31. října 2021

Meta

Aniž by věděl, vymyslel pro nás Cakrberk novou hru, která sice netrvá dlouho, ale může být zajímavým vhledem do stavu mysli. Řekni mi, co doplníš, a já ti řeknu, jaký jsi. Slovem týdne je meta…, u které se dva doktoři shodli na jediném možném pokračování …stáza. Nic proti Stázkám, já si však zas vzpomněl na probudivšího se Řehoře Marketéři všech zemí spojte se!

A co ty, Brute?

12. října 2021

Odcházení

Podle všeho to má Myloš za pár, ale co my víme, třeba někde zase plave ve člunu na rybníce, protože dozvědět se cokoli o zdravotním stavu šéfovi ozbrojených sil je nemožné. Internety chvíli řešily, jestli je košer dávat do etheru prezidentovo bezvládné tělo, a občas se kdosi ještě podivil, že gangsterská tlupa, kterou si Myloš kolem sebe sestavil, se chová jako... tlupa gangsterů. Já se vlastně jen divím tomu, že se z Hradu nevine smrad pálených důkazů o různých šméčkách a prasárnách, které má tlupa na starosti. Stejná tlupa, která desetitisíce kovidových obětí uctila kelímkama na pivo.

Coby člověka je mi samozřejmě bezvládného starce líto. Nad prezidentem ale obtížně nacházím slitování, protože se do posledního chová jako středověký mocipán, obklopiv se nejhorším možným póvlem, na který ho mnozí opakovaně upozorňovali. Ať už šlo o agenty totalitních režimů, arogantní hysterické mluvčí, nebo prostě různé šmelináře a kolotočáře typu hradního kancléře. Zlobný, závistivý a mstivý stařec se teď dle všeho stal starcem bezmocným a zatímco odchází, jeho kumpáni nejvíce řeší, kde co jak ještě zkšeftovat, než půjdou od válu.

Jedno prezidentské odcházení jsme zažili před deseti lety, bylo noblesní a velmi smutné, až bolestivé. Teď sledujeme tragikomedii, ze které je jen trapně. Úpadek české státnosti v přímém přenosu. Všem vlastencům dík.

Post scriptum: Už tuším, proč se kouř neline, na sockách už kdosi vyhrabal hradní objednávku na čtyřista archivačních krabic

11. října 2021

Do roztrhání těla

Absolvoval jsem bezpočet debat o tom, že se členové Burešova PR teamu tak oddaně podílejí na destrukci země, ve které žijí. Minimálně od druhé světové víme, jak neobtížné je se stát součástí zločinného spolčení a jak obtížnější je z podobného vystoupit. Sám jsem Prchala a spol. opakovaně přirovnal ke Goebbelsovi se zaslepenosti mocí a pocitem vlastní důležitosti, pravděpodobně podporovanou morbidně nechutnou touhou porazit ty nejlepší ve vlastním oboru. Vítěství prostředků nad účely. Jediné, o co jde, je vítězství ve hře, která už dávno nemá žádná pravidla - a kdo si myslí, že má, prostě prohraje. 

Nedávno jsem zahlédl debatu na sockách na téma, kolik Burešovi propagandisti berou, a že to je vlastně jen lehce nadprůměrný pražský plat, protože to prý asi doopravdy dělají ze sportu. Debatující natolik uklouzli ve svém rozumstání, že se ani nepodívali, odkud informace o propagandistických platech vzešly, ani se nepozastavili nad tím, že mají co do činění s tisícihlavou hydrou, jejíž finanční toky - a to včetně různých odměn a pozorností - nikdo nerozplete.

I před letošními volbami se napjatě čekalo, jak Burešova letka postaví svou kampaň a s jakými prostředky. Největším (a nejnebezpečnějším) zjištěním je asi její monumentální vliv na dezinfoscénu, která důsledně jela pro-Bureš a anti-Piráti hlava nehlava. Piráti na to nepochybně dojeli, Bureš možná zčásti též. Sázka na Burešovu bezbřehou pracovitost byla naopak spíše recyklací oposlouchaného, což zas může být docela dobrá zpráva. Don vedle sebe nikoho nesnese, potřebuje jet své one-man-show, a jakmile mu dojdou síly, vyšumí i jeho pseudopartaj. Tak snad ty síly dojdou už brzy. Stejně jako prostředky, v tuto chvíli primárně státní.

Co jsem nepochopil, byl volební slogan "do roztrhání těla." Nejen, že je v něm agrese, ba implicitní násilí. V krajích, ve kterých bývám, relativně jasně evokuje sebevražedné atentátníky, což, předpokládám, nebylo Prchalovým úmyslem. Pouze ústřelem, se kterým by to asi chtělo dále pracovat. I když o roztrhaná těla nestojím, viděl jsem jich dost, asi by mi nevadilo, kdyby se Bureš a jeho squadra sebezlikvidovali.

10. října 2021

Pyrrhovy pocity

Je po volbách a radost v mém okolí spíše vnímám jako výraz obrovské obavy, jak asi vše dopadne. Sám nedokážu zcela sdílet, i když dopadlo lépe než v mých nejhorších obavách. Komunisti mimo se třicetiletým zpožděním nebo Hayatovy preferenční hlasy v porovnání s bráchou potěší. Zároveň mrzí pirátský masakr – protože kdo jen maličko chce, snadno si zjistí, že se v minulém volebním období jednalo o jednoznačně nejpracovitější parlamentní stranu, ale třeba i další propad Zelených, partaje s jednoznačně nejlepším politickým programem pro naši zemi. Vítězství SPOLU o pár desetin procenta je zároveň nevítězstvím o mandát, takže při sestavování bude neveselo.

Nejvíce se asi nedokážu přinutit mít radost z vítězství ODS, která se často prezentuje z mého pohledu fašounskými názory (a kamarády) a jíž považuji za hlavního viníka stávajícího politického marasmu i za přímého tvůrce Burešovy politické kariéry. Přesto si přeji, aby nová vláda bez Bureše vydržela celé volební období a abychom na něho mohli brzy zapomenout. I když asi potrvá a jiných psychopatů bude stále dost. Stejně jako potrvá intelektuálně zpracovat, že kdosi může hodit hlas lidem, kteří naprosto nepokrytě znásilňují zemi, ve které žijeme.

Vlastně spíše chápu, že někdo volí Pitomia než Bureše, protože mindrák a hloupost se snoubí. Za největším českým tunelářem naší doby ale stojí i řada lidí, kteří se považují za rozumužívající. Což nelze mentálně spojit s podporou kariérního estébáckého udavače, který si v devadesátkách nakradl (pardon: divně privatizoval) obrovský majetek a od té doby se snaží monopolizovat různé části českého průmyslu. Který slíbí cokoli chcete, ač lže v každé větě, pošle důchodcům prachy z eráru, na které nemáme, aby jim pak mohl prodat svá vodňanská kuřata a kostelecké párky o cenu navýšenou o inflaci, kterou svou nekompetencí vyrobil. Vlastně geniální způsob, jak přehodit prachy z rozpočtu do vlastní kapsy, určitě lepší než tahání dotací, na které neměl právo, nebo zadávání zakázek vlastním firmám bez jakékoli soutěže. I když i to mu jde dobře. Babišova chobotnice saje ze státního v průměru pět milionů korun denně, ale ani to není jeho voličům divné. Stejně jako není divné, že žije z fiktivních půjček vlastním firmám, které mu pak splácejí zajímavé úroky, nebo třeba i že si přes tři utajené firmy nakoupil megabarák ve Francii – proč? protože přeci každý z nás, když si kupuje nemovitost, propírá prachy stejným způsobem – ale údajně nemocného syna poslal léčit na Ruskem okupovaný Krym.

Pitomio má politiku jako soukromý finančně agomaniakální projekt, i když mu zdaleka nenese tak jako Burešovi. Částečně funguje i jako dvorní šašek, vezoucí se na vlně extrémismu a iracionality, který tu a tam předhodí pro ČR brutálně nebezpečný nápad (například vystoupení z EU), aby se zviditelnil a připomněl vlastní sílu. Bureš sice jede jen čistě populistické PR, za což ho za našimi hranicemi už dávno považují za vyčůraného hajzlíka, kterému nelze věřit ani dobrý den. A chtě nechtě se toto i odráží na odrazu celé republiky, která je mezinárodně stále více vnímána jako banánová.

Dobrá, qolebním výsledkům zas a buďme, safra, optimističtí. Na rozpaky nehledě, asi mě asi nejvíce těší, že z vládních postů zmizí kolotočáři jako Vojtěch, Dostálová či Schillerová, které bych sám nikdy do práce nenajal ani na pozice bez jakékoli materiální odpovědnosti, nebo operátoři typu Brabce, Tomana, či Havlíčka. Jen toho Plagu bych možná nechal o chvilku déle. O Socdem pietně jen v dobrém, ač je jejich neúspěch obrovským průšvihem pro celou českou politickou scénu – ne qůli Hamáčkovi nebo Venezuele, ale proto, že socdem myšlenky prostě do politického klání patří. A asi kudos mladému Stropnickému, který si může dát další zářez na pažbu partají, jež pomohl zliqidovat.

Consummatum est. Snad ve prospěch lepší budoucnosti pro naši zemi. S tím šampaňským nicméně přeci jen ještě chviličku počkám. Bývají po něm nejhorší kocoviny.