27. března 2015

Letní čas

Přiznávám, že mě John Oliver uchvátil a nezřídka si spravuji náladu jeho Last Week Tonight. I tím, jak vtipně využívá image nemotorného Brita při rozkrývání různých pitomostí. A co na tom, že tu a tam přešlápne či argumentačně přifantazíruje. Třeba takový příspěvek o FIFA v předvečer brazilského mistrovství světa byl na hranici geniality.

Dnes ráno jsem se probudil do ammánského letního času a jakmile jsem zjistil, což, přiznám, chvíli trvalo, protože jsem čekal až zítra, nemohl jsem si nevzpomenout na Johnovu rubriku How is This Still a Thing (volně třeba: Jak to, že tohle ještě někoho zajímá / existuje) na téma letní čas.

Den pomalu končí a, nehledě na změnu počasí, které je už téměř letní, já si nejsem zcela jist, zda se čas změnil či ne. Elektronika se mi automaticky přenastavila, tak třeba zjistím zítra. Může připadat banální, ale při první návštěvě Jordánska jsem se spolehl na elektroniku, která nezaznamenala, že král rozhodl o neplánované změně času, a zatímco dvacítka kolegů čekala na mou powerpointovou prezentaci, já nekonečně dlouho snídal v hotelové restauraci a říkal si, jak je skvělé, že mám do začátku jednání skoro hodinu času.

Ale což, je pátek, víkend v plném proudu, do neděle je vlastně jedno, kolik je hodin. Raději ale rychle něco uvařím, abych nevečeřel o půlnoci, jakkoli letní. A jako bonus tu nechám zmíněný příspěvek o FIFA.

25. března 2015

Výročí

Pětadvacátáho března jsem nastoupil do letadla, jež mě doletělo do Moskvy. Několik desítek tisíc vydeklarovaných dolarů a letenka v kapse, k tomu roční kontrakt na cestu, o jejíž smysluplnosti jsem měl do poslední chvilky valné pochybnosti. Dělám správně, že se vzdaluji? Co vím o práci, která mě čeká? Zvládnu to vůbec? Mladý idiot, který si a se chce vyzkoušet, přiznávám.

O tři hodiny později mě Pléša vyzvedl na letišti, odjeli jsme spolu do Českého domu a na umakartovém nábytku do plastových sklenic nalili vodku, aby nám předávka šla od ruky. Pád do naprostého neznáma, jenž se měl dále prohloubit přeletem na severní Kavkaz o pár dní později, kde se Riži cestou z letiště Pléšy vyptával, co jsem zač a proč tak blbě vypadám.

Pamatuji si trans prvních dní, kdy jsem nechápal vůbec nic, jen se snažil tvářit, že všemu rozumím a chovat se, jak prý se má. Razítko v pasu jsem díky předpůlnočnímu přistání na šeremetěvském letišti získal až šestadvacátého, což mi následně přivodilo nemalé problémy. Tak jsi tu od pět-a nebo šest-a, to zní podezřele, opakovali mi do nekonečna ingušští fízlové. Hodný a zlý.

Před třinácti lety jsem vkročil do naprosto neznámého světa s úmyslem jen si tak trochu vyzkoušet. Jsem v něm pořád. Menší pako (doufám), životem nějak poučen, ba vyučen, dá-li se tak slušně pojmenovat, vcelku profesionál v branži, ve které je nezřídka o profesionály nouze. Mnoho jsem se naučil i mnoho ztratil, leč vše, čím jsem byl, byl jsem rád. Jinak to asi nemá smysl. The road not taken.

22. března 2015

Ajsis

První, co mě napadne, když slyším „Islámský stát,“ je, že to žádný stát není. I když se všemožně snaží tak vypadat. Dokonce záhy po převzetí kontroly nad částmi Sýrie a Iráku začal vydávat vlastní bumážky. Třeba příjmový doklad na hlavičkovém papíru – pochlubil se mi s ním jeden z řidičů, co vozí náklad z Jordánska do Iráku. Já tu bandu zovu ISIS, hezky anglicky, „Ajsis“, aniž by kdo potřeboval vědět, co ta zkratka znamená. Neznamená nic, jen čtyři písmena. Případně Daeš, dle arabské zkratky.

Druhé, co mě napadne, je, jak málo se o Ajsisu ve světě ví. O jeho motivech, východiscích a cílech. A jak naše neschopnost pojmout neznámé nepřímo terorismu nahrává. Neznalost a hloupost plodí hrůzu (terror), která teroristy živí jako pijavici, jež hltá náše nepochopení a strach z neznámého. Strach se dál transformuje do nenávisti ke všem, kteří mají s teroristy podobné poznávací znaky (například vyznání), čimž vytváří komunikační bloky, působí agresivně a dál nás od sebe navzájem oddaluje. Místo toho, abychom se pokoušeli o sblížení a vzájemné pochopení, budí z hlouposti vařená nenávist jen další nenávist.

Třetí mě napadá, nakolik je Ajsis asi nebezpečný. Nemám ponětí, i když jejich nejbližší základna je jen pár stovek kilometrů od místa, kde zrovna sedím. Doba, kdy různí magoři ve světě cítí křídla, na kterých se mohou dopravit expres do ráje, asi nebude moc dlouhá, ale už od Kajdy víme, že mezinárodní magorismus funguje tak trochu jako byznys. Hlavní je marketing, branding a zapamatovatelný slogan či logo. Čím brutálnější, tím zapamatovatelnější. Čím více následovníků, tím lépe se shánějí peníze. I proto dnes v Rakce řežou lidem hlavy. Když jsme se začali díky Amíkům bát Al Kajdy, objevila se všude a u mnohých vytvořila bizarní představu centrálně organizovaného celosvětového spiknutí. Kejdu coby brand jsme si vytvořili sami, Ajsis na to jde mnohem sofistikovaněji.

Ajsis řeže hlavy, pořádá veřejné popravy, kde pálí lidi zaživa, věší je, stíná hlavy či shazuje ze střechy domu, a ničí staré památky (jejichž originály jsou dávno hojně v Berlíně). Má rád oranžové uniformy a rád si své skutky natáčí, aby mohl ukázat celému světu, jak se na jeho území dnes krásně žije. Na rozdíl od Kejdy, která o vytvoření Kalifátu jen usilovala, ho Ajsis prohlásil za vytvořený. A Kalif je, jako papež, představitel Proroka na zeměkouli, ergo všichni Muslimové musejí následovat. Pokud tedy existenci Kalifátu uznají, což se dá u mnohých předpokládat, protože mít Kalifát je lepší, než ho nemít. Odpůrci západního vzdělávání (Boko) se už přihlásili. Uvidíme, co na to Mládež v Somálsku či Studenti v Afghánistánu a Pákistánu – i když mi nepřijde, že by pro Šabáb nebo Tálibán bylo prozatím marketingově výhodné. Ať už se za Ajsis uzná kdokoli, půjde spíše o frančízu, než o homogenní, organizovanou, mezinárodní skupinu.

Marketing, klíčové slovo mezinárodního terorismu, nejen když budí strach a hrůzu jako maníci v Nigérii či Iráku. Je nezbytné znát svou cílovou skupinu a podle toho volit strategie a vzkazy. Jedny postrašit, druhé zaverbovat a neustále demonstrovat vlastní sílu. Ajsis se přitom nerozrůstá, naopak pomaličku a neomylně spěje k vlastní implozi, i proto, že ve 21. století středověké uvažování jaksi nepatří. Jako bychom dnes četli Starý zákon doslova.

Čtu si v jednom pražském denníku, že Islámský stát dál řádí. Tentokrát v Jemenu. Branding, nic víc. Srandista, co podobné napsal, ještě připomíná, že Islámský stát jsou sunnité. Vzpomněl jsem si na jednu jinak výbornou americkou faktografickou knížku, kde autor cítil potřebu vysvětlit čtenářům, že Evropská unie je dobrovolný spolek několika evropských zemí. Aneb kdo nezná rozdíl mezi šííty a sunnity, nepochopí ani tehdy, když novinář napíše. Jako třeba maník na budějovické demonstraci proti Islámu, když v odpověď na otázku „Co si myslíte o Islámu“ bezelstně odpověděl: „Nechceme ho. Ať zmizí, ty Židi. Všechno podřezat.“ Znáte z restaurace.

Pořád si myslím, že spíše než Kejd a Ajsisů je třeba se bát vlastní hlouposti a nevzdělanosti.

21. března 2015

Novruz

Jarní slunovrat. Novruz Bayram. Slavil jsem poprvé před devíti lety v Masalli. Tenkrát bylo hezky, dnes ty vzpomínky spíš bolí. Hlavně že se nám ale zas začnou dloužit dny a stíny a teplota zůstane, kde má. Novruz mubarek. Bayraminiz mubarek.

20. března 2015

Lokál

Vešel jsem dovnitř. Pětkrát šest metrů včetně třímetrového barového pultu. U sedmi dřevěných stolů posedává tucet místních. Barman pobaveně sleduje, jak se rozhlížím, a ptá se: „Hledáš někoho?“ Jen se usměju, přemítaje, zda lokál nemá další místnost. „Máte pivo,“ vracím otázku a potetované ruce mechanicky zmizí pod barem a vytáhnou místní Amstel, jenž stejně mechanicky otevřou a posunou mým směrem. Pomalu se s lahváčem v ruce přesunu k jedinému volnému stolu a dumám, zda mi temný, zahulený lokál spíše připomíná undergroundový klub před dvaceti lety, nebo nonstop hospu. Spíš to první, protože nonstopáče mám příliš spojené s pachem vylitého a rozšlapaného piva. Jen kdyby se z repráků nelinul hlas Billyho Joela.

Ammánský Picadilly Pub. Čekám na Lukáše s Vláďou a napadá mě, jestli jsem dveřmi naproti tržnice Abdali nevešel do jiného světa. Vedle chlapík srkavě dojídá manty. Za mnou jiný luští u čaje křížovky. Na baru sedí dva další, kteří popíjejí pivo a koukají ustrnule před sebe. Scenérii doplňuje trojice, co si zašla popovídat po práci, dva muži a jedna žena. Beru zpět. Vypadá spíše na ten nonstop. A barman má Billyho Joela asi hodně rád, protože už pouští třetí flák. Jeď Billy.

18. března 2015

Vincent a ti druzí

Vincenta jsem potkal jedinkrát. V Gruzii před třemi lety. Do té doby jsem znal jen z novin a z vyprávění kolegů a kamarádů, kteří byli blízko jeho únosu.

Záložka u videa říká: „Vincent Cochetel strávil v roce 1998 v zajetí 317 dní, když pracoval pro úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Čečensku. Poprvé popisuje svou zkušenost – jaké bylo žít ve tmě, v podzemní komůrce, připoutaný k posteli, až po nečekané konverzace se svými únosci.”

Na Severním Kavkaze byl Vincent svým způsoben ztělesněním praktiky únosů, asi proto, že byl vysoce postaveným představitelem OSN, tedy VIP, a že se jako jeden z mála po takové době dostal na svobodu. Sám začíná svůj TEDtalk výčtem lidí, kteří nepřežili. A já bych do seznamu z hlavy mohl jednoduše přidat až deset kamarádů.

Vincenta sice neznám, znám ale velmi dobře spousty lidí, kteří s ním pracovali, včetně Edika, jenž ho ten osudový lednový večer provázel domu a dostal nařezáno od únosců. Pět let poté jsme spolu pracovali ve stejné kanceláři v devátém patře Projektového institutu ve Vladikavkaze.

Ve svém povídání se při vzpomínce na výčitky francouzského premiéra Vincent zamýšlí i nad tím, proč děláme práci, kterou děláme. „Věřím, že pomáhat lidem, kteří čelí nebezpečí, je zodpovědné.” „Máme odpovědnost pokusit se pomoci. Výsledky záleží na různých parametrech, můžeme i neuspět. Mnohem horší než neuspět je nezkusit to, když můžeme.”

Určitě stojí za shlédnutí.

15. března 2015

Čtyři roky

Moji kolegové se v ulicích Oslo ptali kolemjdoucích, co se v jejich životech za poslední čtyři roky událo. Někdo se rozvedl, někdo oženil, další změnil práci, chlápkovi v brýlích se narodilo děcko a pár kluků se pochlubilo, že začali chodit do školy. Pro většinu lidí v mém nynějším okolí byly poslední čtyři roky ve znamení války.

Téměř čtyři milióny uprchlíků v okolních zemích, dalších odhadovaných osmi miliónů potřebuje pomoc uvnitř Sýrie. Téměř dvě třetiny tvoří ženy a děti. Největší humanitární krize na světě od druhé světové, zatímco okolní země pomalu ale jistě zavírají hranice a boje uvnitř Sýrie pokračují mezi více méně čtyřmi stranami na několika frontách zároveň.

Čtyři roky války a světové lhostejnosti.A konec v nedohlednu. Jen světla dál zhasínají.

P.S. Podle vědců z USA a Číny zhaslo v Sýrii za poslední čtyři roky 83 procent světel. Damašek jen bliká; Aleppo zhaslo téměř docela. Zato je víc světel v Libanonu a severním Jordánsku, které dohromady hostí asi polovinu syrských uprchlíků.

14. března 2015

π-day

Čtrnáctého března. Narozeniny mého strýce. A Alberta Einsteina. Všechno nejlepší! Jako každý rok si i letos připomínáme i zapomenutého Velšana Williama Jonese, jen je ten letošní čtrnáctý březen maličko výjimečný a všichni nerdi světa se radují. Alespoň ti, kteří dle amerických zvyklostí píší datum s měsícem nazačátku – 3.14. π-day se každoročně slaví minutu před druhou (3,14159), letos is však nejeden díky patnáctému roku nastavil budík čtyři minuty před půl desátou ranní a večer si může zopakovat a vrnět blahem, až na budíku naskočí 9:26:53, aneb 3,141592653. Hepi Pí day, nerdi.

12. března 2015

Švédské hrdinství

Švédská čerstvá vládní koalice měla hodně na mále. Jablkem sváru byla mezivládní dohoda mezi se Saudskou Arábií, jíž dobíhá druhá pětiletka a kterou bylo potřeba letos v květnu obnovit. Po loňském tuhém vyjednávání státního rozpočtu, který opozice na chvíli zablokovala v parlamentu, asi aby si noví ministři příliš nezvykali n jedoduché vládnutí, čekala zeleno-oranžovou koalici první závažná zkouška, jejíž výsledek si ještě před týdnem nikdo neodvažoval tipnout.

Mezistátní smlouva obsahuje i švédské dodávky zbraní a její neprodloužení pocítí zejména švédský průmysl. Jenže vůbec poprvé ve švédské historii jsou ve vládě Zelení, kteří jsou principielně proti jakémukoli zbrojnímu obchodování a při případném prodloužení saudské smlouvy hrozili odchodem z vlády. Jejich koaliční partneři ze Socdem jsou na druhou stranu proslulí vehementním hajením zájmů švédského průmyslu a s ním spojených pracovních míst.

I proto to dlouho vypadalo na zásadní vládní krizi, již nakonec vyřešili Saudové sami. Rozhodli se vycinkat švédské premiérce za komentář o tom, že bičovat kohokoli za jeho názor (Free Raid Badawi!), je středověké, a zatrhli jí vystoupení na pondělním zasedání Ligy arabských národů v Káhiře, kam byla pozvána za odměnu za nedávné švédské uznání Palestiny.

Jakkoli nelze švédskému rozhodnutí neprodloužit smlouvu se Saudy upírat dávku kuráže, zejména v dnešní geopolitické realitě, kde nic není důležitější peněz a mezinárodně-obchodních zájmů, je roztomilé, jak jsou teď Švédi a jejich premiérka opěvováni jako hrdinové. Já sám se nemohu zbavit pocitu, že švédská vláda si oddychla, jak jim saudské arogantní přestřelení vyřešilo potenciální patovou situaci. Navíc způsobem, který jim voliči nemohou neschválit.