit. I když všechny ty strany tak nějak spiklenecky pomrkávají, že problém mají s Burešem, nikoli s ANO jako partají, tedy, že by vstup do vlády s ANO bez Bureše možná i zvážily, nikdo to pořádně nekomunikoval a na náznaky se nehraje.

Ironie kategorického odmítání vstupu do vlády s Burešem skýtá jistá nebezpečí. Spoléhají-li se pomrkávající na to, že Bureš státotvorně odstoupí, asi se přepočítají, protože on vládnout patologicky touží a chce vládnout pokud možno po svém, aniž by mu do toho kdokoli kecal. Takže se krásně může domluvit s Pitomiem. A s Miloušem též něco kreativního vymyslí, aby se vlk nažral a koza zůstane celá – o Burešově budoucí podpoře Miloušovy opětovné prezidentské kandidatury snad nikdo nepochybuje.

Zkrátka mě napadá, že nakonec může dopadnout tak, že partaje zaštiťující se morálkou a obavami o stav demokracie v ČR svou apriorní neochotou hovořit s Burešem nakonec akcelerují nástup neskrývaných, čistě totalitních tendencí a procesů. A pak už bude pozdě Bureše honit. Pořád nevím, jak se česky řekne self-fulfilling prophecy.

25085

Vlastně mi to přijde roztomile zábavné: AB nepopírá, že se s Šumanem setkával, jen tvrdí, že nevěděl, že jde o StBáka. Šuman zas u soudu, nikoli překvapivě, řekl, že si vázací akt vymyslel. Na chlup stejně jako před ním mnoho dalších fízlů ochránilo své práskače. I když tedy slovenský Ústavní soud zrušil předchozí rozsudky, není vyloučeno, že vše nakonec skončí stejně, tedy že AB odejde s puncem naivního informátora, který nevěděl s kým si povídá. Přesně takového ho koneckonců známe dosud.

Stejně AB nemůže popírat, že vzal evropskou dotaci na čápy, jen tvrdí, že v té době čápi nebyli jeho. I když nikdo nepochybuje a on sám opakovaně tvrdil, že jsou čápi jeho velkým projektem. Nicméně je třeba zkoumat téměř týden po týdnu, ne-li den po dni, aby se ukázalo, kdo přesně kdy čápy vlastnil, respektive kdy AB na koho čápy přepisoval, aby na dotaci mohl dosáhnout.

AB tedy nepopírá ani v jednom případě, že k činu došlo, jen že ty činy byly takové neviňoučké - navzdory množství důkazů o opaku. V obou případech to vypadá jako husa, kýhá to jak husa (nejčastěji komicky křičí "spiknutí, spiknutí"), chodí to jako husa, plave to jako husa a jestli soudy nakonec rozhodnou, že to husa není, můžeme tomu říkat třeba kokršpaněl.

Po volbách

Co k tomu všemu říct. Že jediným volebním pozitivem bylo pár zajímavých povolebních debat, ve kterých neúčinkovali politici, ale lidé, kteří opravdu svému oboru rozumí. Napadlo mě, že se ještě jednou podívám do volebních programů, abych si tu vyjmenoval nejnebezpečnější návrhy jednotlivých stran, ale je to asi nakonec jedno.

Národ si vybral chlapíka, jenž vstoupil do politiky proto, aby zabezpečil své obchodní zájmy, a i díky tomu za čtyři roky více než zdvojnásobil vlastní majetek. Který je trestně stíhán za krádež padesáti melounů, ale protože to byly prachy evropské, velká část spoluobčanů v tom vidí jistý způsob hrdinství. Který prý chce řídit zemi jako firmu, tedy s jediným cílem co největšího finančního zisku pro sebe a své blízké. Který se netají tím, že chce změnit Ústavu za hranu demokratičnosti, aby se u moci udržel co nejvíce, nicméně ze sebe dokázal učinit oběť spiknutí. Který si na první povolební vyjednávání vybral Komanče.

Ve volbách uspěli i modří ptáci, kteří se před čtyřmi lety prokorumpovali k historickému kolapsu a od té doby jim k úspěchu stačilo nic nedělat. Pitomiovu partu zmiňovat nebudu, protože se z ní dělá fyzicky nevolno, aneb hlavní uprchlíkobijci mají vice poslanců, než kolik ČR uprchlíků přijala. Jedinými pozitivy voleb je nakonec úspěch Pirátů a historický propad Komančů, kteří sice utrpěli nejhorší výsledek vůbec, ale pořád dostali o 7,76 procent víc hlasů, než si zaslouží.

Přesto marně hledám v sobě frustrace a rozhořčení. Asi proto, že překvapen zas tak nejsem. I když se bojím. Primárně toho, že se ČR v následujících čtyřech letech posune do Asie. K odpovědnosti za výsledky voleb se koneckonců prý už přihlásil Islámský stát.

Přímá demogracyje

Se směsí překvapení a pobavení zjišťuji, jaké partaje do svého programu zamontovaly jakési prvky „přímé demokracie,“ a dokola se snažím pojmout, do jaké míry jsou podobné návrhy motivovány a) neznalostí (tedy jsou tak míněny), či b) populismem. A nemám jen na mysli partaj, jež má „přímou demokracii“ v názvu, protože málokdo myslící asi pochybuje, že celý projekt je promyšlený marketingový tah. Nihil novi sub sole.

Když se měnila ústava, abychom mohli volit přímo presidenta, mnozí jásali, že se konečně zbavíme volebních trapností v parlamentu. Mně přišlo intuitivně divné, že by se institut presidenta měl takhle měnit, a spíše jsem se zhrozil, jak snadné je změnit tak zásadní bod ústavního systému, a s jakým nápadem se může přijít příště. Od té doby zatím vede pouze Chovanec se svým pokusem ústavně uzákonit právo na nošení zbraně. Bloody hell.

Zakomponování nesystémové přímé presidentské volbu – a že si pak ústavu Miloš za odměnu několikrát povodil – vycházelo z podobných pocitů, s jakými dnes někteří více volají po více přímé demokracie: Politika je špinavá, politici jsou zkorumpovaní, je třeba to vzít do vlastních rukou. Stejně jako jsme po opakovaných parlamentních trapárnách vzali do rukou presidentskou volbu. Zní to krásně, téměř noblesně. Navíc nás zbavuje nutnosti (povinnosti, řekl bych téměř) politiky kontrolovat a angažovat se, což je přeci jen o trochu obtížnější, než na ně povykovat z hospody a pak jim to v referendu osladit.

Už několikrát jsem slyšel argument Švýcarskem, že prý ve Švýcarsku referenda fungují, tak mohou fungovat u i nás. Aniž by kdokoli připomněl, že Švýcarsko je konfederace autonomních kantonů, se kterými státoprávní uspořádání ČR nelze srovnávat. Jako bychom měli v programu, že postavíme nové přílivové elektrárny, s tím, že v Holandsku to funguje. Nu a co na tom, že nemáme moře.

Jak psáno již, nepochybuji, že Pitomio má jediný programový cíl, a to dostat se k moci, slávě a prachům s tím spojených, a k tomu bude říkat cokoli a kdekoli za číkoli prachy. Vlastně si nejsem jist, že sám věří blábolům, které hlásá, ale účel světí prostředky. V tom si třeba nejsou nepodobní se Zemanem, jenž se stal přes noc Socanem, když pochopil, že vedle Klause další místo není. Co ale jiné partaje, jež maí vlhké sny o přímé demokracii, jako třeba Piráti, jejichž blouznění o vládě lidu téměř nahání strach, ať už jde o odvolávání soudců, či vyhlašování referend.

O referendech se ve svém programu zmiňují i Zelení, kteří ale zůstávají na místní a krajské úrovni, kde chtějí snížit hranici pro jejich závaznost a zrušit hranici účasti. Zajímavá myšlenka s potenciálem zvýšení občanského zapojení do důležitých rozhodnutí na místní úrovni, kde lze potenciální následky mnohem snáze domyslet a vykomunikovat, ale asi budu muset dumat dále, aby mi tento návrh intuitivně neevokoval dobrými úmysly dlážděnou cestu víme kam.

Není na naší politické scéně strana, ve které nejsou idioti. A není ani taková, která by v programu neměla odpudivé návrhy. Jsou strany státotvorné a státunebezpečné, tedy takové, jimž nejde o demokratickou budoucnost České republiky, ale v lepčím případě o prospěch jejich představitelů. V horším případě o totalitarizaci naší společnosti. K těm státunebezpečným řadím i tři, jež prý mají šanci usednout v parlamentu: ANO, KSČM a SPD. Všechny se vyznačují dobrým marketingem a schopností obchodovat s lidskou hloupostí. I proto se trochu bojím, že nedělní probuzení bude hodně kruté.

Asi máme u nás nějaký dar, že demokratické procesy, jež by měly více méně eliminovat přístup sociopatům k moci, ho u nás naopak zprostředkovávají. Možná je taková doba. Možná je to jen jeden z dalších projevů příslovečného českého masochismu, dle kterého si nakálíme do vlastního hnízda, abychom pak mohli svádět na jiné. Aneb hodně štěstí, Česká republiko, budeš ho potřebovat.

#metoo

Na sociálních sítích probíhá kampaň, kde žena, jež byla kdy vystavena sexuálnímu obtěžování, napíše #játéž. Některá tu a tam přidá i detaily. Nečasté mužské reakce na příspěvky většinou mísí sympatie s podivem, kolik že žen to vlastně bylo někdy sexuálnímu obtěžování vystaveno.

Pamatuji si velmi přesně, kdy jsem dospěl já. Předsilvestrovský let roku 2006 z Baku do Milána měl zpoždění, tak jsme s mou tehdejší polovičkou různě bloudili po letišti, načež mi po mém návratu z toalety sdělila, že jí vedlesedící pán dával vizitku, že si prý po návratu do Baku můžou udělat hezky. Než jsem chlápka šel honit po letišti, chvíli jsem zůstal jak opařený. Po následném opakovaném povídání, jak často, kdo, kdy a jak, mi brzy bylo jasné, že se dozvídám jen zlomek jejích i pro mě nezřídka žaludekzvedajících „zážitků“ – stejně jako mi bylo jasné, že se kvůli mým emotivním reakcím o nových už asi dozvídat nebudu. Začal jsem se tedy ptát i jiných, abych zjistil, jak se věci kolem mě mají, a záhy mi došlo, jak často se stává, i v mém okolí. A nakolik si spousta žen zvykla, už dávno neřeší, nezřídka se jen usmějí a pronesou něco neutrálně laskavého v odpověď, protože si nejsou jisty, čeho všeho může být obtěžující schopen. Raději nedráždit a případně vědět, kudy zdrhnout.

Nemyslím si, že #metoo kampaň cokoli změní. Nemyslím si, že třeba i zvýší širší povědomí o sexuálním obtěžování. Přesto se mi vrací: What the fuck took us so long?! Proč se o tomto nemluví nahlas už dávno? Proč je stále třeba definovat hranici mezi slušným a neslušným, přijatelným a nepřijatelným? Proč si pořád myslíme, že oplzlé kecy, narážky, osahávání, zneužívání postavení atp. jsou v pořádku? Asi i proto, že dosud existují i v ČR učebnice Kriminologie pro policejní akademie, jež obsahují pojednání o podílu oběti na vině.

V Americe se dnes hodně mluví o white privilege, privilegovanosti bílé rasy, jejíž představitelé nepochybně mají v průměru startovní čáru o hodně kilometrů dál, než ostatní. Méně se mluví o male privilege, asi proto, že následuje termín feminismus, se kterým se pojí příliš negativních konotací.

Když jsem nedávno jedné kamarádce líčil, že jsem feminista, trochu se zděsila, že jsou přeci dané fyziologické rozdíly a predispozice, a proto nemůžeme být stejní. Stejní být nemusíme a nebudeme, ale stejné možnosti a práva mít musíme, i právo na to, aby nás jakýsi idiot s pocitem vlastní neodolatelnosti sexuálně neobtěžoval, respektive aby takové chování nebylo považováno za normální. #metoo #whatthefucktookussolong

Lízači

Čeští mobilní operátoři jsou neuvěřitelní. Za poslední měsíc jsem si ve třech zemích pořídil sim kartu. V každé z nich za zlomek ceny v porovnání s Českou republikou a minimálně s 2,5 násobkem objemu dat, než je u nás nabízen „věrným zákazníkům.“ Nerozumím telekomunikačním procesům, jen mi selský rozum říká, že a) když lze v Irsku, na Ukrajině, či v Gruzii, musí jít i u nás, a b) když u nás není, znamená to, že se o to nikdo nezajímá, resp. necháme si klidně kálet na hlavu a budeme platit, kolik vrchnost nařídí, zatímco si tři velcí hráči budou nekonkurovat, aby náhodou nepřišli o monstrózní zisky? Připadá mi nestoudné a anachronické, protože zákazník neznamená nic a nakonec jde jen o to se co nejvíce a co nejrychleji nabalit. A připomíná mi starý vtip, který jsem kdysi slyšel v Dánsku. Víte, proč si psi olizují přirození? Protože můžou. Omlouvám se za vulgárnost, ale se stále rostoucí intenzitou se mi při pohledu na vypasené mobilní operátory v ČR vybavuje image rozvaleného líného psa. Raději se ale nedívat, co dělá.

Fanatici

Do politických diskusí se veřejně snažím nezapojovat, ale zjišťuji, že se stále častěji ukazuje, že se má domněnka později potvrdí. A ani nedělám tak, jak je dnes moderní, tj. vyházet ze sebe několik protichůdných domněnek a pak jen říct to "jsem vám říkal." Tak schválně: Čtu si, že Trump shodil ze stolu dohodu s Íránem, protože tam vládnou fanatici a dohoda je prý příliš měkká. Já si zas říkám, že se rozjíždí poslední kolo boje o kontrolu na Blízkém východě, kde má nyní díky Sýrii a Iráku Irán výrazně navrch. Což se mnohem méně než USA, logicky nelíbí Izraeli, ale též velmi významně Rusku, které potřebuje Irán trochu ze Sýrie vyšachovat. By mě prostě zajímalo, jak moc to Donnie s Vovou konzultovali. A kdo diriguje

A napíšu protentokrát i anglicky:

I try not to enter public political discussions, yet am increasingly finding out that my presumptions tend to turn out to be correct. And I don't use the popular trick of making multiple mutually exclusive presumptions in order to then be able to say "I told you so." Hence: I am reading that Trump refused to continue certifying the Iran deal, because Iran is ruled by fanatics and the agreement is allegedly too lenient. I am thinking that we are seeing the last round of the battle for control in the Middle East, where, thanks to Syria and Iraq, Iran has quite the upper hand. Quite less than the USA, this logically upsets Israel, but also very importantly Russia, who needs to freeze Iran out of Syria a bit. I am just wondering, to what degree Donnie and Vova have consulted each other on this. And who the conductor is.

Píchlí

Píchli jsme asi sto metrů pod kopcem, v téměř tříkilometrové výšce a po třech hodinách stoupání, jež nám příjemně znepříjemňovala stáda ovcí a krav, která pasáci ženou na zimu do údolí. Po dvou minutách zastavilo projíždějící auto, neznámý řidič nabídl pomoc a nezištně nechal i sadu na lepení pneumatik. Když odjel, došlo nám, že kola máme píchlá dvě. Celou sadu jsme vyplácali, jeli dál a ptali se každého dalšího projíždějícího na cestě, jež má reputaci jedné z nejnebezpečnějších na světě, zda nemá pryž na lepení. Neměl nikdo. Jen ten jeden řidič, který sám od sebe nabídl. Karma asi. Lavrenti ho po návratu do údolí dohledal přes známé a poslal mu dvacet litrů vína. A tak to má být. Že se v horách píchne těm, co píchli.

Catalunia

Co dodat? Zas tu smrdí Ruskem a jeho snahami o destabilizaci Evropy a zemí v ní. Nic nemění na tom, že španělská vláda udělala úplně všechno špatně. Ani na tom, že je v Katalónsku spousta lidí, kteří si nezávislost z různého důvodu přejí. A jelikož odpůrci nezávislosti referendum ignorovali, dopadlo referendum, jak dopadlo. Se 42 procentní účastí. A dál to bude pro Španělsko, které se sice začalo pomalu škrábat z dlouhé v ekonomické krize, masakr, který asi nedopadne dobře. Čeho jsme se báli v holandských, rakouských, německých volbách tak nějak nakonec přišlo nečekaně z Katalónska. Nemám tím samozřejmě na mysli, že by v Katalónsku zvítězili nacisté, jen že vyhrála zvláštně rozvratná směs nacionálního populismu, která koneckonců čeká za pár týdnů i nás.

I když principiálně jsem zastáncem slučování spíše než rozdělování, chápu atraktivitu rétoriky sebeurčení, která mi však přijde snadno zneužitelná různými hochštaplery a manipulátory. Napadlo mě srovnání s Trumpovým Making America Great Again, které se dívá kamsi do historie, podobně jako se Katalónci dívají do osmnáctého století, případně k Francově režimu, který též neměl Katalánsko příliš v lásce. Katalónci, z nichž velká část do Barcelony a okolí přišla z jiných částí Španělska tedy, a ve válce o španělské dědictví stáli jejich předci na vítězné straně bez následného útlaku a omezení práv, jež prý mnozí dosud vnímají jako historickou křivdu. Průběh referenda zas trochu připomíná Krym – protiústavnost, pochybná pravidla, pochybný proces, vyloučení mnohých, kteří by asi měli mít právo se ke státnímu uspořádání Katalánska vyjádřit. Ale to asi nakonec též vadit nebude a s výsledkem se bude operovat jako s právoplatným. Časem pak lidu dojde, že jde zas jen o moc a prachy, umně zabalené do vznešených sloganů, a zbyde jen divná pachuť.

He said yes

Posledních pár dní jsem často myslel na kamaráda Roberta, se kterým jsme v červenci brázdili ulice Barcelony, a on mi po roce poflakování popisoval, jak se jedno ráno probudí a nemá stání, jak moc se mu chce zpátky do práce, a další ráno se mu z pouhého pomyšlení na možné pracovní povinnosti dělá nevolno. Dokonce v jednu chvíli přijal a pak zas odmítl nabídku odjet do Iráku s odůvodněním, že se ho poprvé zeptali ve špatné ráno. I já měl tento týden několik rán, kdy mi pomyšlení na práci nedělá dobře, když jsem zvažoval pro a proti poslední pracovní nabídce a nacházel nepoměrně více kladů. Došlo mi, že kolem ranní deváté hodiny začínají převkádat klady, a kdosi mi poradil, že je proto třeba se rozhodovat před devátou. Též znám, jak vám obtížná rozhodnutí zamotají hlavu, která během prvních 24 hodin poté dokáže vymyslet spoustu negativ. I když, pravda, nepamatuji si, kdy jsem naposledy plakal nad rozlitým mlékem.

V každém případě se má tak, že je půl deváté ráno asi dvacet hodin poté, co jsem kývl na to, že se na tři měsíce přesunu do Iráku, a pořád mi přijde jako dobrý nápad. I když jsem ještě před týdnem ani trochu neplánoval a viděl se úplně na jiném světadíle. A teď si broukám svůj oblíbený popěvek, jakousi svou znělku, kterou si obvykle brnkám u balení při přejezdu ze štace na štaci:

Nenapadla mě žádná melodie,
kterou by už někdo nenapsal
Napadlo mě ale,
že už mám namále,
že už zase musím o dům dál

Popadla mě zvláštní nostalgie,
i když nemám, na co bych si stěžoval
Myslím na to stále:
Změny, i ty malé
v životě mě kopnou o kus dál

Apropos, Roberto je v Afghánistánu, na tři měsíce. Asi se zrovna příliš dobře probudil.