25. dubna 2018

Hmyz

V bagdádské letištní kavárně leze po stěně šváb. Není moc velký, zhruba pětinový v porovnání se šváby, kteří se mi občas proběhli po ammánském bytě. Ve svém mometálním erbilském jsem zatím švába nepotkal. Asi proto, že dlím v devátém patře. Vlastně je mé momentální setkání prvním iráckým švábem. Nice to meet you. Achlan, achlan.

Zatímco po bagdádském letišti běhají švábi a létají vrabci a holubi, na erbilském jsou různě rozestavěné odpadkové koše, které lapají kapky z protékající střechy. Slavné mezinárodní letiště bylo na zavření, než irácký premiér svolil s obnovením mezinárodní dopravy. Střecha ale kape dále, jen chlapík v odletovém baru má radost, že má zas zákazníky.

Nepoměr mezi bohatstvím a relativně vysokou, leč od americké vojenské intervence strmě padající úrovní vzdělání na jedné straně a extrémní nefunkčností a nefektivitou na straně druhé je jedním z největších iráckých paradoxů. Obrovský potenciál podpořený příjmy z ropy a vedle něho lenost a nezájem společně tvořit, pramenící z extrémní, nikoli nepochopitelné nedůvěry ke strukturám, jež Iráčany obklopují.

USA s válečným povykem sice svrhlo Saddámův totalitní režim, ale zároveň s ním i rozbořila po desetiletí, možná staletí budované sociální, kulturní, ekonomické a intelektuální vazby. V nastalém chaosu se začal rodit nový, primárně šííty ovládaný politický systém, ve kterém se časem prohlubovaly Saddámovi nikoli nepodobné totalitní prvky a bezbřehá korupce. Včetně neochoty se o moc s kýmkoli dělit.

Nerozvážná a nenaplánované americká invaze možná cíleně možná mimoděk způsobila ostrakizaci třetiny populace. Ve mnoha ohledech vzdělanější, protože za Saddáma protežovanější části populace, jejíž méně vzdělaná část se pak dala na ozbrojený odboj proti okupantům. Chaos plodí chaos a neschopnost či neochota centrální bagdádské vlády rozumně vládnout nakonec přispěla k nástupu fanatiků.

Přemítám, kolik jsem za půl roku v Iráku potkal jedinců, kteří by sami od sebe udělali byť jen o píď více, než zadaný úkol, a napadá mě, co asi lze očekávat od lidí, kteří přestali důvěřovat strukturám kolem sebe a nemají žádnou motivaci podílet se na čemkoli, co jim nepřinese bezprostřední výhodu. Bez struktur, pravidel a norem je každý nejblíž sám sobě. A nedůvěra k pravidlům a jejim tvůrcům dál živí chaos. Všude víceméně stejné. I na letišti, kde část personálu nepokrytě pospává.

Šváb zalezl do škvíry v omítce a já jdu nasednout do letadla. Alespoň tedy myslím, že se lid hrne směrem k letadlu na Erbil. Mezinárodní baghdádské letiště totiž veřejně hlásí pouze arabsky a na tabuli zatím žádný gate nesvítí. Uvidíme. Naštěstí je stále kolem dost lidí, kteří ochotně a rádi poradí. Anebo ne.

24. dubna 2018

Qolbám zas

Ulice lemují desítky papírových plakátů, místy jich je i tucet na čtverečním metru. A dle stejného mustru. Xicht či dva, dvě čísla, jedno partajní kandidtky a druhé místa na ní, a pochlubení se ukončeným vysokoškolským vzděláním. Místy připadá, jako by se kandidáti v davu předháněli, kdo se dostane dopředu ve frontě na jízdenku. Vlak vyjíždí dvanáctého května.

Snažím se identifikovat různá politická uskupení. Stopadesátdvojku má strana bývalého premiéra Malikiho, stodevítka jsou proíránské šíítské milice. Celkem 6 904 kandidátů ve 204 stranách bojujících o 329 křesel. Achmad si cestou do Zelené zóny žádné iluze nedělá. „Je úplně jedno, koho volíš, jsou tam pořád stejní lidé, kterým jde jenom o vlastní koryto.“ Volit se nechystá ani on, ani Asma, která s náma jela na jednání na jakýsi vládní úřad. Ani můj další průzkum mezi místními kolegy nevyjevil jediného zapáleného voliče. Znělo nepříjemně povědomě. Nebude poprvé, kdy se mé plánování voleb omezuje na různé plány omezení pohybu zaměstnanců, protože být v den voleb venku znamená nebezpečí.

První volby po pádu islamistů můžou dopadnout jakkoli, protože v postkonflitní společnosti se najdou veškeré profily. Zkorumpovaní vyžírkové, fanatičtí islamisté šíítského i sunnitského ražení, prozápadní i protizápadní politici, politici, kteří věří v jednotný Irák a očekávají od nadcházejících voleb demonstraci národní jednoty, i tací, kteří by nejraději ve své provincii, okrese či kraji vytvořili vlastní království a o Baghdádu nechtějí nic slyšet. A hodně z nich má zbraně a nikdo neví, jak se kdo dokáže vyrovnat s případnou prohrou, jen víme, že krom vítězů budou nevuhnutelně i poražení.

Jak už to ale nakonec v podobných situacích bývá, nejdúležitější je, jestli bezpečnostní složky dokáží zabránit teroristickým útokům a volby potvrdí, že je Irák nakonec přeci jen bezpečnou, či alespoň bezpečnější zemí. Asi víc po volbách než před nimi.