Zatím asi tak

Zvláštní rok. Začal vesmírným odletem Davida Bowieho, končí odchodem Fidelovým. Mezitím BREXIT a americké volby, které vynesly do křesla takzvaně nejmocnějšího člověka světa možná nejméně kvalifikovaného kandidáta v historii amerických presidentských voleb. A jeho bandičku multimilionářských kámošů. A nakonec odchod jednoho z posledních Mohykánů Studené války. Že by symbolická předávka? Uvidíme. Do konce zbývá ještě měsíc.

Psali to v novinách

A: Nechci skončit jako v Německu?
B: Jak skončili v Něměcku?
A: Vždyť to víš.
B: Nevím
A: Útoky na ženský, znásilňování chlapečků v bazénu...
B: Jo? Odkud to víš?
A: Psali to v novinách, vždyť to víš. A ví to každej.
B: Nevím. V jakých novinách?
A: Třeba v Parlamentních listech.
B: To nejsou noviny. První místo ve vymýšlení blbostí, manipulaci a vymývání mozků.
A: Jo? Tak třeba Aeronet.
B: To je ruská propaganda.
A: To je jedno, ale psali to.
B: Kde?
A: To je jedno, prostě jenom nechci skončit jako v Německu.
B: Pořád nevím, co tím myslíš. V novinách nic takového nepsali a není to pravda.
A: Ale víš. Nepíšou o tom, protože se to snaží utajit, aby neměla Merkelová problémy.
B: Tak psali to v novinách nebo nepsali? Co se snaží utajit?
A: No ty znásilnění a útoky Muslimů na ženský.
B: Jaká znásilnění?
A: To je jedno, prostě nechci skončit jako v Něměcku. Muslimové sem nepatří.
B: Proč ne?
A: Mají jinou kulturu. Islám a tak. Podle Koránu jsou třeba ženy méněcenné, a to mi vadí.
B: Podle Bible taky.
A: To je jedno. Biblí se ale dneska už nikdo neřídí.
B: Taky to podle toho vypadá.
A: Jak to myslíš?
B: Nijak. K rodinné bitce došlo poté, co syn přivedl představit rodičům nevěstu a babička utrousila: „To nás Pánbu trestá, že se nemodlíme.“
A: To nechápu.
B: To je citát od Jahelky.
A: Od koho?
B: To je jedno. Pojďme se najíst.

Aneb jak jsme se nenápadně přesunuli z postfaktuálního do postracionálního světa.

Sans prix

Cena za nejlepší nadaci roku, která propaguje mír a sport, nakonec přistála v klíně někomu jinému, ale přesto se výlet do Monaka vydařil. I když jsem si připadal trochu jako Marťan mezi stovkami sportovních funkcionářů, kteří si lámou hlavu nad tím, jak vymyslet projekty v komunitách, které je potřebují. Včetně uprchlických. Možná jsem si místy připadal i jako lépevědoucí, protože mi úroveň některých debat připomínala první ročník střední humanitární. Bez povýšenecké blahosklonnosti.

V každém případě zajímavé pozorovat a poznávat myšlenkové pochody mezinárodních sportovních uskupení, federací a výborů a dozvídat se, jak se jich stále více snaží rozšiřovat společensky odpovědné projekty pro marginalizované skupiny dětí a mladých. Mezinárodní federace volejbalu, ping-pongu a taekwonda zaujaly nejvíce. FIFA se též pochlapila, i když jsem stále bez iluzí. A na otázku, zda má smysl utrácet peníze za mostrózní, komerční a velmi zpolitizované masové sportovní akce typu světových mistrovství a olympiád, nebo raději podobné peníze utratit za projekty, které přímo pracují s mládeží a dětmi, nikdo odpovědět nedokázal. Nebo neuměl. Nebo nechtěl.

Stávková karma

Odpoledne mám něco povídat na semináři, ale stávkují němečtí piloti, takže sedím ve Frankfurtu na letišti a přemítám, zda si začít připravovat příspěvek, když doletím oklikou o pět hodin později a z letiště v Nice vylezu zrovna ve chvíli, kdy má hodinový seminář začít.

Nevím, jak často piloti Lufthansy stávkují, ale asi je příznačné, že se děje zrovna dnes. Do Monaka jsem vůbec nechtěl, téměř mi bylo nařízeno kolegy, ač jsem se bránil nehty zuby. Nakonec jsem si koupil letenku a smířil se s dalším párdenním letem do Evropy, který mi ani nám příliš k ničemu nebude, maximálně tak si převezmeme jednu mezinárodní cenu. Pokud na zítřejším téměřoskarovém ceremoniálu zazní naše jméno.

Karma. Stávka. V letadle zapomenutý (posléze vrácený) iPad. Jakýsi chlapík, na pohled a dle jazyka, kterým konverzoval s manželkou, odkudsi ze západní Afriky, mi při vystupování začal nadávat do blbečků a chytrolínů, když jsem ho poprosil, ať si neopírá baťoh o mou hlavu. A já se udržel a choval se dál slušně a s úsměvem, jako už se dokážu nezapojovat do žlučzdvihajících internetových diskusí.

Když se člověku nechce, tak se nepovede. Stav mysli je předpokladem úspěchu. Och, jak banální. Už se těším, jak budu v Nice na letišti marně čekat na zavazadlo.

To by bylo, abychom toho Oskara zítra nedostali!

Sedmadvacet

Letošní výročí jsem téměř nezaregistroval. Uvědomil si nakonec až večer na pivě s Ester. Po očku zahlédl rozruch v českých ulicích, který komusi navál optimismus dožil, jinému zvedl adrenalin, případně obočí nad exponenciálně se ztrácejícími skrupulemi mocipanů a jejich šasků (aka mluvčích).

Strategie hajzlíků se podobá všude na světě. Čím více jim kdosi dokazuje, že lžou či mluví z cesty, tím hlasitěji budou pobouřeně prskat a ukazovat a házet vinu na všechny kolem. Nejlépe s přidanou nálepkou, která už dávno nemusí mít tvar šesticípé hvězdy. Jak daleko to asi zas dojde. Jak dlouho asi bude trvat, než se česká putyka vzbouří a půjde se zbraní v ruce hájit hradní šašky? V nejlepší tradici Lidových milicí a pod rouškou zákona na ochranu majestátu. Vzhůru zpět! Sedmadvacet let!

Letošní výročí snad alespoň na chvíli připomnělo, že je u nás ještě spousta lidí, kteří si nepletou post-faktuální dobu s dobou post-racionální. Že i když fakta už dávno neexistují, respektive je ve spoustě bludů nechceme či neumíme rozeznávat, mozek ještě používat umíme. Ne všichni, ale zatím to stačí.

POTUS

Láká to láká, zapojit se do debat, ve kterých je každý odborník na americkou politiku. Proč on ano, proč ona ne, já to dávno věděl, je to nespravedlivé, protože USA má hloupý volební systém atp.

Sám se divím, jak se nedivím. Asi jsem se nakonec přeci jen naučil nezaobírat se příliš věcmi, jež nezměním, nespekulovat, co možná bude či ne, zaměřit se na řešení problému, než zoufání z toho, že problém existuje. Nečiní mě to lepším či moudřejším. Pokud cokoli, tak možná malinko klidnějším. A to jsem si chtěl po Klausově zvolení chtěl nechat tisknout triko s nápisem „Not My President“ a po Zemanově se zoufale chytal za hlavu, co že jsme to za voly - čímž se všem volům omlouvám. A přitom ani jeden z těchto českých zoufalců nemá špetku moci, co má POTUS. Podobají se jen tím, že tvoří kolem sebe vylhané příběhy, jež, jak víme, mají sílu měnit realitu, vyvolávat nálady a posouvat hranici mezi slušným a neslušným, pravdou a lží i povoleným a nepovoleným.

Nakonec jsem nevydržel a rozhodl se zapojit v tichosti mé Hospody Na Mýtince, bo mě zhruba napadá následující:
1) Amerika si zvolila nejnevydíratelnějšího presidenta. Čím větší odpudivost se na něj dozvíme, tím více podpory bude mít
2) Copak asi věděli maníci v Norském Nobelově výboru, když současnému POTUS-ovi udělili cenu jen pár měsíců po nástupu do funkce. Tehdejší „Ježišzaco“ se dnes mění v mnohem lakoničtější „Aha!“
3) Možná je nakonec dobře, že si Amíci svolili presidenta, který nevyvolá občanskou válku jen proto, že nevyhrál. Beztak nakonec stráví většinu času soudními obžalobami lidí, kteří si o něm dovolí říct cokoli negativního.
4) Stejně jako si stále více Čechů uvědomuje, že asi opravdu máme na Hradě psychopata, uvědomí si i za vodou.
5) Zeď na mexicko-amerických hranicích přinese ochodní růst a tisíce pracovních příležitostí. Pro Mexičany.
6) Lid v Rusku, Číně a Severní Koreji nemá příliš možností k oslavám, tak jim to alespoň na pár dní přejme.
7) Mnohem horší než oranžový POTUS je republikánské ovládnutí obou komor amerického parlamentu.

A písničku nakonec.

Máchnutí křídel

Jakási dáma v Ammánu pořádá kursy kreslení, prý vodovkami, řekla mi dnes Helen při čaji v přestávce vrkšopu. A já si vzpomněl na tank číslo 23 a Auroru, jež mi vždy vcelku bez větší námahy garantovaly dvojku z kreslení. Už od první třídy. Vzpomněl jsem si i na lampioňák, při kterém jsme fascinovaně koukali na ohňostroj a padáčky ve tvaru obřích semeníků pampelišky, které dosud nevím, odkud se braly. Až pak mi došlo, že je dnes výročí Velké říjnové. V listopadu. Na lampioňák se nechystám, jen mě napadlo, jak málo stačí k tomu, aby najendou vše bylo naprosto jinak. Jako před devětadevadesáti lety. Snad nás nečeká podobné, až se zítra večer či pozítří ráno sečtou v Americe hlasy.