2015

Konec roku, čas bilancování. 2015, pokud si budu vůbec pamatovat, asi ponejvíce s odstupem času vytane jako rok, ve kterém se český národ totálně zbláznil a já byl hodně sám, pracoval víc než kdy jindy a přestal objevovat nové kouty světa. Novoroční předsevzetí si dávno nedávám, ale asi vím, co bych v tom šestnáctém chtěl jinak. Aneb jak zpívá můj oblíbený rapper:

Нам было нелегко идти
по неизведанному пути,
но мы с уверенностью смотрим вперед,
успех и счастье Новый год принесет

Welcome home

Po půl roce v Tcích. Vystoupil jsem před domem z auta a potkám souseda, jak si nese ešus s jídlem dom. „Brzy ulici U Nových lázní přejmenujeme na ulici Alkajdy,“ řekl mi místo pozdravu. Zastavil jsem se u schránky, abych si nemusel povídat.

Odpoledne mi paní v obchodě zničehonic začala vysvětlovat, jak se to má s tou migrací, že prý nic není černobílé, načež následovala salva rasistických názorů. Hodně černobílých.

Večer jsem měl domluvenou kontrolu u doktora: pomohl a hezky jsme si popovídali. Zrovna se vrátil z rodného syrského Tatousu. Bral vcelku sportovně, že se mu říká obecně „Arab“ (případně „nějakej Arab“, „Arabáč“, „čmoud“, „špína“, „terorista“ atd.) a že i to „Arab“ se na venkově vyslovuje se směsí posměšku a odporu.

Cestou od doktora jsem na Zámeckém náměstí na chvilku zašel do restaurace, kde jsem zahlédl známou tvář. Jiná, neznámá tvář na mě hned vyskočila, jestli prý mám doma černochy. Prosím? „Takhle se to přece říká. A říká dávno. Nebuď, prosím tě, přecitlivělej.“ Přemítám, co je horší: Že je otázka naprosto hloupá, nebo že je jednoznačně rasistická. Spojené nádoby, které nedokážeme rozlišit.

Když jsem si ráno V Praze vyhrnoval nohavice, já, zarytý odpůrce ostentatícních projevů čehokoli, přišlo mi spiklenecké, jak na českém venkově asi málokdo pochopí symboliku gesta vzpomínky na člověka, který se neustále zamýšlel nad stavem naší společnosti a upřímně se pokoušel formovat jakýsi společenský étos. Ať už jsme si o jeho jednotlivých názorech a činech mysleli cokoli. Budování společenského étosu totálně zazdili dva největší korupčníci polistopadové éry, oba, nikoli shodou náhod, postupně prezidenti též země. Jako by si masa řekla, že už má moralistů dost, že naše společnost potřebuje zloděje a lháře. Masa si žádá maso, momentálně bůček. A párky z Kostelce.

P.S. Nemám deprese, líbí se mi tu.

Bombardovat, bombardovat, bombardovat

Na počátku bombardovací kampaně v Srbsku vyšel v Lidovkách Pojarův komentář s názvem Bombardovat, bombardovat, bombardovat. Rozčílil velkou část kolegů, takže jsme museli uspořádat mimořádnou schůzi a vše si tam vyříkat. Včetně toho, zda si ředitel humanitární organizace může dovolit veřejně lobovat za vojenskou intervenci, která nevyhnutelně povede ke ztrátám na civilních lidských životech. Pamatuji-li si správně, Požár tenkrát nevyšel z debaty nejlépe. Pamatuji si i své zaryté mlčení, když si ze mě v hospodě kamarádi kvůli témuž utahovali a já nevěděl, co říct.

Dnes se bombarduje v jiné zemi na S. A bombardování bude mít jen jediný výsledek, jímž nebude oslabení nenáviděné organizace. Pouze další mrtví, jejichž smrt ISIL umně využije k náboru nových příznivců. Není velký rozdíl mezi tím zda bombardují letadla syrská, ruská, americká, kanadská, nedávno i francouzská či britská. I proto je nepochopitelný výsledek nedávného hlasování v britském parlamentu. Je s podivem, jak klidně přijímáme rozhodnutí politiků, kteří zvednutím ruky odsoudí k smrti desítky, stovky, možná tisíce nevinných civilistů, kteří se provinili pouze tím, že žijí na území, kontrolovaném fanatiky.

Málokdo nebude souhlasit s tím, že je třeba ISIL eliminovat. Možná ještě důležitější je třeba eliminovat mýtus ISIL, který produkuje iracionální strach a je tak atraktivní pro šílence, co se k ISIL různě ve světě hlásí. Letecké nálety bez pozemní ofenzívy nicméně nemají žádný vojenský ani politický smysl, zatímco pozemní ofenzíva by byla sebevražedným krokem. Alespoň toto si politici v honbě za lacinými voličskými body uvědomují.

Zatímco si Cameron a spol. odhlasovali shazování plechu do syrské pouště, rozhodla se nová kanadská vláda dostát svým předvolebním slibům a z bombardovací kampaně se stáhnout. Ministr obrany při nedávné návštěvě Jordánska okomentoval tak, že stojí kanadský rozpočet asi miliardu doalrů ročně, a tytéž peníze se dají použít na něco jiného, třeba na podporu lidí, kteří potřebují pomoc. Zní vcelku rozumně. Rozumněji než přilévání benzínu do ohně.

War is Peace. Freedom is Slavery. Ignorance is Strength, napsal Orwell ve svém stěžejním díle. Nepodařilo se ani totalitním komunistickým režimům, ani kvazitotalitní špiónské kultuře po 9/11. Doufejme, že nás do Překrásného nového světa nedostanou ani džihádističtí fanatici.

Ve sprše

Čtu si, že se Holland domlouvá s Putinem na společném postupu vůči Daeš. Vzpomněl jsem si na Sarkozyho, jak se coby mírotvorce angažoval v rusko-gruzínském konfliktu, aby ho pak tehdejší prezident Medvěděv před kamerami v přímém přenosu ztrapnil odkazem na domluvu, která dle Sarkozyho spontánně zděšeného výrazu evidentně nexistovala. Viděl jsem v přímém přenosu a při vzpomínce na Francouzův výraz tváře se dosud usmívám. I když mi asi nikdo už neuvěří, protože pokud není googlovatelné, neexistuje. Hitparádu strašností z té doby holt navždy povede Míša žvýkající svou kravatu.

Jsme o sedm let dále. Chápu, že Holland potřebuje vydělat bodíky rázným zakročením proti obludnému nepříteli. A zatímco francouzská letadla nemsyslně bombardují v Sýrii a Iráku - a z každého zabitého civilisty vyrobí dva budoucí teroristy, šplhá francouzský president do horké sprchy s Moskvou, které ještě relativně nedávno, po ruské anektaci Krymu zrušil zakázku na Mistraly. Asi nezbývá než popřát Mssr. Hollandovi, aby se nikdy nemusel shýbat pro mýdlo.

Výročí

Zas se nám sešel rok s rokem, včera psychopatický prezident-klaun slavil v klubku pomateným nohsledů a fašistů, kteří z jakéhosi důvodů preferují ruskou trikoloru před českou. Česká policie dělala z nácků VIP a Andrea mě nabádá k návratu na tuchnoucí hroudu, na které se Mussolini jmenuje Miloš, co se nemůže nabažit pozornosti kolem poskakujících sebedůležitých kašpařů.

Dnes zas osm let ode dne, kdy to Burác zabalil. Vzpomínka na něj vyvolává nesrovnatelně více emocí než vize českého prezidentského bahna. Honzíku, pomyšlení na to, že si už spolu nedáme pivo, je pořád stejně smutné.

Paříž

Připomnělo mi čímsi Breivika. Bomba na jednom místě k odvedení pozornosti a masakr o kus dál. Smutek se mísí s bezmocí a zlostí, kterou zvláštně přiživují různé reakce. Ty nejbizarnější lze sjednotit do několika vzájemně se prolínajících skupin.

Dyk jsem to říkal(a). Nevím, co lidi vede k tomu, aby neštěstí druhých použili k utvrzení vlastního ega. Mnozí navíc nemají příliš ponětí, co se vlastně stalo. Nejde o to, co kde řekli, jen že měli takový nějaký pocit (něcisté!), že vše dopadne špatně. V oblíbené české variantě ještě navíc s dávkou nevraživosti vůči okolnímu světu a zadostiučinění, že jejich černobílý pohled na dění kolem zas ztratil několik odstínů šedi. Zvláštní podskupinou jsou lidé, kteří své zadostiučinění mísí s frustrovanou agresí na adresu kohokoli jinak vypadajícího či smýšlejícího, protože není rozdíl mezi činem několika pomatenců a uprchlíky, druhým největším světovým náboženstvím atp.

Jsme ve válce. Hodně podobné předchozímu, kde autor upřesňuje svůj pohled založený na jedné Huntingtonově knize, kterou pravděpodobně nečetl. Opomíjí přitom, že stejný názor sdílejí civilisty masakrující extremisté s cílem přimět ostatní k témuž poznání. Aneb západní válečné burcování není nepodobné saláfistickým magorům a nakonec nahrává militarizované části naší společnosti, jež opravdu válčit chce. Já v žádné globální ideologické válce nejsem, jen v té syrské, jíž se ale neúčastním. Vůbec mi ono "jsme ve válce" přijde takové... apokalyptické.

Pokrytci litují Pařížany, ale že došlo k výbuchu v Bejrútu, Baghdádu atp., je jim jedno. Jak jinak též vyjádřit, že je člověk spravedlivý, znalý, případně zcestovalý kosmopolita. Přijde mi v čemsi totalitní, jako by chtělo určovat, kdy a čím se máme cítit dotčeni, nad čím smíme smutnit. Nemám na mysli pokrytectví řady politiků, kteří samozřejmě vycítí šanci ke snadnému bodování. I když se na ně vlastně nezlobím, mají to tak nějak v popisu práce. Mě se třeba dotýkají zvěrstva Boko Haram, měl jsem na FB statut Je suis Garissa, bejrútský výbuch mě šokoval, stejně jako každý baghdádský, i když, přiznávám, ty poslední je obtížné počítat. Vadí mi, jak se civilní oběti v Sýrii a kdekoli jinde mění jen ve statistické údaje a při loňské válce v Gaze jsem byl téměř v permanentím šoku. Nemyslím však, že to ze mě dělá lepšího člověka. A určitě by mě nenapadlo kázat jiným, co mají cítit a jak smějí své pocity vyjadřovat. Když jsem včera kondoloval francouzskému kolegovi, přijal téměř omluvně s odkazem na Bejrút. Až pak se podělil, že na jedné z pařížských ulic zůstal ležet kamarád jeho kamaráda. Omlouvat se za vlastní smutek není zcela v pořádku.

Možná ale asi jsme ve válce. Sami se sebou a vlastním strachem. Mr. Snowden rád potvrdí, jak se USA po 9/11 totalitarizovaly. On sám řešil po svém, nalezením útočiště v zemi z nejtotalitnějších. Strach je tvárný a snadno využitelný teoristy i manipulátory všeho druhu. Necháme-li se, ani Marseillaisa nám nepomůže.

P.S. Stále mě fascinují debatéři, kteří přesně vědí, kdo má co, jak a kde udělat, a neúprosně tvrdí, že kdokoli si myslí cokoli jiného je pravdoláskař, sluníčkář, fašista, válečný štváč, srab, debil, nehodící se škrtněte.

Velká listopadová

Rád připomínám zásadní dějinné milníky, které, ať už lidská paměť a historické knihy přetvořily jakkoli, není radno zapomenout. Jako třeba výstřel z Aurory. Osmadevadesát let od momentu, který pozměnil svět natolik, že se z toho asi jen tak nevyhrabeme. V různém slova smyslu. Banda ideologů ukázala, jak snadno lze držet moc pomocí směsi manipulace a teroru. Začíná vždy manipulací, teror se dostaví jaksi mimochodem.

Je sedmého listopadu a my právě prohráli (na penalty!) finále fotbalového humanitárního poháru. Druzí z třiceti týmů není úplně nejhorší výsledek a důstojná porážka na zítřku nic nezmění. Raději si připomínat fotbalové než lidské prohry.

Lidé a lůza

Dělám tuhle práci dlouho. Netuším, kolik se v humanitárce profesionálně pohybuje Čechů a kolik z nich déle než já. Ne že bych si proto připadal nějak důležitý, jen si s přibývajícím věkem, zkušenostmi, znalostmi a funkcemi neustále musím dávat pozor, aby se ze mě nestal cynik, úředník, humanitární politik, lenoch, darmošlap. Asi v jakékoli práce, která ke kvalitě vyžaduje alespoň trochu lidské duše.

Určitě nejsem sám, komu se dělá mdlo při pohledu na českou politickou a mediální scénu v souvislosti s uprchlickou krizí. Při letmém pohledu by se dokonce mohlo zdát, že se sebezvaně postkomunisticky elitní Česko mílovými kroky mění na lysohlávky žeroucí agresívní Mindrákov. Solí do rány jsou navíc činy a projevy - pro nás postkomunisticky inferiorního - slovenského presidenta či monolog Magdy Vášáryové, která nám kolektivně (a zcela oprávněně) vynadala do zamindrákovaných přizdiliceměrů.

Navzdory původním předsevzetím jsem se párkrát zapojil do různých českých mediálních debat na téma, k čemuž mě ponejvíce dohnalo zoufalství z množství výmyslů, lží a blbostí, na kterých je česká nedebata postavena. Nejsa v ČR, není vůbec obtížné postupně ztrácet respekt k obyvatelům rodné země, kteří hojně a radostně následují pištce-manipulátory, jimž totalitní praktiky koukají z očí a lezou ušima i slovní zásobou. Člověk ale musí trochu zašmejdit internetem, aby zjistil, že není vše tak černé. Najde spoustu rozumných i laskavých lidí, kteří se do lůzou ovládaného veřejného prostoru příliš neženou. Mnozí se snaží zapojit přímo, jako třeba čeští dobrovolníci, kteří pomáhají na Balkáně a jejichž význam a reputace stále stoupá. A před nimiž tímto pokorně smekám.

Ašura

Poprvé jsem zaregistroval díky Ivě, která cca. před deseti lety udělala v Iráku výborný fotoseriál. Na vlastní oči jsem prvně zas viděl o pár let později v Ázerbajdžánu. Kvůli Ašuře jsem začal maličko číst o rozdílech mezi sunnitským a šíítským Islámem – právě proto, že bitva u Karbalá, kterou šíítská Ašura připomíná, znamenala asi definitívní rozkol mezi dvěma hlavními islámskými proudy.

Sunnité vnímají 10. den nového roku jako den oslavy vítězství, které Bůh nadělil prorokovi Musovi (Musa je ten samý chlapík, kterého známe pod jménem Mojžíš) a někteří se i na paměť postí. Pro šííty je Ašura, jíž se prý česky říká „islámské pašíje“, dnem mnohem významnějším, dnem smutku za smrt Husejna, Mohamadova vnuka a třetího šíítského Imáma, zavražděného v roce 680 vojáky armády kalifa Yazida I.

Já měl být dnes v Libanonu, kde je Ašura státním svátkem, ale nepovedlo se. Sebetrýznění meči a řetězi bych beztak neviděl, protože Hizballáh dávno zakázal. Neuvidím ani, jak jediná za Husejna uroněná slza smyje stovku hříchů. I tak ale: Happy Ashura, friends.

Carpe diem

Jeden kluk sváří, dva se na něj dívají, čtvrtý si odskočí na záchod, kde slyší ránu. Vyběhne zpět do místnosti, kde dva diváci leží v krvi a svářeč vyletěl oknem. Sejde dolů, sedne do auta a odjede. Čtyři kamarádi se rozhodli spolu strávit kreativně večer, dva jsou mrtví, jeden těžce zraněný, jeden v šoku, že výbuchu svářečské bomby o dvacet vteřin unikl. Fakt nikdy nevíte, co vás může potkat.

Vojáci a chytráci

„Poslal bych je zpět, ať jdou bojovat,“ vídám v médiích na adresu syrských uprchlíků i od lidí, kteří jinak vypadají, že jsou schopni a ochotni uvažovat. Nevím, jestli jde o účelový argument, nebo si autoři podobných výroků doopravdy myslí, že většina členů jakékoli společnosti jsou rození válečníci. Aneb kolik Čechů se aktivně zapojilo do ozbrojeného (od)boje proti německé armádě?

I mezinárodní právo dávné rozděluje účastníky vojenských konfliktů na bojovníky (kombatanty) a nebojovníky (nekombatanty) a představa, že jakékoli lidské společenství je primárně složeno z první skupiny, je v lepším případě naivní. Což koneckonců uznala i většina demokratických zemí s brannou povinností, které vymyslely institut civilní služby. Dokonce i Rusko má zákon o civilce ze začátku devadesátých let, ke kterému ale nikdy nebyly dopsány naplňující předpisy.

Kdo nebojuje, je prý srab. Není. Ani ve Švýcarsku či v Izraeli. Nekombatantů je v každé společnosti více než kombatantů. Mnohem více. A podobná rétorika mi připomíná soužku učitelku na základce, když na nás křičela, že jsme srabi, protože nikdo nechce jít na vojenskou školu. Pepa nakonec šel.

Ač se někomu bude po letech vymývání mozků zdát nepravděpodobné, i v post-Weimarském Německu byla spousta chlapíků, kterým do válčení nic nebylo, ač mnozí byli násilně nahnáni do wehrmachtu a války, jež nebyla jejich. V Sýrii provádí nucené odvody Assadova armáda a ISIL a hodně chlapíků, kteří zdrhají ze Sýrie, utíká před odvodem do armády, kterou nechtějí podporovat. Aby pak nějaký západní chytrák halekal, že je je potřeba lifrovat zpět do zbraně. Asi to chce méně koukat na cěčkové hollywoodské filmy.

Syrský vzduch

Za první týden přímého ruského angažmá v Sýrii jsme viděli asi 50 náletů, jen asi čtyři z nich na území kontrolvané tzv. Islámským státem (ISIL). Je zajímavé, jak se Rusko ani netají tím, že, nehledě na veřejná prohlášení, ISIL není prioritou. Televizní kanál Rossiya24 zařadil do meteorologické předpovědi informace o vhodnosti počasí k bombardování, zatímco dobře mířené rakety létají primárně na opozicí kontrolované části provincií Hamá, Homs, Lattákia a Rif-Damašek (kraj kolem stolice, něco jako náš Praha-střed). Do toho informace o raketách, co prý spadly už v Íránu, či o vybombardování nemocnice v severním Hamá, které bylo asi stejně náhodné, jako americký hit na nemocnici v severoafghánském Kunduzu.

Apropos nemocnice, jen v září zahynulo následkem náletů v Sýrii přes 600 zdravotnických pracovníků, téměř 20 z nich byli zaměstnanci neziskových organizací. V jednom případě šlo na jedno zdravotnické zařízení šest vládních náletů. Dle mezinárodního prava jsou útoky na zdravotnická zařízení válečnými zločiny, kterých se tedy za poslední měsíc dopustil Assad, Putin i Obama.

Ruská přítomnost v syrském vzduchu má zajímavé následky pro syrské civilisty. Syřané si zvykli na vládní útoky, zejména ničivé barelové bomby. Útočníka je slyšet zdálky a člověk má zhruba 20 minut na to, aby se schoval, než vrtulník naletí na svůj cíl. Ruská letadla míří přesně, rychle a potichu.

Rusko se netají tím, že přišlo do Sýrie podpořit Assadovu pozemní ofenzivu proti komukoli, koho Assad nazve teroristy. Primárně umírněná opoziční uskupení, jež je třeba eliminovat, aby, než se zasedne k případnému jednacímu stolu, krom Assada nebylo alternativy. Krom dogmatických saláfistů saudskoarabského ražení, sjednocených v Islámské frontě či Jabat an-Nusrah, a ISIL. ISIL mezitím postupuje dále na západ. Třeba v provincii Homs, kde se nebezpečně blíží klíčové dálniční tepně M-5, jež spojuje Damašek se severem země, nebo u nejvěšího syrského města Aleppo. Z Aleppa ISIL dříve vyhnala umírněná opozice, která, ve vzácných chvílích, kdy měla dost munice a jiné výzbroje, dokázala ISIL vytlačit několik set kilometrů na západ. Teď ale nemá, navíc si musí dávat pozor na ruská letadla.

Mapa prvního týdne ruských náletů. Barvy značí, kdo kontroluje které území. Nálety na ISIL zasáhly Raqqu, Palmyru, Deir-ez-Zor a Al-Tabqah. Ostatní cíle, které vypadají jako ISIL, trefily jinou skupinu na daném území. (c) Levantine Group

Požarniki

Rusko se zapojilo do války v Sýrii po Assadově boku a nejednoho z nás napadla nejšílenější myšlenka, jestli to třeba není dobře, protože může uspíšit konec války. A válku je třeba skončit co nejdříve. Otázkou samozřejmě zůstává, zda všemi dostupnými prostředky, tj. například i za cenu toho, že se masový vrah, jenž má na svědomí minimálně každých devět z deseti civilních obětí konfliktu a v jehož mučírnách údajně umřelo a umírá asi 70 tisíc lidí, kteří si dovolili s čímsi nesouhlasit, zůstane u moci. Technická: Spíše nesouhlasili příbuzní mučených – sami mučení se nezřídka nedopustili vůbec ničeho. Posílení Assadovy mocenské pozice je samozřejmě Putinovým záměrem. Důvodů je několik, minimálně následující:

1) Rusko cítí, že se přepisuje mapa světa a je potřeba si ukousnout co nejětší krajíc kontroly. Tak je účast v Sýrii logickým pokračováním ukrajinské anabáze. Rusko zároveň vnímá, že momentálně není nikdo, kdo by ho v jeho neoimperalistických ambicích zastavil, že v otázce Sýrie západ významně tápe i že regionální mocnosti jako Turecko, Saudská Arábie a Egypt mají vlastních problémů dost. Západ si mj. stále neuvědomuje, že ač si ve své víře v demokracii myslí, že neoimperialismus patří tak do osmnáctého století, neznamená to, že Rusko na své neoimperiální ambice rezignuje.
2) Rusko bylo mezinárodním společenstvím potupeno v Kosovu, posléze v Libyi, znovu si líbit nenechá. Dávno nastal čas dokázat světu, že je RF významnou děržavou.
3) I když v případě Ukrajiny otočilo svůj oblíbený argument o 180 stupňů, dlouhodobou ruskou doktrínou je teze o nedotknutelnosti státní svrchovanosti a neoprávněnosti opozice existujícímu režimu. Není důležité, jak konflikt začal, použití síly vůči baťuškovi (jenž je mimochodem dle pravoslaví Božím vyslancem na zemi) je naprosto nepřípustné. I na Ukrajině je ruská doktrína vlastně založená na tom, že ve chvíli, kdy připustíme dotknutelnost baťušky (Janukovič), je třeba vymyslet nové paradigma (například ochrana našich krajanů proti fašistickému režimu).
4) Kreml je tradičně (zčásti pochopitelně) paranoidní vůči sunnitskému extrémismu, který důvěrně zná, protože na severním Kavkaze pomáhal masově vyrábět. Jediné možné řešení syrské krize vidí v pokračování alawitské vlády, či minimálně pokračujícím baathistickém směřování Sýrie. Zčásti to asi hlavu a patu má, protože není vůbec obtížné si představit, že případní nebaathističtí vládci, ať už budou mít jakékoli úmysly, nebudou s to zachovat sekulární podstatu země. Bude koneckonců problémové pro kohokoli. V této souvislosti je zajímavé, že se zapojením do koalice Sýrie-Írán-Hizballáh Rusko neobává tak jednoznačně identifikovat se šíítským extrémismem. Další problém pro USA samozřejmě, protože šíítská koalice nijakou shodou okolností sdružuje tři největší nepřátele Izraele, tzv. největšího západního spojence na Blízkém východě. Ale toto téma si nechejme na jindy. Nebo na nikdy.
5) Syrský Tartous dlouhodobě hostí jedinou ruskou námořní základnu ve středomoří a dál asi není třeba komentovat.
6) Nevím, co se přesně diskutovalo během červnového mimořádného setkání NATO v Turecku, jen předpokládám, že mohly padnout i výrazy jako bezpečná zóna, buffer, či dokonce bezletová zóna. Turecko by rádo ukrojilo kousek severní Sýrie, nejen proto, aby zamezilo šíření kurdské sféry vlivu (Kurdové nyní kontrolují více než polovinu syrsko-turecké hranice). V každém případě se Rusko rozhodlo převzít kontrolu nad syrským vzdušným prostorem dřív, než se o to pokusí někdo jiný, tím spíše že by mohlo jít o nenáviděné NATO. Zkušenost z prištinského letiště a libyjská potupa jistě sehrály svou roli.
7) Syrský režim používá srovnatelné metody jako Kreml a tyto metody je potřeba podpořit ba legitimizovat. Syrský režim se navíc vždy těšil mohutné sovětské podpoře v dobách Assada otce a ruský postupný návrat k CCCP a studenoválečnému uvažování znamená i rázný návrat ke starým kamarádům.
8) Syrská krize významně škodí Turecku, Saudské Arábii, Evropě i USA, vše v ruském zájmu.
9) Dovolím si i domněnku, že se Rusko blíží ekonomickému kolapsu a potřebuje vyšší ceny ropy, což mj. znamená i silnou vyjednávací kartu vůči západu a Saudům. Rusko je v jedinečné pozici de facto eliminovat veškerou (západem a Saudy podporovanou) protiassadovskou opozici a následně nabídnout jednání, ze kterého Assad vyjde jako součást řešení. Klasická strategie založ požár, pořádně přitop a převleč se za hasiče. Krom touhy co nejrychleji začít kontrolovat syrský vzdušný prostor, si vysvětluji rychlost a načasování ruského vstupu do syrské války vnitrostátními / finančními problémy, s čímž souvisí i desítka, abych zaokrouhlil:
10) Strategie vrtění psem byla hezky stvárněna ve filmu s Hoffmanem a De Nirem a USA a Rusko s ní mají celosvětově nejlepší zkušenosti. Termín "krátká vítězná válka" coby způsob odvrácení pozornosti od vnitrozemních problémů a získání hrdinských bodů pro čelné politické představitele, koneckonců z Ruska i pochází (von Pléve). Polonahých fotek na medvědu není nikdy dost.

Kdosi mi nedávno popisoval historku, podle které je Assad nejtvrdohlavějším politickým leadrem na Blízkém východě. I proto si asi tak dobře s Putinem rozumí. Koho to ale kluci bombardují? Podle dostupných informací zasáhla Putinova letadla cíle v provinciích Idlib, Homs a Hamá. Viděl jsem i FSA pozice v severní Lattakii, ale jen z jednoho zdroje. Pokud by chtěli bombardovat ISIL, jak tvrdošíjně opakují ruská média, musela by letadla letět pár set kilometrů východněji. Bomby tedy jednoznačně létají na území kontrolované různými opozičními uskupeními na základě seznamu úhlavních nepřátel, připraveného Assadem. Nu tak si velmi zběžně povězme, kdo momentálně nejvíc Assada z jeho pohledu ohrožuje.

Chu iz chu

Možná to chce začít maličkou poznámkou o tom, že grup je strašlivě moc a velká část se z nich na přání různých externích podporovatelů přeskupuje a přejmenovává. Popíšu jen pár z mého pohledu momentálně klíčových, tedy těch, které jsou nejvíce vidět. Aktéři syrského konfliktu se víceméně dělí do pěti skupin: 1) Assadova vláda, 2) ISIL, 3) Islamistické/saláfistické skupiny, 4) Kurdské jednotky, a 5) Umírněné opoziční skupiny. Každý z aktérů má své zahraniční přátele, aka sponzory.

Islámská fronta a její asi nejprominentnější členové Ahrar ash-Sham a Jaish al-Islam. Velmi dobře vyzbrojená, početná uskupení, financovaná primárně ze Saudské Arábie. Podpora z arabských zemích je vemi zřídka podporou státní, většinou se jedná o jednotlivce, šejchy. V přápadě Islámské fronty předpokládám nicméně velmi stabilní a systematickou podporu i ze stranu státu, dokonce bych se nedivil, kdyby jim tu a tam vypomohlo i Turecko. Občas se v médiích objeví, že je jedna ze skupin napojená na Al Qaedu (ať už znamená cokoli), což technicky není pravda, i když obsahem si nezadá, tj. jistě to nejsou žádní demokraté. Očekával bych, že Ahrar ash-Sham a Jaish al-Islam dostanou spolu s dalšími členy Islámské fronty od Suchojů na frak asi nejvíce, protože jsou momentálně potenciálně nejpotentnější a nejblíže Damašku, ergo nejnebezpečnější. Zatím ale, zdá se, většina náletů směřovala na FSA. Ahrar ash-Sham mj. též vedlo koncentrovaný útok na Idlib, který skončil asi největší letošní vojenskou porážku pro Assadův režim. Jaish al-Islam se zas nedávno proslavila videem s popravou bojovníků ISIL, prý odplata za smrt bojovníků JIL v rukách ISIL.

Jabat an-Nusrah byla na začátku války nejsilnější saláfistickou skupinou, které tehdy přísahali věrnost i nynější velitelé ISIL. JAN je oficiálně odnoží Al Qaedy (opět: ať už znamená cokoli), leč momentálně (naštěstí) nekontroluje žádné území. S Ahrar ash-Sham a Jaish al-Islam tvoří vojensky nejpotentnější uskupení, mj. díky štědré externí podpoře. JAN je asi jedinou skupinou, které má ve svých velitelských strukturách významně zastoupené cizince. Podobně jako JIL se i JAN ráda angažuje v bojích proti ISIL-u a jiným skupinám (včetně frakcí FSA).

FSA, aneb Svobodná syrská armáda, je koalice minimálně deseti skupin, z nichž některé jsou samy koalicí. Na severu je FSA hodně fragmentovaná, největší její částí bude asi SRF (též koalice asi 15 skupin). Silovou dynamiku na severu příliš dobře neznám, tak se raději mrknu na jih. Fragmentace skupin na severu mj. znamená, že je externí (čti: západní) podpora příliš rozdrobená, aby dávala jakýkoli smysl. Dle kusých informací o cílech ruského bombardování to zatím vypadá, že terčem většiny náletů byla území pod kontrolou FSA, což by odpovídalo i dosavadní Assadově strategii.

Jižní fronta, součást FSA a stále více se formalizující koalice více než 50 umírněných vojenským skupin na jihu, asi nejlépe konsolidované uskupení mírné opozice, které je primárně závislé na západní vojenské podpoře. A proto též momentálně celkově asi nejméně bojeschopné, protože západní obavy z toho, aby vojenský materiál nepadl do rukou radikálních skupin znamená, že umírněné skupiny mají podporu malou, vázanou na konkrétní vojenské ofenzívy a obestřenou téměř nereálnými administrativními procesy. Pro ilustraci: Bojovník Jižní fronty si momentálně vydělá asi 50 USD za měsíc v porovnání s 250 USD v radikálních skupinách, či dokonce 750-1000 USD v barvách ISIL-u. I (hlavně) proto odcházejí bojovníci od umírněné opozice k radikálům se slovy „Jestli mám umřít, ať mám alespoň dostatek munice a normální plat pro rodinu.“ Přesto je Jižní fronta daleko nejsilnějším vojenským uskupením na jihu. V červnu začala Jižní fronta ofenzívu proti jihosyrskému městu Dar’a, která ale ztroskotala na nedostatku západní podpory. Protože jsou umírněné opoziční skupiny často vojensky podvýživené, nezřídka je vidíme bojovat bok po boku s islamisty, kteří se zdají mít výzbroje dostatek.

Liwa Shuhada al Yarmouk je saláfistická skupina na jihu, nevelká počtem, ale viditelně dobře zásobená, živená a placená, předpokládáme, že ze Saudské Arábie. Dlouhodobě se vedou debaty o tom, do jaké míry je Liwa Shuhada napojená na ISIL (asi ano).

Extrémisté z JAN a Liwa Shuhada mají na jihu maximálně 2000 bojovníků v porovnání s minimálně třicítkou, kterou disponuje Jižní fronta. Jednou z největších konfrontací na jihu je momentálně ofenzíva Nusry proti Liwa Shuhada.

ISIL Assada sice ohrožuje, ale jemu je vcelku jedno, protože předpokládá, že dříve či později proti ISIL kdosi zakročí, zatímco v boji s opozicí mu nikdo nepomůže. Krom Ruska nyní tedy. Největším nepřítelem ISIL jsou zmíněné saláfistické skupiny, následované podvyzbrojenou FSA. Hodně se spekuluje, odkud ISIL bere peníze. Krom jednotlivých přispěvovatelů ze zemí v regionu si hodně nakradl, navíc má zajímavé výdělky, aniž by musel na "svém" území vyvbírat daně. Nejen proto, že kontroluje většinu syrské a část irácké ropy, která se dá v nízkém oktanu koupit i v Damašku i v jižním Turecku. V prvním případě díky dohodě s Assadem, v případě druhém díky pašerákům. ISIL má pod palcem i minimálně dvě třetiny syrské pšeničné produkce. Výnosy z nelegálního prodeje antických památek, které ISIL důkladně rabuje, než je pod rouškou islamismu vyhodí do povětří, asi též nebudou zanedbatelné.

Zmínil jsem, že bojovníci opouštějí FSA a odcházejí k radikálním skupinám. Jsou i takoví, kteří jdou opačným směrem. Zatímco v druhém případě bývají příčiny vesměs ideologické („má grupa se radikalizovala“), opačným směrem jde častěji o pragmatická rozhodnutí, spojené s elementární možností bojovat proti režimu (bez patron se špatně střílí a FSA jich nemá dost) a vydělat si nějaký peníz. Představa, že vedení extremistických skupin tvoří vesměs islamističtí fanatici, též není zcela přesná, minimálně co se ISIL týče. Jde spíše o směs kriminálníků a jedinců jejichž extrémismus měl minimálně původně pramálo společného s vírou. V případě ISIL navíc doplněných řadou baathistických lampasáků. Kteří byli po Saddámově pádu vyloučeni z irácké armády.

Kurdy nechám pro tentokrát stranou, i když se momentálně jedná asi o největší vyzyvatele ISIL.

Što dalše

Otázkou za milión je, co bude dále. Momentálně se jako nejpravděpodobnější scénář jeví neschopnost zastavit Rusko diplomaticky, což znamená postupné zdecimování protiassadovské opozice (a posílení ISIL) s následným návrhem vyjednávání pod Assadovou taktovkou. Nebuďme na pochybách, kdo bude za mírotvorce a vítěze. Evropští politici nám pak třeba i vysvětlí, že zastavit válku a utrpení je důležitější než, kdo tak učiní a kdo dál bude u moci, pokud se jim tedy podaří vyvléknout ze závazku, kterým před třemi lety uznali opozici coby legitimní představitele syrského lidu. A pokud se jim podaří vysvětlit, proč se, na mír nehledě, do Evropy valí dál více lidé místo toho, aby se vraceli dom (čti: do Assadových mučíren). A následně si to pod Bašarovo vedením v téměř apokalyptické bitvě všichni rozdáme s ISIL.

Anebo jiný scénář, ve kterém Rusko záhy pochopí, že si ukrojilo příliš velký krajíc. Hm, tak asi ne. Určitě bude ale třeba analyzovat ruské úmysly, vybrat deal breakery a o těch s Ruskem jednat. Takže balón zpět u Američánů a EU a již klasického „Damned if you do, damned if you don’t.“ Málem jsem popřál hodně štěstí, ale pak si vzpomněl na dosavadní úspěchy na diplomatickém poli a došlo mi, že tu ani štěstí nepomůže.

Obrázky

Mr. Šibík se zase vytáhl. Natočil video v Maďarsku, kde prezentoval uprchlíky jako nevděčné špindíry, kteří dělají bordel, vyhazují jídlo a ničí, co jim je poskytováno. Co na tom, že mnohačetná svědectví od lidí, kteří v Rözske strávili více času, hovoří o jiném, Čech si udělal obrázek. A autor se brání, že objektivita má být vždy na první místě. Pche.

Nevidím problém v tom, že pan Šibík prezentuje prostřednictvím vlastní práce své specifické názory, problém je v tom, že se při tom tváří jako dokumentarista. Poprvé jsem zaregistroval, když byl na začátku 2010 na Haiti, kde se procházel po Port-au-Prince a fotil místa nezasažená zemětřesením, z čehož nakonec nemalá část veřejnosti usoudila, že se vlastně nic nestalo. Ve chvílích, kdy už bylo jasné, že počet obětí přesáhl stovku tisíc. Pamatuji si, jak jsem se večer povaloval v superstudeném guesthousu v Abcházii a (pár piv a téměř stoprocentní vlhko odválo zábrany), napsal mistrovi, že musí se svým materiálem zacházaet zodpovědněji. Hm, možná jsem mu napsal i, že ho považuji spíše za komerčního fotografa, než za novináře, dokumentaristu. Poslal mě a vymazal z FB přátel. Mrzelo mě pak, že jsem nedokázal zareagovat racionálně, fake FB přátelství je mi ukradeno.

Nechci psát o tom, proč je Šibíkova „reportáž“ přitroublá (pár stránek bych dal z fleku), ani o tom, že cesta do pekel negativní medializace byla dlážděna dobrými úmysly humanitárců, začátečníku. Pokud bych si měl vybrat mezi přitroublostí a ne vždy správně směrovaným nadšením, beru vždy to druhé. Mnohem více mě nicméně pálí hysterizace debaty, již je třeba zvrátit, nebo se z marasmu nevyhrabeme desetiletí a naše společnost bude tupět a tupět. I díky Šibíkům a dalším.

P.S. Asi by se slušelo sem někam dát odkaz na Šibíkovu "reportáž", ale raději ne. V zájmu objektivity.

Syřané prchají hlavně před Asadem

PRAHA V posledních čtrnácti letech se stěhoval osmkrát z jedné země do druhé. Dnes reprezentuje Norský výbor pro uprchlíky a stará se o lidi, kteří prchají před válkou v Sýrii. Petr Kostohryz řídí 1500 zaměstnanců. I díky nim má sto padesát tisíc uprchlíků v Jordánsku střechu nad hlavou či několik set tisíc lidí v jižní Sýrii disponuje základními hygienickými potřebami. „To asi smysl má,“ říká. „I když občas je frustrující, že můžeme řešit jen následky krize. Přitom její příčiny mohou ovlivnit pouze politici, kteří se k tomu z různých důvodů příliš nemají.“

LN Změnil se nějak zásadně v poslední době počet uprchlíků v oblasti, ve které operujete, a směry, kterými proudí?
Ve chvíli, kdy počet uprchlíků v Jordánsku dosáhl asi 630 tisíc, se zavřely hranice. Utečenci totiž tvoří téměř desetinu jordánské populace. Podobně je na tom i Libanon. Tam syrští uprchlíci tvoří asi čtvrtinu obyvatel. Denně sem přichází maximálně 50 lidí. Před nějakými třemi lety to bylo klidně pět nebo i deset tisíc denně.

Situace v Jordánsku je prekérní, protože uprchlíkům docházejí úspory. Vydělávat si oficiálně nic nesmějí, takže jsou závislí na mezinárodní pomoci. A ta výrazně slábne. Jen letos v září vyřadilo OSN asi 230 tisíc uprchlíků ze seznamu příjemců pravidelné finanční podpory, protože na ně nejsou peníze. Přitom tato pomoc za poslední rok klesla z 800 na 160 českých korun na osobu a měsíc.

LN To je důvod, proč od vás uprchlíci odcházejí dál?
Nemálo uprchlíků, asi tři až čtyři tisíce měsíčně, se vrací do Sýrie. Část z nich, zatím ne příliš velká, se snaží dostat do Evropy. V Sýrii je regulérní válka. V mnoha oblastech naprosto nefunguje školství, zdravotnictví, jsou tam problémy s elektřinou, vodou, jídlem.

LN V Evropě panuje představa, že uprchlíci si většinou chtějí ekonomicky polepšit útěkem do EU. Že v uprchlických táborech jsou vlastně již v bezpečí, takže by tam měli zůstat…
Jordánsko má největší uprchlické tábory v regionu. Zaatari je dokonce třetím největším táborem na světě! Přesto většina uprchlíků – asi 85 procent – v táborech nežije. V Jordánsku je sice bezpečno, ale podle nedávných průzkumů OSN tam žije 86 procent uprchlíků pod hranicí chudoby. Mimo jiné to znamená, že se zadlužují, nemohou si najít dlouhodobé ubytování a podobně. Většina uprchlíků v Jordánsku se rovněž za poslední rok musela minimálně třikrát přestěhovat, protože neměli na nájem.

Jejich děti také nemohou chodit do školy, celé rodiny nemají přístup ke zdravotnictví. Země sousedící se Sýrií dnes hostí asi čtyři miliony syrských uprchlíků, ale normálním životem to nazvat nelze. Proto míří dál.

Kromě uprchlíků, kteří žijí v okolních zemích, muselo podle našich odhadů kvůli válce opustit své domovy v Sýrii dalších osm milionů lidí.

LN Budou ochotni se někdy vrátit zpátky domů?
Nepochybuji o tom, že se většina vrátí domů, jakmile to bude možné. Už dnes se lidé vracejí i do hodně rozbombardovaných míst, pokud jim tam nehrozí další nebezpečí. I když je tady i nový trend: vracejí se, aby prodali svá obydlí a vydělali si tak na cestu dál, do Evropy. Chtějí prostě zajistit svým rodinám bezpečný život, který nelze nalézt ani v Sýrii, ani v okolních zemích.

LN Je pro občany Sýrie tím největším nebezpečím skutečně Islámský stát? Nebo prchají před vojáky Baššára Asada?
Minimálně tři čtvrtiny civilních obětí má na svědomí syrská vláda. Kromě jednotlivých bitev jsou největším bezpečnostním rizikem vládní letecké nálety. Hlavně barelové bomby, což jsou plechové sudy naložené výbušninami, hřebíky, šrouby atd.. Ty se shazují z vrtulníků na hustě osídlená území, která nejsou pod vládní kontrolou, včetně tržnic i nemocnic. Spíš než o vojenskou taktiku se jedná o zvrhlé trestání civilistů, kteří žijí na územích kontrolovaných opozicí.

Takzvaný Islámský stát je jinou kapitolou. Na jednu stranu rád medializuje vlastní teroristické činy, jeho agrese je však namířena na etnické a náboženské minority, které ale vesměs území kontrolovaná islámským státem opustily.

LN Co byste poradil politikům, kteří tvrdí, že zastavit uprchlickou krizi můžeme jen vyřešením problémů na místě?
Je třeba investovat do ekonomického rozvoje v místech, jako je Libanon či Jordánsko. Pouze více pracovních příležitostí otevře pro uprchlíky možnost legálního výdělku. Dnes pracují pouze nelegálně, za nízké platy a pod hrozbou trestního stíhání či vyhoštění. Na druhou stranu mi přijde představa, že jakákoliv humanitární pomoc vrátí člověku pocit důstojnosti a smysluplné budoucnosti, dost mylná. Osobně jsem skeptický, že by se proud migrace do Evropy mohl rychle zastavit. Díky medializaci přestávají fungovat tradiční zábrany. Normálně by bylo těžké se rozhodnout, zda se vydat na dlouhou, riskantní cestu. Ovšem syrské sociální sítě jsou plné neuvěřitelně podrobných návodů, včetně přehledu o rychlosti azylových řízení. Je to takový cestovní průvodce.

LN Co tedy s tím?
Jediným možným způsobem, jak zastavit příval uprchlíků, je politické řešení konfliktu a obnova Sýrie. Nejeden evropský politik se ohání heslem „pomozte tam, odkud přicházejí“, ale žádný návrh politického řešení jsem od nikoho neslyšel. Od českých politiků, pravda, ani neočekávám kreativní myšlenky, jako třeba jak odblokovat Radu bezpečnosti OSN, která je paralyzovaná čínským a ruským právem veta. Či pro začátek jak dosáhnout toho, aby Asadova armáda přestala bombardovat civilní objekty.

Právě proto, že se konec války zdá být v nedohlednu, volí část lidí riskantní cestu na západ – vždy lepší přečkat v Berlíně než v osmdesátitisícovém táboru Zaatari. Nakonec je asi nejdůležitější, jestli se k lidem, kteří do Evropy prchají před válkou, budeme chovat důstojně či nikoli.

PETRA PROCHÁZKOVÁ, MILAN ROKOS

Petr Kostohryz pracoval pro OSN i pro organizaci Člověk v tísni, řídil mise na severním Kavkaze, v Gruzii, Ázerbájdžánu i Afghánistánu FOTO ARCHIV

Vyšlo v Lidových novinách 21.9.2015

O kvótách

Momentálně maximální projev partiotismu. Evropské kvóty. Nikdo neví, o čem bylo hlasováno, nikdo nechápe, jak funguje azylové řízení, ale všichni jsou proti, protože my si diktovat nic nedáme a cizáky u nás nechceme. Protože jsme lepčejší, chytřejší a hlavně se o pivo s nikým nebudeme dělit. A protože každý cizák je Muslim a každý Muslim je terorista. Allahu akbar (jak by řekl pan president).

Velmi stručně: Uprchlíci, kteří do Evropy proudí, žádají o azyl, který je nutno důkladně posoudit v souladu s mezinárodním právem a právem země, která azylové řízení provádí. Čím déle azylové řízení trvá, tím později zjistíme, zda je dotyčný skutečný uprchlík, jenž potřebuje (trvalou či dočasnou) mezinárodní ochranu, či zda se jedná o ekonomického migranta, kterého je třeba poslat zpět dom. S délkou administrativních procesů roste i frustrace a negativní jevy s frustrací spojené, aneb čím kratší dobu žije člověk v zařízení podobajícímu se pasťáku, tím lépe.

Evropa nám nyní říká: „Pojďme si rozebrat, kdo udělá kolik azylových řízení, ať to trvá co nejkratší možnou dobu.“ Naprosto logické, protože nechat veškerou proceduru více méně na jedné zemi bude pouze vést k rostoucí frustraci mezi azylanty. I když v případě České republiky je podobná žádost ošidná, neboť azylové řízení u nás už tak dost trvá. Situace v detenčních táborech je navíc i podle ministra spravedlnosti momentálně horší než ve vězení, takže není vyloučeno, že se nám přidělený kontingent krásně zradikalizuje a vyfrustruje a třeba nakonec spojí s jinými frustráty například z hnutí Myslet v ČR nechceme (znáte z televize). To by, panečku, byla bžunda.

Veřejnoprávně

Byl jsem pozván do televizní debaty a deset minut před jejím začátkem obdržel nástřel otázek, ze kterých jsem téměř omdlel. Mému nedůležitému a neobjevnému vstupu předcházel pětiminutový rozhovor s generálem, ve kterém moderátor dokola zjišťoval, zda stihneme postavit ploty, jako bychom pro naše chrabré hochy ve zbrani hledali využití. Asi je potřeba se pořádně zadrátovat, abychom se na ten uprchlický póvl nemuseli dívat a nerušil nás při opékání buřtů. Pak rychlý rozbor situace v Sýrii, který jen vyjevil, stejně jako předtím generál, neznalosti místního kontextu. Následoval nedůležitý citát jakéhosi člověka, který nemá rád sionisty, a otázka, zda mají Syřané předsudky. A pak to přišlo:

- Co znamená Allahu Akbar? Je to totéž, co ježišmarja?
- Čemu se budou nejvíc divit, až sem dorazí?
- Budou poslouchat ženské, třeba pocilistky?

Really? A bez koťátek na závěr?

Extrémisté a média

Na známém televizním kanálu proběhla před pár týdny debata s vedoucím extremistického protiislandského hnutí. Na kritiku ohledně poskytování veřejného prostoru nebezpečným magorům, již bez jakékoli trestní odpovědnosti hlásají hlouposti, za které by měli být minimálně předvedeni na stanici k podání vysvětlení, novinář, který debatu vedl, odpověděl, že hranice mezi tím, s kým ještě hovořit a s kým už nikoli, je nenastavitelná. Svoboda slova, přístup k informacím, pluralita názorů, nepodjatost médií na jedné straně a medializace a implicitní legitimizace extremismu na straně druhé.

Když Česká televize v zájmu zajištění sledovanosti poprvé vytáhla z archivu Majora Zemana, alibisticky k němu alespoň napoprvé přifařila televizní debatu. I když motivy znouvuvysílání mozkovymývačského klenotu byly nepochybně sledovanostní, zpětně viděno, je mi asi sympatické, že si kdosi myslel, že je třeba blábolivou propagandu dát do uvozovek.

Dnes už do uvozovek nedáváme ani nejbizarnější výplody bujných extremistických fantazií a já po nemalém dumání dospěl k závěru, že mi medializace zhovadilostí vadí. Že nemá nic společného s novinářskou povinností objektivně informovat o různých úhlech pohledu, ale pouze posouvá hranici společenské přijatelnosti vůči jevům a projevům, které bychom měli odsuzovat. Které jsou pro naši společnost jako jed, jenž se, podáván v menších dávkách, stane postupně snesitelným, ba všeobecně přijatelným. Vadí mi, že se mediálního prostoru dostává zakomplexovaným náckům, kteří si tak budují vlastní popularitu a pak s kamarády v hospodě oslaví, jak to tomu novináři zas nandali. Možnost otřít se o celebritu imponuje nejen zakomplexovaným kamarádům zakomplexovaných nácků.

Nakonec mi asi vadí, že až na pár výjimek nejsou mezi novináři a komentátory lidé, kteří by se odvážili prezentovat názor, jenž jde proti umouněnému mainstreamu, a určovali debatu na vážná společenská témata, navzdory křičícímu nevzdělanému davu.

Trochu dobové hudby pro ilustraci

Beslan +11

Jako každý rok jsem si i dnes vzpomněl na první září před jedenácti lety. Hned ráno cestou do práce, která taxíkem trvala třikrát déle než obvykle, protože i v Ammánu dnes začal nový školní rok. O tom ve dvoutísícémčtvrtém jsem napsal už dost, takže nebudu dál. Dosud považuji beslanské dny za to nejhorší, co jsem kdy na vlastní kůži zažil, i když nevylučuji, že pobyt poblíž syrské války a dementní nedebata na téma v českém Mindrákově tento nešťastný žebříček brzy změní.

Napsal dost, třeba tady nebo tady.

Dav

Bojím se davu, kvůli čemuž se i spíše vyhýbám masovým akcím. Na koncertě Mashrou’ Leila jsem měl místy problém soustředit se na hudbu a nevnímat těch několik tisíc lidí kolem.

Rostoucím fenoménem je dav internetový, který se sesype jak hejno masařek. Nejprve pár více či méně úsečně komentujících či spravedlivě rozhořčených a za nimi masa šikanistů, kteří se valí jako sněhová koule, protože s davem se dostavuje i odvaha. Je s podivem, kolik virtuálních hrdinů bezostyšně na xichtoknihách plácá nesmysly a srší nenávist, užívajíce svou pravou identitu.

Přemítal jsem o chlapíkovi, který v Zimbabwe zastřelil lva. Zubař Palmer. Zabíjení zvířat pro zábavu dávno považuji za naprosto úchylného koníčka a povídání o potřebě regulace různých druhů zvěře mě příliš nebaví. Celosvětová kritika, jež se snesla na Palmera, se nicméně záhy přeměnila v hysterii, včetně výhružek smrtí. Šílený dav nabalil psychopaty, kteří se v jeho anonymitě ničeho nebojí.

Při sledování českých médií a veřejných debat není obtížné dojít k závěru, že se i naše společnost, náš malý Mindrákov stává šíleným davem. Pak se ale dozvím, že na demonstraci proti komusi, koho demonstrující v životě neviděli, přišlo patnáct lidí a mám radost, že dav je rozumný, šílená je menšina. Což též ale děsí, protože dějiny jsou plné šílených menšin, jež se dostaly k moci za tichého přihlížení netečné většiny. Takže zas dav.

Trochu té Leily alespoň.

MHD

Spousta zkratek má různé významy, kdyby si třeba někdo myslel, že se zasním nad hromadnou dopravou. Jen připomenu den, výročí útoku na centrálu OSN v Baghdádu před dvanácti lety, ze kterého se stal Mezinárodní humanitární den, jenž má připomenout všechny, kteří zemřeli v práci, i ty, kteří v našem oboru pracují. Můj mezinárodní den tedy, kdy vzpomínáme na ty, kteří zaplatili práci životem, většinou proto, že se ocitli ve špatný čas na špatném místě. Nevedu si statistiky ani seznamy, většinou známí než opravdoví kamarádi, všichni jen odešli mnohem dřív než měli. Muslim, Nicole, Chviča, Debbie, Achmad, Anna, Filaret, Nataša, David, Koba, Zarema, Sergio, Abdi, Ibra, Jackie, Mohammad, Kayla, Chalil, Shirley a na několik dalších, na něž jsem určitě právě teď zapomněl. Jménem všech ostatních.

Ve 31 zemích světa potřebuje humanitární pomoc 78 miliónů lidí, zdaleka nejvíc od druhé světové, zatímco se humanitární práce stává stále nebezpečnější.

Lejla s Arifem

Při četbě článků o Arifovi s Lejlou jsem si vzpomněl na Natašu. Arif s Lejlou jsou tedy dosud živí, ale i oni čelí nemilosrdnému a nespravedlivému útoku mocipánů. Podobnost mezi Natašou a manželi Junusovými má dvě roviny. Snažili se vlastně o totéž, poukazovat na strašnosti zkorumpovaných mocných a změnit svou zemi k lepšímu. Protože se ve svém úsilí postupem času stávali stále více osamělými, začali svůj diskurs maličko dramatizovat - asi jako když vnímáte, že vás nikdo neslyší. Máte pocit, že musíte křičet mnohem hlasitěji a přilákat pozornost občasným provokatinvím prohlášením.

Nemění nic na tom, že Lejla i Arif jsou a byli výjimečným zdrojem informací a vhledů na množství ázerbajdžánských a kavkazských témat. Když jsem psal ve svém bakuském kanclu krátkou rešerši na téma Arménů v Ázerbajdžánu, záhy bylo jasné, že krom Junusových nemá příliš smysl hovořit s kýmkoli jiným. Pamatuji, jak mi Lejla přišla nejprve nepatrně arogantní, než mi došlo, že podobných dotazů má spoustu, protože jinak opravdu není s kým si zasvěceně popovídat o jakémkoli lidskoprávním či společenském tématu.

To bylo před deseti lety. Arifa s Lejlou zatkli před rokem, v době, kdy Ázerbajdžán předsedal Radě Evropy, přezdívané též evropský lidskoprávní hlídací pes. Předevčírem dostal Arif sedm a půl a Lejla osm a půl let za vlastizradu, podvod, daňové úniky a falšování dokumentů. Valstizrada tedy zatím jen pro Arifa, Lejlin vlastizrádný případ nadále projednává jiný soud. Oba jsou nemocní (Arifovi bylo šedesát v lednu, Lejle bude v prosinci) a výrok přijali s tím, že se sice ven už asi nepodívají, ale alespoň zas snad budou po roce odloučeného věznění spolu. Beztak se nemají kam vrátit, protože jim vláda rozmlátila dům a soud je odsoudil ke konfiskaci veškerého majetku. Vše za zavřenými dveřmi, jak jinak.

Na totalitních zemích, zvlášť bohatých jako je Azer, mi nepatrně uniká panická hrůza mocipánů z pár kritiků, v případě Lejly s Arifem dokonce kritiků dlouhodobých, kteří se navíc postupně stahovali z veřejného života. Po nastavení ropovodu Baku-Ceyhan, zmíněné roli v Radě Evropy, uspořádání Eurovize a několika mezinárodních sportovních klání narostly vládcům v Baku křídla, která se zvětšují s každou další akcí. Lejla, Arif, Rasul, Intiqar, Anar, Chadiža, Emin a pár dalších beztak po pár mezinárodních výkřicích upadnou v zapomnění a sportovat se bude dál. Dalším velkým milníkem by měl být závod F1, předběžně plánovaný na příští červenec.

Osmého osmý

Osm osm osm. Před sedmi lety začala jedna válka, která na rozdíl od většiny válek trvala jen chvilku, leč jako mnohé jiné války skončila novou mapou. Jihoosetíni věří, že válku rozpoutala Gruzie, aby zabránila osamostatnění. Gruzíni věří, že agresorem je Rusko, jež chtělo dát jižnímu sousedovi za vyučenou. Rusové věří čemukoli, co jim nabulíkuje státní televize. Minimálně od Katyně víme, že není úplně důležité, kdo začal, ale jak vše dopadlo. Zle i pro jihoosetíny i pro Gruzíny. Jen ten třetí se zas a dál směje.

Osmého osmý. Datum, které je třeba připomínat, minimálně proto, že každá válka má své oběti, které měly jen o pár minut předtím zcela jiné plány. Dějiny píší vítězové, kteří nám i budou sugerovat, jak vše tehdy bylo, zatímco se z obětí díky dějinopiscům opět stávají jen statistiky. Ironii si uvědomíte, teprve když se statistikou stanou vaši kamarádi a známí. I pro ně je třeba nezapomínat.

Wars do not determine who is right, only who is left.

Právě mě pobavilo Post Scriptum z gruzínského internetu: "Je určitý pocit zadostiučinění a spravedlnosti v tom, když sud gruzínského vína stojí víc než barel (sud) ruské ropy."

Kdo to říká, ten to je

Dostal jsem email, kde jsou jiní lidé označovány zájmenem „to“. Věta zněla asi jako „to se k nám žene“ a „Evropa toho bude plná.“ Ani fotky několika jinak vypadajících lidí, odpočívajících v teplickém lázeňském parku, z lidí „to“ nedělají. Kdo „to“ říká, ten „to“ je. Chápu, že se nedokážeme vypořádat s jinakostí, jen nevím, proč se takto ponižovat a shazovat vlastní důstojnost.

Nejsem naivní: migrace, včetně té dnešní masové do Evropy, je problém, ale posílat si fotky desítky lázeňských hostů s tím, že „to“ se k nám žene, je bezmezná hloupost. Jako si posílat fotky labutí v lázeňském parku v diskusi nad hrozbou ptačí chřipky. Ano, i „to“ se k nám žene. Jednou za rok.

Důvod k radosti mohou dnes mít v ČR asi jedině Romové, protože jim Čecháček dá na chvíli pokoj, když si našel jinou oběť, na které lze ventilovat svůj mindrák a exhibovat to absolutně nejodpornější v sobě. Jako třeba když odpůrci Islandu vyzívají ke zplynování Muslimů a semletí na masokostní moučku. Kde já jsem jen podobné heky slyšel.

Největší současnou hrozbou jsou lidé, kteří se tváří, že chtějí chránit demokratické principy jejich popřením. Až se jim to podaří, nebude dál co bránit.

Léto

Teploty v Ammánu se nám přehouply přes čtyřicet. V devíti stech metrech nad mořem. Jordánská poušť začala zmatkovat a poslala na letiště smršť, zatímco se o čtyřicet kilometrů dále ležící město zahalilo do žlutě písčitého dýmu. Vláda prý jednala o tom, zda nevyhlásit písečné prázdniny, zatímco já si poprvé letos pustil doma klimatizaci, protože jinak mi průvan na abdúnském vršku k ochlazení bytu stačí. Dnes ale vzduch ke krájení a spousta písku a prachu. Léto, jak má být.

Pytlíci a pytlíky

Zahlédl jsem zprostředkovaně titulek v jednom bulvárním plátku, který popisoval hromadné venčení psů v teplickém lázeňském parku, coby poslední geniální způsob, jak posedávání v témž parku znechutit arabským návštěvníkům lázní. Je pravda, že po teplické lázeňské zóně poletuje nepatrně více igelitových pytlíků než dříve a asi bude pravda i to, že zčásti lze přisoudit zahraničním lázeňákům, kteří si vcelku oblíbili posedávání v parku v představě, že po nich, stejně jako doma, někdo uklidí. Sám jsem měl několik minirozhovorů, ve kterých jsem vyčerpal veškerou arabskou slovní zásobu, jež však nakonec vesměs skončily tím, že dotyčný poponesl svůj pytlík o pár metrů do jednoho z mnoha odpadkáčů. Teď mě napadá, že je mi pár bezprizorních pytlíků asi milejších než park plný psích výkalů, ale co nadělám, když to část sousedů vidí jinak. Jen aby pak na vysbírání všech těch sraček nakonec stačily pytlíky.

Postfaktuálně

Amdžad se mi dávno nepokrytě směje, že ve svých solilokviích často lamentuji nad úskalími dnešní postfaktuální doby, ve které už neexistují žádná fakta, jen vlastní domněnky a předsudky, v nichž se díky virtuálnímu informačnímu balastu jen stále utvrzujeme. Debatovat již není potřeba, protože je mnohem snazší nic si nemyslet a příliš nenamáhat mozek, jen selektivně pracovat se sebeobskurnějšími zdroji, které se nám hodí. Debatovat je téměř nebezpečné, protože po komkoli s jiným názorem se agresívně plive. Hloupneme, anžto debata není příležitostí k vzájemnému obohacení se o nové informace, ale soubojem na život a na smrt, ve kterém je třeba vyhrát a ony vlastní domněnky a předsudky uhájit všemi možnými prostředky. Naučit se pár, ne vždy ověřených či ověřitelných, argumentů a s vážností ve tváři je opakovat, nejlépe s „že jo“ na konci, aby bylo jasné, že jediné, co se v reakci očekává, je souhlas. Nikoli opakování smyšlených floskulí, leč debata je pro blby. A gůgl umí vyplivnout odkazy k čemukoli. Právě jsem třeba napsal "earth is flat" a za pouhé 0.63 sekundy dostal 159 miliónů odkazů. Už se těším, jak si večer počtu a pak se zapojím do nějaké heliocentrické internetové diskuse.

Když jsem si nedávno byl veřejně popovídat o hordách uprchlíků, dostalo se mi různých reakcí, včetně vulgárních urážek jen proto, že mám na téma názor, který kdosi nesdílí. Od lidí, které jsem v životě nepotkal. Míra frustrace a agrese nejen v internetových debatách mě částečně zaráží a částečně fascinuje. A asi nejvíce utvrzuje v tom, jak progresívně hloupneme. Téměř prskám smíchy nad komentářem pod výrokem veřejné osoby typu: „Dosud jsem vás volil, ale po tomhle zapomeňte.“ Jako bychom vždy ve všem museli souhlasit a nesouhlas znamenal nepřátelství. Jako bychom měli být všichni naprogramováni na tytéž názory. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.

Nedivím se, že se ze souboje myšlenek a vizí ohledně směřování společnosti politika změnila v pouhou technologii udržení moci. Že je tak málo politiků, kteří se nebojí mít na cokoli vyhraněný, argumenty podepřený názor. Velká část voličstva nebude souhlasit s jakýmkoli názorem a co pak v příštích volbách. I když je vlastně jedno při pohledu na politickou garnituru, ať už tu část, jež nejen nám vládne či na ty, co sedí v opozičních lavicích. Beztak bude v příštím parlamentu zas o trochu víc rasistů, xenofobů a hochštaplerů. A ze mě holt politik nebude, když jako blb dokola opakuju svým kolegům, že se mnou nemají souhlasit jen proto, že jsem jejich šéf, že potřebuju, aby si vytvořili svůj názor, protože nejlepší možné řešení vygenerujeme pouze skrz debatu, podrobné zkoumání různých názorů a porovnávání dat, na základě kterých si každý z nás názor vytvořil.

Vím, vím, když s někým nesouhlasím, nezřídka zvýším intenzitu hlasu a pustím se do vášnivé debaty, ve valné většině situací však jen kvůli debatě samotné. Přinejmenším do chvíle, než se můj spoludebatér urazí. Nebo řekne, že má právo si myslet, co chce. Respektuji. Jako já mám právo si myslet, že názory druhého jsou pitomost, i když je mi vždy líto, když ze sebe kdokoli mně milý dělá vola. Hm, před týdnem jsem jednomu téměř neznámému chlapíkovi řekl, že je full of shit. To jsem asi ještě nikdy neudělal. Asi se mi krátí zápalná šňůra. Nebo se jen snižuje má tolerance k rasistickým a xenofobním zhůvěřilostem. Od kohokoli. Včetně v Anglii žijícího Nepálce.

Postfaktuálno je potenciálně totalitní, nejen proto, jak je totalitními režimy protežováno. Všiml jsem si poprvé během války v Čečensku, kdy ruská média vypouštěla vždy několik verzí posledních událostí, vytvořila několik pravd (včetně dětsky absurdních lží), aby každý mohl věřit té své a skutečná pravda nakonec nevyšla najevo. Přestala existovat. Totéž jsme viděli i kolem MH17, jehož první výročí sestřelení ruskou armádou (sic!) jsme si nedávno připomněli. Totalitní mašinérii opět stačilo vypustit několik verzí příběhu a fakta přestala existovat. Každý si vybere vlastní verzi dle míry vzdělání, různých loyalit a dalších intelektuálních a emocionálních parametrů a ve všem ostatním uvidí konspiraci, protože pravdou je jen nakonec to, čemu sami chceme věřit, na fakty nehledě. Přestaly existovat.

Na chvilku jsem si teď připadal jako stařík, co varuje před nástrahami internetu a jiných moderních komunikačních technologií. Vím, že i před lokomotivou varovali jako před ďábelským strojem. Ale to jsem nebyl já. Ani před internetem nevaruji. Jen mě fascinuje. Včetně nepřímé úměry mezi zajímavostí mnohých autorů a množstvím slov, jež dokážou napáchat (aneb jedna rána do vlastního palce nikdy není ku škodě). Při pohledu na zpola plnou sklenku si raději myslím, že postfaktuální nakonec neznamená totéž co předtotalitní, že se Orwell nesekl o pár desetiletí a vše to byla a je jen fikce.

Gaza +1

Je hodně míst, o kterých se u nás mluví jen v souvislosti s nějakým problémem. Třeba s válkou. Třeba Gaza, kterou před rokem rozmašírovala izraelská armáda. Potřetí za posledních deset let. Spravedlivému boji proti kassámům padlo za oběť 2 200 palestinských převážně civilistů a 73 izraelských převážně vojáků. A taky 17 200 obydlí, z nichž ani jedno nebylo za rok opraveno, anžto blokáda Gazy pokračuje a izraelská vláda pod různými záminkami brání importu stavebního materiálu. Nejen.

Operaci „Ochranné ostří“ jsem vloni sledoval zejména na BBC a Al Jazeera a nevěděl, zda se smát či plakat nad výroky ideologicky šílených politiků a komentátorů, reprezentujících obě strany konfliktu. Rozdíl byl nepatrný, ale byl. Možná jsem ale jen nespravedlivý. Bo mi je hůř při poslouchání lží a výmyslů proudících z úst vojenských a politických představitelů státu, který chce být považován za demokratický, než při sledování palestinských představitelů, od kterých toho zas tolik nečekám. K tomu všemu ještě český internet, jenž dychtivě hltal jakoukoli volovinu, kterou mu předhodila propaganda izraelské armády. Zatímco já měl v Gaze během války několik kamarádů, kteří ten masakr cítili na vlastní kůži a jejichž následný popis událostí vyvolal nejednu vzpomínku na zážitky z ruského bombardování Čečenska.

Válka je vůl. Úplně každá.

P.S: Nejstarší izraelský denník Haaretz vydal k prvnímu výročí zvláštní přílohu, která alespoň zčásti stojí za přečtení.

Island v ČR nechceme

Jakožto vystudovaný nordista (paní docentka snad promine, že se k tomu stále ještě hlasím) nemohu nevyjádřit rozhořčení nad tím, že se po různých českých náměstích scházejí skupinky frustrovaných alkoholiků právě pod tímto sloganem. Island je nádherná země, která nikdy nikomu nic neudělala, kromě vlastního krachu (z něhož je prý už ale venku) a porážky českých fotbalistů v kvalifikaci na ME. Za tu si zas prý ale můžeme sami. Navíc, zdá se, málokterý z čelných aktivistů tohoto hnutí na Islandu byl. Jeho šéf se dokonce přiznal, že byl jen kdysi stopem v Turecku, což je ale úplně, ale úplně na blbou stranu.

Tvýt

Za sedm let mě příliš nezaujal. Teď převzalo naše mediální oddělení. Prý damage control. I fotku změnili. #seprýnevejdudo140znaků @kostitras

Ramadán

Končí nám Ramadán. Lidi jsou unavení z tepla a nedostatku spánku, protože o Ramadánu se paří. Rodinně. Celou noc se pochoduje z návštěvy na návštěvu, protože spát beztak nemá smysl, když každý večer začíná rodinnou sešlostí, bo iftar je třeba absolvovat mezi nejbližšími. A noc je pak příliš krátká na to, aby se přehánělo se spaním. Takže se spí čtyři hodiny denně a další den vypadá divoce. Minulý týden jsem na dvou kilometrech od nás do kanclu jiné kanceláře minul čtyři bouračky. Drobné. Polibek dvou plechovek, protože pozornost a reakce o Ramadánu není totéž, co jindy. Pozítří už ale konec. Moudrý muž zahlédne dalekohledem kousíčíček přibývajícího měsíce a začně Eid, čtyřdennní oslava a rychlý návrat do reality. Pro naše zaměstnance i změna ze šestihodinové na osmihodinovou pracovní dobu v roční období, kdy teplota v lágrech hravě přesahuje čtyřicítku.

Vloni jsem měl pocit, že je jordánský Ramadán nervóznější, letos mi přijde opak. Možná i proto, že se ráno dostanu do práce za šest minut, zatímco běžně mi stejná cesta trvá klidně i třikrát déle. Krokem přes abdounský most troubícím davem plechovek. Ať už je jakkoli, usmívám se při vzpomínce na svůj první Ramadán před třinácti lety i při myšlence na to, jak se mé vnímání tohoto i jiných rituálů postupem času změnilo. Ramadan kareem, stále ještě, i když vlastně už Eid mubarak!

Sport je sport

Vždy jsem rád v televizi koukal na různá sportovní klání a donedávna sledoval bednu v různých zemích jen kvůli sportu a zprávám. Zjišťuji, že mi zůstaly už jen ty zprávy, protože sport je stále divnější a divnější.

Nemám iluze a je mi jasné, že už starořečtí olympijští sportovci nebyli žádní mazlíčti a že různá sportování byla odjakživa primárně soutěží o peníze či moc, v lepčím případě obé. I představa sportovce coby společenské ikony je dávná; krotonský Milón by mohl vyprávět. I tehdy nepochybně platilo coubertinovské, stále aktuálnější heslo o tom, že není důležité se zúčastnit, ale přežít.

V posledním desetiletí jsme zvládli olympyjádu v Peking či Soči. Druzí jmenovaní se, podobně jako kdysi Adolf, jali organizace takřka v předvečer napadení sousední země. Jiný diktátor, který o olympyjádě sní od dob, kdy ještě v pozici syna diktátora a velitele místního olympyjského komitétu postavil ve své zemi několik olympyjských vesnic, si nakonec vymyslel evropskou olympyjádu, před kterou odklidil do chládku kohokoli, kdo by ho mohl kritizovat. Welcome to the Land of Fire. Evropské hry. Jak dlouho asi sportovním bafuňářům trvalo, než vymysleli nový způsob, jak si namastit kapsy, když do opravdové olympyjády je tak daleko.

Do toho absurdní drama ve FIFA. Mnozí dávno víme, že FIFA je odporná instituce, a kdo neví, měl si pustit Johna Olivera. Teď se FIFA válí ve špíně vlastních podvodů a lží a tucty delegátů se třesou, že se na ně přijde. Dávno třeba ignorovat megafirmy, které FIFA sponzorují, takže už žádný Budweisser, žádná coca-cola, žádný adidas, McDonald či Sony, jen přechod z VISA k jinému poskytovateli budu muset chvilku počkat. Už se těším na mistrovství světa v Rusku a Kataru – dosud jsem měl za to, že ve 2018 se skupina smrti bude hrát v Grozném, ale Luhansk bude momentálně asi lepší volba. Každopádně se smiřme s tím, že demokratické země, ve kterých se politici zodpovídají svým voličům, budou mít stále méně apetitu utrácet miliardy za sportovní klání, na nichž vydělá vždy někdo jiný.

Česká kotlina nezaostává, nejveseleji asi v podobě zasloužilého hráče a trenéra, který si, zdá se, nechával tučně platit za protežování sportovních talentů. Na kauze mi přijde zajímavé, kolik lidí se trenéra po prvním obvinění a priori zastalo. Na modly se nesahá. Modlám se promíjí. A vinnen je nakonec člověk, který zapískal na varovnou píšťalu. Asi podobně jako je žena vinna za své znásilnění. Zatímco se obvinění proti pachateli kupí a sportuznalí jen rozpačitě krčí rameny, že tak to přeci chodí. Neházím kamenem, nevím, jak co bylo, vlastně ani příliš nesleduji, protože mi nepřijde zas tak zajímavé. Jen jsem si vzpomněl na příběhy o též modle, rozverně vyprávěné jeho tehdejším trenérským kolegou, jež končívaly vždy stejně: To víš, když pánbu naděloval, dal každému jen jednou. Nu a Vláďa umí hrát dobře hokej.

Co mi přijde zajímavé, je, že, aniž bych o to usiloval, přestává mě sledování sportu bavit. Možná mi dochází definice fotbalu, dle které tisícovky plebejců křičí oplzlosti na dvaadvacet multimilionářů. Spíše mi ale stále méně imponuje fyzická zdatnost coby znak lidské kvality a důstojnosti. Na stovky pijavek, na každé sportovní odvětví přilepených, nehledě. Opravdu nemám iluze o jakékoli lidské činnosti a zcela jistě se nechci pasovat do pozice etického arbitra (komu nejde o prachy a moc, ha?!), jen mi adorace ba apoteóza sportovců přijde čím dál více srandovnější. Hloupější též, protože značí nedostatek jiných sledováníhodných vzorů a postupný pád ve společenství hokejek a okresních přeborů.

Brusel

Nebyl jsem patnáct let, takže jsem vlastně nebyl nikdy. Jediné, co z poslední návštěvy vytane, je otevřený kufr, ve kterém chybí náhradní ponožky a slipy a můj následný první samostatný nákup obého. V sedmadvaceti letech. Ponožky jsem trefil, velikost trenek samozřejmě podcenil, což mě poučilo na celý zbytek života. Anebo tak něco. Plus-mínus pár let. Jediné, co si pamatuji? To musel asi být hodně záživný výlet!

Dnes ráno jsem dorazil po jedenácti hodinách putování. Navzdory pochybám recepčního byla hotelová postel zrovna ustlaná, aby se nový nájemník mohl bez čekání zabydlet. Na spánek leč žádné pomyšlení, anžto dvě prioritní varianty programu jsou a) pročítání materiálů na zítřejší četná jednání, nebo b) nevelká procházka a poznávání samozvané (administrativní) evropské stolice. Tak asi B, jdu se kochat. Nejprv raději mrknu, jestli jsem zabalil vše, co bylo třeba. Tedy krom napájení laptopu, o kterém už vím.

Málo rytířů

Kulatý stůl. Kolem žádní rytíři. Tedy až na jednoho profesora ekonomie z Oxfordu. Téma ekonomická emancipace běženců, ergo jak postavit argument, aby vláda uznala výhody poskytnutí příležitostí k tomu, aby syrští uprchlíci mohli mít legální příjem, stali se autonomními a zbavili se závislosti na druhých. Abychom zastavili jejich ekonomickou, sociální a lidskou degenerovaci. Sir Paul zakončil diskusi metaforou květiny na stole, již je třeba postupně zalévat a kultivovat, aby se uchytila a rozrostla. Žádná radikální řešení, jen spousta pilné a postupné práce, která snad nakonec povede ke změně politického a společenského klimatu. A třeba ne. Téměř jak z mého oblíbeného filmu. I když nakonec vyznělo téměř bizarně, nejen proto, že se ukázalo, že kytka na stole je umělá.

Obtížné a nejednoznačné téma holt kdekoli na světě, i v Jordánsku, které nabídlo přístřeší více než šesti stům tisícům Syřanů. Vzpomněl jsem si na nedávný článek v českém tisku, dle kterého si naše hrdinná vláda za skupinového nesouhlasu většiny českých putyk dojatě plácala po ramenou, když se dohodla, že přijmeme patnáct syrských rodin. Zní mnohem bizarněji.

17. květen

Národní kroje a vlaječky. Nejvýznamnější norský svátek, den ústavy. Kdo měl sílu, odebral se po snídani s přáteli do centra podívat se na zbytky průvodu. Kdo sílu neměl, šel na další party. Ukázalo se, že mýty opředený sedmnáctý květen je ponejvíc dnem, kdy se vše smí. Třeba pít šampaňské k snídani.

Dřevěné zuby a smír

Nastal čas zas pilovat neoblíbenou disciplínu, posedávání na letištích. Nechyběla mi, ale pytel se zas roztrhl. Pasivní planespotting. Donedávna jsem si vedl hrubé statistiky, kolik času trávím přesuny z místa na místo, ale pak jsem se smířil, že s tím nic nenadělám, protože teleporty ani sebesmsování za mého života nikdo nevymyslí. Lord, give me the strength to accept the things I cannot change...

Stejně jako třeba z Tbilisi či z Baku, i z Ammánu se nejčastěji létá uprostřed noci, a tak zas sedím na Atatürkově letišti a čekám. Kafe na probuzení už jsem měl. Málo letišť znám lépe a k nemnohým mám roky tříbený vztah jako ke zkratce IST. Od prvotního nadšení přes mnohaletou nechuť, po smír i s tím, že nic nenadělám ani s cenami, ani s nefunkčním internetem ani s vystresovanou a nestíhající obsluhou v občerstvovnách. Lord...

Samé malichernosti. Vytanula mi mysl na cestovatele z dob předletadlových. Takový Andersen třeba procestoval kus Evropy v kočáru a cesta z Kodaně do Prahy mu možná trvala desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát déle než dnes nám. Pokud na cokoli lamentoval, asi nejvíc na to, jak mu nesedí jeho nová dřevěná zubní protéza. Jinak není obtížné si představit, že měl v té takzvaně pomalejší době čas na sebevzdělávání, kochání se krásami světa a hloubáním nad vším možným. Andersenovy dřevěné zuby versus nejen má dnešní netrpělivost a vůbec hledání co nejsnazších a nejrychlejších řešení, která často nic neřeší. Jen domnění nedostatku času.

Dřevěných zubů mnoho nemám, ani nepíšu sexuálně frustrované, zčásti depresivní pohádky, leč jsem si vzpomněl na svou cestu s bolavými zuby. Výlet vlakem na trase Moskva-Leningrad-Murmansk-Leningrad. Celkem asi 36 hodin v kupé, jídelním voze a s děžurnou; za polární kruh a zpět (opětovné překročení sedmdesáté rovnoběžky). Neuvěřitelné nikdy nekončící soumraky. Když jsem kvůli bolavým zubům nemohl číst, vydržel jsem hodiny konsternovaně koukat na míhající se krajinu a přemítat o čemkoli. Jen ne o tom, že jen za pár měsíců budu zcela nečekaně smět nahlédnout za oponu, kde život vypadá dost jinak, nebo že za čtvrt století budu mít chytrý telefon. Bez drátů. A z istanbulského letiště psát na placce zprávy do světa. Šikovné počítače tehdy přeci jen potřebovaly vlastní pokoj a spoustu děrovacích štítků. Pravda, též by mě tehdy nenapadlo, že nakonec odmaturuji na dánském gymplu a z dánštiny si vytáhnu právě Andersena a jeho odvážného cínového vojáčka.

Se mi ty myšlénky rozjely. V gate-u číslo 217. Rozjímání na jakékoli téma nicméně asi lepší než se stresovat, kolik mi přesun z místa na místo bere času. S bolavými zuby nebo bez.

P.S. Karma. Dopsal jsem smířlivě a de facto uzavřel mnoholetou kapitolu vlastní posedlosti tím, kolik toho nalétám, za což jsem byl nečekaně a nezištně odměněn povýšením do business třídy. Smír naplněn.

1. máj

Svátek práce a lásky čas. Deset měsíců v Jordánsku. Den strávený ve spa v Mövenpicku u Mrtvého moře s Carlem a Jenny, pak trochu tenisu, happy hour a opulentní večeře. There are times when the life of a humanitarian aid worker is not all that mediocre.

Ne tvá válka

Pamatuji si, kdy jsem Okean Elzy slyšel poprvé. Bílý Nissan Patrol s modrými písmeny na cestě z Nazraně do Vladikavkazu. Každodenní shuttle, který měl nepravidelně měnit trasu, aby na nás někdo zpozabuku nevyskočil, i když by bývalo bylo vcelku snadné, protože možnosti byly jen dvě. Přes Beslan nebo Čermen. Ráno do Nazraně a většinu večerů zpět.

Než konvoj vyrazil na cestu, služebně mladší se rychle snažili vymyslet, s kým si sednout do auta, kde bude větší bžunda. Na mě se většinou cestou do Vladiku čekalo, protože práce bylo příliš a dny byly krátké, ale pokud jsem náhodou měl hotovo dřív než ostatní, vybíral jsem dle řidiče. Všichni prima chlapíci a každý svůj. Gena byl strašlivě upovídaný. Serjoga měl příšerný hudební vkus a nově instalovaný MP3 přehrávač v autě, který dával na odiv tak, že nebylo nic slyšet. Magomed neříkal nic, jen se těšil, až zastaví a dá si cigáro. Amerchan rád vyprávěl vtipy, kterým nikdo nerozuměl. Saša zas ulétával na popisu výhod různě zahnutých a připnutých třímetrových HF antén.

Březnový večer před jedenácti lety měl volant i muziku pod kontrolou Saša Kuks. Jeli jsme čermenskou trasou a na kopcích kolem bylo stále hodně sněhu. V autě ticho, pár z nás bylo znaveno po celodenním běhání po uprchlickém táboře, každý dumal o svém a kochal se od zapadajícího slunce oranžovými horami. Já přemítal i o tom, jak se mi zas, nikoli bez vlastní viny, sype osobní život. A Saša pustil Холодно z čerstvě vydané desky Tvій формат. Na prstech jedné ruky spočítám, kolikrát v životě hudba zapadla přesně do momentální nálady.

Proč to tu píšu? Dnes zveřejnili Vakarčuk a spol. nový klip s názvem „Не твоя війна.” Je to sice pořád stejné, ale i pořád dobré, přijde mi. Tak se dělím. Vakarčuk s písní poslal i svůj vzkaz: “Hlavní bitva je v každém z nás, v naší společnosti. ‘Tvá válka’ je válka s vlastními komplexy, strachem změnit cokoli kolem sebe, přestat se vymlouvat na kohosi a cosi, a vzít situaci do vlastních rukou.” A nejde jen o to, že je na Ukrajině válka.

Dánsko

Objevil jsem se po pět a půl roce. Jízdenku na metro jsem ve čtvrtek ráno na letišti koupil anglicky, protože jsem si příliš nevěřil, že dánština bude fungovat, když jsem tolik let pořádně nepoužil. V sobotu už jsem si vyprávěl vtipy s farmářema na jihu Dánska a všichni jsme se divili, že bez problémů rozumím jejich silnému dialektu. Data na hard disk jsou stále dostupná, hurá.

Celá devadesátá léta jsem v Dánsku býval několikrát do roka, z velké části abych si prodloužil rok života na dánském gymplu, který na dlouho ovlivnil, kdo jsem. Než přišly další roky více jak dekádu poté, kdy mě jiná zahraničí opakovaně donutila a stále nutí dokola přehodnocovat, co je a není důležité. A teď se tu zas divím, jak se v Dánsku cítím neuvěřitelně dobře.

Kosmonauti

Před třinácti lety jsme jeli na výlet do čegemské soutěsky. Ve zlaté („šampaňská“ není barva) čtyřdvéřové Nivě. Ruští dopraváci si na blokpostech GIBDD (gosudarstvěnnaja inspekcija bezopasnosti dorožnogo dviženija) krátili sychravé ráno buzerací projíždějících a naše fáro s nul-šestkovým okresem na dálku hlásalo, že bude na kom si smlsnout. Ingušská nul-šestka a čečenská pětadevadesátka byly po celém Kavkazu známé tím, že jsou řidiči buď netrpěliví nebo mají pocit viny, což většinou znamenalo rychlý, bezbolestný úplatek. O to více jsme si užívali zmatení natěšeného obtloustlého gajíšníka („dopravák“ dle původní zkratky GAI – gosudarstvěnnaja avtoispekcija), když se ze zlatého korábu vynořily čtyři evropské hlavy a popřály vše nejlepší ke Dni kosmonautů.

Dnes si, koukám, Gagarina nikdo příliš nepřipomíná. Možná proto, že sovětská výročí získala díky středověkým praktikám současného ruského prezidenta zvláštní pachuť. A stovku kilometrů na sever zuří válka, která se nedávno posunula do další země v regionu a ve které též stále více převládají středověké praktiky. A v USA se půldruhého roku do voleb začínají hlásit kandidáti o Barackovo místo. A keňské úřady populisticky rozkřikují, že zavřou největší uprchlický tábor na světě. A Turecko odvolalo svého velvyslance ze Svatého moře kvúli Františkově zmínce o genocidě. A Ibrahim mi ráno cestou na Ministrerstvo vnitra hlásil, že Real Madrid už je jen dva body za Barcelonou.

Vše nejlepší ke Dni kosmonautiky, přátelé.

Stěhování

Třetí stěhování během deseti měsíců. Amy je doma, na Filipínách, takže tentokrát musím balit sám. Chronická ospalost nepomáhá, ani to, že mi Jennifer kamsi poschovávala věci. Chce to jít dnes brzy spát a ráno se do toho pustit. Obětovat sobotní ranní rituál s chodítkem a saunou. A koupit hodně velkých igelitových pytlů, aby se vše lépe skládalo. I tak si pořád myslím, že i návštěva zubaře je lepší než balení.

Na večeři

„Ty jsi z Norska?“ zeptala se mě náměstkyně ministra zahraničních věcí.
„Ne, já jsem ze země, ve které president zakázal Vašemu velvyslanci přístup na Hrad.“
„Velvyslanec Schapiro je ale opravdu skvělý člověk,“ řekla na to paní velvyslankyně.
„Když se s ním náš president nechce stýkat, nepochybuji o tom, že velvyslanec Schapiro je opravdu skvělý.“

Welcome home, girls

Nelze nemít radost z toho, že jsou holky na svobodě.

V březnu 2013 se veřejná debata rozdělila na dva hlavní tábory – první káral „proč tam lezly, ...“, za tři tečky si dosaďme jakoukoli nadávku, a druhý hrdě hlásil, že v Pákistánu též byl a je to tam všechno velmi bezpečné. Na rozdíl například od jízdy autem po českých dálnicích. O dva roky později zůstal jen tábor první. Ne že by se nenašlo dost rozumných a soucítících lidí, jen nejsou pro nedostatek hlouposti a extremismu slyšet stejně silně jako táborníci. Není mi ku podivu při pohledu na směs hloupostí, jež na též téma během posledních pár dní chrlily naše sdělovací prostředky.

Souhlasím s Terezou, že není třeba se pídit, jak k propuštění holek došlo, a existuje pro to spousta důvodů. Jen se přiznám, že mě baví mít pocit, že mi spousta kusých informací zapadá do relativně přehledného celku. Tuším víc než vy, he, ale nebudeme se v tom rýpat, protože v podobných situacích raději ani nenaznačovat.

Jeden ze vcelku známých střípků mi přijde spiklenecky zábavný. Tureckou organizaci IHH znám a potkávám déle než desetiletí a kdo se zajímá, může si dohledat, jak se měnil její modus operandi a rostl její význam spolu s významem jejího hlavního patrona. Můj přidrzlý úsměv pramení z toho, že se v dominantně sionistickém (anti-Arabském) Česku na pár dní stala hrdinou organizace, jež se světově proslavila poté, kdy se její aktivisté vrhli s tyčemi a noži na izraelské vojáky na palubě lodi Mavi Marmara v květnu 2010.

Nemění nic na tom, že nelze nemít radost z toho, že jsou holky na svobodě a přát jim hodně štěstí, trpělivosti a síly. Welcome home, girls.

Letní čas

Přiznávám, že mě John Oliver uchvátil a nezřídka si spravuji náladu jeho Last Week Tonight. I tím, jak vtipně využívá image nemotorného Brita při rozkrývání různých pitomostí. A co na tom, že tu a tam přešlápne či argumentačně přifantazíruje. Třeba takový příspěvek o FIFA v předvečer brazilského mistrovství světa byl na hranici geniality.

Dnes ráno jsem se probudil do ammánského letního času a jakmile jsem zjistil, což, přiznám, chvíli trvalo, protože jsem čekal až zítra, nemohl jsem si nevzpomenout na Johnovu rubriku How is This Still a Thing (volně třeba: Jak to, že tohle ještě někoho zajímá / existuje) na téma letní čas.

Den pomalu končí a, nehledě na změnu počasí, které je už téměř letní, já si nejsem zcela jist, zda se čas změnil či ne. Elektronika se mi automaticky přenastavila, tak třeba zjistím zítra. Může připadat banální, ale při první návštěvě Jordánska jsem se spolehl na elektroniku, která nezaznamenala, že král rozhodl o neplánované změně času, a zatímco dvacítka kolegů čekala na mou powerpointovou prezentaci, já nekonečně dlouho snídal v hotelové restauraci a říkal si, jak je skvělé, že mám do začátku jednání skoro hodinu času.

Ale což, je pátek, víkend v plném proudu, do neděle je vlastně jedno, kolik je hodin. Raději ale rychle něco uvařím, abych nevečeřel o půlnoci, jakkoli letní. A jako bonus tu nechám zmíněný příspěvek o FIFA.

Výročí

Pětadvacátáho března jsem nastoupil do letadla, jež mě doletělo do Moskvy. Několik desítek tisíc vydeklarovaných dolarů a letenka v kapse, k tomu roční kontrakt na cestu, o jejíž smysluplnosti jsem měl do poslední chvilky valné pochybnosti. Dělám správně, že se vzdaluji? Co vím o práci, která mě čeká? Zvládnu to vůbec? Mladý idiot, který si a se chce vyzkoušet, přiznávám.

O tři hodiny později mě Pléša vyzvedl na letišti, odjeli jsme spolu do Českého domu a na umakartovém nábytku do plastových sklenic nalili vodku, aby nám předávka šla od ruky. Pád do naprostého neznáma, jenž se měl dále prohloubit přeletem na severní Kavkaz o pár dní později, kde se Riži cestou z letiště Pléšy vyptával, co jsem zač a proč tak blbě vypadám.

Pamatuji si trans prvních dní, kdy jsem nechápal vůbec nic, jen se snažil tvářit, že všemu rozumím a chovat se, jak prý se má. Razítko v pasu jsem díky předpůlnočnímu přistání na šeremetěvském letišti získal až šestadvacátého, což mi následně přivodilo nemalé problémy. Tak jsi tu od pět-a nebo šest-a, to zní podezřele, opakovali mi do nekonečna ingušští fízlové. Hodný a zlý.

Před třinácti lety jsem vkročil do naprosto neznámého světa s úmyslem jen si tak trochu vyzkoušet. Jsem v něm pořád. Menší pako (doufám), životem nějak poučen, ba vyučen, dá-li se tak slušně pojmenovat, vcelku profesionál v branži, ve které je nezřídka o profesionály nouze. Mnoho jsem se naučil i mnoho ztratil, leč vše, čím jsem byl, byl jsem rád. Jinak to asi nemá smysl. The road not taken.

Ajsis

První, co mě napadne, když slyším „Islámský stát,“ je, že to žádný stát není. I když se všemožně snaží tak vypadat. Dokonce záhy po převzetí kontroly nad částmi Sýrie a Iráku začal vydávat vlastní bumážky. Třeba příjmový doklad na hlavičkovém papíru – pochlubil se mi s ním jeden z řidičů, co vozí náklad z Jordánska do Iráku. Já tu bandu zovu ISIS, hezky anglicky, „Ajsis“, aniž by kdo potřeboval vědět, co ta zkratka znamená. Neznamená nic, jen čtyři písmena. Případně Daeš, dle arabské zkratky.

Druhé, co mě napadne, je, jak málo se o Ajsisu ve světě ví. O jeho motivech, východiscích a cílech. A jak naše neschopnost pojmout neznámé nepřímo terorismu nahrává. Neznalost a hloupost plodí hrůzu (terror), která teroristy živí jako pijavici, jež hltá náše nepochopení a strach z neznámého. Strach se dál transformuje do nenávisti ke všem, kteří mají s teroristy podobné poznávací znaky (například vyznání), čimž vytváří komunikační bloky, působí agresivně a dál nás od sebe navzájem oddaluje. Místo toho, abychom se pokoušeli o sblížení a vzájemné pochopení, budí z hlouposti vařená nenávist jen další nenávist.

Třetí mě napadá, nakolik je Ajsis asi nebezpečný. Nemám ponětí, i když jejich nejbližší základna je jen pár stovek kilometrů od místa, kde zrovna sedím. Doba, kdy různí magoři ve světě cítí křídla, na kterých se mohou dopravit expres do ráje, asi nebude moc dlouhá, ale už od Kajdy víme, že mezinárodní magorismus funguje tak trochu jako byznys. Hlavní je marketing, branding a zapamatovatelný slogan či logo. Čím brutálnější, tím zapamatovatelnější. Čím více následovníků, tím lépe se shánějí peníze. I proto dnes v Rakce řežou lidem hlavy. Když jsme se začali díky Amíkům bát Al Kajdy, objevila se všude a u mnohých vytvořila bizarní představu centrálně organizovaného celosvětového spiknutí. Kejdu coby brand jsme si vytvořili sami, Ajsis na to jde mnohem sofistikovaněji.

Ajsis řeže hlavy, pořádá veřejné popravy, kde pálí lidi zaživa, věší je, stíná hlavy či shazuje ze střechy domu, a ničí staré památky (jejichž originály jsou dávno hojně v Berlíně). Má rád oranžové uniformy a rád si své skutky natáčí, aby mohl ukázat celému světu, jak se na jeho území dnes krásně žije. Na rozdíl od Kejdy, která o vytvoření Kalifátu jen usilovala, ho Ajsis prohlásil za vytvořený. A Kalif je, jako papež, představitel Proroka na zeměkouli, ergo všichni Muslimové musejí následovat. Pokud tedy existenci Kalifátu uznají, což se dá u mnohých předpokládat, protože mít Kalifát je lepší, než ho nemít. Odpůrci západního vzdělávání (Boko) se už přihlásili. Uvidíme, co na to Mládež v Somálsku či Studenti v Afghánistánu a Pákistánu – i když mi nepřijde, že by pro Šabáb nebo Tálibán bylo prozatím marketingově výhodné. Ať už se za Ajsis uzná kdokoli, půjde spíše o frančízu, než o homogenní, organizovanou, mezinárodní skupinu.

Marketing, klíčové slovo mezinárodního terorismu, nejen když budí strach a hrůzu jako maníci v Nigérii či Iráku. Je nezbytné znát svou cílovou skupinu a podle toho volit strategie a vzkazy. Jedny postrašit, druhé zaverbovat a neustále demonstrovat vlastní sílu. Ajsis se přitom nerozrůstá, naopak pomaličku a neomylně spěje k vlastní implozi, i proto, že ve 21. století středověké uvažování jaksi nepatří. Jako bychom dnes četli Starý zákon doslova.

Čtu si v jednom pražském denníku, že Islámský stát dál řádí. Tentokrát v Jemenu. Branding, nic víc. Srandista, co podobné napsal, ještě připomíná, že Islámský stát jsou sunnité. Vzpomněl jsem si na jednu jinak výbornou americkou faktografickou knížku, kde autor cítil potřebu vysvětlit čtenářům, že Evropská unie je dobrovolný spolek několika evropských zemí. Aneb kdo nezná rozdíl mezi šííty a sunnity, nepochopí ani tehdy, když novinář napíše. Jako třeba maník na budějovické demonstraci proti Islámu, když v odpověď na otázku „Co si myslíte o Islámu“ bezelstně odpověděl: „Nechceme ho. Ať zmizí, ty Židi. Všechno podřezat.“ Znáte z restaurace.

Pořád si myslím, že spíše než Kejd a Ajsisů je třeba se bát vlastní hlouposti a nevzdělanosti.

Novruz

Jarní slunovrat. Novruz Bayram. Slavil jsem poprvé před devíti lety v Masalli. Tenkrát bylo hezky, dnes ty vzpomínky spíš bolí. Hlavně že se nám ale zas začnou dloužit dny a stíny a teplota zůstane, kde má. Novruz mubarek. Bayraminiz mubarek.

Lokál

Vešel jsem dovnitř. Pětkrát šest metrů včetně třímetrového barového pultu. U sedmi dřevěných stolů posedává tucet místních. Barman pobaveně sleduje, jak se rozhlížím, a ptá se: „Hledáš někoho?“ Jen se usměju, přemítaje, zda lokál nemá další místnost. „Máte pivo,“ vracím otázku a potetované ruce mechanicky zmizí pod barem a vytáhnou místní Amstel, jenž stejně mechanicky otevřou a posunou mým směrem. Pomalu se s lahváčem v ruce přesunu k jedinému volnému stolu a dumám, zda mi temný, zahulený lokál spíše připomíná undergroundový klub před dvaceti lety, nebo nonstop hospu. Spíš to první, protože nonstopáče mám příliš spojené s pachem vylitého a rozšlapaného piva. Jen kdyby se z repráků nelinul hlas Billyho Joela.

Ammánský Picadilly Pub. Čekám na Lukáše s Vláďou a napadá mě, jestli jsem dveřmi naproti tržnice Abdali nevešel do jiného světa. Vedle chlapík srkavě dojídá manty. Za mnou jiný luští u čaje křížovky. Na baru sedí dva další, kteří popíjejí pivo a koukají ustrnule před sebe. Scenérii doplňuje trojice, co si zašla popovídat po práci, dva muži a jedna žena. Beru zpět. Vypadá spíše na ten nonstop. A barman má Billyho Joela asi hodně rád, protože už pouští třetí flák. Jeď Billy.

Vincent a ti druzí

Vincenta jsem potkal jedinkrát. V Gruzii před třemi lety. Do té doby jsem znal jen z novin a z vyprávění kolegů a kamarádů, kteří byli blízko jeho únosu.

Záložka u videa říká: „Vincent Cochetel strávil v roce 1998 v zajetí 317 dní, když pracoval pro úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Čečensku. Poprvé popisuje svou zkušenost – jaké bylo žít ve tmě, v podzemní komůrce, připoutaný k posteli, až po nečekané konverzace se svými únosci.”

Na Severním Kavkaze byl Vincent svým způsoben ztělesněním praktiky únosů, asi proto, že byl vysoce postaveným představitelem OSN, tedy VIP, a že se jako jeden z mála po takové době dostal na svobodu. Sám začíná svůj TEDtalk výčtem lidí, kteří nepřežili. A já bych do seznamu z hlavy mohl jednoduše přidat až deset kamarádů.

Vincenta sice neznám, znám ale velmi dobře spousty lidí, kteří s ním pracovali, včetně Edika, jenž ho ten osudový lednový večer provázel domu a dostal nařezáno od únosců. Pět let poté jsme spolu pracovali ve stejné kanceláři v devátém patře Projektového institutu ve Vladikavkaze.

Ve svém povídání se při vzpomínce na výčitky francouzského premiéra Vincent zamýšlí i nad tím, proč děláme práci, kterou děláme. „Věřím, že pomáhat lidem, kteří čelí nebezpečí, je zodpovědné.” „Máme odpovědnost pokusit se pomoci. Výsledky záleží na různých parametrech, můžeme i neuspět. Mnohem horší než neuspět je nezkusit to, když můžeme.”

Určitě stojí za shlédnutí.

Čtyři roky

Moji kolegové se v ulicích Oslo ptali kolemjdoucích, co se v jejich životech za poslední čtyři roky událo. Někdo se rozvedl, někdo oženil, další změnil práci, chlápkovi v brýlích se narodilo děcko a pár kluků se pochlubilo, že začali chodit do školy. Pro většinu lidí v mém nynějším okolí byly poslední čtyři roky ve znamení války.

Téměř čtyři milióny uprchlíků v okolních zemích, dalších odhadovaných osmi miliónů potřebuje pomoc uvnitř Sýrie. Téměř dvě třetiny tvoří ženy a děti. Největší humanitární krize na světě od druhé světové, zatímco okolní země pomalu ale jistě zavírají hranice a boje uvnitř Sýrie pokračují mezi více méně čtyřmi stranami na několika frontách zároveň.

Čtyři roky války a světové lhostejnosti.A konec v nedohlednu. Jen světla dál zhasínají.

P.S. Podle vědců z USA a Číny zhaslo v Sýrii za poslední čtyři roky 83 procent světel. Damašek jen bliká; Aleppo zhaslo téměř docela. Zato je víc světel v Libanonu a severním Jordánsku, které dohromady hostí asi polovinu syrských uprchlíků.

π-day

Čtrnáctého března. Narozeniny mého strýce. A Alberta Einsteina. Všechno nejlepší! Jako každý rok si i letos připomínáme i zapomenutého Velšana Williama Jonese, jen je ten letošní čtrnáctý březen maličko výjimečný a všichni nerdi světa se radují. Alespoň ti, kteří dle amerických zvyklostí píší datum s měsícem nazačátku – 3.14. π-day se každoročně slaví minutu před druhou (3,14159), letos is však nejeden díky patnáctému roku nastavil budík čtyři minuty před půl desátou ranní a večer si může zopakovat a vrnět blahem, až na budíku naskočí 9:26:53, aneb 3,141592653. Hepi Pí day, nerdi.

Švédské hrdinství

Švédská čerstvá vládní koalice měla hodně na mále. Jablkem sváru byla mezivládní dohoda mezi se Saudskou Arábií, jíž dobíhá druhá pětiletka a kterou bylo potřeba letos v květnu obnovit. Po loňském tuhém vyjednávání státního rozpočtu, který opozice na chvíli zablokovala v parlamentu, asi aby si noví ministři příliš nezvykali n jedoduché vládnutí, čekala zeleno-oranžovou koalici první závažná zkouška, jejíž výsledek si ještě před týdnem nikdo neodvažoval tipnout.

Mezistátní smlouva obsahuje i švédské dodávky zbraní a její neprodloužení pocítí zejména švédský průmysl. Jenže vůbec poprvé ve švédské historii jsou ve vládě Zelení, kteří jsou principielně proti jakémukoli zbrojnímu obchodování a při případném prodloužení saudské smlouvy hrozili odchodem z vlády. Jejich koaliční partneři ze Socdem jsou na druhou stranu proslulí vehementním hajením zájmů švédského průmyslu a s ním spojených pracovních míst.

I proto to dlouho vypadalo na zásadní vládní krizi, již nakonec vyřešili Saudové sami. Rozhodli se vycinkat švédské premiérce za komentář o tom, že bičovat kohokoli za jeho názor (Free Raid Badawi!), je středověké, a zatrhli jí vystoupení na pondělním zasedání Ligy arabských národů v Káhiře, kam byla pozvána za odměnu za nedávné švédské uznání Palestiny.

Jakkoli nelze švédskému rozhodnutí neprodloužit smlouvu se Saudy upírat dávku kuráže, zejména v dnešní geopolitické realitě, kde nic není důležitější peněz a mezinárodně-obchodních zájmů, je roztomilé, jak jsou teď Švédi a jejich premiérka opěvováni jako hrdinové. Já sám se nemohu zbavit pocitu, že švédská vláda si oddychla, jak jim saudské arogantní přestřelení vyřešilo potenciální patovou situaci. Navíc způsobem, který jim voliči nemohou neschválit.

Shocked and saddened

Dvě adjektiva, která jsem napsal nesčetněkrát různým známým a přátelům, když jsem se dozvěděl, že je či jejich blízké postihla srovnatelná pohroma. Vražda kolegyň a kolegy z americké NGO v Paktice v srpnu 2008. Kolega, co byl v mešitě v severovýchodním Pákistánu, kterou vyhodil Tálibán do vzduchu. Shocked and saddened. Jako dnes. Po vraždě člověka, ke kterému nemám žádný osobní vztah, jenž ale tak nějak stále více ztělesňoval naději, že se v Rusku ne všichni definitivně zbláznili. Jako jsem neznal žádného z cestujících malajského letadla, ani nikoho v divadle na Dubrovce - oběti téhož režimu, který má na svědomí i tisíce mrtvých v Čečensku či na Ukrajině.

Borja je mrtev, jako před ním třeba Serjoža, Anička nebo Nataša, všichni nepohodlní kritici nenažrané totalitní chobotnice. Vzkaz dalším kritikům a odpůrcům, který má jen potvrdit slova Sašy Čerkasova, jež dnes zmínil Ondra: "Je to, jako když stojíš na jevišti a ze všech stran na tebe míří reflektory, takže nic nevidíš. Jenom víš, že někde ve tmě je člověk s pistolí. Ale odkud výstřel přijde, nemůžeš tušit."

Lze-li na včerejší vraždě najít cokoli pozitivního, je tím opětovná nahota všech trollů a užitečných idiotů, kteří mlží (nezřídka za vydatné ruské podpory) o roli a podstatě dnešního Ruska. Schválně, který z těch našich se první chytí zhovadilostí, jež už ruské tajné služby vesele šíří internetem. Možná si zkusme i tady.

Tak tedy: Příčinou smrti Borise Němcova, který byl zastřelen v centru Moskvy čtyřmi ranami do zad, je:
a) Potrat Němcovovy ukrajinské milenky
b) Němcovův postoj k Charlie Hebdo
c) Provokace ze strany odpůrců Kremlu
d) Sebevražda.

Druhé kolo

Vlastně už třetí. I když druhé se nakonec Jordánsku vyhlo. Dnes v noci ale už sníh zase napadl. Předcházelo méně paniky a více plánování z naší strany, zejména s cílem panice zabránit. Zásadní poučení z první vánice: Je úplně jedno, co se děje, hlavní je uklidnit okolí.

Vláda příjala podobnou taktiku. Po systematickém šíření paniky v lednu, únorovému sněhu předcházely velmi jednoznačné výhružky. Ponaučení číslo dvě, které se zaručeně potvrdilo: V Jordánsku se nevládne zákony, ale příkazy, které vláda posílá přes sdělovací prostředky. Tak jsme se třeba dozvěděli, že čtvrtek je pracovní den, posléze krátký pracovní den a nakonec státní svátek a kdo bude nutit jiné k práci musí jim zaplatit o polovičku více než obvykle.

V Ammánu nakonec začalo včera sněžit kolem čtvrté odpolední a přes noc napadalo asi třicet centimetrů. Je pátek, víkend, nikde se nic neděje, sněží dál a žádná panika. Občas na nás mrkne i sluníčko. Možná si takhle Ammán nakonec na zimu i zvykne.

VVP

Jako by kdokoli pochyboval o tom, že zatímco bude VVP předstírat, že souhlasí s příměřím, udělá vše pro intensifikaci konfliktu, aby ve chvíli, kdy na jakékoli skutečné jednání dojde, Rusko kontrolovalo co nejvíce ukrajinského území. Momentálně asi nejnebezpečnější člověk na planetě.

Šunka v Ammánu (zpověď)

Přiznám se, že mě potěšilo, že po celém Ammánu několik dní vlají české vlajky. Přiznám se, že jsem na setkání do Interkontinentálu šel primárně se záměrem zjistit, jestli v prezidentském doprovodu nebude někdo známý, případně zda nepotkám kohokoli, s kým bude zajímavé si popovídat. Přiznám se, že více než poprvé naživo slyšená Zemanova touha za každou cenu bonmotit na hranici netaktnosti mě zaujal projev jordánského premiéra, který jako by právě zejména vedlestojícímu představiteli mé rodné země dlouze vysvětloval, že psát rovnítko mezi náboženstvím a lidskou šíleností je hloupost, protože idioti a lunatici existovali a existují v islámu i v křesťanství, což neznamená, že by jakékoli z těchto vyznání bylo více či méně násilnické. Přiznám se, že jsem si do fronty na potřesení si rukou s presidentem nešel stoupnout zcela úmyslně. Přiznám se, že krom pár velmi zajímavých setkání mě na celé presidentské návštěvě nejvíce zaujala čerstvě dovezená šunka. S křenem.